8 Tz 15/2015 — Nejvyšší soud

8 Tz 15/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 5. 2015 Spisová značka:8 Tz 15/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:8.TZ.15.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dokazování Hodnocení důkazů Pokus trestného činu Rekognice Vražda Dotčené předpisy:§ 269 odst. 2 tr. ř. § 270 odst. 1 tr. ř. § 275 odst. 3 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 7. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tz 15/2015-55ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 20. května 2015 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Bláhy a soudkyň JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného L. N. proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 8 To 51/2014, a rozhodl takto: I. Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 8 To 51/2014, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2, § 259 odst. 3 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a to v neprospěch obviněného. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 8 To 51/2014, zrušuje. Současně se zrušuje i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 9 T 12/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. II. Podle § 275 odst. 3 tr. ř. se obviněný L. N. do vazby nebere. Odůvodnění: Ministryně spravedlnosti České republiky (dále jen „ministryně spravedlnosti“, příp. „stěžovatelka“) podala u Nejvyššího soudu podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. ve prospěch obviněného L. N. (dále převážně jen „obviněný“) stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 8 To 51/2014. Stěžovatelka tak učinila na základě obsáhlého podnětu jednoho z obhájců obviněného a v odůvodnění svého podání uvedla, že obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 9 T 12/2013, uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku, ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že „dne 21. 2. 2013 v přesně nezjištěné době mezi 16.55 hod. – 17.05 hod., v ulici P. L., H. v P., K. kraj, v prostorách kadeřnictví provozovaného poškozenou L. B. s přímým úmyslem ji usmrtit, a získat tak majetkový prospěch, s rozmyslem, který spočíval v obstarání si zbraně, a to tupého předmětu, fyzicky napadl poškozenou L. B. nejméně 6 opakovanými údery značné intenzity rozpůleným polenem do oblasti vlasové části hlavy, kdy tímto jednáním poškozené způsobil mnohočetná tupá poranění hlavy – četné tržně zhmožděné rány v temenních a týlních krajinách oboustranně a v pravé spánkové krajině, pod kterými se nacházely vpáčené tříštivé zlomeniny lební klenby, plošná ložiska krvácení do prostoru pod tvrdou lební plenou nad oběma týlními laloky mozku a drobná povrchní ložiska zhmoždění mozkové tkáně v obou týlních a pravém temenním, spánkovém a čelním laloku mozku a tržně zhmožděnou ránu dolní části pravého ušního boltce, kdy tato poranění vedla k bezprostřednímu ohrožení života poškozené, vyžadovala urgentní chirurgické ošetření a následnou zdravotnickou péči ve Fakultní nemocnici v H. K., poté obžalovaný místo svého jednání prohledal, odcizil peněženku poškozené, v níž se nacházely osobní doklady, finanční hotovost a tržba kadeřnictví v celkové částce nejméně 10.000,- Kč, když po činu těžce poraněnou a na životě ohroženou poškozenou, která si s ohledem ke svému zdravotnímu stavu nebyla schopna zajistit nutnou lékařskou péči, uzamkl v prostoru kadeřnictví a z místa činu odešel, kdy pouze shodou náhod dne 21. 2. 2013 v době okolo 18.15 hod. byla poškozená L. B. nalezena svým synem, který jí zajistil lékařskou péči“. Za toto jednání mu soud prvního stupně uložil podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 16 roků, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené L. B. částku 79.890 Kč a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR částku 235.243 Kč. K odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 8 To 51/2014, citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 13 roků, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. K tomu je vhodné dodat (byť to ministryně spravedlnosti v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona výslovně neuvedla), že v dané věci nešlo o první meritorní rozhodnutí. Krajský soud v Hradci Králové totiž uznal obviněného vinným výše popsaným skutkem již původním rozsudkem ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 9 T 12/2013, kdy mu při stejné právní kvalifikaci uložil identický trest a shodně rozhodl i o povinnosti obviněného nahradit poškozeným způsobenou škodu. Z podnětu odvolání obviněného Vrchní soud v Praze v neveřejném zasedání usnesením ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 8 To 15/2014, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí. V odůvodnění svého rozhodnutí tehdy mimo jiné uvedl, že „… vznikla důvodná pochybnost o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně a že k jejímu odstranění bude nutné doplnění dokazování“, a nalézacímu soudu uložil doplnit dokazování „znaleckým posudkem znalce oftalmologa“, který obhajoba nově předložila v odvolacím řízení. Stejně tak je třeba pro úplnost dodat, že obviněný po právní moci odsuzujícího rozsudku podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 8 To 51/2014, dovolání, které sice formálně opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky jej však odůvodnil tvrzením o existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Podané dovolání ovšem vzal zpět ještě před tím, než Nejvyšší soud stačil o něm rozhodnout, což vzal předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265g odst. 1 tr. ř. na vědomí usnesením ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1397/2014. Podle ministryně spravedlnosti Vrchní soud v Praze svým v pořadí druhým rozhodnutím (tj. rozsudkem ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 8 To 51/2014) porušil zákon v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2, § 259 odst. 3 tr. ř. a v řízení mu předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného. Stěžovatelka poté, co citovala zákonná znění právě uvedených ustanovení trestního řádu, dodala, že postupem obou výše jmenovaných soudů byl obviněný zkrácen na svém právu na obhajobu, když soudy neprovedly podstatné důkazy mající zásadní vliv na zjištěný skutkový stav a při svém rozhodnutí o vině obviněného vycházely pouze z vlastních, pro vinu obviněného účelově dovozovaných domněnek a teorií, které jsou ovšem v rozporu se skutečným obsahem jednotlivých důkazů, jako jsou výpovědi jednotlivých svědků, protokol o ohledání místa činu, a stejně tak i se závěry znaleckých posudků, které byly obviněným těmto soudům jako důkazy předloženy v průběhu trestního řízení. V navazující argumentaci ministryně spravedlnosti nejprve obecně uvedla, že v daném případě byly v trestním řízení zajištěny a provedeny jednotlivé důkazy, jež svým obsahem, jenž je třeba posoudit skutečně objektivně při hodnocení vzájemných souvislostí s jejich zařazením například na časovou osu průběhu jednotlivých událostí a dějů, které ve svém důsledku svědčí ve prospěch obviněného a nemohou tak ani při sebevětší snaze soudů být skutečně objektivním podkladem pro jejich rozhodnutí o vině a trestu tak, aby bylo nepochybné, že se žalovaného skutku dopustil právě obviněný. Rozhodnutí soudů jsou tak v extrémním rozporu se skutečně zjištěným stavem a byla učiněna v důkazní nouzi, pokud se jedná o prokázání viny obviněného, kdy ani jeden jediný přímý důkaz nesvědčí pro závěr, na jehož podkladě by mohlo být rozhodnuto o nepochybné vině obviněného, a nepřímé důkazy netvoří žádný ucelený řetězec, aby