8 Tdo 37/2021

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 56 T 6/2017, byli uznáni vinnými obviněná D. T. T. H. (dále „obviněná H.“) v bodě I. zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (účinného ke dni 13. 5. 2013), obviněná L. T. L. (dále „obviněná L.“) v bodě I. jednak účastenstvím ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) ke zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (účinného ke dni 13. 5. 2013), jednak přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, obviněný M. S. (dále „obviněný S.“) v bodě III. zvlášť závažným zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Těchto zločinů se obvinění dopustili ve stručnosti tím, že v bodě I. obviněné H. a L. společně s obviněnými D. D. K., V. T. U., D. T. T. L., L. T. T. T., N. T. T., D. T. T. v době nejméně od 7. 3. 2011 do 7. 5. 2013 v XY, zejména ve vietnamské tržnici S. v XY v kanceláři pod názvem „S. V.“, a na dalších místech obviněná L. T. T. T. provozovala tzv. „službu proclení“, spočívající mimo jiné v tom, že na základě objednávek dalších osob dovážejících zboží z Asie, především z Číny, za dohodnutou úplatu zahrnující její odměnu a náklady, zajišťovala dopravu tohoto zboží z místa, kam bylo do Evropy dodáno (především z přístavu v XY), jeho proclení na celnici v České republice, zpravidla na celnici ve XY, dopravení do místa určení (obvykle na tržnici S. v XY), přičemž tuto činnost vykonávala tak, že vytvářela, resp. nechala vytvářet a v celním řízení předkládat falešné průvodní doklady ke zboží, v nichž jako údajní příjemci zboží z Asie figurovaly jí ovládané právnické osoby, konkrétně především společnosti L., IČ XY, L., IČ XY, A. ch., IČ XY, A. t., IČ XY, B. C., IČ XY, C. c., IČ XY, a v nichž ani údaje o ceně zboží neodpovídaly skutečnosti, konkrétně tato cena byla výrazně podhodnocena v úmyslu zkrátit clo, přičemž po propuštění zboží do volného oběhu a jeho dodání osobám dovážejícím zboží, které si její služby objednaly a zaplatily za ně, nadále vytvářela zcela fiktivní účetnictví, do kterého vytvářela a zakládala fiktivní účetní doklady o dalším prodeji či vývozu uvedeného zboží za účelem vytvoření zdání skutečně podnikajících daňových subjektů, a poté podávala za tyto společnosti, jež ve skutečnosti nevyvíjely žádnou činnost, nepravdivá daňová přiznání s nulovou nebo minimální výší daně z přidané hodnoty (DPH), přičemž k této své činnosti využívala jako podřízené své zaměstnankyně, obviněné N. T. T. a cca od konce roku 2011 též D. T. T., které se vedle jiných, legálních administrativních činností vykonávaných v rámci dalších podnikatelských aktivit obviněné L. T. T. T. a jejích společností podílely za základě jejích pokynů na vytváření fiktivních dokladů a vedení fiktivního účetnictví, když konkrétně obviněná N. T. T. v kanceláři S. V. přijímala konkrétní objednávky k proclení jednotlivých kontejnerů od klientů, následně jim sdělovala, kdy a kým bude kontejner dopraven, a dojednávala, kam má být přistaven, komunikovala se zástupci spediční společnosti, která zajišťovala transport zboží z Hamburku, na základě pokynů obviněné L. T. T. T. vědomě vytvářela falešné průvodní doklady ke zboží, a to konkrétně tak, že packing list ve vietnamštině, který jí poskytl objednatel služby proclení a který neobsahoval ceny zboží, překládala do angličtiny a do češtiny, a na základě pokynů celního deklaranta pak upravovala packing list tak, aby obsahoval co nejméně položek (slučovala shodné a obdobné položky), přičemž výsledný seznam zboží vložila do počítačového programu – vzoru, který k němu automaticky doplnil fiktivní ceny jednotlivých položek a fiktivní celkovou cenu zboží, a tímto počítačovým systémem vytvořila i fiktivní fakturu obsahující uvedené údaje, vystavenou na jednu ze společností ovládaných L. T. T. T. jako dovozce (odběratele), přičemž takto vytvořené fiktivní doklady poté předávala jak celnímu deklarantovi, tak zástupcům spediční společnosti za účelem zařízení proclení a transportu zboží, a obviněná D. T. T. se podílela dle pokynů obviněné L. T. T. T. na vytváření fiktivního účetnictví společností ovládaných obviněnou L. T. T. T., když na základě jejích pokynů, srozuměna s tím, že se jedná pouze o fiktivní obchody, a tedy nepravdivé doklady, vytvářela faktury o dalším přeprodeji zboží mezi těmito společnostmi, čímž se podílela na vytváření a udržování simulovaného právního stavu, a v několika případech řešila na základě pokynu L. T. T. T. otázky týkající se těchto společností s daňovými a celními orgány, a obvinění D. D. K., V. T. U., D. T. T. H. a D. T. T. L., jednající a vystupující ve vzájemné plné součinnosti a navzájem se zastupující v jednání s dalšími osobami, jako členové úzké rodiny tvořené otcem, matkou a dvěma dcerami, v uvedeném období objednávali dovozy kontejnerů z Číny, pro jejichž transport z Hamburku do České republiky, proclení na základě fiktivních dokladů a následné dodání využívali jako jedni ze zákazníků výše popsanou „službu proclení“ provozovanou obviněnou L. T. T. T., vůči níž rovněž vystupovali jako členové téhož, byť neformálního subjektu, tedy jedné konkrétní rodiny objednávající si její služby, a takto postupovali s vědomím toho, že o zboží je nadále nepravdivě účtováno ve fiktivním účetnictví společností ovládaných L. T. T. T. a obviněným je zboží dodáváno bez řádných dokladů, s utajením skutečného vlastníka zboží, poté co toto zboží bylo vymknuto po provedeném celním řízení další daňové kontrole, a takto dodané zboží dále sami či společně s dalšími neustanovenými osobami prodávali v České republice na tržnici S. v prodejně D´. i jinde, aniž po jeho prodeji řádně přiznali a odvedli DPH, když konkrétně obviněný D. D. K. vystupoval jako otec rodiny, který měl v rámci této rodiny rozhodující slovo, osobně dojednával s obviněnou L. T. T. T. otázky týkající se služby proclení, zejména s ní řešil závažnější problémy v souvislosti s proclíváním kontejnerů a placením za tuto službu, objednával u ní proclení některých kontejnerů, domlouval se s ní na ceně za tuto službu, rozhodoval, kdy jí má být zaplaceno, podílel se na objednávání zboží z Asie, a dával pokyny a rady především svým dcerám, jak mají při obchodování s takto dovezeným zbožím postupovat, jeho manželka obviněná V. T. U. rovněž osobně dojednávala s obviněnou L. T. T. T. otázky týkající se služby proclení, zejména se s ní domlouvala na ceně za tuto službu, platila jí za ni, osobně příležitostně na S. dohlížela na chod prodejny a nabízela zboží zákazníkům, dávala pokyny a rady svým dcerám ohledně provozování prodejny a obchodování v ní, podílela se též na komunikaci s obviněnou L. T. L., s níž řešila zasílání plateb čínským dodavatelům, jejich dcera obviněná D. T. T. H. zpočátku na základě pokynů rodičů a postupně stále více samostatně objednávala nebo se podílela na objednávání zboží z Číny, předávala peníze či zajišťovala prostřednictvím dalších osob předání peněz za účelem jejich zaslání dodavatelům zboží obviněné L. T. L. a též předávala peníze za službu proclení obviněné L. T. T. T., s níž rovněž proclení jednotlivých kontejnerů dojednávala a poskytovala jí, případně obviněné N. T. T. údaje a podklady (především packing list ve vietnamštině, konosament či telex), na jejichž podkladě vytvářely fiktivní průvodní doklady ke zboží, dojednávala s ní a s N. T. T. záležitosti týkající se příjezdu, transportu a místa vykládky jednotlivých kontejnerů, podílela se na organizaci této vykládky a provozovala jako jednatelka společnosti D'. C., IČ XY, jejíž jedinou společnicí zároveň byla, obchod D´. v S., v jehož prostorách takto dovezené zboží přinejmenším z podstatné části následně prodávala, a jejich druhá dcera obviněná D. T. T. L. v uvedeném období pomáhala své sestře s obchodováním na S., přičemž zejména komunikovala s obviněnou L. T. T. T., s níž proclení jednotlivých kontejnerů dojednávala a poskytovala jí, případně obviněné N. T. T. údaje a podklady (především packing list ve vietnamštině, konosament či telex), na jejichž podkladě vytvářely fiktivní průvodní doklady ke zboží, a dojednávala s ní a s N. T. T. záležitosti týkající se příjezdu, transportu a místa vykládky jednotlivých kontejnerů, a za shora popsaných okolností obvinění uskutečnili dovozy, zajistili proclení a uvolnění do volného oběhu přinejmenším následujících 93 kontejnerů se zbožím, které jsou konkrétně popsané v bodech 1. až 93. za jednotlivá zdaňovací období včetně výše nepřiznané DPH, čímž řádně nepřiznali DPH, jejíž výši se přesně nepodařilo zjistit, nejméně však ve výši 15.708.046 Kč, jíž však faktická výše přesáhla, tímto způsobem dovezené zboží po provedeném celním řízení vymkli jakékoli další účinné daňové kontrole, načež obvinění D. D. K., V. T. U., D. T. T. H. a D. T. T. L. toto zboží dále přinejmenším z podstatné části sami či ve spojení s dalšími nezjištěnými osobami prodávali v České republice, především na tržnici v S., aniž by po prodeji zboží řádně přiznali a uhradili DPH, a tímto jednáním zkrátili DPH v přesně nezjištěném rozsahu přesahujícím částku 5.000.000 Kč, obviněná L. T. L. během celého uvedeného období od 7. 3. 2011 do 7. 5. 2013 provozovala úplatně v areálu tržnice S. tzv. službu posílání peněz, a to tak, že vybírala bez povolení České národní banky od veřejnosti peníze v hotovosti, se záměrem obstarat za úplatu jejich doručení na určené bankovní účty v cizině či určeným osobám tak, aby byl zakryt jak skutečný odesílatel peněz, tak pravý účel platby, takto přebírala peníze mimo jiné přímo či nepřímo i od obviněných D. D. K., V. T. U., D. T. T. H. a D. T. T. L., včetně peněz určených na platbu za zboží ve výše popsaným způsobem dovážených kontejnerech z Asie, zajišťovala nelegálními bankovními a nebankovními převody doručení těchto částek určeným příjemcům, a touto svou neoprávněnou podnikatelskou činností, při níž získala celkový blíže nezjištěný majetkový prospěch přesahující 500.000 Kč, zároveň umožnila vznik a trvání simulovaného právního stavu, podle něhož za daň namísto skutečných dovozců kontejnerů odpovídaly právnické osoby fakticky ovládané obžalovanou L. T. T. T., v bodě III. obviněný M. S. s obviněným L. Š. za součinnosti obviněného J. Š. působícího jako celní deklarant, který nejméně v době od 1. 1. 2010 do 7. 5. 2013 předával příslušníkům celní správy, zařazeným na Celním úřadě XY, resp. územním pracovišti ve XY, obviněným L. Š., služebně zařazenému po celou tuto dobu jako koordinátor, resp. koordinátor celního řízení, a M. S., služebně zařazenému jako vedoucí oddělení celního úřadu a od 1. 1. 2013 jako referent původu zboží, ve své garáži na ulici XY nebo na jiných nezjištěných místech peníze v hotovosti, a to konkrétně přinejmenším v částce 7 000 Kč za každý proclený kontejner, jehož proclení vyřizoval na Celním úřadě XY, okres XY, pro spoluobviněnou L. T. T. T. , a to v úmyslu ovlivnit jejich postup a postup dalších celníků při celním řízení a dosáhnout příznivějšího zacházení v jím řešených případech, včetně možnosti získání interních informací a dojednání vhodných kontejnerů, u nichž může být provedena kontrola, oproti jiným, u nichž by provedení kontroly bylo pro dovozce a deklaranta riskantní, přičemž obvinění M. S. a L. Š. od něho tyto úplatky přijímali, obviněný J. Š. jim takto dohromady za uvedené období poskytl částku nejméně 5.229.000 Kč, odpovídající 747 procleným kontejnerům, když peníze si od něho nejprve, přinejmenším do října 2011, přebíral obviněný M. S., jehož posléze po vzájemné dohodě nahradil L. Š., s penězi oba následně naložili přesně nezjištěným způsobem, a obvinění M. S. i L. Š. takto oba přijímali od obviněného J. Š. peníze v úmyslu získat pro sebe tímto způsobem celkově nezjištěnou částku výrazně přesahující 500.000 Kč.

Za tato trestná jednání byli dovolatelé odsouzeni tak, že obviněné D. T. T. H. a L. T. L. byly podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeny k trestu odnětí svobody v trvání tří roků (u obviněné L. šlo o trest úhrnný podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku), jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku jim byl uložen peněžitý trest ‒ obviněné H. v celkové výši 730.000 Kč vyměřený v 730 denních sazbách po 1.000 Kč, obviněné L. ve výši 300.000 Kč vyměřený v 200 denních sazbách po 1.500 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl tento trest vykonán, jim byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání – u obviněné H. dvou roků, u obviněné L. v trvání 200 dnů. Podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku jim byl uložen trest propadnutí věci, a to částek uložených na bankovních účtech konkretizovaných v témže výroku. Obviněné H. byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních korporací na dobu pěti roků.

Výroky I., II., III. bylo rozhodnuto též o vině a trestech dalších spoluobviněných a spolupachatelů, kteří v této trestní věci dovolání buď vůbec nepodali – obvinění L. T. T. T., nar. XY, N. T. T., nar. XY, D. T. T., nar. XY (bod I.), N. M. P., nar. XY, D. N. T., nar. XY, M. T. T. T., nar. XY, L. T. K. P., nar. XY, P. T. T., nar. XY, P. D. T., nar. XY, P. T. D., nar. XY (bod II.), nebo si dovolání podali a jsou u Nejvyššího soudu vedena pod sp. zn. 8 Tdo 38/2021, což se týká obviněných D. D. K., nar. XY, V. T. U., nar. XY, D. T. T. L., nar. XY (bod I.), nebo obviněného L. Š., na. XY (bod III.), jehož věc byla ze společného řízení vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Rovněž bylo rozhodnuto o zproštění obviněných T. M. D., nar. XY, J. B., nar. XY, J. Ch., nar. XY, S. Z., nar. XY, J. A., nar. XY, a T. S., nar. XY, obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 2 To 72/2019, odvolání podaná proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně dovolateli obviněnými H., Š., S. a státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze, jenž tak učinil v neprospěch obviněných do výroků o vině i trestech, včetně zprošťujícího výroku, a odvoláních spoluobviněných L. T. T. T. , N. T. T., J. Š. L., N. M. P., L. T. K. P., P. T. T. a P. D. T., kteří však dovolání nepodali, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Obviněná D. T. T. H.dovoláním opřeným o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. brojila proti nesprávnému právnímu posouzení skutku založenému na extrémním nesouladu a zejména proti peněžitému trestu, protože tvrdila, že v jejím případě zákon jeho uložení nepřipouští, protože je nedobytný.

Soudům vůči výroku o vině vytkla, že své závěry založily na výpovědi spolupracující obviněné L. T. T. T. (dále „spolupracující obviněná“ nebo „obviněná T.“) a na odposleších, jež byly hodnoceny v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř. Důsledkem tohoto postupu je nesprávné zjištění, komu ve skutečnosti patřilo inkriminované zboží (kontejnery), neboť závěr, že patřilo právě jí, resp. její rodině K. U., vyplynul prakticky jen z výpovědi spolupracující obviněné, aniž by měl oporu v jiných důkazech. Obviněná T. přitom měnila svoji výpověď, která nekoresponduje s dalšími důkazy (viz bod 212. rozsudku nalézacího soudu), nebyla pravda, že obviněná T. byla nucena poslouchat pokyny rodiny K. U., a nepravdivě vypovídala o svých majetkových poměrech. Proto soudy pochybily ve smyslu názorů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1315/2012, či usnesení Ústavního soudu 13. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 859/13).

Obviněná H. výpovědi obviněné T. vytýkala, že uskutečňovala službu proclení již od roku 2005 pro širokou škálu subjektů, ve vztahu k nimž však odmítla vypovídat, zboží v předmětných kontejnerech patřilo více majitelům odlišným od rodiny K. U., pro což svědčí výpovědi řidičů. Jedním z majitelů zboží byl pan V. V. T., který sdílel skladové i kontejnerové prostory s dovolatelkou. Totéž přitom vyplynulo i z výpovědí svědků V. T. L., T. H., T. M. D. i listinných důkazů. Vytkla neuvážený postup při použití odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, jež soud vykládal v rozporu s jejich obsahem, čímž došlo k tzv. deformaci důkazů. Za neprůkazné označila ty hovory, u nichž se nepodařilo identifikovat osobu volajícího (viz bod 219. rozsudku soudu prvního stupně). Při náležitém zhodnocení těchto odposlechů by soud musel dospět k závěru, že tyto podporují výpověď obviněné H. V uvedeném vadném postupu shledala porušení zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.) a nesprávnost skutkových zjištění, a na jejich základě i nesprávných právní závěrů, které vykazují extrémní rozpor.

Za nesprávnou považovala výši způsobené škody, protože soudy nesprávně podle znaleckého posudku Mgr. Vladimíra Leina uzavřely, že výši daňové povinnosti (a tím i škody) určuje cena, za kterou se zboží prodá. Tato skutečnost však v posuzované věci nebyla vůbec zjištěna, ani nebylo prokázáno, zda se zboží v České republice vůbec prodalo. Soudy v tomto směru vyšly z ceny deklarované v jednotném správním dokladu (dále „JSD“, dříve jednotná celní deklarace neboli JCD), což je však doklad z hlediska výměry DPH při prodeji zboží v tuzemsku zcela irelevantní. Pouhý přibližný údaj o výši škody přitom nemůže být u tohoto trestného činu dostačující (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 954/2002-I.).

Výhrady obviněná H. vznesla i proti objektivní stránce, neboť podle soudy učiněných závěrů měla jednat jako spolupachatelka ve smyslu § 23 tr. zákoníku, aniž bylo zjištěno, zda byla tím, kdo zboží skutečně prodával, za jakou cenu, v jakém objemu, apod. Svými závěry se soudy v posuzované věci od konstantní judikatury i právní teorie odchýlily. Nemůže obstát ani závěr o naplnění subjektivní stránky podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tím méně pak ve vztahu ke spolupachatelství. Všechny soudy učiněné závěry vykazují extrémní rozpor s výsledky důkazního řízení.

Prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná H. vytýkala vadnost výroku o peněžitém trestu, pro jehož uložení nebyly splněny zákonné podmínky. Zdůraznila, že je matkou v domácnosti s měsíčním rodičovským příspěvkem ve výši 5.600 Kč a veškerý svůj čas věnuje péči o syny ve věku 7 a 2 roky. Potřeby rodiny zajišťuje manžel, který hradil i výdaje spojené s obhajobou v tomto trestním řízení, včetně peněžité záruky, na jejíž úhradu si vzal půjčku. Ona sama nedisponuje finančními prostředky v takovém objemu, aby mohla jí uložený peněžitý trest uhradit. Jde o trest nedobytný (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1286/2017) nerespektující zásadu personality a přiměřenosti trestu.

Obviněná vytkla vadu spočívající v tom, že na rozhodování ve věci se podílel nezákonný soudce, protože v přípravném řízení rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 8, ačkoli v posuzované věci byla podle místa spáchání činu založena místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4. Tento nepříslušný soud rozhodoval o příkazech k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 tr. ř. Příkazy k odposlechům jsou nedostatečné, neobsahují konkrétní informace, a tudíž stěžejní důkazy byly získány v rozporu se zákonem. Vadně soudy postupovaly i u spolupracující obviněné, neboť nerespektovaly § 178a tr. ř. a její výpověď byla nepravdivá. Byl porušen princip rovnosti zbraní (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01), neboť soudní spis v této trestní věci byl vytvořen ze tří vyšetřovacích spisů různých orgánů a neobsahoval veškeré informace a dokumenty, čímž jí bylo znemožněno seznámit se se všemi důkazy. Rovněž poukázala na nepřezkoumatelnost rozhodnutí bez vazby na učiněná skutková zjištění (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 312/15), když se odvolací soud nevypořádal s její obhajobou ani s důvody zamítnutí důkazních návrhů, a nezabýval se všemi důkazy (viz čestné prohlášení svědka V. V. T.).

Ze všech těchto důvodů obviněná H. v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí, a poté aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl, případně aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Dále navrhla, aby předseda senátu podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí napadeného podaným dovoláním. Současně vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. b) z dovolání obviněného M. S.

Obviněný M. S. dovoláním podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil proti extrémnímu rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, poukázal na nepřezkoumatelnost a nezákonnost napadených rozhodnutí, protože odvolací soud těmto povinnostem nedostál, neboť se ve svém usnesení nevypořádal s žádnou jeho námitkou, a tudíž jeho výhrady zcela pominul, když pouze zopakoval již známé skutečnosti uvedené v rozsudku soudu prvního stupně, a vyjádřil se ke znaleckému posudku Mgr. Vladimíra Leina předloženému ve veřejném zasedání. Tím odvolací soud porušil ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, aj.).

Podle dovolatele jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s důkazy, což vedlo i k nesprávnému právnímu posouzení, protože soudy porušily zásadu in dubio pro reo a presumpci neviny, jeho vina nevyplývá z žádného důkazu ani z uceleného řetězce důkazů nepřímých. Ve výroku pod bodem III. není konkretizována skutečná výše úplatku, kterou měl přijmout či si ji nechat slíbit, a chybí i přesné časové vymezení doby, po níž měl trestnou činnost páchat, v návaznosti na konkrétní finanční částky, jež měl ke konkrétnímu datu přijímat. Podle popisu skutku nelze dospět k závěru o jeho vině, která je založena pouze na proti sobě stojících výpovědích dovolatele a spoluobviněných L. Š. a J. Š., aniž by byla podpořena dalšími nepřímými důkazy. Podle výsledků provedeného dokazování soudy měly dospět k závěru o nevěrohodnosti obviněného J. Š. (viz bod 460. rozsudku soudu prvního stupně), protože jím uváděné skutečnosti jsou založené na snaze o propuštění z vazby a dosažení postavení spolupracujícího obviněného. Obviněný J. Š. přitom nebyl schopen vysvětlit některá svá tvrzení ohledně výše úplatků, osoby, která jej měla navést na možnost uplácet pracovníky celního úřadu, apod., avšak vždy si nakonec vybral tu verzi, která mu mohla zajistit mírnější zacházení a výhodnější postavení v trestním řízení. Jestliže se soudy opíraly o výpovědi spolupracující obviněné T., jsou jejich závěry nepřesvědčivé, neboť jí zčásti uvěřily, a v takovém případě se měly o jí uváděné skutečnosti opírat i v případě rozporů ve výpovědích obviněného J. Š. Soud rovněž neobjasnil způsob, jakým se měly jednotlivé zainteresované osoby vzájemně kontaktovat, přičemž ze všech kontejnerů osobně proclil asi 5 %, neboť toto nebylo jeho hlavní pracovní náplní. Ani spoluobviněný J. Š. není schopen prokázat, jakou výši úplatku kdo z celníků obdržel, a proto nebylo možné učinit spolehlivý závěr o přijímání úplatků s úmyslem získat značný prospěch. Pokud i přesto soud takový závěr učinil, jde o pouhou, ničím nepodloženou spekulaci.

Za nesprávný obviněný považoval i způsob hodnocení důkazů vztahujících se k jím vystaveným směnkám a záznamům spoluobviněného J. Š., u kterých nebylo prokázáno, proč je měl ve své dispozici J. Š., ani že měly sloužit ke krytí úplatkářského jednání, což nevyplynulo ani ze záznamů J. Š., jenž pracoval jako celní deklarant pro více celních úřadů. Nevyplývá z nich, k jakému časovému období se vztahují. Soud nevysvětlil, proč směnky neodpovídají částkou přesnému počtu kontejnerů, když za každý by měl podle soudy učiněných skutkových závěrů dostat úplatek ve výši 7.000 Kč. Tvrzení spoluobviněného J. Š. o úplatcích mohla sloužit u obviněné T. k zamaskování skutečnosti, že se J. Š. na těchto transakcích sám obohacoval. Podle dovolatele ve vztahu k němu se jednalo skutečně o směnky vystavené za účelem jištění reálných půjček mezi ním a spoluobviněným J. Š., jímž však byl podveden, pokud mu tento po úhradě dluhu vrátil pouze kopie směnek, zatímco originály si nadále ponechal. Verze o úplatcích je vyvracena rovněž absencí zjištění o jakémkoli nestandardním, či dokonce protiprávním postupu ze strany dovolatele při proclívání předmětných kontejnerů. Za této situace není zřejmá ani jakákoli jeho motivace k přijetí úplatku. Zdůraznil, že při výkonu své práce postupoval běžným a obvyklým způsobem. Za nepřesné považoval i zjištění počtu kontejnerů, neboť soud jejich počet stanovil na 747, zatímco spolupracující obviněná pouze na 97, a proto není zřejmé, zda J. Š. své „služby“ poskytoval pouze obviněné T., anebo i jiným subjektům, a za jakých podmínek.

Vzhledem k tomu, že závěr o výši případného přijatého úplatku je založen jen na spekulacích a domněnkách bez respektu k zásadě in dubio pro reo, obviněný S. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. c) z dovolání nejvyššího státního zástupce

Nejvyšší státní zástupce dovolání podal v neprospěch obviněných H. a L. podle § 265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř. proti výroku o trestech jim uložených za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, protože nebyly splněny v tomto ustanovení stanovené zákonné podmínky.

U obviněné H. shledal toliko obecnou polehčující okolnost spočívající ve vedení řádného života před spácháním činu, naopak jí přitěžuje, že svoji trestnou činnost po celou dobu popírala. Přijatelnou okolností však není to, že se do nelegálních obchodů zapojila pod vlivem rodičů a dopouštěla se jí v rámci rodiny v důsledku podřízení se tradičním rodinným vazbám, a tuto skutečnost nelze považovat za výrazně snižující závažnost činu a odůvodňující mimořádné snížení trestu. Naopak tato hierarchie vietnamské rodiny znesnadnila možnost prozrazení trestné činnosti, jejíž závažnost spíše obviněná H. zvyšovala, když její jednání postupně nabývalo rysů samostatného konání na rodičích nezávislého (viz body 35., 270. rozsudku soudu prvního stupně). Důvod pro použití zmíněného mimořádného institutu nespatřoval ani v tom, že obviněná pečuje o dvě nezletilé děti předškolního věku, zvláště za situace, kdy žije v úplné rodině s manželem, tudíž děti nejsou odkázány výlučně na její péči.

Proti použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku u obviněné L. podle nejvyššího státního zástupce svědčí stejné skutečnosti, aniž by byly dány okolnosti podle § 41 písm. l), n) tr. zákoníku. Za důvod použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku na rozdíl od soudů nepokládal okolnost, že se posuzované trestné činnosti dopouštěla pouze okrajově, neboť její forma zapojení do trestné činnosti spočívala především v tom, že zajišťovala, aby platby za dovážené zboží nešly řádnou vysledovatelnou cestou, nýbrž umožnila simulovat stav, podle něhož skutečnými dovozci zboží nebyli členové rodiny K. U., ale zcela jiný subjekt. Bez jejího přispění by tedy celá trestná činnost popsaná pod bodem I. napadeného rozsudku nemohla být realizována, případně by realizována byla, avšak s větším rizikem odhalení. Nelze proto aplikovat ani soudem okrajově zmíněné ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku. Nadto skutečnost, že se této trestné činnosti dopustila v souběhu s přečinem neoprávněného podnikání, zakládá přitěžující okolnost podle § 42 písm. n) tr. zákoníku.

Za mimořádnou a vymykající se obdobným případům nejvyšší státní zástupce nepovažoval ani délku trestního řízení trvajícího sedm let, a to s ohledem na počet obviněných, složitost věci a náročnost dokazování ne natolik dlouhou, aby bylo nutné ji kompenzovat uložením trestu pod spodní hranici zákonné trestní sazby (viz bod 537. rozsudku). Při absenci jakýchkoli mimořádných okolností případu nebo na straně pachatelek neměl být § 58 odst. 1 tr. zákoníku v posuzované věci použit, neboť uváděné polehčující okolnosti mohly být zohledněny i při výměře trestu v rámci zákonného rozpětí trestní sazby. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 2 To 72/2019, v rozsahu, v jakém bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněných H. a L., jakož i všechna další rozhodnutí na tuto zrušenou část usnesení navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínky § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí.

K dovolání nejvyššího státního zástupce obviněná H. uvedla, že pomíjí některé významné okolnosti a poměry, které svědčily v její prospěch, při účelovém a izolovaném zdůrazňování jen některých z nich. Nebyla tím, kdo trestnou činnost organizoval, nebo z ní měl jakýkoli větší prospěch, byla povinna plnit svou úlohu v rámci tradiční vietnamské rodiny, v níž se jakákoli neposlušnost vůči rodičům setkává s odsouzením a nevolí ze strany všech jejích členů, případně i širší vietnamské komunity. Mladšímu synovi jsou necelé dva roky, je na ní zcela závislý, její manžel cestuje, a ostatní členové byli odsouzeni k nepodmíněným trestům. Poukázala na zásadu personality trestních sankcí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 6 Tdo 353/2017, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 11 Tdo 35/2015, aj.). Nezavinila průtahy v řízení, dostavovala se ke všem úkonům a za pomoci manžela uhradila i peněžitý trest. Šlo tedy o zjevný a zcela mimořádný exces v jejím životě, který aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku odůvodňuje. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Obviněná L. k dovolání nejvyššího státního zástupce poukázala na to, že sama dovolání nepodala, dne 12. 10. 2020 uhradila peněžitý trest ve výši 300.000 Kč a dne 18. 11. 2000 byl realizován trest propadnutí částky 500.000 Kč, žije řádným životem ve společné domácnosti s manželem, dvěma dětmi a téměř osmdesátiletou matkou, o kterou se stará, řádně pracuje, proto uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, jehož se domáhá nejvyšší státní zástupce, by pro ni bylo zcela nepřiměřenou sankcí bez ohledu na možnost použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku i míru jejího zapojení do trestné činnosti, novelu podle zákona č. 333/2020 Sb., účinného od 1. 10. 2020, došlo k rozšíření možnosti mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 tr. zákoníku v případech prohlášení viny pachatele nebo v případě schválení dohody o vině a trestu. Tyto okolnosti svědčí o nedůvodnosti požadavků nejvyššího státního zástupce vznesených v jeho dovolání, které by měl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj činného státního zástupce reagovalo na dovolání obviněné H. tím, že značná část jí uplatněných námitek se nachází zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu. Výhrady proti místní nepříslušnosti soudu činného v přípravném řízení by nebylo možno uplatnit ani v rámci žádného jiného dovolacího důvodu, stejně jako nedostatečné odůvodnění příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Mimo zákonem připuštěný rozsah dovolání stojí i nesouhlas se statusem spolupracující obviněné T. Spekulativní jsou výhrady o manipulaci se spisovým materiálem a námitky týkající se kvality odůvodnění soudních rozhodnutí nemají věcný podklad. Podstata dovolání obviněné H. spočívá v kritice skutkových zjištění a neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K pochybnosti o správnosti zjištěné výše škody spočívající v daňovém úniku doplnil, že nalézací soud v odůvodnění rozhodnutí (viz bod 493.) rozvedl, z jakých důvodů shledal, že obvinění zkrátili daň v částce přesahující 5.000.000 Kč. Jen k jeho názoru jako obiter dictum poukázal na jeho ryze teoretickou úvahu, z níž však nevycházel, ale opíral se o objektivně zjištěnou minimální výši daňového úniku. Námitky dovolatelky jsou proto jen nepřípustnou polemikou s odůvodněním rozhodnutí nalézacího soudu. Výhrady proti nevěrohodnosti svědků, zejména obviněné T., jsou jen vlastní polemikou s provedenými důkazy. Řízení však podle státního zástupce netrpí extrémními nedostatky, a to ani vůči peněžitému trestu, a proto navrhl dovolání obviněné H. jako celek odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

K dovolání obviněného S. státní zástupce konstatoval, že nevznáší v rámci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky, kterými by na základě skutkového stavu zjištěného soudy dovozoval absenci znaků zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Námitky proti odůvodnění soudního rozhodnutí a kritika kvality odůvodnění soudních rozhodnutí jsou námitky z hlediska hmotněprávního dovolacího důvodu zcela bezpředmětné a nepřípustné i z důvodů § 265a odst. 4 tr. ř. Výhrady proti skutkovému zjištění výše úplatků se míjejí se zjištěními učiněnými soudy, neboť v tzv. skutkové větě je konstatováno, že obvinění jednali v úmyslu „získat pro sebe tímto způsobem celkově nezjištěnou částku výrazně převyšující 500.000 Kč“, což je s ohledem na konstrukci § 331 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku k naplnění znaků této kvalifikované skutkové podstaty dostačující. Není kategoricky tvrzeno, že by obviněný S. pro sebe skutečně získal částku 500.000 Kč. Některé skutkové námitky dovolatele se netýkají skutečností rozhodných pro existenci znaků trestného činu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť není nutné, aby příjemce úplatku byl úplatkem ovlivněn při obstarávání věci obecného zájmu nebo dokonce, pokud jde o úřední osobu. Je proto bezpředmětná argumentace dovolatele týkající se neprokázání jeho ingerence v celních řízeních týkajících se předmětných kontejnerů se zbožím. Podstata výhrad obviněného S. spočívá v kritice postupu soudů při hodnocení důkazů, čímž deklarovanému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu ani zčásti nedostál, a proto nejvyšší státní zástupce shledal vhodným, aby Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného jako podané mimo dovolací důvody podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Obviněný S. v reakci na toto vyjádření se s tvrzeními v něm obsaženými neztotožnil z týchž důvodů, jaké rozvedl v dovolání. K vadnému hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného J. Š. poukázal na to, že výpověď usvědčující celníky učinil a podepsal pod nátlakem policistů při současném zdůraznění toho, že v žádném ze zajištěných listinných důkazů není uvedeno jméno „M. S. “, ani jiný záznam, který by nasvědčoval tomu, že by uvedené částky měly být předávány právě jemu. Rovněž další provedené důkazy (tj. odposlechy, kamerové záznamy, záznamy ze sledování, výslechy svědků) neprokazují, že by se dopustil jednání příslibu nebo přijetí úplatku, tedy že by se dopustil skutků, které mu jsou kladeny na vinu, a tím naplnil skutkovou podstatu předmětného trestného činu. Požadoval vyhovět návrhu, který učinil ve svém dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že všechna dovolání všech dovolatelů jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. a), c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Dovolání lze podrobit věcnému přezkumu pouze v případě, že bylo uplatněno v souladu s označenými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., jež musí vyplynout z obsahu tohoto mimořádného opravného prostředku, což je požadavek, který je třeba respektovat, neboť Nejvyšší soud je těmito důvody vázán (viz § 265i odst. 3 tr. ř.). Samotné konstatování některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. k přezkumné činnosti dovolacího soudu nepostačuje. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je proto povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

Nejvyšší soud na základě těchto kritérií posuzoval, zda dovolání opřená obviněnou H. o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., obviněným S. o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejvyšším státním zástupcem o důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř., s hledisky, která tyto zákonem vymezené důvody předpokládají, obsahově korespondují, případně zda jsou důvodná.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (uvedeného v dovolání nejvyššího státního zástupce) je možné napadnout rozhodnutí soudu druhého stupně, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně podaná odvolání podle § 254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a pro jejich nedůvodnost je všechna podle § 256 tr. ř. zamítl, tedy je neodmítl z formálních důvodů, mohl být tento dovolací důvod použit jen při existenci vad naplňujících některý z dalších dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce dovolání podal též s odkazem na další důvod, tudíž uplatnil důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Nejvyšší soud proto dále posuzoval splnění podmínek vztahujících se k § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o něž dovolání tento dovolatel opřel.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který opřeli dovolání obvinění H. a S., je možné dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.

Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.]. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslouží k nápravě procesních nedostatků, a to jak v řízení samotném, tak ani v postupech soudů při provádění důkazů, a proto nelze prostřednictvím tohoto důvodu namítat jejich neúplnost. Toto pravidlo je však limitováno případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není těmito argumenty naplněn (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.).

Pokud není shledán shora zmíněný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, na něž se zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (dovolání obviněné H. a nejvyššího státního zástupce) lze namítat vadnost trestu, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, jež zákon předpokládá, tj., pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Může jít i o případ kumulace dvou nebo více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jde též o takový druh trestu, jejž nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Za uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se považuje případ, kdy u odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákoníkem, se vyměří trest, jenž zákonnou maximální hranici přesahuje. U trestu odnětí svobody je konkrétní hranice trestní sazby stanovena v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona.

Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Obviněná H. s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítala, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném hmotněprávním posouzení, protože soudy řádně neobjasnily, v čem spočívala trestná činnost, která jí je kladena za vinu, i to, že závěry soudů nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, což vyvolává pochybnosti o tom, zda je spolupachatelkou a zda jednala zaviněně. Vadným shledala i výrok o uloženém peněžitém trestu.

V podrobnostech v obsahu dovolání rozvedla nedostatky v dokazování a skutkových zjištěních, jejichž důsledkem byl extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což se promítlo v porušení zásad spravedlivého procesu, jež shledávala v tom, že soudy opíraly své závěry o výpověď spoluobviněné T., která však byla spolupracující obviněnou, jejíž výpověď byla soudy zčásti shledána nevěrohodnou, a byla zpochybněna v jejím případě i důvodnost použití ustanovení § 178a tr. ř., a tedy i to, zda se u ní mohlo jednat o spolupracující spoluobviněnou. Zdůrazňovala její nevěrohodnost, a to se zřetelem na odmítání některých jejích odpovědí. Poukázala i na to, že u odposlechů soudy řádně nezvažovaly obsah zaznamenaných rozhovorů a vadně je interpretovaly. Nebylo podle ní prokázáno a zjišťováno, zda se zboží z inkriminovaných kontejnerů prodalo v České republice, což bylo podstatné z hlediska závěru o vině, obzvláště když obviněná T. tuto službu poskytovala i pro řadu jiných subjektů. Nebylo objasněno, jaké zboží a v jakém objemu se mělo prodat. Nedostatky spatřovala ve způsobu, jakým byla vyčíslena údajná škoda, pochybnosti podle ní budí i závěry vyplývající ze znaleckého posudku znalce Mgr. Vladimíra Leina (viz bod 34. rozsudku). Závěr o rozsahu 5.000.000 Kč není ničím podložen, obzvláště když soudy nebraly do úvahy, že zboží v kontejnerech patřilo několika majitelům, o čemž mohl vypovídat např. pan V. V. T. Výše škody je proto založena jen na hypotetických úvahách soudů. Nesprávnost zjištění výše způsobené škody dovozovala z toho, že soudy neprovedly znalecké zkoumání zaměřené na objasnění přesného obsahu kontejnerů a ceny zboží, nýbrž neakceptovatelně aplikovaly pouze pomocnou metodu tzv. fiktivní výše škody, což se odrazilo v nesprávné právní kvalifikaci a výši trestu. Nebylo možné přijmout závěr, že naplnila objektivní stránku skutkové podstaty jí za vinu kladeného trestného činu, neboť soudy některé okolnosti pouze předpokládaly. Jimi tvrzený skutkový stav nesprávně právně posoudily a postupovaly v rozporu s postuláty spravedlivého procesu, což opírala i o tvrzení, že v přípravném řízení rozhodoval místně nepříslušný státní zástupce.

K těmto výhradám je třeba uvést, že obviněná H. jimi důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně nenaplnila, neboť se netýkají vadného právního posouzení činu, ale jsou primárně zaměřeny proti procesním postupům soudů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 178a tr. ř. a dalším), což s označeným dovolacím důvodem nekoresponduje, a Nejvyšší soud proto neměl povinnost věcnou stránku takto namítaných vad přezkoumávat. Vytýkané nedostatky vycházejí pouze z procesních pravidel stanovených pro provádění dokazování, tudíž stojí zcela mimo jakýkoliv dovolací důvod [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Nejvyšší soud je však zásadně povinen o skutkových zjištěních, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat v těch případech, kdy je dán extrémní nesoulad mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04), a to v souvislosti s vyloučením porušení pravidel spravedlivého procesu. Jen tehdy je totiž Nejvyšší soud povolán korigovat skutkové závěry, které vykazují nejextrémnější excesy (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, či ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).

Se zřetelem na tyto principy Nejvyšší soud posuzoval, zda ve vytýkaných procesních postupech soudů nižších stupňů byla dodržena zákonem stanovená pravidla a zda nedošlo k extrémním procesním vadám, které by měly za následek tzv. extrémní nesoulad, jenž je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.), popř. dojde-li k porušení zásad vyplývajících z práva obviněného na spravedlivý proces.

Nejvyšší soud s ohledem na takto vymezená pravidla považuje nejprve za nutné zdůraznit, že námitka o místní nepříslušnosti státního zástupce v přípravném řízení na žádný z dovolacích důvodů nedopadá, stojí tudíž zcela i mimo důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o vadnou příslušnost, na tu je pamatováno v důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., jejž však lze uplatnit toliko proti věcné nepříslušnosti soudu, tudíž tehdy, když ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, tzn. soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů podle § 16 a § 17 tr. ř. (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 6 Tdo 547/2011, nebo ze dne 26. 6. 2008, sp zn. 3 Tdo 277/2008). Žádný z dovolacích důvodů neumožňuje přezkoumávat správnost místní příslušnosti státního zástupce nebo soudu v přípravném řízení z hledisek § 26 odst. 1, 2 tr. ř., podle něhož k provádění úkonů v přípravném řízení je příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Soudce, u něhož státní zástupce podal návrh podle odstavce 1, se stává příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravné řízení.

Uvedená výhrada se týká řízení o povolení odposlechů, popř. vydání příkazů k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu, a je jí vytýkáno, že tyto vydal místně nepříslušný Obvodní soud pro Prahu 8, ačkoli byla podle místa spáchání činu založena místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4. K tomu Nejvyšší soud zcela nad rámec možnosti podat proti této skutečnosti dovolání připomíná, že výkon dozoru nad touto fází trestního řízení a zachováváním zákonnosti v přípravném řízení přísluší zásadně státnímu zástupci (viz § 174 odst. 1 tr. ř.), který by v případě, že shledá porušení zákona, byl oprávněn a současně povinen zasáhnout, což se však v posuzované věci nestalo. Vedením dalšího řízení před soudy obou stupňů, před nimiž obviněná tuto námitku nevznesla, by byla i takováto případná vada týkající se toliko dílčího úkonu přípravného řízení, bez dopadu na jeho věcnou a procesní správnost, jak bude uvedeno níže, zhojena (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1559/2018). Pro úplnost lze dodat, že nápravy uvedené vady by bylo možné se domáhat prostřednictvím řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a příkazu k zajištění údajů o telekomunikačním provozu ve smyslu podle § 314l a násl. tr. ř., pro které příslušný Nejvyšší soud na návrh osoby uvedené v § 88 odst. 8 tr. ř. zkoumá, zda bylo v tomto řízení postupováno v souladu se zákonem. Z těchto důvodů se Nejvyšší soud uvedenou námitkou obviněné vztahující se k místní nepříslušnosti státního zástupce nebo soudce ve smyslu § 26 tr. ř. dále po věcné stránce nezabýval, ale i přesto je třeba jen pro úplnost zmínit, že nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/2014, byl vydán až poté, co v této věci již odposlechy byly realizovány.

Vytýkala-li obviněná H., že neměla v době přípravného řízení při seznámení se spisem k dispozici veškerý spisový materiál, čítající v té době tři skupiny svazků, i v této části dovolání jde o výhrady, kterými není vytýkáno porušení práva na seznámení se se spisem ve smyslu § 166 odst. 1 tr. ř., podle něhož, uzná-li policejní orgán vyšetřování za skončené a jeho výsledky za postačující k podání obžaloby, umožní obviněnému a jeho obhájci v přiměřené době prosdupovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Toto právo obviněné bylo v předmětné věci nepochybně v souladu se zákonem zajištěno a jí realizováno, pro což svědčí i to, že daným směrem její námitky zaměřeny nejsou, ale týkají se jen toho, že jí nebylo k seznámení předloženo vše, co údajně bylo policejním orgánem při vyšetřování ve věci opatřeno. Takové výhrady však s žádným dovolacím důvodem nesouvisejí a nemají zásadní vztah ani ke správnosti závěrů o vině a trestu. Nejvyšší soud pouze na okraj podotýká, že důležitost prostudování spisu obviněným a jeho obhájcem ve smyslu § 166 tr. ř. je ovlivněna vztahem přípravného řízení k hlavnímu líčení v řízení před soudem, a nelze pominout, že těžiště dokazování leží právě ve stadiu soudního řízení. Pro to platí zásada obžalovací, z níž plyne, že když výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud, státní zástupce podá obžalobu a připojí k ní spisy a jejich přílohy (podle § 176 odst. 1 tr. ř.). Zcela pro úplnost je vhodné doplnit, že je to státní zástupce, kdo vykonává v přípravném řízení veškeré meritorní rozhodování o skončení přípravného řízení i o přerušení trestního stíhání (srov. § 171 až 173 tr. ř.). Zdůraznit lze i jeho oprávnění s konečnou platností určovat rozsah a objem důkazů, které budou vyhledávány, opatřovány a popř. i prováděny v přípravném řízení, poněvadž jestliže má státní zastupitelství plnit svou hlavní úlohu, tj. podávat ve veřejném zájmu obžalobu v trestním řízení a plnit další úkoly, které mu vyplývají z trestního řádu, musí mít státní zástupci jako osoby, jejichž prostřednictvím státní zastupitelství vykonává svou činnost, možnost si vytvořit pro plnění tohoto úkolu potřebné předpoklady. Na to pak navazuje i nová koncepce dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení, jejž lze vymezit jako soustavnou, systematickou a cílevědomou kontrolní činnost, vykonávanou průběžně v celém přípravném řízení a zaměřenou na činnost policejních orgánů při přijímání a prověřování podnětů nasvědčujících spáchání trestných činů, zjištění stavu a průběhu prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a po zahájení trestního stíhání i na stav a průběh vyšetřování se zaměřením na prověření postupu policejního orgánu z hlediska jeho zákonnosti, rychlosti a plynulosti a na neprodlené odstraňování zjištěných nedostatků. Dozor státního zástupce v přípravném řízení směřuje též k tomu, aby nikdo nebyl bezdůvodně trestně stíhán (srov. § 2 odst. 1 tr. ř.) ani nad míru stanovenou zákonem omezován ve svých právech a svobodách v přípravném řízení (srov. § 2 odst. 4 tr. ř.). Je vykonáván v trestním řízení především z hlediska zákonnosti postupu policejního orgánu, ale také z hlediska jeho věcné správnosti, odůvodněnosti a úplnosti. V přípravném řízení je státní zástupce dominus litis, neboť autoritativně vystupuje vůči obviněnému (popř. zastoupenému obhájcem) i vůči ostatním osobám zúčastněným na řízení a rozhoduje v podstatě o všech zásadních otázkách s výjimkou rozhodnutí svěřených i v přípravném řízení soudci či soudu. Z uvedeného postavení státního zástupce vyplývá i jeho povinnost dbát i bez návrhu stran na stejně pečlivé objasnění okolností svědčících ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157-314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2221až 2223).

K úplnosti spisu lze obecně konstatovat, že orgány činné v trestním řízení musí pro svá rozhodnutí dostatečně zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Nemají však zákonem stanoveno, jaké množství důkazů je nezbytně nutné k prokázání potřebných skutečností a v zásadě ani to, jakého druhu důkazního prostředku lze použít (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 2453/11). Ustanovení § 65 tr. ř. upravující právo obviněného nahlížet do spisu, blíže nespecifikuje, do jakých „spisů“ má obviněný a jeho obhájce právo nahlížet. Při konkretizaci těchto „spisů“ je třeba vycházet ze smyslu ustanovení § 65 tr. ř., kterým je potřeba zajistit, aby obviněnému a jeho obhájci byly poskytnuty informace potřebné v daném stadiu trestního řízení k přípravě jeho obhajoby. To v praxi znamená, že obviněnému a taktéž jeho obhájci musí být umožněno nahlédnutí do všech částí písemných materiálů (trestní spis včetně dokladů, listin, doličných věcí, apod. obsažených v jeho přílohách), jež se stanou součástí spisu, který po skončení vyšetřování bude obviněný mít možnost prostudovat (§ 166 odst. 1 tr. ř.) a který bude podkladem k vypracování obžaloby a s obžalobou předložen soudu, případně bude sloužit k jinému meritornímu rozhodnutí státního zástupce v přípravném řízení. Naopak dané právo se nevztahuje na nahlížení do materiálů, které jsou pouhými vnitřními pomůckami a pracovními materiály orgánů činných v trestním řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 54/05).

Uvedené zásady soudy v přezkoumávané věci respektovaly, neboť obviněným v plné míře umožnily, aby se vyjádřili ke všem prováděným důkazům, jež byly podstatné z hlediska učinění skutkových a právních závěrů, a aby zpochybňovali úvahy soudů ohledně hodnocení těchto důkazů. Jak soudy, tak obvinění měli přístup ke stejnému spisovému materiálu, na jehož základě byla podána obžaloba a bylo rozhodnuto o vině obviněných, a tudíž nelze dovozovat, že v trestním řízení byla práva obviněných stran možnosti vyjádřit se k důkazům jakkoli omezena absencí či nedostatkem respektu orgánů činných v trestním řízení k zásadě rovnosti zbraní či zásadě kontradiktornosti. Nelze pomíjet, že obvinění se po celou dobu řízení aktivně hájili a se soudy nižších stupňů vedli polemiku za účelem ospravedlnění jimi spáchané trestné činnosti, přičemž ze spisového materiálu neplyne, že by jim soudy znemožnily se s provedenými důkazy seznámit a reagovat na ně, a tudíž nelze v přezkoumávané věci shledat pochybení, jež by vedlo k porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu článků 36 a násl. Listiny a článku 6 Úmluvy a svědčilo o porušení pravidel kontradiktornosti trestního řízení.

K námitkám obviněné H. o nedostatcích ve skutkových zjištěních z důvodu vadně vedeného dokazování a v důsledku toho neobjasnění základních skutečností významných pro právní závěry je třeba zmínit, že z obsahu rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že pro své skutkové a potažmo i právní závěry soud vycházel z výsledků dokazování provedeného při hlavním líčení a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. S ohledem na zásadu, že není úkolem dovolacího řízení opakovat provedené důkazy, Nejvyšší soud pouze pro úplnost doplňuje, že soud prvního stupně při objasňování skutkového stavu n