2 As 34/2006 — Nejvyšší správní soud

31 Af 74/2010- 89 - text - 9 - pokračování 31Af 74/2010 31Af 74/2010-89 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců JUDr. Jany Jedličkové a JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D., v právní věci žalobce FAMKO, spol. s r. o., se sídlem Preslova 2, Brno, zastoupeným Mgr. Zbyňkem Vančurou, advokátem se sídlem Čechyňská 23, Brno, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem náměstí Svobody 4, Brno, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce včas podanou žalobou brojil mj. proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále jen „žalovaný“) ze dne 16. 9. 2008, č. j. 15788/08-1500-708772, které bylo vyloučeno k samostatnému řízení usnesením zdejšího soudu ze dne 4. 12. 2008, č. j. 31 Ca 186/2008 – 85, ve spojení s opravným usnesením ze dne 13. 1. 2009, č. j. 31 Ca 186/2008 – 87. Navrhl, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a současně jej zavázal k povinnosti nahradit žalobci náklady řízení. Žalobu odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i jemu předcházející rozhodnutí Finančního úřadu Brno I (dále jen „správce daně“), jsou nezákonná, neboť odporují ustanovení § 2 odst. 3 a § 31 odst. 2, 4, 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), ustanovení § 4 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o omezení plateb v hotovosti“) a ustanovení § 1a odst. 7 písm. l) zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů (dále jen „zákon některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti“). Nezákonnost napadeného rozhodnutí argumentačně shrnul do celkem tří žalobních bodů. V úvodním žalobním bodu zdůraznil, že v daném případě se nejednalo o platbu ve smyslu zákona o omezení plateb v hotovosti a proto nemohlo dojít k porušení ustanovení § 4 tohoto zákona. Platbou se totiž rozumí přesun finančních prostředků mezi různými právními subjekty z důvodu úhrady jedním subjektem za poskytnutá plnění druhým subjektem, a to plnění v podobě dodání zboží či provedení služeb. Finanční výpomoc společníků do vlastní firmy nelze v žádném případě definovat jako platbu za zboží či služby tak, jak je citována zákonem o omezení plateb v hotovosti. Tento zákon má přímou návaznost na zákon o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a izolované posuzování jednotlivých ustanovení těchto zákonů by bylo v rozporu s účelem této právní úpravy. V druhém žalobním bodu namítl, že pokud by se správce daně a žalovaný řídili ustanoveními právních předpisů, pak by jistě museli dospět k závěru, že žalobci nelze ukládat sankce za jeho jednání, tj. přijímání v hotovosti částek přesahujících 15.000,- EUR od společníků na pokladně žalobce. Je totiž nutné respektovat mimo jiné i ustanovení § 1a odst. 7 písm. l) zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti. V závěrečném žalobním bodu uvedl, že žádný právní předpis neukládá společníkům obchodních společností, aby vlastnili bankovní účet. Proto ani není možné vyžadovat, aby v případech vkládání peněz do své společnosti činili tyto transakce formou bezhotovostních převodů. Dle názoru žalobce nelze svévolně vykládat právní normy k tíži daňových subjektů. Žalobce tedy klade otázku jaký je faktický rozdíl mezi tím, kdy společník složí hotovost na pokladně své firmy oproti situaci, kdy stejný obnos složí týž společník na pokladně banky vedoucí účet jeho firmy. Současně si odpovídá, že dle jeho názoru smysl právní úpravy by byl pochybný, pokud by první jednání bylo sankcionovatelné jako jednání v rozporu s právní úpravou a druhé by bylo považováno za jednání v souladu se zákonem. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že je přesvědčen o tom, že žalobou napadené rozhodnutí netrpí nezákonností tvrzenou žalobcem a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K první žalobní námitce uvedl, že zákon o omezení plateb v hotovosti poměrně jasně definuje pro své účely pojem bezhotovostní platby v ustanovení § 2 jako „platbu provedenou bezhotovostním převodem peněžních prostředků na území České republiky prostřednictvím peněžního ústavu v české nebo cizí měně a bezhotovostním převodem peněžních prostředků prostřednictvím peněžního ústavu v české nebo cizí měně z území České republiky na území jiného státu“ a zároveň „poskytovatel platby musí platbou uhrazovat závazek.“ Ze spisového materiálu a z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí plyne, že v tomto případě došlo k situaci, kdy žalobce jako poskytovatel platby uhradil v hotovosti příjemci platby panu J. K. (k úhradě došlo prostřednictvím pana R. K., syna příjemce platby) částku ve výši 500.000,- Kč, a to v jednom kalendářním dni, konkrétně dne 19. 5. 2006. Jelikož žalobci jako poskytovateli platby nesvědčila žádná z podmínek pro vyloučení věcné, osobní, místní ani časové působnosti zákona, byl sankcionován rozhodnutím správce daně pokutou ve výši 17.000,- Kč. Dále byla žalovaným vyvrácena odvolací námitka žalobce, že v předmětné věci nešlo o plnění závazku. Žalobci tak bylo zřejmě prokázáno, že poskytl platbu v hotovosti, plnil závazek, nesvědčila mu žádná ze zákonem stanovených podmínek pro vyloučení působnosti zákona o omezení plateb v hotovosti. Polemika žalobce o pojmu „platba“ je bezpředmětná, jelikož skutkový stav nerozporně naplňuje znaky stanovené zákonem o omezení plateb v hotovosti pro uložení sankce. K druhé žalobní námitce zdůraznil, že prakticky stejnou námitku vypořádával v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Pro stručnost shrnul, že zákon o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti upravuje povinnosti určených právnických a fyzických osob, která spočívají v oznamování podezřelých transakcí a identifikaci osob, které tyto transakce provádějí. Účelem tohoto zákona je stanovit některá opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a tento účel naplňuje právě ve spojení se zákonem o omezení plateb v hotovosti. Samotný zákon o omezení plateb v hotovosti stanoví situace, kdy je hotovostní platba nad zákonný limit přípustná (viz ustanovení § 3 odst. 2 a § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti). Rozhodně tedy nelze tvrdit, že zákon o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti stanoví nějaké výjimky ve smyslu ustanovení § 4 zákona o omezení plateb v hotovosti. Daný zákon nejenže jak tvrdí žalobce neumožňuje uhrazovat závazky nad stanovený zákonný limit, ale naopak vhodně doplňuje zákon o omezení plateb v hotovosti ve smyslu uložení oznamovací povinnosti případných podezřelých nadlimitních plateb, tedy ve svém důsledku navíc pokrývá oblast i mimo působnost zákona o omezení plateb v hotovosti a přispívá tak k naplnění účelu obou zmíněných zákonů, zejména k potírání šedé ekonomiky. Nelze souhlasit s tvrzením žalobce, že ustanovení § 1a odst. 7 písm. l) zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti umožňuje žalobci přijmout nadlimitní platbu v hotovosti. K třetí žalobní námitce žalovaný poukázal na skutečnost, že i tato byla řešena v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že každý je povinen dodržovat platné a účinné zákony České republiky. Tato povinnost plyne už ze samotného principu právního státu, jímž Česká republika nepochybně je, a to z principu zákonnosti. Plyne-li tedy ze zákona o omezení plateb v hotovosti možnost uhrazovat závazky hotovostně jen do částky 15.000,- EUR v jednom kalendářním dni a povinnost nad tuto částku platit bezhotovostní formou, má příslušný subjekt možnost v rámci znění čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod tak činit, ale nesmí však činit to, co zákon nezakazuje. Zakazuje-li tedy zákon o omezení plateb v hotovosti uhrazovat závazky hotovostně nad určitý limit, má příslušný subjekt možnost zřídit si běžný účet nebo jiným způsobem uhradit daný závazek tak, aby vyhověl znění zákona. V důsledku toho se dá tvrdit, že samotný zákon o omezení plateb v hotovosti je tím zákonem, který v určitých případech ukládá fyzickým či právnickým osobám povinnost zřídit si běžný účet, nehledě na fakt, že uhradit závazek bezhotovostní lze i jinými způsoby než pomocí běžného účtu. V tomto smyslu žalovaný uzavřel, že hotovostní vklady společníků do obchodních společností ve formě půjček a opačné procesy jsou jedním z nejčastějších způsobů praní špinavých peněz. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 3. 11. 2009, č. j. 31 Ca 28/2009 – 30, bylo rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 9. 2008, č. j. 15788/08-1500-708772, zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení (výrok I.) s tím, že žalovaný byl zavázán k povinnosti nahradit žalobci náklad