8 Tdo 728/2021
Nejvyšší soud · 15. 6. 2022
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2022 o dovoláních obviněných M. T., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, a T. R., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 3 To 4/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 1/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Dosavadní průběh řízení
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 62 T 1/2019, byl obviněný M. T. uznán vinným pod bodem I. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, pod bodem II. byli obvinění M. T. a T. R. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný M. T. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb při výši denní sazby 2 000 Kč, celkem ve výši 1 000 000 Kč, podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Obviněný T. R. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 300 denních sazeb při výši denní sazby 2 000 Kč, celkem ve výši 600 000 Kč, podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl oběma obviněným shodně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci, na dobu pěti let. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného T. K.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění T. R. a M. T. odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 3 To 4/2020, rozhodl tak, že uvedený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil ohledně obou odvolatelů pouze ve výrocích o náhradních trestech odnětí svobody, které jim byly podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku uloženy. V ostatních výrocích rozsudek ponechal beze změn.
Podle skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se obvinění T. R. a M. T. dopustili stíhané trestné činnosti (stručně vyjádřeno) tím, že:
M. T. a T. K.:
od počátku roku 2015 do měsíce března 2015 včetně M. T. v postavení jednatele společnosti T.-S. (dále jen „T.-S.“) po předchozí domluvě a v součinnosti s T. K., prokuristou společností G. T. (dále jen „G. T.“) a P. (dále jen „P.“) se zařadili do skupiny propojených právnických osob, složené ze společnosti V. E. (dále jen „V. E.“) v postavení tzv. missing tradera („chybějící obchodník“), kdy tato společnost za rok 2014 a 2015 nevykazovala žádná tuzemská plnění a od ledna 2015 nepodávala daňová přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), přičemž tuto společnost v daném postavení a i fakturační podklady vystavené právě jménem společnosti V. E. zajistil pro fakticky vzniklý řetězec právě T. K., jenž byl dále tvořen z tzv. bufferů („průběžných společností“) P. a G. T., a dále ze společnosti T.-S., jejímž úkolem bylo zboží, fakturačně dodané prostřednictvím V. E., v součinnosti se společnostmi P. a G. T. prodat konečným zákazníkům (zejména společnosti G. G. C. – dále jen „G.“), když takto následně popsaný, uměle, bez jakéhokoli faktického ekonomického významu vytvořený řetězec právnických osob, se záměrem zkrátit daň z přidané hodnoty u příslušného plátce - daňového subjektu T.-S., v souvislosti s pořizováním řepkového semene v tuzemsku a jeho prodejem v tuzemsku, případně vývozem do zahraničí (zejména na Slovensko), touto společností s cílem dosáhnout toho, aby společnosti T.-S., jako poplatníkovi daně z přidané hodnoty, byla v rozporu se zákonem o dani z přidané hodnoty č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoDPH“), vyměřena nižší daň z přidané hodnoty, než jaká měla být vyměřena a zaplacena z reálně uskutečněných obchodů, a potažmo se záměrem obohatit se tak o finanční prostředky odpovídající zkrácené dani z přidané hodnoty, resp. vylákané výhodě za stavu, kdy předmětné obchody reálně výlučně uskutečňovala přímo společnost T.-S., za kterou jednal a vystupoval M. T. a byla tak povinna při prodeji komodit v České republice přiznat a odvést DPH (§ 21 ZoDPH) z hodnoty skutečně zrealizovaných plnění (tj. z celé výše prodejních cen), aniž by si mohla tzv. na vstupu nárokovat odpočet DPH z pořizovacích cen, jak by tomu bylo při pořízení zboží od dodavatele v tuzemsku, neboť při pořízení zboží od dodavatele v tuzemsku plátci daně vzniká nárok na odpočet daně (tzv. daň na vstupu) dle § 72 odst. 2 písm. a) ZoDPH z pořizovací ceny, tedy při navazujícím prodeji zboží reálně odváděl DPH pouze z marže, zatímco při pořízení zboží z jiného členského státu s místem plnění v tuzemsku (tj. nikoli od dodavatele v tuzemsku) již v této fázi vzniká plátci daně vedle nároku na odpočet daně [tzv. daně na vstupu dle § 72 odst. 2 písm. b) ZoDPH] současně povinnost přiznat daň tzv. na výstupu [§ 25 a § 108 odst. 1 písm. b) ZoDPH, neboť i pořízení zboží z jiného členského státu (stejně jako navazující prodej) je považováno za uskutečnění zdanitelného plnění], daňový subjekt T.-S., tedy při navazujícím prodeji zboží reálně měl povinnost odvést daň z celého uskutečněného plnění, a proto za účelem docílení toho, aby se T.-S. vyhnula povinnosti odvést DPH z celé prodejní ceny, a potažmo za účelem vylákání nadměrného odpočtu DPH od Českého státu, s ohledem na následný vývoz zboží do jiného členského státu EU, byla do obchodních vztahů se zahraničním, fakticky též formálním, dodavatelem společnost N. I., Slovenská republika (dále jen N. I.), fiktivně za tímto účelem, dosazena jako údajný dovozce, tedy první nabyvatel v tuzemsku právě společnost V. E., která toliko formálně nabyté plnění (řepkové semeno) obratem, s uměle vytvořenou ztrátou, fakticky rovnající se výši daně z přidané hodnoty plynoucí toliko z přijatého plnění, kde daňový základ zboží přijatého ze zahraničí, po odečtení DPH, vytvořil nový daňový základ pro navazující, toliko účetně vedené tuzemské obchody, prostřednictvím společností P. a G. T., za které v daných vztazích aktivně konal a i vystavoval příslušné účetní doklady T. K., přímo prodala společnosti T.-S., za kterou jednal M. T., která následně zboží odprodala v tuzemsku (zejména společnosti G.), přičemž společnosti V. E. tak formálně vznikla povinnost odvést daň z přidané hodnoty z takto účetně vykázaných obchodů, avšak příslušná daň nikdy nebyla odvedena,
čímž obviněný M. T. v součinnosti s obviněným T. K. na základě obchodů s řepkovým semenem, provedených prostřednictvím společnosti V. E., P. a G. T. , jež byly vykázány účetními doklady v rozsahu 14 faktur specifikovaných ve výroku rozsudku (obchody vykazované formálně v řetězci V. E. – P. – G. T. – T.-S.),
kde samotný základ daně činil celkem 6 777 760 Kč, přičemž příslušná daň z přidané hodnoty zde činila celkem: 1 016 663,50 Kč,
obvinění měli povědomí o tom, že tato daň nebyla společností V. E. nikdy odvedena, přičemž tato povinnost ve skutečnosti měla náležet faktickému prvodovozci, jímž byla společnost T.-S., která si však tuto povinnost nikdy záměrně nesplnila, čehož se dopustili ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Pardubický kraj, územní pracoviště Svitavy, v celkové částce 1 016 663,50 Kč.
M. T. a T. R.
v období od prosince 2015 do července 2016
obviněný M. T., v postavení jednatele T.-S., po předchozí domluvě a v součinnosti s obviněným T. R., který v danou dobu působil na pozici odpovědného zaměstnance v jednotlivých obchodních případech s řepkovými oleji za společnost P. P. (dále jen „P.“), se zařadili do skupiny propojených právnických osob, složené ze společností B. C. (dále jen B. C.), G. T. (dále jen G. T.), S. T. C. (dále jen S. T. C.), J. C. (dále jen „J. C.“), F., (dále jen „F.“), M. T. (dále jen „M. T.“), S. A. (dále jen „S. A.“), v pozici tzv. missing tradera („chybějící obchodník“), obchodující buď prostřednictvím nezveřejněných účtů, které nebyly určeny pro DPH, nebo byly daňově nečinné, případně vůbec nebyly registrovány jako plátce DPH, přičemž tyto společnosti pro fakticky vzniklé řetězce, nebo komunikaci s jejich statutárními orgány, zajišťoval obviněný T. R., dále z tzv. buffera („průběžná společnost“), kdy se jednalo o společnost P., jež byla v daných případech zastoupena obviněným T. R., coby tehdejším zaměstnancem dané společnosti, popř. o obviněného T. R. jako osobu samostatně výdělečně činnou, a společnosti A. (dále jen A.), A. S. (dále jen „A.“), H. M. Q. (dále jen „H. M.“), G. (dále jen „G.“), A. A. (dále jen „A.“), a A. (dále jen „A.“), které danou komoditu účetně převáděli na společnost T.-S., jejímž úkolem bylo takto dodávané zboží prodávat koncovým zákazníkům,
když následně popsané, uměle, bez jakéhokoli faktického ekonomického významu vytvořené řetězce právnických osob, se záměrem zkrátit daň z přidané hodnoty, případně neoprávněně vylákat výhodu na této dani u daňového subjektu T.-S. v souvislosti s pořizováním řepkových olejů v tuzemsku z jiného členského státu EU a jejich následným prodejem v tuzemsku, případně společnostem v jiném členském státě EU, tedy s cílem dosáhnout toho, aby společnosti T.-S., jako poplatníkovi daně z přidané hodnoty, byla v rozporu se ZoDPH vyměřena nižší DPH, než jaká měla být vyměřena a zaplacena z reálně uskutečněných obchodů, a potažmo se záměrem obohatit se tak o finanční prostředky odpovídající zkrácené DPH, resp. vylákané výhodě za stavu, kdy předmětné obchody reálně uskutečňovala právě jako tzv. prvodovozce společnost T.-S., za kterou výlučně jednal M. T. a byla tak povinna při prodeji komodit v České republice přiznat a odvést DPH (§ 21 ZoDPH) z hodnoty fakticky uskutečněných plnění (tj. z celé výše prodejních cen), aniž by si mohla tzv. na vstupu nárokovat odpočet DPH z pořizovacích cen, jak by tomu bylo při pořízení zboží od dodavatele v tuzemsku, neboť při pořízení zboží od dodavatele v tuzemsku plátci daně vzniká nárok na odpočet daně (tzv. daň na vstupu) dle § 72 odst. 2 písm. a) ZoDPH z pořizovací ceny, tj. při navazujícím prodeji zboží reálně odváděl DPH pouze z marže, zatímco při pořízení zboží z jiného členského státu s místem plnění v tuzemsku (tj. nikoli od dodavatele v tuzemsku) již v této fázi vzniká plátci daně vedle nároku na odpočet daně [tzv. daně na vstupu dle § 72 odst. 2 písm. b) ZoDPH] současně povinnost přiznat daň tzv. na výstupu [§ 25 a § 108 odst. 1 písm. b) ZoDPH, neboť i pořízení zboží z jiného členského státu, stejně jako navazující prodej, je považováno za uskutečnění zdanitelného plnění], a daňový subjekt tedy při navazujícím prodeji zboží reálně má povinnost odvést daň z uskutečněného plnění, a proto za účelem docílení toho, aby se tedy společnost T.-S., zastoupená M. T., vyhnula povinnosti odvést DPH z celé prodejní ceny, a potažmo za účelem vylákání nadměrného odpočtu DPH od Českého státu, s ohledem na vývoz zboží do jiného členského státu EU, kde prodej zboží do jiného členského státu je osvobozen od povinnosti přiznat DPH tzv. na výstupu dle § 64 ZoDPH, byli do obchodních vztahů se zahraničním dodavatelem za tímto účelem dosazeni jako fiktivní dovozci – údajní první nabyvatelé v tuzemsku společnosti missing traders, které toliko formálně nabyté plnění (řepkový olej) buď obratem dále přeprodaly s uměle vytvořenou ztrátou, fakticky rovnající se výši daně z přidané hodnoty plynoucí toliko z přijatého plnění, kde daňový základ zboží přijatého ze zahraničí, po odečtení DPH, vytvořil nový daňový základ pro navazující, toliko účetně vedené tuzemské obchody, přímo společnosti T.-S., případně toto formálně nabyté zboží přeprodaly prostřednictvím společností buffers stejné společnosti (T.-S.), přičemž jim tedy formálně vznikla povinnost přiznat a odvést daň z přidané hodnoty z takto uskutečněných obchodů s tím, že tito tzv. missing traders daňová přiznání buď vůbec nepodaly, nebo pokud jej podaly, tak tyto obchody v nich řádně nepřiznaly, přičemž společnost T.-S., jako reálný pořizovatel (řepkových olejů), poté dané zboží prodala tzv. koncovým tuzemským odběratelům a dále zahraničním odběratelům s tím, že sice společnost T.-S. přiznala u místně příslušného správce daně DPH tzv. na výstupu z uskutečněných zdanitelných plnění v podobě prodejů předmětných komodit tzv. koncovým zákazníkům, avšak tím, že zakrývala to, že je ve skutečnosti přímo prvodovozcem řepkového oleje v tuzemsku, si současně nárokovala odpočet DPH tzv. na vstupu z přijatých zdanitelných plnění od dodavatelů v tuzemsku, a reálně tak přiznala DPH pouze z minimální tzv. prodejní marže, přičemž veškeré obchody fakticky sjednával s dodavateli z jiných členských států EU (zejména v Polsku a Slovensku), sám M. T., jakožto jednatel T.-S., případně tímto jednáním pověřil T. R., když současně k přeprodejům komodit – řepkového oleje v rámci uměle vytvořených řetězců až po koncové odběratele docházelo v rámci jediného dne, kdy tyto komodity byly od dodavatelů v zahraničí buď fyzicky dováženy přímo ke koncovým odběratelům, některé dodávky byly přijaty koncovým odběratelem ještě dříve než společností T.-S., nebo byly pouze formálně přečerpány v areálu náležejícím společnosti I. A. do jiné, nasmlouvané přepravní společnosti L. S., jež provedla přepravu řepkového oleje ke konečným odběratelům na Slovensku, přičemž tyto vývozy nepodléhají povinnosti přiznat DPH na výstupu,
čímž obviněný M. T. v součinnosti s obviněným T. R. na základě těchto obchodů provedených prostřednictvím společností missing traders, jež byly vykázány účetními doklady - fakturami specifikovanými ve výroku rozsudku, kdy se jednalo o obchody vykazované formálně v popsaných řetězcích, měli povědomí o tom, že tato daň nebyla společnostmi missing traders odvedena či ani přiznána, přičemž tato povinnost ve skutečnosti měla náležet faktickému prvodovozci, jímž byla společnost T.-S., která si však tuto povinnost nikdy záměrně nesplnila,
když popsaným jednáním byla zkrácena daňová povinnost vůči státu, v souhrnné částce 10 007 414,05 Kč [pod body II./5)-8) rozsudku] a dále přímo hrozil vznik škodného následku v souhrnné částce 22 086 302,79 Kč [body II./1)-4) rozsudku].
Dovolání a vyjádření k němu
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 3 To 4/2020, podali obvinění M. T. a T. R. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání.
Obviněný M. T. odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. Namítl, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů a obsahem spisu, rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním hodnocení skutků, byla vydána v rozporu s obžalovací zásadou a na základě nezákonně provedených důkazů, nezákonného a protiústavního porušování práv obviněných v přípravném řízení a na porušování práva obhajoby na řádné provedení a hodnocení jí navrhovaných důkazů. Právní závěry soudů odporují hmotnému právu, zásadě zákonnosti, principu presumpce neviny a právu na spravedlivý proces. Odůvodnění rozhodnutí soudů nesplňují zákonné požadavky vyplývající z § 125 odst. 1 tr. ř., jsou nesrozumitelná a instančně nepřezkoumatelná. Při hodnocení skutkového stavu se soudy nezabývaly obhajobou a její argumenty účelově opomíjely.
Podle dovolatele je z obsahu trestního spisu zřejmé, že ve výroku o vině popsané skutky nenaplňují znaky trestného činu, pro který byl odsouzen. Žádné obchodní řetězce s účastí missing traderů za účelem krácení daně nevytvářel a neorganizoval. Je evidentní, že se skutky nestaly a že se žádného jednání, jehož cílem mělo být krácení DPH u společnosti T.-S., nedopustil. Bylo prokázáno, že společnost T.-S. obchodovala vždy pouze se svým bezprostředním obchodním partnerem. Do obchodních vztahů vstupovala jako dlouholetý obchodník se zemědělskými komoditami s cílem realizovat obchodní činnost. Dovolatel za účelem krácení daně neuděloval žádné pokyny. Právní hodnocení trpí zásadním logickým rozporem, uvádí-li, že realizací obchodů docházelo ke krácení DPH u společnosti T.-S. za situace, kdy bylo prokázáno, že společnost na zjištěném krácení DPH v dodavatelském řetězci nijak neparticipovala a participovat ani nemohla, neboť částky odpovídající DPH z realizovaných kupních cen a nárokovaným odpočtům v následně podaných daňových přiznáních řádně hradila svým dodavatelům. Zdůraznil, že o protiprávním jednání předchozích dodavatelů neměl žádné povědomí a že jednání dalších osob, které dovážely řepkový olej do České republiky, zůstalo orgány činnými v trestním řízení neobjasněno. Odmítl, že by byl s útoky na DPH srozuměn v rovině nepřímého úmyslu. Z jednání, které by spočívalo ve zkrácení daně, neměl žádný prospěch, neboť částky odpovídající uplatněným odpočtům na DPH svým dodavatelům hradil. Tato skutečnost jakékoliv jeho srozumění vyvrací. Jeho úmysl vstupovat do obchodů, které by byly zatíženy daňovým podvodem, vyvrací to, že nákupy komodit realizoval v podstatné míře z úvěrových zdrojů, za které se osobně zaručil. Odmítl závěr, že by byl údajným „faktickým prvodovozcem řepkového oleje“ do České republiky, neboť ten nakupoval od společností P., A. a od obviněného T. R., nicméně ti si své obchodní kontakty střežili. Pokud jde o obchody z března 2015 se společnostmi T. K., z obsahu spisu je zřejmé, že dodávka řepkového semene proběhla mezi společnostmi T.-S. a P., resp. G. T., v tuzemsku. K žádnému vývozu komodity nedošlo, a jestliže vyšlo v průběhu trestního řízení najevo, že T. K. předstíral nákup na slovenskou společnost N. i., pak o této skutečnosti dovolatel v rozhodné době nevěděl. Závěry soudů týkající se toho, jak probíhaly obchody se společnostmi B. C., S. T. C. a A., jsou v extrémním rozporu s obsahem spisu a opírají se o chybná skutková zjištění. V řízení bylo prokázáno, že společnost P. či obviněný M. R. si svá daňová tvrzení vůči správci daně řádně plnili a DPH z realizovaných obchodů odváděli do státního rozpočtu. Dovolatel akcentoval, že smyslem realizovaných dodávek byla obchodní činnost, která měla ekonomické opodstatnění.
Obviněný též namítl porušení obžalovací zásady a neakceptoval závěr odvolacího soudu o zachování totožnosti skutku, pokud nalézací soud přistoupil v rámci výroku o vině k celkové změně skutku co do popisu jak objektivní, tak subjektivní stránky. Takový postup považoval za chybný a odporující základním principům demokratického právního státu. Obecně známé argumenty odvolacího soudu týkající se totožnosti jednání či následku nejsou dostatečně relevantní pro posouzení dovolatelova případu. Původně byl stíhán za „vytváření a organizaci karuselových řetězců“. Uznán vinným byl za „zařazení společnosti T.-S. do skupiny propojených právnických osob“, k němuž mělo docházet „po předchozí domluvě a v součinnosti s T. K., resp. obviněným T. R.“. Uvedená změna skutku co do způsobu jeho spáchání je přitom naprosto zásadní změnou, která ovlivnila předmět obvinění. Naznačeným nezákonným postupem soudu odporujícím principu legality vedeného trestního řízení a právu legitimního očekávání mu byla odebrána možnost se řádně hájit. Za absurdní považoval závěr, že by měl být uznán vinným za zkrácení daně, kterou společnost T.-S. v souladu se zákonem o dani z přidané hodnoty zaplatila svým dodavatelům. Veškeré útoky na DPH v popisovaných řetězcích probíhaly latentně mimo sféru činnosti společnosti obviněného.
Obviněný M. T. vytýkal postup soudů, které měly systematicky a předpojatým způsobem opomíjet argumenty a důkazní návrhy obhajoby, na které v podrobnostech poukázal (listiny a svědecké výpovědi stran podnikatelské historie společnosti T.-S. a P., listiny o financování společnosti T.-S. bankami a o insolvenčním řízení, znalecký posudek o maržích společnosti T.-S. a o jejím přiznávání DPH v rozhodném období apod.). Zejména nebylo vypořádáno, u kterého daňového subjektu v rámci obchodního řetězce došlo ke zkrácení DPH, obviněný neznal původní dodavatele řepkového oleje společností, od nichž nakupoval, a obviněný T. R. neměl ani oprávnění za společnost P. sjednávat nákupy dané komodity. Obviněný uvedl výčet důkazů, které podle jeho názoru měly být provedeny, popř. z nich měly být dovozeny závěry svědčící o jeho neznalosti předchozích obchodních postupů, které proběhly, než jeho společnost zboží nakoupila. Pokud byl z trestné činnosti usvědčen T. K., páchal ji bez vědomí obviněného a tohoto neusvědčuje. Obviněný brojil i proti realizovaným telefonním odposlechům, které nepovažoval za usvědčující důkaz o vině (prokazuje toliko obchodní činnost obviněného). Pro nařízení odposlechů nebyly splněny zákonné důvody podle § 88 odst. 1 tr. ř., souhlas s pořízením odposlechů byl udělen místně nepříslušným soudem v rozporu s článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v rozporu s § 18 tr. ř., policejní orgán nevyhotovil řádným způsobem protokoly o pořízených odposleších ve smyslu § 88 odst. 6 tr. ř., neprovedl vyhodnocení realizovaných odposlechů a nedošlo k označení těch, které byly považovány za významné pro vedené trestní řízení. Namítl také, že nebyl seznámen s kritérii, podle kterých soud posoudil uskutečněné hovory jako zájmové. Provedení důkazu telefonními odposlechy v rámci hlavního líčení proto shledal procesně nepřípustným, v rozporu se zásadou kontradiktornosti trestního řízení, narušujícím zásadu rovnosti zbraní procesních stran a ve svém důsledku zpochybňujícím nestranný postup soudu. Měl za vysoce pravděpodobné, že soudy i státní zástupce měli k dispozici přepisy odposlechů, které obhajobě nebyly poskytnuty. Vytkl i nezákonnost přípravného řízení a domáhal se, aby jeho průběh dovolací soud přezkoumal, zejména projednání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání věcně nepříslušným státním zástupcem [§ 146a odst. 2 písm. a) tr. ř.] (ač úřední záznam o souhlasu státního zástupce s trestním stíháním obviněného ve spise není, je jasná úzká kooperace mezi policejním orgánem a státním zastupitelstvím, v rámci které musel být souhlas státního zástupce dán), zneužití vazebního stíhání (absenci důvodů předstižné vazby), nezákonné vydání souhlasu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (souhlas učinil, mj. též v rozporu s nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, nepříslušný okresní soud – Okresní soud v Hradci Králové, jenž byl vybrán Krajským státním zastupitelstvím v Hradci Králové, souhlas byl vydán na základě účelově vykonstruovaných obvinění, která soud nijak nepřezkoumal, nebyly pořízeny protokoly podle § 88 odst. 6 tr. ř., nebyly provedeny přepisy odposlechů, a pokud ano, nebyly poskytnuty obhajobě), znemožnění obhajoby (v důsledku vazebního stíhání a tím, že při výslechu svědka R. D. nebyla slovenskými orgány připuštěna přítomnost obviněného při výslechu), zneužití úředních záznamů o podaných vysvětleních (tyto byly pořízeny bez účasti obhajoby), tendenční a neobjektivní vyšetřování věci (policejní orgán neobjasnil trestnou činnost dalších osob zaangažovaných na projednávaných obchodech) a nezákonné vedení vyšetřovacího spisu (neobsahuje řadu listin, které byly původně jeho součástí a není veden chronologicky).
Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. vytkl obviněný M. T., že o jeho odvolání rozhodovali členové senátu Mgr. Stanislav Králík a JUDr. Jiří Hnilica, kteří byli z rozhodování ve věci samé vyloučeni, neboť předtím rozhodovali o stížnosti obviněného proti usnesení krajského soudu o vrácení peněžité záruky. V rámci toho se vyjádřili ke skutkovému stavu a právnímu hodnocení věci, tudíž v řízení o odvolání proti rozsudku rozhodoval senát složený ze soudců, u nichž vzhledem k jejich poměru k věci existují důvody k pochybnostem o jejich nestrannosti. Obviněný polemizoval se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 11 Tvo 29/2020, v němž se Nejvyšší soud vyjádřil k namítané podjatosti a argumentaci obviněného neakceptoval. Nejvyšší soud byl povinen položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru, což neučinil, a proto porušil jeho právo na zákonného soudce. Na podporu své argumentace poukázal na judikaturu Ústavního soudu.
K dovolání obviněný M. T. připojil listinnou přílohu sestávající zejména z výpisů z knih faktur společnosti T.-S., přehledů obchodních řetězců a vyjádření obhajoby před soudy nižších stupňů apod. a požadoval, aby uplatněné argumenty byly považovány za součást dovolacích důvodů.
Navrhl, aby Nejvyšší soud napadané usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 3 To 4/2020, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 62 T 1/2019, v celém rozsahu, tj. jak ve výrocích o vině, tak ve výrocích o trestu, zrušil a podle §265m tr. ř. ve věci sám rozsudkem rozhodl o zproštění obžaloby vůči jeho osobě, eventuálně aby vrátil věc krajskému soudu se závazným právním názorem k novému projednání, a současně aby podle § 265l tr. ř. nařídil, aby krajský soud věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu.
Učinil též návrh, aby Nejvyšší soud rozhodl o přerušení výkonu jeho trestu odnětí svobody. Za tím účelem prohlásil, že je připraven se do doby rozhodnutí o podaném dovolání podrobit dohledu Probační a mediační služby a zdržovat se pouze v místě svého trvalého bydliště.
Obviněný T. R. namítl naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř.
Skutková zjištění soudů jsou podle něj v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. V hlavním líčení vyšlo najevo, že obvinění žádný dodavatelský řetězec nevytvořili ani jej neřídili. Dovolatel osoby zastupující právnické osoby, jež soudy nepřesně považovaly za chybějící obchodníky, neznal, tyto osoby neznaly jej, a tudíž jím ani nemohly být řízeny. Soudy nereagovaly na jeho obhajobu, že s částí obchodů společnosti T.-S. neměl vůbec nic společného. Tím došlo k porušení jeho ústavně zaručených obhajovacích práv. Bylo prokázáno, že spolupráce společnosti P. se společnostmi ovládanými R. D. probíhala dávno před vznikem pracovního poměru dovolatele u této společnosti. Nebylo vysvětleno, na základě jakých důkazů byl uznán vinným.
Nesprávně byl i právně posouzen skutek. Obviněný vytkl nedostatek objektivní i subjektivní stránky trestného činu. Jednání spočívající v nákupu zboží v situaci, kdy některý z dodavatelů v rámci dodavatelského řetězce úmyslně zkrátí daň, samo o sobě nenaplňuje znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku. Jednání, které má směřovat ke zkrácení daňové povinnosti, musí mít rysy podvodného, resp. klamavého jednání, jehož cílem je uvést správce daně v omyl ohledně skutečností, které jsou rozhodné pro správné stanovení daně. Napadené rozhodnutí trpí naprostou neujasněností toho, jaké konkrétní jednání bylo podvodné (klamavé) a vedoucí ke škodlivému následku a jaká daň jím byla zkrácena. Ve vztahu k dodavatelským řetězcům, na kterých se podílel, je činěn trestně odpovědným za jednání jiných osob, aniž je zřejmé, v jakém jeho vlastním jednání spočívá naplnění byť některého ze znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou nedostatečná a vnitřně rozporná. Nalézací soud změnil vymezení skutku oproti obžalobě tak, že obvinění umělý dodavatelský řetězec nevytvořili a pouze se napojili na řetězec již existující. Trestní odpovědnost obviněných byla dovozena z toho, že nakupovali řepkový olej od osob, které se patrně dopouštěly daňových deliktů. Z obchodního vztahu dovolatele a společnosti T.-S. žádná daň zkrácena nebyla. Daň, kterou jmenovaná společnost uplatnila na vstupu, byla obviněným vždy řádně přiznána a odvedena na výstupu. Nedošlo ani k zastření dodavatelského řetězce, neboť obviněný vždy řádně a včas podával kontrolní hlášení. Nadto nakupoval zboží vždy od tuzemského plátce daně, takže na postavení uvedené společnosti jako subjektu nakupujícího zboží od tuzemského plátce daně by se nic nezměnilo. Na DPH útočily slovenské subjekty okolo M. R. a R. D., tedy subjekty zcela mimo kontrolu obou obviněných. Další soubor námitek zaměřil proti závěru o nepřímém úmyslu, který soud dovodil z jeho vlastností zkušeného obchodníka se zemědělskými komoditami. K údajné neobvyklé cenové výhodnosti komodity tvrzené soudy nebylo provedeno žádné dokazování. Pokud jako zaměstnanec společnosti P. zajišťoval prodej řepkového oleje společnosti T.-S. a pokud na tuto spolupráci posléze navázal jako podnikající fyzická osoba, nelze hovořit o nepřímém úmyslu. Akcentoval, že po korekci popisu skutku oproti obžalobě nezůstalo žádné jednání, které by naplňovalo definici spolupachatelství obviněného. K tomu nákup řepkového oleje za účelem jeho prodeje společnosti T.-S. nepostačuje. Odvolacím soudem vyjádřený vztah dovolatele ke škodlivému následku odpovídá nejvýše pravé lhostejnosti.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl obviněný T. R., že peněžitý trest ve výši 600 000 Kč je nepřípustným trestem, poněvadž nebyly zohledněny jeho majetkové poměry a výdělkové možnosti a považuje ho za likvidační. Dovolatel se blíží důchodovému věku a po vykonání trestu odnětí svobody bude mít omezené výdělečné možnosti. Nebylo rovněž zohledněno, že prochází oddlužením, a že tudíž není schopen dostát ani svým stávajícím závazkům. Soud materiálně rozhodl, že složená peněžitá částka stejné výše propadá státu, ale nehodnotil, zda tuto záruku složil sám, popř. z jakých zdrojů pocházela.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítl, že o odvolání rozhodoval senát, v němž zasedali vyloučení soudci Mgr. Stanislav Králík a JUDr. Jiří Hnilica, kteří rozhodovali o opakované žádosti obviněného o vrácení peněžité záruky, čímž je dán jejich poměr k projednávané věci. Ustanovení § 30 tr. ř. považoval za neslučitelné s právem Evropské unie.
Závěrem dovolání obviněný vytkl, že nebyla respektována zásada totožnosti skutku, jestliže se soud zásadním způsobem odchýlil od vymezení skutku oproti podané obžalobě. Podle obžaloby měli obvinění zajistit pro uměle vytvořenou skupinu tzv. chybějící obchodníky, soud však nakonec učinil závěr pouze o zapojení do již existujícího řetězce a zkrácena neměla být daňová povinnost společnosti T.-S., nýbrž povinnost společností ovládaných R. D. a M. R. Ústavně zaručená práva byla porušena i provedením důkazu odposlechy telefonních hovorů, které byly povoleny na základě nepravdivých podkladů místně nepříslušným soudem, policejní orgán nevyhotovil protokol o provedeném odposlechu podle § 88 odst. 6 tr. ř., obhajobě nebyly zpřístupněny přepisy odposlechů, které zřejmě obžaloba i soud prvního stupně k dispozici měli, a byly hodnoceny v rozsudku nalézacího soudu paušalizujícím způsobem, nikoli jednotlivě.
Obviněný T. R. navrhl, aby Nejvyšší soud napadané usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 3 To 4/2020, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 62 T 1/2019, zrušil a Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř. předložil Nejvyššímu soudu návrh na přerušení výkonu rozhodnutí do skončení řízení o podaném dovolání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k oběma dovoláním konstatoval, že v pasážích dovolání, ve kterých obvinění napadají dosud provedené dokazování a soudům vytýkají nesprávné či nedostatečné hodnocení důkazů, se domáhají revize skutkových zjištění ve prospěch prosazení vlastní verze o tom, že nevytvářeli ani nebyli zapojeni do podvodných řetězců za účelem zkrácení daně z přidané hodnoty. Dovolací důvod tak primárně založili na nerespektování § 2 odst. 5, 6 tr. ř. požadovali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů, což neodpovídá požadavkům na hmotněprávní povahu námitek uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Mimo citovaný dovolací důvod stojí rovněž námitky poukazující na tzv. extrémní rozpor, který v posuzované věci nebyl zjištěn. Odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, resp. Vrchního soudu v Praze, působí co do provedeného dokazování přesvědčivě s tím, že odpovídá požadavkům vyplývajícím z § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Státní zástupce nezaznamenal závažné procesní vady, které by zasahovaly do práva na obhajobu, porušovaly zásadu spravedlivého procesu a současně přímo dopadaly na konečné právní posouzení skutku jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku. Obvinění podstatnou měrou formulovali námitky kopírující jejich obhajobu z dřívějších fází procesu, která byla patřičně vypořádána, což podle stávající judikatury Nejvyššího soudu vede k závěru o zjevně neopodstatněném dovolání. Výhrady směřující proti odůvodnění soudních rozhodnutí označil státní zástupce za nepřípustné vzhledem k § 265a odst. 4 tr. ř.
Podle státního zástupce námitky obviněného M. T. proti nezákonnostem v přípravném řízení nenaplňují uvedený dovolací důvod, neboť jde o námitky procesní. Vymezil se k domnělé nepříslušnosti státního zástupce rozhodujícího stížnost podanou obviněným proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Tato problematika byla náležitě vypořádána v návaznosti na podnět k výkonu instančního dohledu, který byl následně realizován Vrchním státním zastupitelstvím v Praze pod sp. zn. 1 VZT 37/2017. Nikoli jakékoli oprávnění v dozorové, resp. instanční činnosti státního zástupce, vedoucí k trestnímu stíhání obviněného, může být považováno za vyjádření souhlasu s budoucím postupem policejního orgánu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 8 Tz 57/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 5 Tz 40/2016). Nepřisvědčil ani námitce stran zneužití úředních záznamů o podaných vysvětleních, neboť se zde nedostojí pojmovým znakům vyšetřovacího úkonu, jehož by se měl obhájce účastnit za podmínek § 165 tr. ř. Vzhledem k povaze úředního záznamu není namístě, aby se podání vysvětlení účastnil obhájce. Právní pomoc advokáta při podávání vysvětlení, jak ji předpokládá § 158 odst. 5 první věty tr. ř., nelze ztotožňovat s obhajobou. Důkazem v řízení před soudem pak úřední záznamy o podaném vysvětlení samy o sobě zásadně nejsou, protože jejich použití v podobě přečtení je závislé na vyjádření souhlasu jak státního zástupce, tak i obviněného.
Za případnou nepovažoval státní zástupce ani námitku obviněných vůči zachování totožnosti skutku, poněvadž porušení obžalovací zásady může jen výjimečně naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017), což není nyní posuzovaný případ. Po připomenutí teoretických východisek vztahujících se k dané problematice poznamenal, že v posuzované věci byla totožnost skutku zachována, neboť skutek tak, jak je popsán v obžalobě a posléze ve výroku odsuzujícího rozsudku, vykazuje přinejmenším shodu v podstatných okolnostech. Obvinění sice nebyli organizátory či řídícími podvodných řetězců působících s cílem vyhnout se řádnému plnění daňové povinnosti, avšak do fungování těchto řetězců se dílčím způsobem zapojili ve spojitosti s obchodováním s řepkovým olejem, což nalézací soud vzal nakonec za prokázané. Jde proto o zpřesnění skutkového zjištění, v němž podstata jednání, resp. následku, nebyla změněna a totožnost skutku zůstala zachována. Státní zástupce poukázal na vysvětlení pod body 69. (skutek I.) a 70. (skutek II.) odůvodnění rozsudku nalézacího soudu.
Příloha připojená k dovolání obviněného M. T. je podle státního zástupce seskupení různých poznámek a údajů vztahujících se nejen k napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze, ale i k úkonům z předcházejících fází trestního řízení. Obviněný nezmínil, k jakému z deklarovaných dovolacích důvodů hodlal přiřadit jednotlivý obsah uvedený v takové příloze. Nekonkrétně a neúplně vyjádřené výhrady potom nelze za obviněného domýšlet, neboť v řízení o dovolání se neuplatňuje revizní princip. Relevantní námitky jdoucí na rámec vlastního textu dovolání zde státní zástupce nezjistil.
Námitkám soustředěným kolem institutu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 tr. ř. státní zástupce nepřisvědčil. Pokud jde o tvrzenou nesprávnost či neúplnost protokolů podle § 88 odst. 6 tr. ř., státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové vyjádřením ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 2 KZV 22/2016, blíže upřesnil a zaslal soudu prvního stupně tzv. zájmové odposlechy, který následně v hlavním líčení jejich podstatnou část provedl řádným způsobem jako důkaz. Není povinností soudu vyhovět všem důkazním návrhům. Pokud soud vysvětlil, z jakého důvodu další část odposlechů neprovedl jako nadbytečnou, nejedná se o případ tzv. opomenutého důkazu. O povolení odposlechů rozhodoval příslušný soud, jímž byl okresní soud nacházející se v místě sídla krajského soudu, neboť byla projednávána věc spadající do věcné působnosti právě tohoto soudu. O pokračování odposlechu v dalším období správně rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové. Odposlechy nejsou jediným usvědčujícím důkazem, zvýrazňují dominantní roli obviněného M. T. ve srovnání s obviněným T. R.
Podle státního zástupce pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitky obviněného T. R., jimiž zpochybnil naplnění subjektivní a objektivní stránky zločinu, avšak nepovažoval je za opodstatněné. Skutek pod bodem II. výroku o vině naplňuje všechny znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ukončeného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obviněný jednal v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. K naplnění spolupachatelství postačovalo byť částečné přispění, a to i v podřízené roli, jakou uvedený obviněný přijal. Vzhledem k probíhající komunikaci musel vědět o účasti dalších osob zapojených do podvodného řetězce, ve kterém se nejednalo o běžnou obchodní činnost, ale o činnost fiktivní, vedenou se záměrem získat neoprávněně daňové výhody. Obviněný aktivně přispěl k dosažení cíle v podobě zkrácení daně způsobem popsaným v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. K úvahám o objektivní a subjektivní stránce státní zástupce odkázal na body 11. a 12. odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. státní zástupce poznamenal, že rozhodování o žádosti o vrácení peněžité záruky nespadá do taxativního výčtu procesních úkonů, které by následně automaticky vedly k vyloučení soudce z rozhodování následujícím po podání obžaloby ve smyslu § 30 odst. 2 tr. ř. Ze spisového materiálu nevyplývá ani jiná pochybnost o nestrannosti soudců. Výhrada vůči postupu Nejvyššího soudu, který s ohledem na čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie nepožádal Soudní dvůr o výklad unijního práva, taktéž neobstojí. Soud poslední instance je povinen předběžnou otázku položit pouze v případě nejasností týkajících se výkladu tam uvedených smluv nebo platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Evropské unie. Odkázal na pregnantní odůvodnění obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 11 Tvo 29/2020.
Ani námitku obviněného T. R. o nedobytnosti jemu uloženého peněžitého trestu, s jistou benevolencí podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nepovažoval státní zástupce za důvodnou. Uložený peněžitý trest ve výši 600 000 Kč koresponduje s peněžitou zárukou dříve poskytnutou ve shodné výši. Z provedeného dokazování nevyplynuly pochybnosti, že by peněžitá záruka nespadala do majetkové sféry obviněného, resp. složitelky. Trestní řád počítá i s mechanismem, že prostředky z peněžité záruky lze následně použít k úhradě peněžitého trestu, nebude-li ve stanovené lhůtě zaplacen, byť peněžitou záruku mohla složit jiná osoba než obviněný (§ 73a odst. 6 a 9 tr. ř.). Peněžitý trest nemá likvidační charakter jen proto, že způsobí komplikace spjaté s úbytkem majetku na straně obviněného a jeho rodiny.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.].
Obviněný M. T. reagoval na vyjádření státního zástupce tak, že má stejně jako rozhodnutí soudů nižších stupňů obecný paušalizující charakter, nezmiňuje konkrétní důkazy či skutkové okolnosti a na stěžejní argumenty, které jsou obhajobou v dovolání uplatněny, nereaguje. Ve vyjádření státního zástupce tak absentují argumenty, které by reagovaly na podstatu hmotněprávního hodnocení věci stran namítané absence objektivní a subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, tvrzeného extrémního rozporu, porušení obžalovací zásady a krácení ústavně zaručených práv obviněného, včetně porušení práva na spravedlivý proces, opomenutých důkazů, nezákonného provedení odposlechů telefonních hovorů, krácení práva na obhajobu, vše ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a odborné literatury. Obviněný nesouhlasil s právním názorem státního zástupce, že nejsou splněny podmínky pro přípustnost dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný T. R. se v reakci na vyjádření státního zástupce neztotožnil s názorem, který výhrady směřující proti právnímu posouzení skutku označil za zjevně neopodstatněné. Podle jeho mínění skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů vykazuje určitá specifika, která projednávanou věc odlišují od případů řešených dovolacím soudem v minulosti. Dovolací soud již sice rozhodoval o trestní odpovědnosti účastníků řetězových obchodů na DPH, v nichž byla zapojením tzv. chybějících obchodníků (missing traders) zkrácena DPH, avšak dosud nerozhodoval případ, kdy byly před soud postaveny pouze osoby, které koupily zboží zatížené podvodem na DPH. Obviněný zopakoval svou argumentaci vztahující se k porušení zásady totožnosti skutku, k nedostatku objektivní i subjektivní stránky předmětného trestného činu a k nedostatku jeho obezřetnosti, který odpovídá maximálně nedbalosti.
Přípustnost dovolání
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněných jsou podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustná, že je podaly včas (§ 265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
Důvodnost dovolání a obecná východiska
Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Oba obvinění ve svých podáních odkázali na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. [písm. g) ve znění účinném do 31. 12. 2021], obviněný T. R. též na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.
Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 (přičemž dovolání byla podána před uvedeným datem) lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze zásadně přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Přes výše uvedené byl Nejvyšší soud i v období do 31. 12. 2021 povinen vždy zkoumat, zda nesprávná realizace důkazního řízení nemohla mít za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud v této souvislosti vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Pokud k takovému zásadnímu pochybení v řízení před soudy prvního nebo druhého stupně došlo, byl i Nejvyšší soud v dovolacím řízení oprávněn mimořádně zasáhnout do přijatých skutkových zjištění a napadené rozhodnutí zrušit i nad rámec vymezených dovolacích důvodů. Podle Ústavního soudu bylo možno vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Tato dlouhodobě zavedená rozhodovací praxe se následně promítla do novely trestního řádu provedené zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. (a několika dalších zákonů) zákonem č. 220/2021 Sb. S účinností ode dne 1. 1. 2022 tak došlo mimo jiné i k novelizaci znění § 265b odst. 1 tr. ř. vymezujícího důvody dovolání a konkrétně do § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl včleněn nový dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l) § 265b odst. 1 tr. ř. se označují jako písmena h) až m). Uvedená změna ve svých důsledcích znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze považovat za splnění zákonem stanovených kritérií i správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) lze dovolání podat, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Podle § 30 odst. 2 tr. ř. je dále z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu.
Oba obvinění shodně namítali, že o jejich odvoláních rozhodli jako členové senátu odvolacího soudu Mgr. Stanislav Králík a JUDr. Jiří Hnilica, kteří v předchozím stádiu řízení rozhodovali o stížnostech obviněných do usnesení o žádostech obviněných o vrácení peněžité záruky. V těchto souvislostech nutno ve shodě s vyjádřením státního zástupce zdůraznit, že námitka obviněných, kteří toliko proklamativně argumentovali „poměrem uvedených soudců k projednávané věci“ podle § 30 odst. 1 tr. ř., ve své podstatě rozšiřuje taxativní okruh případů podle § 30 odst. 2 tr. ř., kdy je z povahy svého předchozího působení z dalšího rozhodování ve věci soudce nebo přísedící vyloučen. Případ předchozího rozhodování o žádosti obviněného o vrácení peněžité záruky mezi zákonem výslovně uvedené případy nespadá, přičemž dané ustanovení právě pro jednoznačnost soudní praxe obsahuje taxativní výčet uvedený výše. Pakliže obvinění jiné argumenty stran vyloučení obou zmíněných soudců neuvedli, ani ze spisového materiálu neplynou jiné skutečnosti zakládající důvody jejich vyloučení podle § 30 odst. 1 tr. ř., nelze takto uplatněnou námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. považovat za opodstatněnou.
Nutno rovněž upozornit, že ve věci údajného vyloučení obou jmenovaných soudců odvolacího soudu již Nejvyšší soud rozhodoval usnesením ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 11 Tvo 29/2020, kterým byla zamítnuta stížnost obou obviněných do usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 3 To 4/2020, jímž tento odvolací soud rozhodl, že jmenovaní soudci nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení obviněných. I v tomto případě byla argumentace obviněných založena na tom, že soudci se podíleli na předchozím rozhodování o stížnostech obviněných proti zamítavému rozhodnutí nalézacího soudu stran žádosti o vrácení peněžité záruky. Nejvyšší soud ve svém předchozím usnesení rovněž zdůraznil důvody vyloučení podle § 30 tr. ř., kdy neshledal ani poměr uvedených soudců k projednávané věci, poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, ani poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Bylo uzavřeno, že předchozí rozhodovací činnost vrchního soudu se netýkala rozhodování ve věci samé, proto jeho soudci nejsou v řízení o odvoláních obviněných vyloučeni. (Obsahově totožné je též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 11 Tvo 8/2020, jímž ze stejných důvodů a na podkladě téže právní argumentace byla zamítnuta stížnost obviněného T. R. do usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2020, sp. zn. 3 To 4/2020, jímž byla zamítnuta žádost obviněného o vrácení peněžité záruky.) Od takového závěru není nejmenšího důvodu se aktuálně odklonit, neboť se procesní situace nijak nezměnila a obvinění toliko opakovaně trvají na tom, aby členové odvolacího senátu byli považováni za vyloučené, čímž i explicitně vyjadřují nesouhlas s předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 11 Tvo 29/2020. Ten se přitom vypořádal mj. beze zbytku i s tím, že není důvodu podle § 9a tr. ř. věc předkládat s předběžnou otázkou Soudnímu dvoru Evropské unie. Není pak namístě, aby v rámci dovolacího řízení byly vypořádávány opakovaně nesouhlasné námitky obviněných s předchozím jednoznačným právním stanoviskem Nejvyššího soudu.
K uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021)
Dovolatelé v komparaci popisu skutku v podané obžalobě a v rozsudku, jímž byli uznáni vinnými, namítli porušení zásady obžalovací, tedy, že byli uznáni vinnými odlišným skutkem, než pro který byla podána obžaloba. Svoji argumentaci opřeli o to (stručně řečeno), že na základě obžaloby byli stíháni pro vytvoření a organizaci karuselových řetězců (za účelem krácení DPH), nicméně byli uznáni vinnými pouhým zapojením se do řetězce obchodníků (nikoli do karuselu) s tím, že daňová povinnost měla být zkrácena nikoli u společnosti T.-S., nýbrž u tzv. missing traderů, a společnost T.-S. získala majetkový prospěch pouze realizací výhodnější ceny. Dovolatelům však přisvědčit nelze.
Obecně je možno k otázce totožnosti skutku uvodit, že tato se promítá zejména do ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., v němž je upravena zásada obžalovací, podle níž je soud oprávněn rozhodovat pouze o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Uvedené tedy mj. znamená, že pachatele trestného činu lze u soudu stíhat pro určitý skutek výlučně na základě obžaloby, kterou je oprávněn podat a následně u soudu zastupovat pouze státní zástupce. Obžalobou je tak určen rozsah a obsah soudního rozhodnutí, a to jednak osobou obžalovaného, jednak skutkem, pro který je stíhán. V případě, že by soud rozhodl o skutku, pro který nebyl obžalovaný stíhán obžalobou, porušil by zákon v § 2 odst. 8 a § 220 odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 18/1966-I. Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku mezi obžalobou a rozhodnutím obecného soudu je dána při zachování totožnosti jednání a následku, avšak i v případě, je-li zachována jen totožnost jednání nebo jen totožnost následku anebo při částečné totožnosti jednání nebo následku. Z uvedeného tedy vyplývá, že totožnost skutku neznamená, že mezi popisem skutku v obžalobě státního zástupce a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu musí být úplná shoda. Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek, tzn., že úprava popisu skutku totožnost skutku nenarušuje. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností původně zahrnutých do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak též tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, které tvoří s původními jedno jednání, popř. následek. K zachování totožnosti skutku pak postačí mj. shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, příp. byť i částečná totožnost jednání nebo totožnost následku. Trestní soud tak může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obžalovaného zlepšují nebo zhoršují (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 5.2010, sp. zn. I. ÚS 977/10). Z uvedeného tedy též plyne, že soud je sice vázán skutkem uvedeným v žalobním návrhu, ale nikoli jeho popisem.
V této konkrétní věci se jedná o shora popsané případy, kdy totožnost skutku byla zachována a oproti podané obžalobě došlo pouze ke dvěma nevýznamným změnám v popisu skutku co do způsobu zapojení obviněných do trestné činnosti – že nebyli jejími iniciátory a organizátory a že nešlo o obchodní řetězce „karuselové“. Jde ovšem o změny, které na podstatě skutku ničeho nemění a jsou projevem důsledného hodnocení důkazů soudem prvního stupně, který uvedená upřesnění provedl ve prospěch obviněných. Nelze přisvědčit, že by koncepce obžaloby cílila na porušení daňové povinnosti jiné, než jaká byla vytčena obviněným v rozsudku. I obžaloba kladla obviněným za vinu způsobení újmy České republice na DPH v důsledku jejího neodvedení faktickým prvodovozcem komodity (společností T.-S.) do České republiky, kdy tato daňová povinnost byla cíleně ponechána na daňově nečinných společnostech missing traderů, přičemž škodlivý následek v podobě újmy na DPH fakticky vzniklý, popř. pouze hrozící, byl vyčíslen v obžalobě i rozsudku nalézacího soudu naprosto totožnými částkami. Je tak třeba uzavřít, že skutek popsaný v podané obžalobě i v odsuzujícím rozsudku je částečně totožný v jednání obou obviněných a zcela totožný v jeho následku, tudíž totožnost skutku byla zachována.
Vymezení citovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jeden z obviněných nerespektoval, poněvadž většina jejich dovolacích námitek byla (v obsahovém souladu s námitkami uplatněnými již v jejich řádném opravném prostředku – odvolání) zaměřena výlučně proti skutkovým závěrům soudů nižších instancí. Obvinění zpochybňovali závěr soudů o tom, že se oni, resp. jimi řízené společnosti, vědomě účastnili podvodného řetězce obchodních společností, jehož účelem existence bylo právě poškozování České republiky na DPH. Shodně ve svých mimořádných opravných prostředcích zdůrazňovali, že jim nemohl být znám charakter činnosti dalších společností tvořících popsané řetězce, nemohli vědět, zda tyto plní svoje daňové povinnosti či nikoliv, a distancovali se od postupů praktikovaných tzv. missing tradery. V rámci zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů namítali i procesní vady vážící se k povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, resp. provedení takto opatřeného důkazu v hlavním líčení před nalézacím soudem. Veškeré tyto výhrady jsou tedy vyslovením nesouhlasu se způsobem provedení a především hodnocení důkazů, jejichž hlavním účelem je primárně zpochybnit ustálená skutková zjištění a teprve na tomto základě (tj. sekundárně) zvrátit právní kvalifikaci soudy zjištěného skutku. S ohledem na výše uvedené lze proto konstatovat, že předmětné dovolací námitky nemohly naplnit zákonný rámec ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.