8 Tdo 442/2025 – Nejvyšší soud

8 Tdo 442/2025-523 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 6. 2025 o dovolání, které podal obviněný V. T. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2024, č. j. 9 To 307/2024-475, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 71/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: 1. Obviněný V. T. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2024, č. j. 91 T 71/2023-421, uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 35 (třicet pět) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O povinnosti obviněného [a spoluobviněného (společně a nerozdílně)] k náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy poškozenému bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř., poškozená pojišťovna byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem byl spolu s obviněným odsouzen také spoluobviněný J. V. [odvolání podal, avšak dovolání již nepodal]. 2. Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2024, č. j. 91 T 71/2023-421, napadli obviněný a spoluobviněný odvoláními. Z podnětu odvolání dovolatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 11. 2024, č. j. 9 To 307/2024-475, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2024, č. j. 91 T 71/2023-421, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu týkajícího se tohoto obviněného a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že mu uložil podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 28 (dvacet osm) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo odvolání spoluobviněného J. V. podle § 256 tr. ř. zamítnuto. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně uvedl, že nesprávné hmotněprávní posouzení spočívá v absenci zjištění zavinění k podmínkám nutné obrany, resp. k excesu z nutné obrany, kdy touto otázkou se soudy obou stupňů nezabývaly. Podle obviněného započal fyzický střet mezi ním a poškozeným útokem poškozeného, kterému se obviněný bránil a snažil se poškozeného zpacifikovat. Dále namítl, že předmětné jednání nenaplňuje znaky trestného činu podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť nebyly dostatečně objasněny všechny okolnosti vedoucí k závěru o naplnění kvalifikačního znaku těžké újmy na zdraví. V této souvislosti s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 751/2017) uvedl, že k naplnění znaků těžké újmy nestačí pouhé konstatování, že poškozený trpí posttraumatickou stresovou poruchou, ale tato musí zasáhnout i do jeho života, přičemž k takovému zjištění v daném případě nedošlo. Podle dovolatele nelze z provedených důkazů jednoznačně učinit závěr, že by posttraumatická stresová porucha představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného, když navíc podle něj (dovolatele) platí, že vypracované znalecké posudky jsou založeny na nepřípustných úředních záznamech, což z nich činí procesně nepoužitelné důkazy. Ve vztahu k uloženému trestu uvedl, že tento mu byl uložen v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí, neboť je nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2024, č. j. 9 To 307/2024-475, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2024, č. j. 91 T 71/2023-421, zrušil a Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. 4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že především soud prvního stupně se s problematikou naplnění znaku těžké újmy na zdraví poctivě vypořádal, jak po skutkové, tak i po právní stránce, a to v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Skutkové závěry soudů mají oporu nejen ve výpovědích svědků, ale i v lékařských zprávách a závěrech expertního zkoumání. S odkazem na judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 676/2017) pak uvedl, že znalecké posudky mohou být založeny i na informacích obsažených v neprocesních záznamech. Námitky týkající se nepřiměřené přísnosti uloženého trestu nelze podle jeho mínění podřadit pod jakýkoliv dovolací důvod, když předmětný trest byl navíc uložen při spodní hranici zákonné trestní sazby. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. 8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). 9. Důvod dovolání