8 Tdo 457/2006 — Nejvyšší soud

8 Tdo 457/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:27. 4. 2006 Spisová značka:8 Tdo 457/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.457.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 457/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2006 o dovolání obviněného M. Z., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 6 To 302/2005, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 156/2004, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 1 T 156/2004, byl obviněný M. Z. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 221 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dva roky. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému S. S. škodu ve výši 20.022,- Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škodu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že dne 2. 7. 2004 kolem 21.30 hod. na okraji louky na území honitby s názvem D.,která se nachází poblíž silnice I/45 mezi obcemi D. a K., po předchozích slovních urážkách několikrát udeřil pěstí do obličeje příslušníka myslivecké stráže S. S., který zde vykonával právo myslivosti, kdy poté co se mu poškozený představil jako příslušník myslivecké stráže a prokázal se služebním odznakem myslivecké stráže, mu tento odznak utrhl z řetízku a ponechal si jej, nadále jej bil pěstí do obličeje a pokusil se mu také strhnout loveckou pušku, svého jednání zanechal až po výzvách svého syna M. Z. a údery pěstí S. S. způsobil zhmoždění měkkých tkání levé tváře, zlomeninu levé lícní kosti s krvácením do dutiny horní čelisti a pohmoždění lícního nervu s dobou omezení v běžném způsobu života v trvání tří týdnů. Rozsudek soudu prvního stupně napadli státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále, obviněný a poškozený S. S. odvoláními. Státní zástupce podal v neprospěch obviněného odvolání proti výroku o trestu, obviněný zaměřil své odvolání proti výroku o vině i trestu a poškozený napadal výrok o náhradě škody. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 6 To 302/2005, byla podaná odvolání jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítnuta. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i na něj navazujícímu výroku o trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nesprávné hmotně právní posouzení skutku spatřoval především v tom, že jeho jednání mělo být posuzováno podle § 13 tr. zák. o nutné obraně, neboť v konkrétním případě se jednalo o to, že S. S., obviněnému naprosto neznámý muž, po výstřelu z kulovnice v maskáčích vystoupil z lesa, řekl mu na jím obhospodařovaném pozemku v průběhu sklizně „vypadni, tady lovím já“ a namířil mu hlavní na břicho. Obviněný dále uvedl, že hlaveň levou rukou odklonil a pravou poškozeného třikrát pěstí udeřil do hlavy, aby tímto paralyzoval útočníka a útok odvrátil. Vyjádřil přesvědčení, že tímto svým jednáním nevybočil z mezí nutné obrany. Podle něj je argumentace odvolacího soudu, že poškozený se s předmětnou zbraní nechoval útočně, v této souvislosti nesprávná. Obviněný zásadně nesouhlasil s hodnocením výpovědí poškozeného S. S., byla-li soudy akceptována jako věrohodná. Pokládal je za značně rozporné především v části týkající se skutečnosti, zda zbraň byla v době konfliktu vybita ve smyslu § 58 odst. 6 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních. Jako nesoulad mezi výpovědí poškozeného a výsledky dokazování označil dovolatel též tvrzení poškozeného o rozsahu útoku, neboť byl-li by útok tak rozsáhlý, jak jej poškozený popsal, musel by utrpět mnohem závažnější poranění, než která zjistil znalec MUDr. I. F. Obviněný zdůraznil, že jeho výpověď koresponduje s výpovědí jeho syna M. Z., oba popsali incident co do časového intervalu jeho trvání shodně. Vytkl, že soudy nepostupovaly v duchu zásady in dubio pro reo, která znamená, že při existenci dvou verzí skutkového děje, tj. jednak verze obviněného a jednak verze poškozeného, lze-li mít důvodné pochybnosti o tom, která z nich je pravdivá, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně jakož i všechna další rozhodnutí, která mají ve výroku o vině svůj podklad, zrušil a obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, protože stíhaný skutek není trestným činem. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry, které ohledně naplnění podmínek nutné obrany učinil odvolací soud. Připomněla, že ve vztahu k argumentům obviněného, že poškozený se nechoval zcela v souladu se zákonem o myslivosti, nejde o skutečnosti relevantní pro posouzení činu obviněného. Neshledala ani, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona. Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž