8 Tdo 503/2025 – Nejvyšší soud

8 Tdo 503/2025-977 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 7. 2025 o dovolání obviněného P. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2025, č. j. 2 To 91/2024-875, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 9/2023, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Obviněný P. M. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 41 T 9/2023, uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 198 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nárocích poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu škody a poškozených (nezletilých) na náhradu bolestného bylo ve vztahu k dovolateli rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto i o povinnosti dovolatele i spoluobviněného L. D. zaplatit poškozeným společně a nerozdílně nemajetkovou újmu v podobě útrap. Se zbytky svých nároků byli poškození i poškozená zdravotní pojišťovna podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. (Týmž rozsudkem byl uznán vinným i spoluobviněný L. D., který odvolání nepodal). 2. Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný, státní zástupkyně (v neprospěch dovolatele do výroku o trestu) a poškození odvolání. Z podnětu všech podaných odvolání Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2025, č. j. 2 To 91/2024-875, podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu ohledně obviněného P. M. a v celém výroku o nemajetkové újmě i u spoluobviněného L. D. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) odsoudil obviněného podle § 198 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6,5 (šesti a půl) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) zařadil do věznice s ostrahou. O nárocích poškozených (nezletilých) na náhradu bolestného a na náhradu škody (zdravotní pojišťovně) bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti dovolatele i spoluobviněného L. D. zaplatit poškozeným společně a nerozdílně nemajetkovou újmu v podobě duševních útrap. Se zbytky svých nároků na náhradu škody byli poškození i poškozená zdravotní pojišťovna podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku poukazuje na to, že měla být uplatněna zásada in dubio pro reo, jelikož nebylo spolehlivě zjištěno, kdo projednávané skutky spáchal. V této souvislosti uvedl, že byl uznán vinným výlučně na základě výpovědí poškozených, kteří ovšem ve svých výpovědích uvedli, že je napadal také spoluobviněný. V návaznosti na shora uvedené poukazuje na jednotlivé části výpovědí poškozených s tím, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s alternativní verzí skutkového děje, a to, že některá ze zranění či části útoků mohl způsobit (spáchat) spoluobviněný a nikoliv on. Rovněž poukazuje na to, že závěr soudu o tom, že poškozené bil rukou, blíže nezjištěnými předměty a kopal do nich, nemá oporu v provedeném dokazování. Soudům nižších stupňů dále vytýká, že se nevypořádaly s možností, na kterou poukazoval, že poškozené měl bít i spoluobviněný, tudíž se podle něj jedná o opomenutý důkaz a takovým postupem soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Opětovně zdůrazňuje, že nebylo bez pochybností prokázáno, že to byl výlučně on, kdo se dopustil všech útoků, není možné mu přičítat vinu v rozsahu, v jakém byl uznán vinným, a je nutné zvažovat právní kvalifikaci ve smyslu spolupachatelství, případně i zproštění části skutku, který nelze individualizovat. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, případně aby jej Nejvyšší soud zprostil obžaloby v rozsahu, v němž nebylo prokázáno, že to byl právě on, kdo způsobil konkrétní zranění poškozeným. Zároveň navrhl, aby byl přerušen výkon jeho trestu odnětí svobody. 4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že námitky obviněného nejsou opodstatněné, a obviněnému jde primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy. Státní zástupce má za to, že soudy správně pracovaly s výpověďmi poškozených jako se spolehlivými důkazy, jelikož nestojí osamoceně, ale v podstatných rysech korespondují s dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména lékařskými zprávami, závěry znaleckých posudků či výpověďmi dalších svědků. V této souvislosti poukázal také na to, že se soudy řádně zabývaly nejen věrohodností výpovědí poškozených, ale také věrohodností výpovědi obviněného, kterou shledaly nevěrohodnou. Ve vztahu k námitce opomenutých důkazů pak státní zástupce uvedl, že z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že nebyly vzneseny žádné návrhy na doplnění dokazování, a proto nelze této námitce přiznat relevanci. Nesouhlasně se rovněž vyjádřil k námitce stran právní kvalifikace s tím, že pokud obviněný pochybuje o správnosti právní kvalifikace jeho jednání, činí tak na podkladě polemiky se skutkovými zjištěními soudů. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem