8 Tz 25/2025 — Nejvyšší soud

8 Tz 25/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 12. 2025 Spisová značka:8 Tz 25/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:8.TZ.25.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Trestní příkaz Dotčené předpisy:§ 314e odst. 1 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:20. 1. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tz 25/2025-881 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2025 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného Antona Kalyty, a současně ve prospěch poškozeného S. S. E., proti pravomocnému trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 2 T 19/2024, a podle § 268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto: Pravomocným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 2 T 19/2024, byl porušen zákon ve prospěch obviněného v ustanovení § 314a odst. 1 tr. ř. a § 314e odst. 1 tr. ř. (ve znění účinném ke dni rozhodnutí). Odůvodnění: 1. Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 2 T 19/2024, byl obviněný uznán vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 odst. 2, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Uvedeného přečinu se podle skutkového zjištění dopustil tím, že (ve stručnosti) jako jediný jednatel společnosti Sorvus, s. r. o., IČ 07103158 se sídlem Na Folimance 2155, Praha 2, kterým byl v době od 17. 7. 2018 do 26. 7. 2019, založil bankovní účty této společnosti č. XY a č. XY a jako jejich jediný disponent si od celkem třech poškozených [S. S., J. S., S. S.] nechal na tyto účty zaslat finanční prostředky v celkové výši 728 749,50 Kč, které následně vybral v hotovosti prostřednictvím platebních karet č. 5478720802142641 a č. 5168930119074644, jejichž byl jediným oprávněným držitelem, přičemž uvedené finanční prostředky byly vylákány neznámým pachatelem vystupujícím pod jménem T. S. v roli právního zastoupení společnosti Sorvus, s. r. o., tak, že poškozené osoby S. S., S. S., J. S. uvedl v omyl na základě na dálku vedené komunikace, když poškozené přesvědčil, že pouze na základě osobních informací a uzavření smluv mezi poškozenými a společnosti Sorvus, s. r. o., pro ně zprostředkuje občanství nebo povolení k pobytu v Belgii a České republice, přičemž toto nebylo a ani reálně nemohlo být uskutečněno, čímž naplnil všechny znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku; a obviněný Anton Kalyta musel být nejméně srozuměn s tím, že tyto finanční prostředky mohou být výnosem z trestné činnosti, neboť neexistoval reálný legální důvod, aby bankovní účty společnosti Sorvus, s. r. o., IČ 07103158 se sídlem Na Folimance 2155, Praha 2, byly kreditovány takovými finančními prostředky a byl nejméně srozuměn s tím, že svým jednáním může porušit zájem chráněný zákonem spočívající v ochraně cizího majetku, když nechal na účet převést a následně z účtu vybral v hotovosti finanční prostředky pocházející z trestné činnosti, když jednatel má povinnost se vždy a za každých okolností chovat a postupovat jako řádný hospodář, být vůči společnosti loajální, čímž porušil povinnost uvedenou v § 51 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích „Pečlivě a s potřebnými znalostmi jedná ten, kdo mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace; to neplatí, pokud takové rozhodování nebylo učiněno s nezbytnou loajalitou“. Za výše popsané jednání mu byl uložen podle § 217 odst. 3 tr. zákoníku s přihlédnutím k § 314e odst. 2 tr. ř. trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací na dobu 36 měsíců a podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku rovněž trest vyhoštění z území České republiky na dobu 36 měsíců. Vzhledem k tomu, že proti výše uvedenému trestnímu příkazu nebyl ze strany státního zástupce ani obviněného podán odpor, trestní příkaz nabyl právní moci (dne 20. 2. 2024 – viz č. l. 845). 2. Proti výše uvedenému trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 2 T 19/2024, podal v neprospěch obviněného a ve prospěch poškozeného S. S. E. ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona. V podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti jednak poukázal na postup orgánů činných v trestním řízení před vydáním předmětného trestního příkazu, jeho vydání a následný postup poškozeného i postup soudu po vydání tohoto trestního příkazu. Ve stížnosti pro porušení zákona odkazuje na celou řadu ustanovení trestního řádu a trestního zákoníku, která správně měla být vzata soudem při zvažování aplikace trestního příkazu v úvahu, a na ustanovení, která případně byla soudem v daném trestním příkazu porušena. Ve vazbě k právní kvalifikaci jednání obviněného pak zdůrazňuje, že „na predikativní trestný čin a jemu následující legalizaci výnosů z trestné činnosti je nutno dle konstantní judikatury nahlížet jako na dva samostatné skutky, přičemž jednočinný souběh mezi těmito je vyloučen a půjde tak zásadně o souběh vícečinný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 4 Tdo 814/2017 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 3 Tz 28/2022). Skutková podstata legalizace výnosů z trestné činnosti postihuje jednání následující po spáchání zdrojové trestné činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 11 Tdo 652/2008, či ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 6 Tdo 413/2020). Jde tak o nový a zcela jiný skutek, který není totožný s predikativním trestným činem, z něhož je výnos z trestné činnosti získáván. Dále uvedl, že legalizace výnosů z trestné činnosti musí dále časově navazovat na zdrojovou trestnou činnost (v této souvislosti bývá hovořeno o tzv. post factum); (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 5 Tdo 591/2021). Ustanovení § 216 tr. zákoníku upravující trestný čin úmyslné legalizace výnosů z trestné činnosti obsahuje dvě základní skutkové podstaty, z nichž první obsažená v odst. 1 fakticky inkorporuje dřívější skutkovou podstatu trestného činu podílnictví dříve obsaženou v § 214 tr. zákoníku (zrušeném k 1. 2. 2019 novelou č. 287/2018 Sb.). Druhá skutková podstata obsažená v odst. 2 poté postihuje mj. vlastní tzv. „samopraní“, tj. dopadá na případy, kdy pachatel predikativního trestného činu je vzhledem k jednání po dokonání tohoto trestného činu postižen též jako „legalizátor“. Lze proto konstatovat, že podle § 216 odst. 2 tr. zákoníku se má postihovat nový skutek, odlišný od původního predikativního trestného činu, z něhož výnos z trestné činnosti pochází. Jde totiž o zcela nový typ poměrně závažného deliktu, který zasluhuje potrestání, a to i v případě, že se jej dopustí sám pachatel predikativního trestného činu, v němž tato navazující trestná činnost není zahrnuta a tzv. spolupotrestána. Tímto proto nedochází k porušení zásady ne bis in idem, neboť není v prvé řadě vůbec dán prvek idem z uvedené zásady (tj. totéž, týž skutek, týž trestný čin) (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 5 Tdo 591/2021)“. Vedle výhrad, které vznesl ministr spravedlnosti k právní kvalifikaci, kterou soud nesprávně aplikoval, argumentoval dále tím, že došlo k porušení zákona rovněž v neprospěch poškozeného S. S. E., který se řádně a včas připojil s nárokem na náhradu škody, neboť soud při vydání předmětného trestního příkazu nerespektoval ustanovení § 314f odst. 1 písm. e) tr. ř. Ministr spravedlnosti uvedl, že chybějící výrok v trestním příkazu nelze považovat za zjevnou nesprávnost, kterou lze opravit postupem podle § 314f odst. 3 tr. ř. (jak se dožadoval poškozený prostřednictvím svého zmocněnce), to však nic nemění na tom, že podle ministra spravedlnosti nebylo možno na uplatněný nárok poškozeného nereagovat, a pokud tedy soud neshledal důkazy, které by odůvodňovaly rozhodnout o povinnosti obviněného k náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení, bylo namístě poškozeného s jeho nárokem odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních ve smyslu § 229 tr. ř. V další části svého obsáhlého odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti rozebírá jednotlivá ustanovení trestního řádu, která se otázkou poškozeného zabývají [§ 43, 206, 314f, 228 a 229 tr. ř.], aby závěrem konstatoval, že soud vůči poškozenému nejednal žádný