8 Tdo 462/2021 — Nejvyšší soud

8 Tdo 462/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:26. 5. 2021 Spisová značka:8 Tdo 462/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.462.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Hodnocení důkazů Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:10. 8. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 462/2021-233 USNESENÍ Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2021 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym), nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 12 Tmo 15/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2 Tm 9/2020, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého AAAAA odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 2 Tm 9/2020, byl obviněný mladistvý (dále jen „mladistvý“ nebo „dovolatel“) uznán vinným proviněními výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, za která byl podle § 146 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (dále jen „zákon č. 218/2003 Sb.“) odsouzen k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 84, § 85 odst. 1 tr. zákoníku a § 33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. byl výkon trestního opatření podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců s dohledem. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku, § 33 odst. 1 a § 18 odst. 1 písm. g) zákona č. 218/2003 Sb. byla mladistvému uložena výchovná povinnost spočívající v tom, aby se ve volném čase podrobil vhodnému programu sociálního výcviku pro rozvoj jeho osobnosti. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla mladistvému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočce Hradec Králové, se sídlem Hořická 1710/19a, Hradec Králové, IČO 41197518, škodu ve výši 36 256 Kč. 2. Proti označenému rozsudku podal mladistvý v celém rozsahu odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 12 Tmo 15/2020, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. 3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se mladistvý provinění výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 23. 6. 2019 v době od 01:00 hodin do 01:30 hodin v XY, ulici XY, na travnaté ploše v blízkosti hudebního klubu D. a O. K., nejprve slovně napadl poškozeného T. V., nar. XY, kdy ho žádal, aby z tohoto místa se svojí kamarádkou odešel, poté ho napadl fyzicky tak, že ho oběma rukama prudce strčil do hrudníku, kdy poškozený zavrávoral, avšak neupadl, následně poškozeného udeřil pěstí pravé ruky na levou stranu brady, čímž mu způsobil poranění spočívající ve zlomenině kloubního výběžku pravého ramene dolní čelisti, v důsledku tohoto úderu poškozený upadl na zem, kdy téhož dne vyhledal lékařské ošetření na Stomatologické klinice ve Fakultní nemocnici v XY, a poté byl v době od 26. 6. 2019 do 1. 7. 2019 hospitalizován v Nemocnici XY, kde mu byl dne 27. 6. 2019 proveden odborný lékařský zákrok – operační fixace kostních úlomků, přičemž byl podstatným způsobem omezen v obvyklém způsobu života od 23. 6. 2019 do 8. 7. 2019, kdy mu byla sejmuta pevná mezičelistní fixace. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 12 Tmo 15/2020, podal mladistvý prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytkl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že soudy hodnotily provedené důkazy nezákonně. 5. S poukazem na konstantní judikaturu Ústavního soudu, princip presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo poznamenal, že jeho vina nebyla v řízení prokázána. Popřel, že by se trestné činnosti dopustil, když rozhodného dne v klubu D. vůbec nebyl. Proti sobě stojí tvrzení jeho a tvrzení poškozeného T. V., přičemž nelze konstatovat, že by jedno tvrzení bylo věrohodnější než to druhé. Věrohodnost výpovědi poškozeného je nadto snižována dalšími skutečnostmi – jednalo se o místo, kde téměř nebylo světlo, poškozený mladistvého neznal a byl pravděpodobně ovlivněn messengerovou komunikací, v níž mu svědek T. M. sdělil: „Kdyžtak to byl AAAAA.“. Teprve na základě uvedeného sdělení poškozený mladistvého vyhledal na Facebooku, to vše předtím, než ho jako útočníka označil na fotografii před policejním orgánem. Brojil proti tomu, že soudy se v jeho případě nezabývaly případným motivem, když u poškozeného – v kontextu hodnocení věrohodnosti jeho výpovědi – akcentovaly absenci důvodu ke mstivosti. Soudy navíc v souvislosti s hodnocením výpovědi poškozeného odkazovaly na úřední záznam podle § 158 odst. 6 tr. ř., který není důkazem použitelným, nebyl k návrhu stran proveden, a nelze tak na něj žádným způsobem odkazovat. Touto stěžejní námitkou se odvolací soud vůbec nezabýval. 6. Dále namítl, že orgány činné v trestním řízení nezajistily žádného svědka, který by viděl předmětné fyzické napadení, a to přesto, že na místě se měly nacházet minimálně dvě skupiny osob, které měly průběh skutku pozorovat. Ve věci slyšení svědci se tak mohli vyjádřit až k okolnostem, které nastaly po napadení. Tito svědci (T. M., A. Š., M. S., N. N., O. V.) přitom mladistvého neusvědčují. Výpověď svědka T. M. nemůže být považována za pravdivou, neboť svědek sdělil, že se o tom, kdo poškozeného napadl, dozvěděl od svědkyně A. Š., přičemž tato svědkyně jednoznačně uvedla, že ještě cca rok po napadení poškozeného nevěděla, kdo měl být útočníkem - nemohla to tedy svědku T. M. sdělit. Za pravdivou nemůže být považována ani výpověď svědka M. S. Přítomnost uvedeného svědka na místě vyloučila svědkyně A. Š., která po celou dobu, vyjma napadení, byla s poškozeným. Je tak dána pochybnost o vypovídací hodnotě svědeckých výpovědí a o tom, zda mladistvý skutek spáchal. Výpovědi nelze užít ani v rámci argumentů nepřímých důkazů, které by jej v celku usvědčovaly. Nalézací soud pak provedené důkazy hodnotil nezákonně a v rozporu s jejich skutečným významem. Ve prospěch mladistvého vypovídající svědci (T. S., K. B. S. a D. B.) potvrdili, že mladistvý skutek nemohl spáchat, neboť dodržoval režim omezeného pohybu a musel být a byl nejpozději ve 23 hodin doma. Soud výpovědi dvou naposledy jmenovaných svědků dezinterpretoval a odvolací soud se s příslušnou námitkou nevypořádal. Výpovědi svědčící obhajobě byly hodnoceny nezákonným způsobem, pokud bylo uvedeno, že ani jeden z těchto svědků nebyl navrhován v přípravném řízení a ani jeden z nich se sám se svědectvím nedostavil na policii. Mladistvý totiž není povinen aktivně vyhledávat a opatřovat důkazy k prokázání své neviny. Pokud svědkyně A. T. odmítla vypovídat, neznamená to, že výpověď mladistvého vyvrací. Odvolací soud se s uvedenými námitkami žádným způsobem nevypořádal a své rozhodnutí založil pouze na úvahách, proč je napadený rozsudek správný. Dovolatel poukázal na důkazní situaci „tvrzení proti tvrzení“ řešenou specifikovanými nálezy Ústavního soudu, přičemž v dané věci podle něj nebyly provedeny (ani žádné přímé) důkazy, na základě kterých by bylo možno dospět k závěru o vině. Mladistvý nesouhlasil ani se závěrem, že dne 20. 6. 2019 byla jeho rána na ruce již prokazatelně zahojená. Nic takového z doložených lékařských zpráv nevyplývá, naopak se z nich podává, že v danou dobu měl mladistvý ránu na pravé ruce ještě nezahojenou a rána měla být mazána, přelepována a držena v čistotě. Sám poškozený přitom nevypověděl o takovém ošetření na ruce útočníka. Důkazy tak byly hodnoceny nezákonně v rozporu s jejich obsahem. Vytkl, že nalézací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval jinými námitkami než jím vznesenými, přičemž odvolací soud se tímto, stejně jako ani dalšími odvolacími námitkami, nikterak nezabýval. 7. Mladistvý proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 12 Tmo 15/2020, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 2 Tm 9/2020, zrušil a věc vrátil k novému projednání. Současně učinil podnět k odložení výkonu rozhodnutí soudů nižších stupňů a navrhl, aby v pří