8 Tz 40/2021 – Nejvyšší soud

8 Tz 40/2021-39 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2021 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a Mgr. Pavla Götha stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Š. F., narozeného XY v XY, zemřelého dne 3. 2. 2011, naposledy trvale bytem XY, Slovenská republika, proti rozsudku bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 27. 11. 1948, sp. zn. P-254/48, a rozhodl t a k t o : Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 27. 11. 1948, sp. zn. P-254/48, byl porušen zákon v ustanoveních § 145, § 146 písm. c), § 149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech, ve znění pozdějších předpisů, a to v neprospěch obviněného Š. F. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek, jakož i jemu předcházející rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 27. 10. 1948, sp. zn. Ktr 413/48, zrušují. Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za splnění podmínek § 271 odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že obviněný Š. F. se podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že 24. června 1948 a 25. června 1948 opětovně u vojenského útvaru v Uherském Hradišti úmyslně neprovedl služební rozkaz velitele setniny, aby přijal vojenskou výstroj a podrobil se vojenskému výcviku, že tedy úmyslně neprovedl důležitý služební rozkaz, čímž měl spáchat zločin porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c), § 149 vojenského trestního zákona, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 27. 10. 1948, sp. zn. Ktr 413/48, byl obviněný Š. F. uznán vinným zločinem porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c), § 149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech (dále jen „vojenský trestní zákon”). Za tento zločin byl podle § 149 vojenského trestního zákona za použití § 92 a 125 vojenského trestního zákona odsouzen do žaláře v trvání osmnácti měsíců, zostřeného jednou měsíčně postem a tvrdým ložem a samovazbou v každém čtvrtém měsíci trestu. Podle § 127 vojenského trestního zákona mu byla do trestu započítána vyšetřovací vazba od 9. 7. 1948 do 27. 10. 1948. 2. Podle skutkových zjištění se obviněný zločinu porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c), § 149 vojenského trestního zákona dopustil tím, že dne 24. června 1948 a 25. června 1948 opětovně u vojenského útvaru v Uherském Hradišti úmyslně neprovedl služební rozkaz velitele setniny, aby přijal vojenskou výstroj a podrobil se vojenskému výcviku. 3. Proti označenému rozsudku podal obviněný dne 8. 11. 1948 zmateční stížnost, která byla rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 27. 11. 1948, sp. zn. P-254/48, zamítnuta jako neodůvodněná. 4. Pro doplnění lze uvést, že výše citovaným rozsudkem nalézacího soudu nebyl obviněný za zločin porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c), § 149 vojenského trestního zákona odsouzen poprvé. Již předtím se tak stalo rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1948, sp. zn. Ktr 39/48-II., a to za jednání spočívající v tom, že dne 1. 10. 1947 v Uherském Hradišti neuposlechl rozkazu velitele roty škpt. K. a účetního setniny šrtm. S., aby převzal vojenskou výstroj, a odepřel podrobiti se vojenskému výcviku. Za to byl obviněný podle § 149, § 92 a § 125 vojenského trestního zákona odsouzen do žaláře v trvání devíti měsíců, zostřeného jednou týdně postem a tvrdým ložem a samovazbou v prvém, třetím, sedmém a posledním měsíci trestu. Podle § 127 vojenského trestního zákona mu byla do trestu započítána vyšetřovací vazba od 7. 10. 1947 do 27. 1. 1948. Zmateční stížnost obviněného byla usnesením bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 9. 6. 1948, sp. zn. P-69/48, zamítnuta jako nepřípustná a jeho odvolání do výroku o nepovolení podmíněného odsouzení, jakož i odvolání vojenského prokurátora do výroku o výši trestu byla zamítnuta jako neodůvodněná. Trest obviněný nastoupil dne 16. 6. 1948. Amnestií prezidenta republiky ze dne 19. 6. 1948 mu však byl zbytek trestu prominut, a ten byl propuštěn z trestní vazby. 5. Obviněný nepodal v zákonné lhůtě podle § 6 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, návrh na přezkoumání zákonnosti předmětného odsouzení podle oddílu třetího uvedeného zákona, přestože jeho oprávnění v uvedeném směru vyplývalo z § 4 písm. f) téhož zákona. Předmětná věc se tak nestala předmětem rehabilitačního řízení. II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní 6. Proti pravomocnému rozsudku bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 27. 11. 1948, sp. zn. P-254/48, podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného Š. F. podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona. Podle jejího názoru byl napadeným rozhodnutím v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 145, § 146 písm. c), § 149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech, ve znění pozdějších předpisů, jakož i v ustanovení § 138 odst. 3 zákona č. 131/1912 ř. z., o vojenském trestním řádu. Pokud jde o přípustnost stížnosti pro porušení zákona proti takovému rozhodnutí, poukázala ministryně spravedlnosti na § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, byť konkrétní rehabilitační řízení ve věci konáno nebylo. V daném světle vyjádřila názor, že zmateční stížnost pro zachování zákona podle vojenského trestního řádu, o níž příslušelo rozhodovat Nejvyššímu vojenskému soudu, je možno považovat za analogii stížnosti pro porušení zákona ve smyslu právě uvedeného ustanovení zákona o soudní rehabilitaci. Předchozí rozhodnutí Nejvyššího vojenského soudu proto ve smyslu zákona o soudní rehabilitaci nelze považovat za překážku zakládající nepřípustnost stížnosti pro porušení zákona podle současné procesní úpravy. 7. V odůvodnění mimořádného opravného prostředku ministryně spravedlnosti po citaci relevantních ustanovení vojenského trestního zákona, § 15 odst. 1, 2 a § 34 odst. 2 Ústavy Československé republiky ze dne 9. 5. 1948 a § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, připomenula, že obviněný své jednání plně doznával po celou dobu řízení, hájil se však tím, že vojenskou službu, zejména se zbraní v ruce, odmítl konat, protože tato je „v rozporu se zákonem božím“. Jednal tak v souladu se svým náboženským přesvědčením jako člen náboženské společnosti Svědků Jehovových, a odpíral tedy provést důležitý služební rozkaz svých tehdejších představených za situace, kdy by se podřízení takovému rozkazu dostalo do rozporu s principy jeho náboženského přesvědčení. Pokud byl i přes takto uplatněnou obhajobu pravomocně uznán vinným zločinem porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c), § 149 vojenského trestního zákona za jednání spáchané ve dnech 24. a 25. 6. 1948, stalo se tak až po datu 25. 2. 1948, a tedy v době celospolečenských poměrů, které již nebylo možno obecně spojit s demokratickým způsobem přístupu státu k regulaci podmínek výkonu oprávnění a povinností osob, které mu státoprávně podléhaly. V této souvislosti ministryně spravedlnosti v podrobnostech rozvedla závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26, 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003. V jejich světle vyjádřila přesvědčení, že jednání obviněného, nelze považovat za trestný čin pro absenci protiprávnosti. 8. Dále ministryně spravedlnosti s odkazem na § 138 odst. 3 zákona 131/1912 ř. z., o vojenském trestním řádu, čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod namítla porušení zásady ne bis in idem. V daném ohledu připomenula předchozí odsouzení obviněného za obdobné jednání spáchané dne 1. 10. 1947 (srov. bod 4. tohoto usnesení). Opět zmínila konstantní judikaturu Ústavního soudu, a to v otázce totožnosti skutku v obdobných věcech (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS. 81/1995 a sp. zn. IV. ÚS. 82/1997), podle níž je na další odsouzení obviněného pro shodnou trestnou činnost, tj. setrvání na jeho již projevené vůli neuposlechnout služebního rozkazu velitele vojenského útvaru, třeba nahlížet jako na odsouzení pro totožný skutek, a tím i na odsouzení v rozporu se zásadou ne bis in idem. Ve smyslu uvedených nálezů Ústavního soudu ministryně spravedlnosti poznamenala, že v obou skutcích obviněného šlo o stejné jednání a stejný následek, a tedy i o stejný skutek, přičemž tuto totožnost nemůže narušit ani změna v jednotlivých okolnostech, které skutek individualizují. V souladu se soudobou zásadou