4 As 57/2005 — Nejvyšší správní soud

31 Af 15/2013- 42 - text 16 pokračování 31Af 15/2013 31Af 15/2013 – 42 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové, soudkyně Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a soudce Mgr. Petra Šebka, v právní věci žalobce: Město Litomyšl, se sídlem Bří Šťastných 1000, Litomyšl, zastoupený JUDr. Milanem Břeněm, advokátem, se sídlem náměstí Míru 58/47, Svitavy, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 14. 12. 2012, č. j. ÚOHS-R213/2012/VP-23605/2012/320/HBt, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Předmět řízení [1] Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 14. 2. 2013 domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 14. 12. 2012, č. j. ÚOHS-R213/2012/VP-23605/2012/320/HBt (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2012, č. j. ÚOHS-S195/2012/VP-13922/2012/420/JVř (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), pro jeho nezákonnost zrušeno, věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení, a aby žalovaný byl zavázán k povinnosti zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Pokud by nebylo návrhu vyhověno, žalobce navrhuje, aby soud trest uložený žalovaným žalobci snížil. [2] Předseda žalovaného potvrdil napadeným rozhodnutím prvostupňové rozhodnutí žalovaného (a zároveň zamítl podaný rozklad proti tomuto rozhodnutí), kterým podle ustanovení § 3 odst. 3 písm. e) zákona č. 215/2004 Sb., o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o veřejné podpoře“), rozhodl tak, že se žalobce dopustil správního deliktu podle ustanovení § 8a odst. 2 písm. a) zákona o veřejné podpoře tím, že při zaznamenání údajů o 130 v prvostupňovém rozhodnutí uvedených podporách malého rozsahu (de minimis) nedodržel lhůtu dle ustanovení § 3a odst. 4 zákona o veřejné podpoře a za zjištěný správní delikt mu udělil v souladu s ustanovením § 8a odst. 3 písm. a) zákona o veřejné podpoře pokutu ve výši 90.000 Kč. II. Obsah žaloby [3] Žalobce odůvodnil žalobu tím, že napadené rozhodnutí žalovaného je nezákonné a vymezil několik okruhů žalobních námitek. První z nich se týká složení rozkladové komise, u které žalobce namítá, že rozkladová komise neměla potřebný počet členů, že jeden z tajemníků rozkladové komise patrně pracuje jako asistent předsedkyně senátu č. 9 Nejvyššího správního soudu, což může způsobovat nestranný postup správního orgánu a argumentuje obecně tím, že veškeré další potřebné informace stran rozkladové komise a jejího rozhodování ve správním spise absentují, jedná se o porušení správního řádu a rozhodnutí opírající se o neúplný zákonu odporující spis, musí být zrušeno. [4] Druhý okruh žalobních námitek směřuje k přezkoumání materiální a formální stránky deliktu, kdy žalobce také uvádí, že se žalovaný dopustil nezákonnosti, jelikož nelze udělit pokutu za domnělé porušení zákona, protože žalovaný nemá najisto postaveno, zda každý jednotlivý případ porušení zákona naplňuje pojmové znaky podpory de minimis jako veřejné podpory a odkazuje na dokument žalovaného ze dne 27. 2. 2012, č. j. ÚOHS-D65/2/12-2657/2012/420/Gki, kde žalovaný uvedl, že podpora školským zařízením nepředstavuje veřejnou podporu, a že tedy za podpory těmto institucím byl žalobce potrestán neoprávněně. [5] Další okruh žalobních námitek směřuje proti procesní praxi žalovaného, a to jednak v tom smyslu, že v napadeném rozhodnutí předseda žalovaného vysvětluje postup žalovaného v prvostupňovém rozhodnutí a využívá toho, že jsou tzv. pod jednou střechou; tedy jinými slovy, že dotváří (doplňuje) prvostupňové rozhodnutí, místo toho, aby jej pouze přezkoumával, a pak žalobce také napadá tu skutečnost, že předseda žalovaného argumentuje předchozími rozhodnutími žalovaného, což je nepřípustné, jelikož analogicky obdobně nelze, aby orgán kraje rozhodující o opravném prostředku argumentoval rozhodnutím prvoinstančního orgánu (obce) v úplně jiné věci, jelikož takové rozhodnutí v zásadě odvolací orgán ani nemůže znát. Výslovně pak namítá, že se žalovaný odkazuje v bodě 17 napadeného rozhodnutí na nějaký vágně označený dokument a v bodě 23 pak na jakési své rozhodnutí, které není součástí předmětného správního spisu, nýbrž ani není veřejně publikováno. Také žalobce namítá, že mu nemůže být k tíži, že všechny podpory, o kterých se domníval, že se jedná o podpory v režimu „de minimis“, do evidence zapsal, i když se zpožděním. [6] Poslední okruh žalobních námitek pak směřuje k samotné sankci za spáchaný správní delikt, a to v tom směru, že její stanovení je nepřezkoumatelné, že se jedná o exemplární trest, a že není seznatelné, jak žalovaný dospěl k výsledné výši udělené pokuty, resp. žalobce napadá užití matematického vzorce pro její stanovení. Rovněž namítá, že se žalovaný dostatečně nevypořádal s možnou likvidační povahou pokuty pro žalobce. III. Vyjádření žalovaného a další procesní stanoviska stran [7] Žalovaný ve svém vyjádření, doručeném soudu dne 9. 4. 2013, považuje žalobní argumentaci za nedůvodnou, jednotlivé žalobní body odmítá, setrvává na svých závěrech, jak je prezentoval již v napadeném a jemu předcházejícím rozhodnutí, reaguje na jednotlivé žalobní body a žalobu navrhuje zamítnout. Žalobce i žalovaný setrvali na svých procesních postojích po celou dobu řízení před zdejším soudem, a to jak v replice žalobce, doručené zdejšímu soudu dne 7. 5. 2013, tak v duplice žalovaného, doručené zdejšímu soudu dne 31. 5. 2013. IV. Posouzení věci krajským soudem [8] Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) osobou k tomu oprávněnou dle ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. a jde o žalobu přípustnou ve smyslu ustanovení § 65, § 68 a § 70 s.ř.s. [9] Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a na základě ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. ji zamítl. O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, za podmínek vyplývajících z ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. poté, kdy účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas, resp. v zákonné lhůtě nevyjádřili svůj nesouhlas. [10] Krajský soud se nejprve musel vypořádat s právní otázkou, zda chybné označení pasivně legitimovaného subjektu v tomto případě zakládá právní důvod k odmítnutí žaloby. Z podané žaloby je zřejmé, že žalobce označil jako žalovaného přímo předsedu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, pana Ing. Petra Rafaje. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2006, č. j. 4 As 57/2005-64, je zřejmé, že: „v dané věci je třeba rozlišovat dvě skutečnosti: 1. proti jakému úkonu je žaloba podávána a 2. kdo je účastníkem řízení. V dané věci je nepochybné, že rozhodnutí, které bylo žalobou napadeno, je rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Tato skutečnost však procesní subjektivitu předsedy stěžovatele nezakládá. Předseda stěžovatele není samostatným orgánem stěžovatele, nýbrž pouze jeho funkční složkou sloužící mimo jiné k tomu, aby v případě rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, jako ústředního orgánu státní správy, bylo možno věc přezkoumat způsobem obdobným, jako se tomu děje v případě odvolání proti rozhodnutí orgánů státní správy, jež ústředními orgány nejsou, tj. mají nad sebou v hierarchii správních orgánů nadřízený orgán, který je o podaných odvoláních oprávněn rozhodovat. Žalovaným tak i v případě druhostupňového rozhodnutí zůstává orgán, který o věci rozhodoval již ve stupni prvním, tj. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.“ Je tedy pravdou, že žalobce chybně označil jako žalovaného přímo jeho předsedu, tj. Ing. Rafaje. [11] Krajský soud však musel posoudit, jestli je takováto chyba důvodem pro odmítnutí žaloby dle ustanovení § 46 s.ř.s. S ohledem na stanovisko Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. Pl. ÚS-st. 16/02: „Posouzení, zda nepřesné označení právního subjektu je natolik závažné, že znemožňuje, aby nastaly právem obecně předpokládané a subjekty práva nebo orgány veřejné moci zamýšlené následky, je především úkolem obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu“ krajský soud shledává, že tato chyba žalobce není natolik závažná, aby jakýmkoliv způsobem znemožnila právem předpokládané a stranami zamýšlené následky, což je mj. patrné i ze samotného faktu, že samotný Úřad pro ochranu hospodářské soutěže činil v soudním řízení takové právní krok