8 Tz 40/2021 — Nejvyšší soud

8 Tz 40/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 8. 2021 Spisová značka:8 Tz 40/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:8.TZ.40.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Ne bis in idem Svoboda vyznání Dotčené předpisy:§ 145, 146 odst. 1 písm. c) předpisu č. 19/1855Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:26. 11. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tz 40/2021-39 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2021 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a Mgr. Pavla Götha stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Š. F., narozeného XY v XY, zemřelého dne 3. 2. 2011, naposledy trvale bytem XY, Slovenská republika, proti rozsudku bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 27. 11. 1948, sp. zn. P-254/48, a rozhodl t a k t o : Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 27. 11. 1948, sp. zn. P-254/48, byl porušen zákon v ustanoveních § 145, § 146 písm. c), § 149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech, ve znění pozdějších předpisů, a to v neprospěch obviněného Š. F. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek, jakož i jemu předcházející rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 27. 10. 1948, sp. zn. Ktr 413/48, zrušují. Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za splnění podmínek § 271 odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že obviněný Š. F. se podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že 24. června 1948 a 25. června 1948 opětovně u vojenského útvaru v Uherském Hradišti úmyslně neprovedl služební rozkaz velitele setniny, aby přijal vojenskou výstroj a podrobil se vojenskému výcviku, že tedy úmyslně neprovedl důležitý služební rozkaz, čímž měl spáchat zločin porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c), § 149 vojenského trestního zákona, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 27. 10. 1948, sp. zn. Ktr 413/48, byl obviněný Š. F. uznán vinným zločinem porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c), § 149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech (dále jen „vojenský trestní zákon”). Za tento zločin byl podle § 149 vojenského trestního zákona za použití § 92 a 125 vojenského trestního zákona odsouzen do žaláře v trvání osmnácti měsíců, zostřeného jednou měsíčně postem a tvrdým ložem a samovazbou v každém čtvrtém měsíci trestu. Podle § 127 vojenského trestního zákona mu byla do trestu započítána vyšetřovací vazba od 9. 7. 1948 do 27. 10. 1948. 2. Podle skutkových zjištění se obviněný zločinu porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c), § 149 vojenského trestního zákona dopustil tím, že dne 24. června 1948 a 25. června 1948 opětovně u vojenského útvaru v Uherském Hradišti úmyslně neprovedl služební rozkaz velitele setniny, aby přijal vojenskou výstroj a podrobil se vojenskému výcviku. 3. Proti označenému rozsudku podal obviněný dne 8. 11. 1948 zmateční stížnost, která byla rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 27. 11. 1948, sp. zn. P-254/48, zamítnuta jako neodůvodněná. 4. Pro doplnění lze uvést, že výše citovaným rozsudkem nalézacího soudu nebyl obviněný za zločin porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c), § 149 vojenského trestního zákona odsouzen poprvé. Již předtím se tak stalo rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1948, sp. zn. Ktr 39/48-II., a to za jednání spočívající v tom, že dne 1. 10. 1947 v Uherském Hradišti neuposlechl rozkazu velitele roty škpt. K. a účetního setniny šrtm. S., aby převzal vojenskou výstroj, a odepřel podrobiti se vojenskému výcviku. Za to byl obviněný podle § 149, § 92 a § 125 vojenského trestního zákona odsouzen do žaláře v trvání devíti měsíců, zostřeného jednou týdně postem a tvrdým ložem a samovazbou v prvém, třetím, sedmém a posledním měsíci trestu. Podle § 127 vojenského trestního zákona mu byla do trestu započítána vyšetřovací vazba od 7. 10. 1947 do 27. 1. 1948. Zmateční stížnost obviněného byla usnesením bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 9. 6. 1948, sp. zn. P-69/48, zamítnuta jako nepřípustná a jeho odvolání do výroku o nepovolení podmíněného odsouzení, jakož i odvolání vojenského prokurátora do výroku o výši trestu byla zamítnuta jako neodůvodněná. Trest obviněný nastoupil dne 16. 6. 1948. Amnestií prezidenta republiky ze dne 19. 6. 1948 mu však byl zbytek trestu prominut, a ten byl propuštěn z trestní vazby. 5. Obviněný nepodal v zákonné lhůtě podle § 6 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, návrh na přezkoumání zákonnosti předmětného odsouzení podle oddílu třetího uvedeného zákona, přestože jeho oprávnění v uvedeném směru vyplývalo z § 4 písm. f) téhož zákona. Předmětná věc se tak nestala předmětem rehabilitačního řízení. II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní 6. Proti pravomocnému rozsudku bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 27. 11. 1948, sp. zn. P-254/48, podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného Š. F. podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona. Podle jejího názoru byl napadeným rozhodnutím v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 145, § 146 písm. c), § 149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech, ve znění pozdějších předpisů, jakož i v ustanovení § 138 odst. 3 zákona č. 131/1912 ř. z., o vojenském trestním řádu. Pokud jde o přípustnost stížnosti pro porušení zákona proti takovému rozhodnutí, poukázala ministryně spravedlnosti na § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, byť konkrétní rehabilitační řízení ve věci konáno nebylo. V daném světle vyjádřila názor, že zmateční stížnost pro zachování zákona podle vojenského trestního řádu, o níž příslušelo rozhodovat Nejvyššímu vojenskému soudu, je možno považovat za analogii stížnosti pro porušení zákona ve smyslu právě uvedeného ustanovení zákona o soudní rehabilitaci. Předchozí rozhodnutí Nejvyššího vojenského soudu proto ve smyslu zákona o soudní rehabilitaci nelze považovat za překážku zakládající nepřípustnost stížnosti pro porušení zákona podle současné procesní úpravy. 7. V odůvodnění mimořádného opravného prostředku ministryně spravedlnosti po citaci relevantních ustanovení vojenského trestního zákona, § 15 odst. 1, 2 a § 34 odst. 2 Ústavy Československé republiky ze dne 9. 5. 1948 a § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, připomenula, že obviněný své jednání plně doznával po celou dobu řízení, hájil se však tím, že vojenskou službu, zejména se zbraní v ruce, odmítl konat, protože tato je „v rozporu se zákonem božím“. Jednal tak v souladu se svým náboženským přesvědčením jako člen náboženské společnosti Svědků Jehovových, a odpíral tedy provést důležitý služební rozkaz svých tehdejších představených za situace, kdy by se podřízení takovému rozkazu dostalo do rozporu s principy jeho náboženského přesvědčení. Pokud byl i přes takto uplatněnou obhajobu pravomocně uznán vinným zločinem porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c), § 149 vojenského trestního zákona za jednání spáchané ve dnech 24. a 25. 6. 1948, stalo se tak až po datu 25. 2. 1948, a tedy v době celospolečenských poměrů, které již nebylo možno obecně spojit s demokratickým způsobem přístupu státu k regulaci podmínek výkonu oprávnění a povinností osob, které mu státoprávně podléhaly. V této souvislosti ministryně spravedlnosti v podrobnostech rozvedla závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26, 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003. V jejich světle vyjádřila přesvědčení, že jednání obviněného, nelze považovat za trestný čin pro absenci protiprávnosti. 8. Dále ministryně spravedlnosti s odkazem na § 138 odst. 3 zákona 131/1912 ř. z., o vojenském trestním řádu, čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod namítla porušení zásady ne bis in idem. V daném ohledu připomenula předchozí odsouzení obviněného za obdobné jednání spáchané dne 1. 10. 1947 (srov. bod 4. tohoto usnesení). Opět zmínila konstantní judikaturu Ústavního soudu,