8 Tdo 383/2016

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2015, sp. zn. 45 T 1/2014, byli obvinění M. Š., I. K., R. M., A. R. S. a J. M. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, kterého se dopustili tak, že všichni obvinění v době od 19. 1. 2009 do 26. 10. 2009 v Č. T. a jinde se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch zkrácením daně a vylákáním nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) a sebe neoprávněně obohatit, ač si byli vědomi povinností vyplývajících ze zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále „zák. č. 235/2004 Sb.“) se blíže nezjištěným způsobem dohodli na účelovém obchodování s chemickou maltou značky Fischer a vytlačovacích pistolí pro chemickou maltu, kdy využitím obchodních společností

čtvrtletí roku 2009 v řetězci obchodních společností VÝKUP VOZIDEL → B. → GOLD MOON → ENZO TRADE → SIGNUM → M. → VÝKUP VOZIDEL, za 3. čtvrtletí roku 2009 v řetězci obchodních společností

Za tento trestný čin byli obvinění podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzeni:

Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 4 To 44/2015, o odvoláních proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podaných všemi obviněnými a státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ostravě, který napadl výrok o trestech u všech obviněných v jejich neprospěch, rozhodl tak, že: pod bodem I. z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výrocích o trestech uložených všem obviněným, v bodě II. podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. ohledně takto zrušené části při nezměněném výroku o vině všechny obviněné znovu podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil tak, že obviněnému M. Š. uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statuárního orgánu obchodních korporací na dobu čtyř roků. Podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí majetku ve výroku uvedeného a podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v celkové výši 500.000 Kč a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené době nebyl vykonán, mu uložil náhradní trest odnětí svobody na jeden rok. Obviněnému I. K. uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních korporací na dobu čtyř roků, a podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí majetku ve výroku uvedeného. Obviněnému R. M. za trestnou činnost, pro niž byl nyní uznán vinným, jakož i za další sbíhající se trestný čin podle § 148 odst. 2, 3 písm. a), c) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 72 T 113/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 4 To 371/2014, uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních korporací na dobu osmi roků. Podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí majetku ve výroku uvedeného. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 72 T 113/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 4 To 371/2014, jakož i další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnou A. R. S. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statuárního orgánu obchodních korporací na dobu čtyř roků. Podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku jí uložil rovněž trest propadnutí majetku ve výroku uvedeného. Obviněnému J. M. uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statuárního orgánu obchodních korporací na dobu čtyř roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest v celkové výši 500.000 Kč a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené době nebyl vykonán, mu uložil náhradní trest odnětí svobody na jeden rok.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali všichni uvedení obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.

Obviněný M. Š. dovolání opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a vady v nesprávném hmotněprávním posouzení spatřoval zejména ve způsobu zjištění výše způsobené daňové škody, což mělo vliv na správnost právní kvalifikace jako zločinu podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, zejména na správnost závěru o naplnění subjektivní stránky. Zpochybnil opodstatněnost závěrů soudů obou stupňů o vytvoření řetězce obchodních společností, které pouze účetně obchodovaly s chemickou maltou a vytlačovacími pistolemi, když jen jedna z nich zkrátila daň a uplatnila nadměrný odpočet DPH. Obviněný též vytýkal, že jako jednatel společnosti B. nemohl být ani srozuměn s tím, že na samém konci řetězce společnost ENZO TRADE, zastoupená R. M., vyláká nadměrný odpočet DPH na finančním úřadě v Českém Těšíně ve výši 6.674.005 Kč. Podle něj soudy ve vztahu k němu své závěry o subjektivní stránce založily jen na paušální úvaze, kterou začlenily do společného jednání, ačkoli pro to neměly žádné prokazatelné důkazy, a tedy jeho úmysl nebyl prokázán, protože provedené dokazování objasnilo zavinění pouze u zástupce společnosti ENZO TRADE.

Obviněný M. Š. nenašel oporu v provedených důkazech ani pro závěr o velkém rozsahu spáchaného trestného jednání jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 3 § 240 tr. zákoníku, protože ani jeden ze soudů neprovedl takové důkazy, které by jeho subjektivní vztah k této okolnosti objasnily. Fiktivnost obchodů nevyplynula z provedeného dokazování, soudy pro závěr o ní vycházely jen z ničím nepodložených domněnek a pomíjely, že existují důkazy, které prokazují, že malta byla zapracována do staveb, a tudíž nemohlo jít pouze o fiktivní obchod.

Další námitky tento dovolatel soustředil proti uloženému trestu, který považoval za nepřiměřený, neboť vedle trestu odnětí svobody mu byl uložen také trest propadnutí majetku a rovněž trest peněžitý. Takový trest označil za likvidační a neplnící jiný účel, neboť poté, co trest odnětí svobody vykoná, bude zcela nemajetný, což bude mít neblahý dopad zejména na jeho sedm dětí, které jsou na něj odkázány svou výživou. Zdůraznil, že mu jako polehčující okolnost svědčil předchozí řádný život, což mělo soud vést k tomu, aby mu uložil trest odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku pod spodní hranicí zákonné trestní sazby. Odvolacímu soudu, který obviněnému trest propadnutí majetku uložil, vytkl, že tak učinil bez toho, aby ho k majetkovým poměrům vyslechl.

Vzhledem k těmto námitkám obviněný M. Š. v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2015, sp. zn. 45 T 1/2014, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 4 To 44/2015, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tuto věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný I. K. podal dovolání z důvodů § 265b odst. 1 písm. d), h), g), l) tr. ř. Ve vztahu k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedl, že jej podává v jeho druhé alternativě, že již v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech d), h), g) citovaného ustanovení. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal v existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, a to při znalosti limitů v přezkumné možnosti dovolacího soudu, pokud jde o posuzování skutkového stavu věci. I přesto poukázal na to, že soudy skutkové okolnosti řádně nevyhodnotily ve vztahu k jemu vytýkané činnosti. Zásadně však tyto výhrady vztáhnul k absenci okolností týkajících se naplnění subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, protože si vůbec nebyl vědom, že by svým jednáním mohl znaky tohoto trestného činu naplnit, přičemž se jedná o trestný čin úmyslný. Jestliže soudy učinily závěr, že vytvořením řetězce obchodních firem došlo k obchodování se zbožím, v jehož důsledku jiná z těchto firem než společnost GOLD MOON profitovala na odpočtu DPH, měly se důkladně zabývat důkazy vedoucími k prokázání jeho zavinění. Zdůraznil, že zde existují pochybnosti o tom, zda věděl či mohl vědět o úmyslu společnosti ENZO TRADE zastoupené spoluobviněným R. M. vylákat nadměrný odpočet DPH ve výši i jemu připsané částky 6.674.005 Kč, protože se ani ve spojení se společností GOLD MOON na nadměrném odpočtu nikterak nepodílel a bez dostatečných důkazů byl soudy zařazen do systému, o kterém nevěděl. Nebylo tudíž ani možné, aby i jemu byla k tíži přičítána celá způsobená škoda, a proto u něj nemůže být shledán kvalifikační znak podle odstavce 3 § 240 tr. zákoníku. Za takové situace existují pochybnosti o naplnění subjektivní stránky k uvedené zvlášť přitěžující okolnosti dosahující stupně zvlášť závažného zločinu, kterým byl uznán vinným. Není zřejmé, z jakých okolností měl usuzovat na úmysl vztahující se ke společnosti ENZO TRADE jako daňového subjektu uvedeným způsobem zkrátit daň z přidané hodnoty.

Obviněný I. K. vytýkal i procesní nedostatky, neboť v souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. i přes výhradu, že tento důvod nesvědčí jeho osobě (zmínil i obsah podnětu ke stížnosti pro porušení zákona podaný Ministerstvu spravedlnosti České republiky), považoval odvolacím soudem konané veřejné zasedání o odvoláních všech odvolatelů za procesně vadné proto, že v něm rozhodoval o propadnutí majetku u většiny obviněných, aniž by je k této možnosti vyslechl nebo je upozornil na to, že takové rozhodnutí hodlá učinit. Zmínil mimo své dovolání, že obvinění A. R. S. a R. M. se omluvili z účasti na veřejném zasedání ze zdravotních důvodů, a přesto odvolací soud konal veřejné zasedání bez jejich osobní přítomnosti. Ve vztahu ke všem obviněným, jimž byl uložen trest propadnutí majetku, vytkl, že byli k tomuto veřejnému zasedání předvoláni, nikoli o jeho konání pouze vyrozuměni, přičemž jde o odlišné úkony, u kterých je třeba volit jiné procesní postupy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 58/2001).

V důsledku toho, že Vrchní soud v Olomouci obviněné k veřejnému zasedání předvolal, měl trvat na jejich přítomnosti, a to především proto, že chtěl u většiny z nich ukládat tresty propadnutí majetku. Pokud je při veřejném zasedání nevyslechl, nemohl mít dostatečný podklad pro vyslovení trestu propadnutí majetku podle § 66 odst. 3 tr. zákoníku, neboť nemohl zjistit jeho dopad do majetkové sféry obviněných či jejich rodin a dalších osob, jak přiměřeně plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 14. 8. 1961, sp. zn. 7 Tz 20/61 uveřejněného pod č. 46/1961 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nelze považovat za postačující, jestliže odvolací soud jen přečetl výpisy z listů vlastnictví, neboť z nich nemohl zjistit kromě toho, že obvinění jsou vlastníky nemovitostí tam uvedených, nic dalšího.

Obviněný I. K. k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že jemu uložený trest propadnutí majetku odvolacím soudem je nepřípustný, neboť ve smyslu § 66 odst. 1 tr. zákoníku nebyla kumulativně splněna stanovená podmínka, že získal nebo se snažil získat pro sebe či jiného majetkový prospěch, a nebyly splněny ani podmínky podle § 66 odst. 3 tr. zákoníku, podle něhož se trest propadnutí majetku nesmí vztahovat na prostředky a věci, jichž je potřeba k uspokojení životních potřeb obviněného. Ztotožnil se se závěry a názory soudu prvního stupně rozvedenými na straně 53 jeho rozsudku, který zdůraznil nedostatek podkladů pro možnost uložení takového trestu, i to, že nemovitosti byly obviněnými získány dlouho před spácháním trestné činnosti, a tudíž z ní nemohly být pořízeny, a kde poukázal i na to, že nekorespondují se zjištěnou výší neodvedené daně. Zejména však nebyla zjišťována aktuální hodnota zajištěného majetku. Obviněný uvedl, že nemovitosti, které byly propadnuty, nabyl na základě smlouvy o převodu vlastnictví družstevního bytu ze dne 22. 4. 1999 deset let před žalovaným skutkem. Bytovou jednotku, zapsanou na LV pro k. ú. L., užívá jako garsonku ke svému bydlení, a proto uložení daného trestu je v rozporu s § 66 odst. 3 tr. zákoníku. Situace, do které se tak obviněný dostane po výkonu trestu odnětí svobody, bude značně tíživá, neboť jako invalidní důchodce bude zcela odkázán na sociální systém České republiky bez možnosti vlastního bydlení, což jej zcela vyloučí ze společnosti. Obviněný však považoval za zásadní, že odvolací soud si pro rozhodnutí o tomto trestu neopatřil všechny potřebné důkazy, zejména obviněného k této okolnosti nevyslechl, když tak neučinil ani nalézací soud.

S ohledem na uvedené námitky obviněný I. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 4 To 44/2015, jakož i rozhodnutí předcházející, a napadené rozhodnutí vzhledem k dovolacím důvodům výše označeným zrušil, a aby věc přikázal Vrchnímu sodu v Olomouci v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Obviněný zmínil, že podle § 265h odst. 3 tr. ř. učinil návrh předsedovi senátu soudu prvního stupně, že by měl být odložen nebo přerušen výkon rozhodnutí s tím, aby Nejvyšší soud o takovém návrhu rozhodl. Pokud takto postupováno nebude, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. zvážil odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání.

Obvinění R. M. a A. R. S. prostřednictvím jimi podaného společného dovolání uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a h) tr. ř. a jejich prostřednictvím namítali, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán na základě vadného procesního postupu, neboť byla porušena jejich práva na obhajobu, což spatřovali v nerespektování ustanovení § 33 a § 233 odst. 1 tr. ř., které mělo za následek uložení trestu propadnutí majetku v rozporu s § 66 odst. 3 tr. zákoníku, kdy tento byl uložen jako trest, který zákon nepřipouští.

Obvinění dále vytkli, že odvolací soud konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněných R. M., M. Š., I. K. a A. R. S. přesto, že tyto obviněné k veřejnému zasedání předvolával, a to – jak odvolací soud výslovně uvedl – proto, že „chtěl aktualizovat výslechem jejich majetkové a osobní poměry“. Tento svůj postoj však změnil, jelikož „dospěl k závěru, že je možné jednat i bez přítomnosti obviněných, neboť si jejich majetkové poměry mezitím ověřil z katastru nemovitostí, obchodního rejstříku a ze spisového materiálu“. Z takto formulovaného odůvodnění je patrné, že odvolací soud obviněné předvolal k veřejnému zasedání v souladu s § 233 odst. 1 tr. ř., neboť jejich účast považoval za nutnou přinejmenším k aktualizaci a vyjádření se k jejich majetkovým poměrům. Svůj postoj však změnil poté, co se obvinění R. M., M. Š., I. K. a A. R. S. z tohoto veřejného zasedání omluvili. Obviněný R. M. na podkladě doloženého potvrzení o pracovní neschopnosti bez doprovodného textu a A. R. S. telefonicky, že je v pracovní neschopnosti a nedostaví se, přičemž odvolací soud tyto zprávy vyhodnotil jako omluvy z nepřítomnosti u veřejného zasedání a konal ho bez jejich účasti.

V dovolání obvinění konstatovali, že se oba omluvili, byť krátce před konáním veřejného zasedání, nicméně oba z důvodu nemoci, kterou nemohli ovlivnit. Odvolací soud jejich omluvu, jak plyne z odůvodnění napadeného rozsudku, plně akceptoval, aniž by však posuzoval, zda spojili tuto svou omluvu se žádostí o projednání věci v jejich nepřítomnosti. Odvolací soud tak bez toho, že by se jakkoli změnila důkazní situace oproti té, která existovala v době, kdy je předvolal (tedy nikoli vyrozuměl) k veřejnému zasedání, rozhodl, že je možno veřejné zasedání konat i v nepřítomnosti obviněných. Takto postupoval přesto, že jeho záměrem bylo objasnit možnost uložení trestu propadnutí majetku, a od snahy objasnit poměry obviněných ustoupil jen v důsledku jejich nepřítomnosti, čímž porušil ustanovení § 33 tr. ř. a § 233 odst. 1 tr. ř. a nerespektoval ani rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 58/2001, které stanoví nutnost rozlišovat mezi „předvoláním k veřejnému zasedání“ a „vyrozuměním o veřejném zasedání“. V návaznosti na tuto skutečnost došlo uložením trestu propadnutí majetku k porušení zákona v § 66 odst. 3 tr. zákoníku, neboť šlo o zásah do „prostředků nebo věcí, jejichž je nezbytně třeba k uspokojení životních potřeb odsouzeného nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je odsouzený povinen podle zákona pečovat“. Tato vytýkaná porušení procesních předpisů se navíc závažně promítla i do faktického stavu věci, kdy tím, že obvinění neuvedli své postoje k zamýšlenému trestu propadnutí majetku, nemohly být objasněny všechny důležité okolnosti k takovému rozhodnutí nezbytné.

Dovolatelé v takovém postupu spatřovali porušení pravidel spravedlivého procesu, protože předvolání obviněných učinil odvolací soud poté, co již měl k dispozici spisový materiál i možnost nahlédnout do veřejných rejstříků, kterými jsou jednak katastr nemovitostí a jednak obchodní rejstřík, a tedy jeho závěr o možnosti veřejné zasedání provést v nepřítomnosti shledali neodůvodněným i nepřezkoumatelným, protože z rozhodnutí odvolacího soudu nelze dovodit skutečnosti, na základě kterých změnil své stanovisko k přítomnosti obviněných, čímž došlo k porušení článku 38 odst. 3 Listiny základních práva a svobod (dále „Listina“) i § 33 odst. 1 tr. ř. Přitom obvinění zdůraznili, jakým zásahem pro ně je trest propadnutí majetku, k němuž se nemohli vyjádřit. V této souvislosti poukázali i na porušení pravidel plynoucích z § 233 odst. 1 tr. ř., neboť oba měli mít možnost vyjádřit se ke svým majetkovým poměrům, k tomu, jaká práva jiných osob se k těmto věcem vztahují, zejména pak k právu bydlení členů společné domácnosti. Tyto skutečnosti nebylo možné vyčíst z ani katastru nemovitostí, ani z žádného jiného veřejného rejstříku.

Rovněž obvinění shledali nedodržení podmínek stanovených v § 66 odst. 3 tr. zákoníku, neboť v nemovitostech, které byly zahrnuty do trestu propadnutí majetku, uspokojují své základní životní potřeby bydlení s tím, že spolu s nimi zde bydlí členové jejich společné domácnosti, kteří jsou na tomto majetku obviněných životně závislí, což soud bez toho, aby obviněné k této otázce vyslechl, nemohl zjistit.

Závěrem dovolání obvinění R. M. a A. R. S. navrhli, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací ve smyslu § 265k tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 4 To 44/2015, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu přikázal, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Obvinění rovněž shodně každý za sebe požádali, aby předseda senátu soudu prvního stupně učinil návrh na odklad výkonu trestu odnětí svobody, jenž jim byl uložen, a to se zřetelem na podmínky vymezené v § 265h odst. 3 tr. ř.

Obviněný J. M. v dovolání podaném z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal, že zjištěný skutkový stav věci nenaplňuje znaky zločinu, jímž byl uznán vinným. Poukázal na to, že měl podle výroku o vině v rámci vytvořeného řetězce několika obchodních společností při obchodování s chemickou maltou a vytlačovacími pistolemi, jejichž cílem bylo vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, figurovat jako jednatel dvou slovenských společností ALUKIM a M., kterým mělo být uvedené zboží dodáno, a v postavení prodávajícího měl toto zboží následně prodat svým odběratelům. Obviněný se však s tímto zjištěním neztotožnil a tento skutkový stav nepovažuje za správně zjištěný, a dovodil, že soudy celou věc posoudily vadně z pohledu zásady ne bis in idem. Poukázal na to, že ve svazku č. 6 trestního spisu jsou založeny doklady Daňového úřadu Žilina a Čadca týkající se jeho společností ALUKIM a M., ze kterých plyne, že ze strany daňových orgánů byla těmto společnostem dodatečnými platebními výměry uložena sankce, která vytvořila překážku věci pravomocně rozhodnuté, jelikož jim byla doměřena DPH.

Obviněný zdůraznil, že odsouzení v této trestní věci představuje ve vztahu k němu překážku pro případné pokračování v jeho trestním stíhání, které mělo být zastaveno, jak vyplývá z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 27. 11. 2014, ve věci Lucky Dew proti Švédsku, č. stížnosti 7356/10, a to i se zřetelem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1124/2015. Obviněný však zmínil posun v otázce vnímání povahy sankce v daňovém řízení s ohledem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014, podle kterého penále podle § 37b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků a § 251 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, má povahu trestu. Pokud mu tedy byla uložena pravomocně daňová sankce, pak mu tím byl uložen i trest. Tato skutečnost však nebyla ze strany soudu nalézacího ani odvolacího vyhodnocena a správně posouzena.

Mimo tyto výhrady obviněný zmínil i nedostatky v posouzení subjektivní stránky, kterou podle obou soudů naplnil v úmyslu přímém, protože její naplnění ze skutkové věty neplyne. Z popisu skutku, jak je v rozsudku soudu prvního stupně uveden, je zřejmé, že v něm podklad pro závěr o zavinění absentuje. V důsledku toho soudy obviněného chybně uznaly vinným zločinem zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku.

Podle obviněného ve věci existuje i extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, protože pokud soudy podle skutkové věty došly k závěru, že se obviněný měl společně s dalšími obviněnými dohodnout (blíže nezjištěným způsobem) na účelovém obchodování, nic takového však z provedených důkazů nevyplynulo. Dokazování prokázalo jen to, že obviněný z dalších spoluobviněných zná pouze R. M. a A. R. S., nikoliv vazby na další spoluobviněné. Odlišný závěr soudů, že šlo o propojenou síť a že obchody s daným zbožím byly fiktivní, tzn. že ve skutečnosti neměly vůbec proběhnout, podle obviněného výsledkům provedeného dokazování neodpovídá. Soud vycházel z obsahu výpovědí zejména dopravců, kteří potvrzovali, že dopravu uvedeného zboží mezi společnostmi reálně prováděli. Dopravci sice přepravované zboží nezkoumali a nedokázali se k němu blíže vyjádřit, nicméně tato skutečnost sama o sobě nezpochybňuje obhajobu spočívající v tom, že k dodávkám zboží mezi společnostmi skutečně došlo. Vedle těchto důkazů obviněný poukázal také na výpovědi osob, jež od společností inkriminované zboží zakoupily, které potvrzují, že s daným zbožím bylo obchodováno. V té souvislosti zdůraznil především výpověď svědka J. B. a zmínil také svědky mající vztah ke skladovým prostorám obviněného, konkrétně svědka J. I., podle nichž v inkriminovanou dobu tam obviněný měl určité zboží uskladněno.

Na základě těchto důvodů obviněný J. M. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 4 To 44/2015, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2015, sp. zn. 45 T 1/2014, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Ke všem takto podaným dovoláním se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství. K dovolání obviněného J. M. zmínila, že jeho výhrady ohledně zásady ne bis in idem bylo nutné uplatnit na základě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. o nepřípustnosti trestního stíhání vyplývajícího z § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., jejž však v dovolání neuvedl. Státní zástupkyně však obviněným tvrzenou překážku materiálně naplněnou neshledala, protože daňové řízení spojené jak s doměřením daňové povinnosti, tak i s obligatorním uložením daňového penále jako peněžitou sankcí, směřovalo vůči daňovému subjektu (společnosti M.), kdežto trestní řízení bylo vedeno proti obviněnému J. M. jako fyzické osobě, byť jednateli této společnosti. Proto jím uplatněnou námitku o dvojím postihu za totožný skutek nepovažovala za důvodnou.

Podle státní zástupkyně obviněný I. K. nepřípustně své dovolání opřel o důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., pokud tak učinil nikoliv vůči sobě samému, ale považoval postup odvolacího soudu za nesprávný k jiným obviněným, protože on sám se výslovně vzdal práva své účasti u veřejného zasedání (shodně jako dovolatel M. Š.) a výslovně požádal o jeho konání ve své nepřítomnosti.

Dovolání podaná obviněnými A. R. S. a R. M. opřená o důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. pro porušení pravidel pro konání veřejného zasedání před odvolacím soudem státní zástupkyně neshledala důvodnými i přesto, že předseda senátu odvolacího soudu dal tím, že všechny obviněné k veřejnému zasedání předvolal, jednoznačně najevo, že jejich účast u veřejného zasedání je nezbytná. Na straně 29 odůvodnění svého rozhodnutí však vyložil změnu tohoto svého původního stanoviska tak, že je možno věc spolehlivě rozhodnout a účelu předmětného trestního řízení dosáhnout i bez jejich přítomnosti. Jestliže se obvinění R. M. a A. R. S. ze své účasti u tohoto procesního úkonu omluvili ze zdravotních důvodů předložením kopie pracovních neschopenek, šlo o potvrzení, které se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovněprávní účely a samo o sobě neprokazuje, že tito obvinění nejsou schopni se účastnit řízení před soudem (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, a dále ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 99/2010). Proto takovým způsobem omluvy, navíc i nespojeným s požadavkem na odročení veřejného zasedání na jiný vhodný termín, dali čitelně najevo, že se práva své účasti na řízení před odvolacím soudem vzdávají. Současně nebyl na jejich straně dán žádný z důvodů jejich povinné účasti při veřejném zasedání ve smyslu § 263 odst. 4 tr. ř.

Uvedené výhrady proti důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněných R. M. a A. R. S. státní zástupkyně považovala za neopodstatněné i proto, že veřejné zasedání před odvolacím soudem nebylo zatíženo tvrzenou procesní vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., a to ani v souvislosti s poukazovaným právním dopadem na uložené tresty propadnutí majetku, které mají být podle námitek dovolatelů považovány za druh trestu, který zákon nepřipouští ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o nějž rovněž všichni svá dovolání opřeli. K tomuto důvodu zdůraznila, že žádný ze jmenovaných dovolatelů nevytýkal nedostatky ohledně spáchání zvlášť závažného zločinu, kterým pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch, ale pouze poukázali na svoje osobní poměry. Námitky takto uplatněné proto nepovažovala za důvodné pro neexistenci vad v uplatnění podmínek § 66 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž se odvolací soud řídil.

Státní zástupkyně shledala k dovolání obviněného M. Š., že u něj odvolací soud ve vztahu k trestu propadnutí majetku zjistil skutečnosti hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 66 odst. 3 tr. zákoníku, což také vyjádřil ve výroku o tomto druhu trestu, jestliže z jeho výčtu vyloučil rodinný domek, a to s ohledem na jeho 7 nezaopatřených dětí. U ostatních nemovitostí však již nešlo o takové okolnosti, pro které by uvedený trest nemohl být uložen, a proto jej odvolací soud zcela v souladu s podmínkami § 66 odst. 1 tr. zákoníku i u tohoto obviněného uložil. Obdobně tak byl uložen v souladu se zákonem i trest peněžitý. Za výhradu stojící mimo důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považovala i námitky směřující proti tomu, že nebylo v jeho případě využito moderační právo podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, protože s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 6 Tdo 373/2013, jde o argumenty pod uvedený dovolací důvod nepodřaditelné.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž opřeli svá dovolání obvinění M. Š., I. K. a J. M., uvedla, že když se obviněný I. K. domáhal nápravy nedostatků spočívajících v porušení práva na spravedlivý proces zejména v tom, že soudy dostatečně nebraly do úvahy jeho obhajobu, že se na obchodních aktivitách vůbec nepodílel, jde o námitky skutkové povahy, které na uvedený dovolací důvod, ani na žádný jiný nedopadají, obzvláště, když žádný extrémní nedostatek nebyl z její strany v přezkoumávaných rozhodnutích shledán. O extrémní nesoulad však nešlo ani z hlediska dovolání podaného obviněným J. M., k jehož výhradám uvedla, že ani jím vytýkanými vadami přezkoumávaná rozhodnutí netrpí. Uzavřela, že soudy se se všemi rozhodnými skutečnostmi vypořádaly postupy plně korespondujícími s požadavky stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., které byly v potřebné míře vyjádřeny v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. i v odůvodnění těchto rozhodnutí.

K námitce obviněného J. M. o nedostatcích v subjektivní stránce státní zástupkyně poukázala na jinak dostačující odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, když v popisu skutku jsou uvedena potřebná zjištění zavinění tohoto obviněného prokazující. Obdobně shrnula i výhrady obviněného M. Š., k nimž rozvedla, že i v jeho případě bylo prokázáno, že byl prostřednictvím jednotlivých na sebe navazujících obchodních subjektů představujících účelový obchodní řetěz zapojen do celého systému s evidentním úmyslem zkrátit daň a uplatnit nadměrný odpočet. Považovala s ohledem na všechna soudy učiněná skutková zjištění i v jeho případě dostatečně objasněny i okolnosti vztahující se k závěru o jeho úmyslném jednání ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Ze všech podrobně rozvedených důvodů státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud všechna obviněnými podaná dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl.

Obvinění, jimž bylo vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, na ně do doby konání neveřejného zasedání nereagovali, resp. Nejvyšší soud takovou případnou reakci neměl k dispozici.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že všichni obvinění dovolání podali jako osoby oprávněné podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., jejich dovolání směřují proti rozhodnutím uvedeným v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., a jsou tedy přípustná, byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání ve smyslu § 265e odst. 1, 2 tr. ř. učinit.

Dovolání je možné věcnému přezkumu podrobit v případě, že bylo uplatněno v souladu s označenými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání obviněného M. Š. opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., obviněných A. R. S. a R. M. podle § 265b odst. 1 písm. d), h) tr. ř., obviněného I. K. podle § 265b odst. 1 písm. d), h), g) a l) tr. ř. a obviněného J. M. o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s těmito důvody skutečně obsahově korespondují.

Obviněný J. M., jenž své dovolání opřel pouze o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vytýkal vady v subjektivní stránce, protože jemu za vinu kladené jednání nenaplňuje znaky trestného činu podle § 240 tr. zákoníku vzhledem k tomu, že v popisu skutku absentuje podklad pro závěr, že šlo o úmyslné jednání. Dále shledával existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, protože z provedeného dokazování nevyplynula dohoda mezi ním a ostatními spolupachateli, resp. taková dohoda nebyla prokázána. Brojil prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu i proti porušení zásady ne bis in idem, protože celé toto trestní řízení je proti němu vedeno nepřípustně, neboť mu bylo ze strany daňového úřadu na Slovensku doměřeno DPH a byla mu uložena i sankce podle daňového řádu, což je v rozporu s judikaturou ESLP a Nejvyššího správního soudu, na niž odkázal.

Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, nebo prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takový přezkum skutkových okolností je možný jen zcela omezeně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), apod.]. Jde tedy v obecné rovině o případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, což Nejvyšší soud zavazuje, aby na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky řádně zvážil a rozhodl, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. V zásadě však platí, že Nejvyšší soud pro zkoumání správnosti hmotněprávních otázek musí vycházet ze skutkového stavu, který byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a na jeho podkladě posuzuje správnost právních závěrů, jež jsou v dovolání zpochybňovány [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.]. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nestačí pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). a) k výhradě o extrémním nesouladu

K námitkám, které obviněný J. M. uplatnil ve vztahu k existenci extrémního rozporu mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, je třeba připomenout, že tyto spatřoval v tom, že skutkový závěr soudů, že se s ostatními spoluobviněnými na účelovém obchodování dohodl, není v potřebné míře opřen o důkazy, z nichž by taková skutková okolnost vyplynula, protože nebylo objasněno, že by znal jiné osoby než obviněného R. M. a A. R. S., a nebyly zjištěny ani žádné vazby mezi ním a dalšími dvěma spoluobviněnými M. Š. a I. K. Rovněž považoval za neprokázané, že by obchody neproběhly, jak tvrdily oba soudy, a tedy že by byly fiktivní. Naopak poukázal na výpovědi přepravců J. B. a J. I., kteří dotvrdili, že doprava určitého zboží byla mezi inkriminovanými společnostmi prováděna.

Ačkoli tyto námitky pro jejich procesní povahu soustředěnou proti správnosti skutkových zjištění nebylo možné bez dalšího označit za korespondující s uvedeným označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud se zřetelem na shora uvedenou judikaturu Ústavního soudu, zejména na stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb., posuzoval, zda v této věci byla porušena pravidla spravedlivého procesu.

V rámci svého posuzovaní však Nejvyšší soud současně připomíná, že při zkoumání existence extrémního nesouladu v této věci přihlížel i k tomu, že obecným soudům musí být dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení článek 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Měl na paměti i to, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. musejí soudy vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Je třeba též zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností.

Z obsahu spisu a připojených rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že se soudy obou stupňů s obdobnými skutkovými námitkami obviněného J. M. vypořádaly již v předchozích stadiích trestního řízení a reagovaly na ně jak v průběhu hlavního líčení, tak i během odvolacího řízení. Z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že dostály všem svým procesním povinnostem a pečlivě se věnovaly důkazům, které byly v dané věci provedeny, a řádně je hodnotily, tyto důkazy posuzovaly nejen samostatně, ale rovněž ve svém souhrnu, a výsledky takto provedeného dokazování v odůvodnění napadených rozhodnutí také náležitě rozvedly a vysvětlily (strany 31 až 46 rozsudku soudu prvního stupně).

K výhradě obviněného J. M., že soudy neobjasnily, že se v daném případě jednalo o fiktivní obchody, ke kterým reálně nemělo nikdy dojít, je třeba poukázat na to, že podle výsledků provedeného dokazování soud prvního stupně vycházel z velkého množství zboží, jež nebylo v možnostech obviněných zakoupit, a jeho prodeje za cenu podstatně nižší, než je cena autorizovaného prodejce. Své závěry opíral i o výpovědi svědků V. L., P. Ž., P. K., F. K., P. J., J. I., M. K., J. B., J. B., a dalších, kteří, byť prokazovali převážení zboží, nebyli schopni specifikovat, o jaké zboží se mělo jednat a nebyly schopni uvést ani žádné jiné informace k obsahu nákladu, jež údajně měli převážet (viz strana 48 rozsudku).

Odvolací soud, který se ze závěry soudu prvního stupně ztotožnil, neshledal v procesním postupu soudu prvního stupně vady svědčící o nedostatcích vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz strana 30 rozsudku soudu druhého stupně).

Postup obou soudů tak nevykazuje obviněným namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, přičemž Nejvyšší soud též zmiňuje, že zejména soud prvního stupně hodnotil všechny obviněným namítané vady v průběhu trestního řízení, vypořádal se s nimi na podkladě výsledků provedeného dokazování a objasňoval je důkazními prostředky, které vzal za podklad svého rozhodnutí. Nejen že je řádně provedl, ale také důsledně vyhodnotil, a toto hodnocení rozvedl v příslušných pasážích napadeného rozhodnutí, jak již bylo zmíněno výše. Nejvyšší soud shledal, že přezkoumávaná rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014).

Nejvyšší soud konstatuje, že způsob hodnocení jednotlivých důkazů soudy v posuzované věci plně koresponduje s pravidly vymezenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 125, resp. § 134 tr. ř., učiněné skutkové a z nich pramenící právní závěry jsou logické, ucelené, obsahují racionální zhodnocení a reagují na všechna zjištění, jež se ve věci nabízela, ať již z výpovědi obviněných nebo dalších svědků, či vyplynula z dalších provedených, zejména listinných důkazů. Soudy se řádně vypořádaly i s námitkami obviněného. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že uvedené procesní výh