6 Ads 46/2013 — Nejvyšší správní soud

36 Ad 36/2014- 57 - text pokračování 14 36 Ad 36/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Haplové a soudců JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D. a JUDr. Jany Kubenové v právní věci žalobce: STROJÍRNY OLŠOVEC s.r.o., se sídlem Makovského náměstí 2, Brno, zastoupený Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem se sídlem Dr. Skaláka 10, Přerov, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 13, Opava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 3. 2014, č. j. 226/1.30/14/14.3, t a k t o : I. Rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 21. 3. 2014, č. j. 226/1.30/14/14.3, s e r u š í a věc s e v r a c í k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 16 342 Kč, a to k rukám jeho advokáta Mgr. Zdeňka Macha do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci a shrnutí obsahu rozhodnutí správních orgánů [1] Žalobou zaslanou soudu poštou Krajskému soudu v Ostravě dne 6. 5. 2014 se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaný rozhodl o odvolání žalobce proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Moravskoslezský kraj a Olomoucký kraj (dále jen „Inspektorát“) ze dne 2. 12. 2013, č. j. 20683/10.72/12/14.3 (žaloba byla následně postoupena Krajskému soudu v Brně jakožto místně příslušnému). Inspektorát tímto rozhodnutím rozhodl o povinnosti uhradit paušální částku nákladů správního řízení a především o tom, že se žalobce dopustil správního deliktu dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) tím, že umožnil nejméně v období od 1. 1. 2012 do 10. 5. 2012 na provozovně – výrobních prostorách na adrese Olšovec 77 fyzickým osobám M. V. výkon závislé práce svářečských prací, P. B. výkon závislé práce obráběčských prací na pile, B. B. výkon závislé práce zámečnických prací a J. H. výkon závislé práce svářečských prací, a to mimo pracovněprávní vztah, tedy umožnil fyzickým osobám výkon nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bod 1 zákona o zaměstnanosti, čímž porušil § 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“). Za tento správní delikt byla žalovanému Inspektorátem uložena pokuta ve výši 400 000 Kč. Rozhodnutím žalovaného bylo odvoláním napadené rozhodnutí Inspektorátu změněno tak, že žalobci byla snížena pokuta na částku 300 000 Kč a ve zbytku bylo odvolání zamítnuto a rozhodnutí Inspektorátu potvrzeno. [2] Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že činnosti vykonávané jmenovanými fyzickými osobami naplnily všechny znaky závislé práce, neboť jimi byly vykonávány osobně, tyto osoby se nemohly nechat zastoupit či přenechat výkon práce jiné osobě, jednaly jménem žalobce, neboť vykonávaly danou činnost pro žalobce a v jeho provozovně, a to v rámci jeho podnikatelské činnosti s tím, že jmenované osoby vůči třetím subjektům nevystupovaly vlastním jménem, ale jménem žalobce, dále dle pokynů žalobce, resp. jeho vedoucího zaměstnance, který také dohlížel na řádné a včasné splnění přidělených úkolů a tedy ve vztahu podřízenosti vůči žalobci, neboť dané osoby byly povinny respektovat pokyny žalobce, svou práci vykonávaly převážně pro žalobce, a to soustavně a dlouhodobě, čímž mezi žalobcem a těmito osobami vznikl vztah hospodářské závislosti a žalobce se tak nacházel v dominantním postavení obdobném postavení zaměstnavatele. Žalobce nahrazoval jmenovanými osobami práci, kterou by za jiných okolností vykonávali v pracovněprávním poměru jeho zaměstnanci (nebyl totiž dlouhodobě schopen na dané pozice sehnat zaměstnance). Závislosti postavení daných osob nasvědčovalo též to, že vykonávaly svou činnost na náklady žalobce, neboť používaly stroje a zařízení ve vlastnictví žalobce s tím, že mezi žalobcem a těmito osobami nebyl uzavřen nájemní vztah k těmto strojům a zařízením a nebyla sjednána žádná úplata za tyto služby, typická pro synallagmatické vztahy mezi nezávislými podnikateli. Žalobcem zmíněné normohodiny vedené pro zhodnocení rentability a zpětného nacenění zakázky pak dle žalovaného nebyly ničím jiným než sofistikovaným zastřením vedení evidence odpracovaných hodin s následným vyplacením mzdy v závislosti na počtu odpracovaných hodin. [3] Žalovaný ve svém rozhodnutí dále uvedl, že vzal za prokázané, že žalobce vyvíjel snahu nalézt na předmětné pozice zaměstnance, se kterými by následně uzavřel pracovněprávní vztah, což se mu s ohledem na situaci na trhu práce nepovedlo. Ačkoli tato skutečnost nezbavila žalobce odpovědnosti za spáchaný správní delikt, vzal žalovaný tuto okolnost v úvahu při stanovení výše sankce. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě [4] Žalobce v žalobě navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a uvedl, že jmenované osoby u něj vykonávají specializované činnosti, které není schopen vykonávat žádný z jeho stávajících zaměstnanců a rovněž také žádný z uchazečů o zaměstnání vedený v evidenci příslušného Úřadu práce; u toho má žalobce požadavek o uchazeče veden již od roku 2005. Všechny dotčené osoby jsou osobami samostatně výdělečně činnými (OSVČ), odborníci – řemeslníci, kterých je na trhu práce nedostatek. Jsou si vědomy svého výjimečného postavení na trhu práce a odmítají vstoupit do pracovního poměru, neboť svou činnost nevykonávají jen u žalobce jakožto objednatele, ale i u dalších subjektů (to bylo zjištěno kontrolou správce daně z roku 2013, kdy bylo konstatováno, že dané osoby mají příjmy i od jiných objednatelů, byť od žalobce asi 75 % z nich). Nadto žalobce opětovně oslovil všechny čtyři OSVČ v roce červnu roku 2012 s nabídkou na uzavření pracovního poměru, což tyto osoby odmítly. Ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013-35, jim tak umožnil vykonávat závislou práci. [5] Žalobce se, opět ve smyslu citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, domnívá, že nebyl naplněn ani další znak závislé práce, jak je definován v § 2 zákoníku práce, tedy že zaměstnanec ze své práce nemůže získávat jiné ekonomické výhody než ty, které mu poskytuje zaměstnavatel. Dotyčně OSVČ však ze své práce získávaly i jiné ekonomické výhody. Navíc tyto OSVČ nevnímaly v žádném případě své postavení jako podřízené, jak vyžaduje pro postavení zaměstnance již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu; rovněž nebyly na žalobci osobně závislé a ani hospodářsky, neboť měly i jiné příjmy než od něj. [6] Na pozadí právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2007, č. j. 3 Ads 32/2007-66, se žalobce domnívá, že uzavření pracovněprávního poměru nebylo v žádném případě v zájmu daných OSVČ, neboť ty jsou ve srovnání se zaměstnanci žalobce hodnoceny jiným způsobem, kdy jejich příjem příjmy zaměstnanců několikanásobně převyšuje. U daných OSVČ se jedná o samostatnou soustavnou činnost, neboť nepracují ve skupinách se zaměstnanci žalobce, jejich činnost je jasně ohraničena předmětem jejich specializace a podílem na zakázce. Pracují vlastním jménem a na vlastní odpovědnost a vykonávají svou činnost za účelem zisku. Tím jsou naplněny znaky podnikání dle § 2 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“) a nejedná se tedy o výkon závislé práce. [7] Žalobce se konečně domnívá, že rozhodnutím žalovaného bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva podnikat, které je zakotveno v čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Všechny OSVČ u něj vykonávají činnost, která je nezastupitelná a nenahraditelná, a pokud by ji pro žalobce nevykonávaly, došlo by tím k ohrožení podnikání žalobce s tím, že by se jeho konkurenceschopnost na trhu podstatně snížila. Došlo také k hrubému zásahu do ústavně zaručených práv OSVČ, neboť ty mají právo si svobodně zvolit, zda budou vykonávat své povolání v zaměstnaneckém poměru, nebo budou samostatně podnikat. III. Vyjádření žalovaného k žalobě, replika žalobce a vyjádření žalovaného k replice žalobce [8] Ve vyjádření k žalobě žalovaný stručně zrekapituloval své rozhodnutí a dosavadní průběh správního řízení, přičemž především odkázal na provedenou kontrolu, která je zdokumentována v protokolu o výsledku kontroly ze dne 12. 7. 2012, č. j. 7015/10.72/12/15.2, kdy zmíněné OSVČ dle daného protokolu vesměs vypověděly tak, že vykonávají řemeslné práce, a to bez pracovní smlouvy nebo dohody o povedení práce nebo pracovní činnosti. Práci jim přiděluje a kontroluje jednatel žalobce či mistr, za výsledky práce si odpovídají samy, pracovní doba není pevně stanovena a evidována a činí cca 12 hodin denně. Odměna je vyplácena po odevzdání celého díla, kdy vystaví fakturu, pracovní prostředky jsou buď daných OSVČ nebo v případě větších strojů žalobce. Jednatel žalobce při kontrole uvedl, že pracovní doba není určena, příchod a odchod uvedených osob na pracoviště je zaznamenáván s ohledem na bezpečnost práce a požární