8 Tdo 87/2025 – Nejvyšší soud

8 Tdo 87/2025-263 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2025 o dovolání obviněného S. J. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2024, č. j. 3 To 200/2024-230, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 16/2022, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Obviněný S. J. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 1. 2024, č. j. 3 T 16/2022-207, uznán vinným jednak přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků. O nároku poškozených na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. 2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Bruntále podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 8. 2024, č. j. 3 To 200/2024-230, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 15 (patnácti) měsíců. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. (Dovolací důvod, jak je uplatněn obviněným, odpovídá dovolacímu důvodu v době účinnosti zákona č. 141/1961 Sb., ve znění změn a doplňků účinného do 31. 12. 2021, Nejvyšší soud tak posuzoval dovolání obviněného podle obsahu, přičemž obviněným uplatněné námitky obsahově odpovídají dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.) V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že soudy neměly k závěru, že se dopustil přečinu ublížení na zdraví, dostatek důkazů. V této souvislosti poukázal na zdravotní stav poškozeného, který nevyhledal lékařskou pomoc a poukázal na některé svědecké výpovědi s tím, že zdravotní stav poškozeného nebyl v žádném případě natolik závažný, aby si to vyžadovalo ochranu podle trestního práva. Obviněný má také za to, že absentuje subjektivní stránka trestného činu, jelikož proti obličeji poškozeného útočil výhradně proto, že ho poškozený držel za druhou ruku a znemožňoval mu odejít. Dále uvedl, že v případě závěru odvolacího soudu, že k vážnému zranění jeho ruky, kdy mu byla následně při vzájemném strkání zlomena záprstní kůstka a pohmožděno zápěstí a palec, došlo až po opakovaných ranách pěstí do obličeje poškozeného, jde o zcela nové konstatování, které není uvedeno ani v původním rozsudku soudu prvního stupně a nenachází ani oporu v provedeném dokazování. Obviněný také uvedl, že od samého počátku trvá na tom, že svědek T. nebyl v baru v době napadení vůbec přítomen. Rovněž je přesvědčen, že jeho jednání nenaplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví, jelikož jeho jednání bylo směřováno výhradně proti poškozenému, přičemž ani nikdo ze svědků neuvedl, že by byl jeho jednáním pohoršen. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že obviněný uplatňuje totožné námitky, které uplatnil již v rámci řízení před soudem druhého stupně, který se s nimi důsledně vypořádal. Dále uvedl, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že poškozený utrpěl poruchu zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, když utrpěl nejen zhmoždění oka, ale i otřes mozku, což jej omezovalo v obvyklém způsobu života, a to po dobu delší 7 dnů. V této souvislosti také uvedl, že námitka obviněného, že poškozenému nebyla vystavena pracovní neschopnost, není relevantní, jelikož poškozený čerpal dovolenou a byl omezen v běžných činnostech po dobu delší 7 dnů. Nesouhlasně se také vyjádřil k námitkám právní kvalifikace jednání obviněného stran výtržnictví, ke kterým uvedl, že obviněný sice žádné další osoby slovně ani fyzicky nenapadl, ale současně mu bylo zcela lhostejné, zda upoutá pozornost dalších osob, přičemž tyto osoby obviněného prokazatelně sledovaly při jeho jednání a do incidentu dokonce zasáhl T. H., který se pokusil obviněného a poškozeného od sebe oddělit a následně je i vykázal ven z baru. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí. 5. V replice k vyjádření státního zástupce obviněný sdělil, že se s ním nemůže ztotožnit, neboť toto nevnáší do věci žádné další relevantní skutečnosti. Obviněný je nadále přesvědčen, že otřes mozku nebyl jednoznačně a objektivně prokázán, stejně tak ani jeho jednání nenaplnilo skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví. V souvislosti se svým konstatováním odkazuje na jednotlivé body vyjádření státního zástupce, aby v závěru svého vyjádření konstatoval, že se uvedených trestných činů nedopustil. II. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu jud