8 Tdo 928/2007 — Nejvyšší soud

8 Tdo 928/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 8. 2007 Spisová značka:8 Tdo 928/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.928.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 33/08 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 928/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. srpna 2007 o dovolání, které podal obviněný A. B., (vystupující též pod jménem T. U.), proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 5 To 36/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 118/2006, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. B. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 92 T 118/2006, byl obviněný A. B. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Tohoto trestného činu se podle popsaného skutkového zjištění dopustil tak, že ačkoliv mu bylo rozhodnutím Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno ze dne 29. 11. 2004, č. j. SCPP-130/BR-OPK4-SV-2004, které nabylo právní moc dne 7. 12. 2004, uloženo správní vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let, tj. do 29. 11. 2009, a poté co bylo ukončeno azylové řízení zamítnutím kasační stížnosti usnesením Nejvyššího soudu České republiky dne 31. 3. 2006 (správně Nejvyššího správního soudu České republiky v Brně, ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 4 Azs 102/2005, které nabylo právní moci dne 31. 3. 2006), a přes opakované vydání výjezdních příkazů Policie ČR k opuštění území České republiky, kdy poslední byl vydán dne 29. 9. 2006 s platností do 4. 10. 2006, v době od 5. 10. 2006 do 9. 10. 2006, kdy byl zadržen policejním orgánem v B., se neoprávněně zdržoval na území České republiky. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu 24 měsíců. Krajský soud v Brně jako soud odvolací odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně usnesením ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 5 To 36/2007, podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný A. B. prostřednictvím obhájce Mgr. M. S. z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání. Odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval námitkou uvedenou v odvolání, že rozhodnutí Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno ze dne 29. 11. 2004, č. j. SCPP-130/BR-OPK4-SV-2004, je nicotným aktem. Protože tento nedostatek nebyl dostatečně zkoumán, došlo k pochybení v právním posouzení skutku uvedeného v rozhodnutích soudů obou stupňů, neboť výše označené rozhodnutí o správním vyhoštění nelze považovat za rozhodnutí vydané podle zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Při existenci takto vyjádřené vady nebylo možné jemu za vinu kladený čin kvalifikovat jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák., a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 7 Tdo 202/2006, podle něhož soud v trestním řízení má povinnost do určité míry podrobit přezkumu správní rozhodnutí, na jehož základě činí závěr o vině obviněného. V této souvislosti obviněný zdůraznil, že předmětné rozhodnutí o správním vyhoštění obviněného je v důsledku jeho zjevné nicotnosti neúčinné vzhledem k tomu, že pokud bylo dne 25. 6. 2004 rozhodnuto ve věci č. j. SCPP-130/BR-OPK4-SV-2004, o správním vyhoštění vydaného na jméno U. T., o obnově řízení, aniž by o zahájení nařízení obnovy řízení byl obviněný jako účastník řízení vyrozuměn s možností vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí a uplatňovat v tomto řízení námitky, je nutné vycházet z toho, že takové řízení nebylo řádně vedeno, a tudíž z něho vzešlé rozhodnutí nebylo možné vydat, a pokud vydáno bylo, není právně závazné. Uvedené rozhodnutí o nařízení obnovy řízení je z těchto důvodů nicotné a není možné z něj vyvozovat žádné právní účinky, tedy ani vyhoštění obviněného vyplývající z rozhodnutí Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno ze dne 29. 11. 2004, č. j. SCPP-130/BR-OPK4-SV-2004. Obviněný tomuto rozhodnutí vytkl i to, že v řízení před soudem nebyl vyžádán k ověření skutečností tvrzených obhajobou předmětný správní spis, a brojil i proti tomu, že není zřejmé, na základě jakého správního aktu mu vznikla povinnost vycestovat z území České republiky, když soud prvního stupně ve skutkových zjištění shledal, že obviněný i přes opakované vydání výjezdního příkazu nevycestoval. Obviněný zmínil, že výjezdní příkaz podle § 50 zák. č. 326/1999 Sb. není rozhodnutím, kterým by mohla být uložena jakákoli povinnost, ale pouze osvědčuje uložení povinnosti řádně vydaným správním rozhodnutím. Protože doposud nebylo dostatečně objasněno, který konkrétní správní akt zakládal povinnost, jejíž nesplněním nastoupila trestní odpovědnost obviněného, navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 5 To 36/2007, a spolu s ním i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 92 T 118/2006, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Dovolání obviněného bylo dne 2. 8. 2007 doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř.; takové případné vyjádření však ke dni rozhodnutí o dovolání neměl Nejvyšší soud k dispozici. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále posuzoval otázku, zda uplatněné námitky je možné považovat za důvody dovolání, jak jsou vymezeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť dovolání je možné podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. a jejich existence je podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Při posuzování otázky, zda lze obviněným uvedený důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považovat za důvod dovolání, Nejvyšší soud vycházel z dikce tohoto ustanovení, podle níž je jeho prostřednictvím možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto vymezení je jeho prostřednictvím možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Na základě těchto zásad Nejvyšší soud shledal, že výhrady o nesprávné právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. s odkazem na nicotnost rozhodnutí Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno ze dne 29. 11. 2004, č. j. SCPP-130/BR-OPK4-SV-2004, o správním vyhoštění, jsou námitkami podřaditelnými pod obviněným označený důvod, protože se týkají správnosti naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, a jde tedy o nedostatky právní povahy. Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda je takto podané dovolání obviněného opodstatněné, a s ohledem na řešenou problematiku nejprve připomíná, že trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že se zdržuje na území republiky, ačkoli mu byl uložen trest vyhoštění nebo mu byl pobyt na území republiky zakázán. Vhodné je též uvést, že objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí státních orgánů, což znamená, že je tímto ustanovením poskytována ochrana jednak řádnému výkonu pravomocných rozhodnutí, ale i výkonu rozhodnutí v době činu ještě nepravomocných, avšak vykonatelných. Ve smyslu podmínek uvedených v ustanovení § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. jde o rozhodnutí o ul