8 Tdo 754/2018

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 10 T 12/2014, byli obvinění uznáni vinnými tak, že V. P. organizátorstvím pokusu zločinu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1, § 24 odst. 1 písm. a), § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku [v bodech 1C) - 1E)] a organizátorstvím zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a), § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku [v bodě 2)], J. J. zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku [v bodech 1B), 1D) – 1F), 2C), 2D), 3B) a 4)], organizátorstvím zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a), § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku [v bodě 1C)], organizátorstvím zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a), § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku [(v bodech 2A), 2B), 2E)], a organizátorstvím zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a), § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku (v bodech 3A), 3C)], a L. D. organizátorstvím zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a), § 211 odst. 1, 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku [v bodech 1C) – 1F)], a organizátorstvím zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a), § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku [v bodě 4)], kterých se dopustili skutky popsanými tak, že

Za tyto trestné činy byl obviněný V. P. a za sbíhající se trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák., za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 1 T 107/2012, jenž nabyl právní moci dne 6. 2. 2013, odsouzen podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 a § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen souhrnný peněžitý trest ve výši 515.000 Kč. Podle § 43 odst. 2 a § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, mu byl stanoven souhrnný náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 1 T 107/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný J. J. byl odsouzen podle § 211 odst. 6 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 750.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Obviněný L. D. byl odsouzen podle § 211 odst. 6 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných P. S., nar. XY, P. Z., nar. XY, P. K., nar. XY, V. Š., nar. XY, I. B., nar. XY, J. S., nar. XY, a P. T., nar. XY, kteří dovolání nepodali, a rovněž o náhradě škody, jakož i o zproštění části obžaloby obviněných V. P., J. J., L. D. a P. T.

Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 2 To 20/2017, rozhodoval o odvoláních všech obviněných, poškozené Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s., a státního zástupce podaného v neprospěch obviněných J. J. a V. P. proti výroku o trestu. Ve vztahu k dovolatelům rozhodl tak, že I. podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněných V. P., a rovněž z podnětu odvolání státního zástupce ohledně obviněného V. P. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o trestu, v bodě II. podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. v rozsahu zrušení znovu rozhodl tak, že obviněnému V. P. uložil podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest ve výši 515.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Výrokem pod bodem IV. podle § 259 odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání poškozeného Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s., rozsudek soudu prvního stupně doplnil a tuto poškozenou banku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. V bodě V. uvedl, že ostatní výroky rozsudku soudu prvního stupně ponechal beze změn. V bodě VI. odvolání obviněných L. D., J. J. a státního zástupce podané proti výroku o trestu v neprospěch obviněného J. J., podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali obvinění V. P., J. J. a L. D. prostřednictvím obhájců dovolání.

Obviněný V. P. dovolání učinil s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože má za to, že již od obžaloby vykazuje popis skutku nedostatek spočívající v konkrétní identifikaci toho, co mu je kladeno za vinu, zejména se neztotožnil s tím, že jednal „po vzájemné domluvě“ a „ve spolupráci s obžalovanými fungujícími jako organizovaná skupina“, když tato vada nebyla zhojena ani cestou odůvodnění napadených rozsudků, a proto popis skutku nesplňuje požadavky podle § 120 odst. 3 tr. ř. a je nepřezkoumatelný. Namítl, že ve všech částech výroku o vině, v níž má jít o jednání obviněných jako členů organizované skupiny, chybí specifikace jejich jednotlivých rolí a úkolů. Popis činů je bez jakékoli návaznosti na jednání a konkrétní trestněprávně významné skutečnosti ve vztahu k ostatním obviněným a neodpovídá ani jeho předchozímu jednání organizátora. V popisu skutku absentují detaily, z nichž by byly zřejmé kroky organizátora, a to, zda, kdy, vůči komu a s jakou odezvou byly realizovány. Podle obviněného výrok ani odůvodnění rozsudku se nedá podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným. Z výrokové části ani z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá nic o podílu obviněného na vyhotovení nepravdivých daňových přiznání, falešných výkazů zisků a ztrát, rozvahách a seznamech pohledávek. Mohl nanejvýš poskytnout obviněným v pozicích statutárních zástupců právnických osob v neformálním rozhovoru obecné informace k podmínkám poskytnutí bankovního úvěru, které by jim poskytl kterýkoli jiný finanční poradce či úvěrový pracovník banky. Z rozsudků neplynou ani žádné informace ohledně okolností příjmů a tvrzených provizí, chybí detailní specifikace bankovních operací, příkazů, rozkazů a jiných pro organizátora typických kroků, přesný popis rolí v organizované skupině. Nebyla prokázána ani její struktura. V této podobě napadená rozhodnutí nemohou z hlediska vymezení zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 24 odst. 1 a § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku obstát, když soud prvního stupně nikde ve svém rozsudku nepopsal konkrétním způsobem všechny rozhodné skutkové okolnosti a ani odvolací soud toto jeho pochybení nenapravil.

Soudům obviněný vytýkal, že mu byla k tíži přičítána dvakrát tatáž skutečnost, když nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku v rámci úvah o trestu uvedl, že mu přitěžuje okolnost uvedená v § 42 písm. k) tr. zákoníku, kdežto soud druhého stupně konstatoval, že nově uložený trest odpovídá všem kritériím podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku. Zohlednění okolnosti vymezené v § 42 písm. k) tr. zákoníku při ukládání trestu je v rozporu se skutkovou podstatou vymezenou v § 211 odst. 6 tr. zákoníku, kde výše škody je již jejím zákonným znakem, a tudíž mu stejná okolnost byla přičítána dvakrát. Pro další přitěžující okolnost podle § 43 písm. a) [správně má být „§ 42 písm. b) tr. zákoníku“ ‒ pozn. Nejvyššího soudu] tr. zákoníku, spočívající v ziskuchtivosti, pak chybí odraz ve výroku o vině, jímž mu je kladeno za vinu způsobení škody ve výši 18.000.000 Kč, avšak ve výroku o náhradě škody mu bylo uloženo k náhradě 18.379.423,60 Kč. Uvedená pochybení v aplikaci hmotného práva se odrazila rovněž ve výroku o trestu, který neodpovídá ani zásadě subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jak byla vyjádřena v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1183/2013, a ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 5 Tdo 331/2015, v návaznosti na mimořádné snížení trestu odnětí svobody s ohledem na uložení povinnosti k vysoké náhradě škody a zájem poškozených na uspokojení přiznaného nároku na její náhradu, který by byl použitím nesnížené trestní sazby nepochybně ohrožen.

Závěrem dovolání obviněný V. P. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 2 To 20/2017, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný J. J. podal dovolání z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a zaměřil ho především proti závěru, že čin spáchal jako účastník ve formě organizátorství, coby nejškodlivější formy účastenství, což se promítlo i do trestu. S ohledem na to, že se u organizátorství stejně jako u ostatních forem účastenství předpokládá úmysl, který musí pokrývat jak základní charakteristiku trestného činu, k němuž se vztahuje, i vlastní konkrétní formu účastenství, v této věci tak tomu není, protože nebyly zjištěny, procesně zadokumentovány ani v dokazování prokázány znaky organizátorství souzené trestné činnosti, ani jakékoli formy pomoci k ní.

Dovolatel přiznal, že zpracovával žádosti o úvěr a další se žádostmi související dokumenty, avšak z podkladů, které mu dodávali zástupci v rozsudku uvedených společností, nevěděl, že by tyto jimi dodané dokumenty obsahovaly nepravdivé údaje. Připustil, že v některých případech skutečně jednal se zaměstnanci poškozených bank, dojednával podmínky schválení a čerpání úvěru, ale nikdy bankám vědomě nepředkládal za uvedené obchodní společnosti falešné podklady. Poskytování odborné pomoci při jednáních o úvěrech bylo přitom náplní jeho pracovní činnosti, za kterou byl řádně placen. Jeho role však byla pouze poradní a neměl žádnou možnost, právo ani povinnost kontrolovat správnost podkladů dodaných mu jednateli o úvěr žádajících obchodních společností. Jeho činnost vycházela ze znalosti bankovních postupů v úvěrové oblasti, ale nemohl garantovat jejich pravdivost a nést za ně odpovědnost, která zůstává zcela na žadatelích o úvěr, pro něž pracoval na smluvním základě za řádně zdaněné provize. Z žádného důkazu nevyplynula jakákoli skutečnost svědčící o jeho pachatelství či jiné formě účasti na posuzované trestné činnosti, tím méně pak jeho organizátorství.

Jestliže soudy učinily závěr, že se jako pachatel dopustil zločinu úvěrového podvodu v bodech 1B), 1D) – 1F), 2C), 2D), 3B) a 4) odporuje to učiněným zjištěním, neboť dovolatel sám nikdy nebyl žadatelem o úvěr a nebyl ani účastníkem žádné úvěrové smlouvy. V této části rozsudek odporuje závěru uvedenému v rozhodnutí uveřejněnému pod č. 27/2001 Sb. rozh. tr., že ten, kdo účastníku úvěrové smlouvy pouze opatří potřebné podklady může být nanejvýš pomocníkem § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to jen tehdy, dospěje-li jednání pachatele alespoň do stadia pokusu. Stejně tak závěr soudu, že se jako organizátor dopustil zločinu úvěrového podvodu v bodech 1C), 2A), 2B), 2E), 3A), 3C), nemá oporu v provedeném dokazování, neboť z žádného důkazu nevyplynulo, že by naplnil znaky skutkových podstat trestných činů kladených mu za vinu.

Z těchto důvodů obviněný J. J. v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 2 To 20/2017, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř.

Obviněný L. D. dovolání opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Zdůraznil, že po celou dobu pracoval jako osobní řidič, a tudíž nelze dovozovat jeho zavinění pouze z toho, že vykonával činnosti obvyklé pro práci osobního řidiče. Soudu vytkl, že své závěry o jeho vině opíral o výpovědi spoluobviněných P. Z. a I. B. (strana 91 odůvodnění jeho rozsudku soudu prvního stupně). Spoluobviněný P. Z. však ve výpovědích ze dne 11. 12. 2013 a 3. 9. 2015 uvedl jako jednatele společnosti L. osobu od něj zcela odlišnou, naopak jej opakovaně zmiňoval jako řidiče. Učiněná skutková zjištění nevyplynula ani z výpovědi spoluobviněné I. B.

Dále obviněný namítal, že ze skutku nevyplývá důvod jeho jednání, ani zda měl úmysl organizovat činnost jiných, a proto jsou závěry o jeho zavinění jen obecně konstatované, aniž by byly blíže konkretizované. Takové neodůvodněné závěry bez vazby na obsah provedených důkazů činí napadený rozsudek nepřezkoumatelným. Obviněný má za to, že soud prvního stupně vycházel toliko z toho, že obvinění P. Z. a I. B. byli již v podané obžalobě označeni za spolupracující obviněné podle § 178a odst. 1 písm. a) tr. ř., z čehož dovodil pravdivost a věrohodnost jejich výpovědí. Z těchto důvodů shledal mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry extrémní nesoulad, neboť nebyly řádně zdůvodněny závěry o účastenství k zločinu úvěrového podvodu a odůvodnění trpí vadami, které nebyly odstraněny ani odvolacím soudem. Především se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou a dostatečně ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. provedené důkazy nevyhodnotily. Ze všech těchto důvodů spatřoval ve věci extrémní vady, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát.

V závěru dovolání obviněný L. D. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil ve všech výrocích jeho se týkajících jak rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 2 To 20/2017, tak i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 10 T 12/2014, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl.

K podaným dovoláním státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) uvedl, že pokud obvinění zpochybňovali kvalitu odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí a odkazovali na porušení principu in dubio pro reo či presumpce neviny, považovali dokazování za nedostatečné a shledávali porušení § 2 odst. 6 tr. ř., nebo tvrdili, že skutková zjištění nepostačují, anebo, že se na trestné činnosti se nepodíleli, neměli o ní vědomí, a jejich jednání nebyla závadná, označil dovolání za uplatněná mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože v této části nesměřují proti právnímu posouzení skutku ani jinému hmotněprávnímu posouzení, ale jde o přehodnocení důkazů a vyvození jiných, pro ně příznivějších skutkových zjištění. Vzhledem k tomu, že skutkové závěry soudů nejsou extrémně vadné, neboť mají oporu v provedených důkazech, (viz strany 48 až 57 rozsudku vrchního soudu), nezjistil žádné vady. Ani námitky obviněného V. P. o nesprávné aplikaci přitěžujících okolností, potažmo nepřiměřenost uloženého trestu na označený důvod nedopadají (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 11 Tdo 817/2014 a sp. zn. 5 Tdo 149/2003).

K námitce obviněného J. J., že pachatelem úvěrového podvodu může být toliko strana úvěrové smlouvy, ostatní mohou být nanejvýše účastníkem na trestném činu úvěrového podvodu, poukázal na nesprávnost uvedeného názoru, protože pachatelem tohoto deliktu může být i každá trestně odpovědná osoba, splňuje-li jako pachatel znaky vymezující obecný subjekt, aniž by bylo nezbytné, aby dotyčná osoba byla v určitém právně relevantním (např. smlouvou upraveném) vztahu s poškozeným (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. str. 2110). Státní zástupce nepřisvědčil ani argumentaci obviněného V. P., že jednání popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku je pojato natolik obecně, že nevykazuje znaky úvěrového podvodu, protože tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku je dostatečná a obsahuje všechny skutečnosti, z nichž plynou znaky organizování pokusu i dokonaného zločinu úvěrového podvodu, protože vedle úvěru jsou v ní uvedeny i skutečnosti o uvádění hrubě zkreslených a nepravdivých údajů, znak škody velkého rozsahu (byť v části nedokonané), jakož i fakt, že se obviněný podílel na určování průběhu a chodu předmětné trestné činnosti jako organizátor, včetně naplnění znaků organizované skupiny, tj. nejméně tří trestně odpovědných osob, jejichž úkoly byly mezi ně rozděleny, šlo o plánovanou a koordinovanou činnost členů skupiny za účelem dosažení zločinného cíle. Jednání zachycené v tzv. skutkové větě přitom nejen že vyplývá z provedeného dokazování bez důvodných pochybností, ale též vykazuje všechny zákonné znaky deliktů, jejichž spácháním byl obviněný V. P., jakož i ostatní spoluobvinění, uznáni vinnými.

Protože státní zástupce v přezkoumávaných rozhodnutích neshledal obviněnými vytýkané vady, navrhl dovolání obviněného L. D. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu a dovolání obviněných J. J. a V. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

Obvinění, jimž bylo vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, na ně do doby konání neveřejného zasedání nereagovali, resp. Nejvyšší soud takovou případnou reakci neobdržel.IV. K přípustnosti dovolání

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že všichni tři obvinění dovolání podali jako osoby oprávněné podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., jejich dovolání jsou přípustná, protože směřují proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., a byla v souladu s § 265e odst. 1, 2 tr. ř. podána v zákonné lhůtě u soudu prvního stupně, který v této věci rozhodoval.

Protože dovolání lze podrobit věcnému přezkumu pouze v případě, že bylo uplatněno v souladu s označenými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání obviněného V. P. opřené o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněných L. D. a J. J. založená na důvodech podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s těmito zákonnými důvody obsahově korespondují. 22. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze uplatnit, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně odvolání obviněných L. D. a J. J., kteří o uvedený důvod svá dovolání opřeli, směřující proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a pro jejich nedůvodnost je podle § 256 tr. ř. zamítl (neodmítl je z formálních důvodů), mohli tito obvinění vedený dovolací důvod dovolání použít jen při existenci vad naplňujících některý z dalších dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že obvinění dovolání podali též s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnili důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Nejvyšší soud z těchto důvodů dále posuzoval splnění podmínek vztahujících se k § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je shodný pro všechny tři dovolatele.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Tento důvod slouží k nápravě právních nedostatků spočívajících v porušení hmotného práva, a proto ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslouží k nápravě vad spočívajících v procesních nedostatcích, dovozovaných z vadného dokazování, protože jeho prostřednictvím se nelze domáhat přezkoumání a hodnocení správnosti a úplnosti skutkových zjištění, které zásadně nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Právní závěry ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu lze činit jen podle skutkových zjištění učiněných soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].

Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].

Nejvyšší soud předesílá, že obvinění v dovoláních uvedli z velké většiny tytéž výhrady, které namítali již v předchozích stadiích trestního řízení, na něž soudy nižších stupňů reagovaly a na objasnění obviněnými vytýkaných skutečností soustředily své dokazování. S jejich námitkami se vypořádaly, o čemž svědčí obsah přezkoumávaných rozhodnutí. Takový stav řízení zpravidla vede k závěru, že jde o dovolání zjevně neopodstatněná [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17 pod č. T 408)], pokud však Nejvyšší soud neshledá, že námitky obviněných na jimi označené důvody nedopadají, jedná se o dovolání podaná z jiného než v zákoně označeného důvodu.

Obviněný V. P., který byl uznán vinným v bodech 1C), 1D), 1E), organizátorstvím pokusu zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k 21 odst. 1 a § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a organizátorstvím zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a), § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku v bodech 2A), 2B), 2C), 2D), 2E), považoval za nesprávný závěr o organizované skupině i to, že tuto činnost organizoval, k čemuž zdůrazňoval i vady v popisu skutku a odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, a zásadně vytýkal, že soudy neměly dostatek podkladů pro to, aby mohly učinit dostatečné závěry o jeho vině. Namítl, že došlo k dvojímu přisouzení téže skutečnosti u výše způsobené škody v rámci kvalifikované skutkové podstaty a jako přitěžující okolnosti podle § 42 písm. k) tr. zákoníku, poukázal na nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a brojil též proti trestu s tím, že pro ziskuchtivost podle § 43 písm. a) tr. zákoníku není v napadených rozsudcích rovněž dostatek podkladů.

K takto uvedeným námitkám je třeba uvést, že jen část z nich má hmotněprávní povahu, protože i když obviněný vytýkal vady v právní kvalifikaci a nespokojil se se závěry o tom, že jednal jako organizátor a že šlo o organizovanou skupinu, opíral tyto své argumenty o nedostatky v popisu skutku, který považoval za nedostatečný pro naplnění všech hmotněprávních znaku, případně o nedostatečnost odůvodnění napadených rozhodnutí ve smyslu nesplnění podmínek stanovených procesními předpisy v § 2 odst. 5 a § 120 odst. 1 tr. ř. K těmto výhradám Nejvyšší soud připomíná, že jsou zásadně procesní povahy, a tedy se jimi nemůže na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zabývat, pokud v nich není zjištěn extrémní nesoulad nebo porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“).

Nejvyšší soud, vědom si těchto principů, však přezkoumal obsah dovolání obviněného V. P. tak, že k jeho hmotněprávním námitkám současně poukáže i na skutečnosti týkající se procesních výhrad s tím, že podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. a) K výhradám proti organizátorství

Pokud obviněný V. P. tvrdil, že z popisu skutku znaky organizátorství nevyplývají, neboť popis jeho konkrétních činností je obecný a nedostatečný, Nejvyšší soud z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že se soudy obdobnou námitkou zabývaly a se zřetelem na učiněná skutková zjištění zkoumaly, zda se v jeho případě jednalo jednak o organizátorství ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jednak o organizovanou skupinu ve smyslu odstavce 5 písm. a) § 211 tr. zákoníku. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i toho, jak jsou skutky popsány, je zřejmá provázanost vzájemně fungujících postupů, které byly realizovány některými nebo všemi obviněnými, a to podle povahy role, v níž vystupovali. Je třeba zmínit, že popis skutku, jenž je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace, je třeba jej důsledně odlišovat od skutku v hmotněprávním smyslu, kterým se rozumí to, co se ve vnějším světě objektivně stalo, je u takto složitě realizovaných činů za účasti více osob otázkou formální techniky, s jakou je skutek popsán. Soud prvního stupně si byl této problematiky vědom, a proto své úvahy a postupy, které jej k těmto závěrům vedly, vysvětlil. Trestná jednání obviněných rozdělil podle míry a formy jejich účasti na popsané trestné činnosti na pachatele a účastníky, když někteří v rámci jednotlivých skutků vystupovali postupně v