6 Ads 46/2013 — Nejvyšší správní soud

36 Ad 39/2014- 73 - text pokračování 23 36 Ad 39/2014 36 Ad 39/2014-73 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D. a JUDr. Kateřiny Mrázové, Ph.D. v právní věci žalobce: E. P., zastoupený Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem nám. 28 října 9, Brno, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 13, Opava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2014, č. j. 918/1.30/14/14.3, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci a shrnutí obsahu rozhodnutí správních orgánů [1] Žalobce se žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaný rozhodl o odvolání žalobce proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále jen „Inspektorát“) ze dne 15. 1. 2014, č. j. 10702/9.30/13/14.3-RZ. Inspektorát jím rozhodl o povinnosti uhradit paušální částku nákladů správního řízení a především o tom, že se žalobce jako podnikající fyzická osoba dopustil správního deliktu dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) tím, že umožnil výkon nelegální práce, jak je definována v § 5 písm. e) bod 1. a 2. zákona o zaměstnanosti, když umožnil dne 17. 7. 2012 na pracovišti v areálu společnosti Vodňanská drůbež, a.s., na adrese Chrlická 522, Modřice, specifikovaným 23 fyzickým osobám, cizincům vietnamské státní příslušnosti (dále také jen „cizinci“), výkon závislé práce mimo pracovněprávní vztahy, čímž porušil § 3 zákona č. 262/2006 Sb. zákoník práce (dále jen „zákoník práce“), a bez povolení k zaměstnání, čímž porušil § 89 zákona o zaměstnanosti. Za tento správní delikt byla žalobci uložena pokuta ve výši 7 300 000 Kč. [2] Z obsahu správního spisu soud zjistil, že dne 17. 7. 2012 provedl Inspektorát v areálu společnosti Vodňanská drůbež, a.s. na adrese Chrlická 522, Modřice, kontrolu dle § 5 odst. 1 písm. a) v rozsahu § 3 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce (dále jen „zákon o inspekci práce“) a dle § 125 v rozsahu § 126 zákona o zaměstnanosti. Daného dne byli na uvedeném místě zjištěni při výkonu práce mj. cizinci vietnamské státní příslušnosti, kteří do „záznamů o skutečnostech zjištěných při kontrole totožnosti fyzicky osob podle ustanovení § 132 odst. 1, 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti“ (dále jen „záznamy ze dne 17. 7. 2012“) uvedli, že práci (zpracování uzenin, porcování kuřat apod.) vykonávají pro žalobce. O výsledku kontroly byl dne 1. 11. 2012 pořízen protokol č. j. 17925/9.71/12/15.2 (dále jen „protokol o výsledku kontroly“), a to se závěrem, že uvedení cizinci, byť jako osoby disponující živnostenským oprávněním, tedy jako osoby samostatně výdělečně činné, vykonávaly činnost, která vykazovala znaky závislé práce, a že tyto práce vykonávaly pro žalobce, který jim tak umožnil výkon nelegální práce. Žalobce následně požádal o přezkoumání protokolu o výsledku kontroly, když základ jeho argumentace (kromě argumentů převážně procesní povahy) se opíral o tvrzení, že se nemohl dopustit příslušných správních deliktů, neboť cizinci, stejně jako on, byli účastníky sdružení dle § 829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník z roku 1964“) a všichni se v souladu s cíli tohoto sdružení jakožto podnikatelé svou činností přičiňovali o naplnění a dosažení účelu sdružení; to také vylučovalo jakési nadřízené postavení žalobce, kdy tyto osoby využily své smluvní autonomie; toto sdružení nemá právní subjektivitu a dané sdružení je zcela legálním způsobem společného podnikání fyzických i právnických osob a není přijatelné tento způsob podnikání nerespektovat či dokonce kriminalizovat a nerespektovat i příslušné daňové předpisy, které se týkají sdružení bez právní subjektivity. Inspektor však i nadále trval na znění protokolu v celém rozsahu. Žalobce proto využil možnosti podat námitky proti výsledku přezkoumání protokolu o výsledku kontroly, ty však byly vedoucím inspektorem Inspektorátu zamítnuty. [3] Dne 12. 6. 2013 bylo následně zahájeno správní řízení pro možné spáchání správního deliktu dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Za účastníka tohoto řízení se dle svých prohlášení považovali i uvedení vietnamští státní příslušníci, zastoupení v této věci žalobcem. Rozhodnutími ze dne 5. 8. 2013, č. j. 10702/9.30/13/14.3-1 – č. j. 10702/9.30/13/14.3-22, Inspektorát rozhodl, že tyto osoby nejsou účastníky předmětného správního řízení. Žalovaný tato odvolání zamítl rozhodnutími ze dne 4. 10. 2013, č. j. 3722/1.30/13/14.3 – č. j. 3743/1.30/14.3, a odvoláními napadená rozhodnutí Inspektorátu potvrdil. V rámci ústního jednání dne 16. 7. 2013 byly za přítomnosti žalobce provedeny důkazy a o věci byl sepsán protokol. Dne 21. 11. 2013 se k dalšímu nařízenému ústnímu jednání dostavili žalobce a všichni předvolaní svědci (inspektorky L. Š. a Mgr. M. D. a výrobní náměstek společnosti Vodňanská drůbež, a.s. Ing. P. K., Ph.D.). Poté Inspektorát vydal své výše specifikované rozhodnutí ze dne 15. 1. 2014, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání předmětného správního deliktu, přičemž jeho činnost byla připodobněna k činnosti agentury práce dle § 307a zákoníku práce. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které se opíralo o obdobné argumenty a námitky, které uváděl již v kontrolním řízení (zejména existence sdružení podnikatelů bez právní subjektivity). Toto odvolání bylo zamítnuto žalobou napadeným rozhodnutím žalovaného a rozhodnutí Inspektorátu jím bylo potvrzeno. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě [4] Žalobce v žalobě navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného i Inspektorátu zrušil a vrátil věc Inspektorátu k dalšímu řízení. Obecně přitom namítl nedostatečná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci za situace, kdy správní orgány řízení zatížily vadami, které zakládají nezákonnost jejich rozhodnutí. [5] Žalobce předně namítl nesprávné posouzení otázky naplnění pojmu nelegální práce, přičemž je třeba vycházet ze zákonné definice dle § 2 odst. 1 a 2 zákoníku práce, dle něhož musí být pro výkon závislé práce naplněny znaky nadřízenosti a podřízenosti mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, osobní výkon práce zaměstnancem pro zaměstnavatele, naplnění kritéria smluvní vůle stran, jakož i soustavnost výkonu práce. Dle žalobce nebyl naplněn ani jeden z těchto pojmových znaků závislé práce. [6] Nadřízenost a podřízenost v případě žalobce a daných vietnamských občanů být nemohla, neboť svou činnost všichni vykonávali jakožto účastníci sdružení dle § 829 občanského zákoníku z roku 1964. Vystupování žalobce jakožto „správce sdružení“, který měl uzavírat závazky s třetími stranami jménem sdružení, bylo účelné i praktické s ohledem na osoby účastníků sdružení, kdy i žalobce vykonával pracovní činnost pro sdružení, stejně jako jeho další účastníci, a to jen s rozdílem, že se jednalo jiný druh pracovní činnosti. Každý člen sdružení z něj mohl svobodně vystoupit. Znak závislosti nebylo možné dovozovat ani z toho, že některé účastníci sdružení, v porovnání se žalobcem, vykonávali práci „podřadnějšího“ druhu. Z titulu smluvní volnosti nemohl žalobce vůči ostatním účastníkům nijak autoritativně vystupovat. [7] Co se týká osobního výkonu práce, neprokázal žalovaný ničeho. Z dokazování nevyplynulo, že by jednotliví členové sdružení nemohli být při výkonu své práce zastoupeni někým jiným. Jednotliví účastníci sdružení jsou smlouvami o dílo, uzavíranými s třetími osobami, zavázáni společně a nerozdílně vůči objednateli. [8] Ohledně významu smluvní volnosti stran žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, č. j. 2 Afs 62/2004-70, kde se tento soud věnoval vymezení pojmu „závislá činnost“ používaným daňovými předpisy. V nynější věci ale třeba bylo vyjít z pojmu „závislá práce“ dle zákoníku práce, který je užší než pojem závislá činnost (žalovaný tyto pojmy směšuje a používá extenzivně); když Nejvyšší správní soud ve zmiňovaném rozsudku dospěl k závěru, že ani v případě, kdy se skutkové okolnosti věci daleko více blížily pracovnímu poměru, že se nejednalo o závislou činnost (a to právě s ohledem na jejich smluvní vůli), nemohlo tomu tak být ani nyní v případě daleko užšího termínu závislé práce. Proti vůli účastníků právních vztahů není možné po nich vynucovat uzavírání pracovněprávních vztahů, i když o to tito nestojí. [9] Nebylo tak prokázáno, že byly naplněny kumulativně znaky závislé práce (ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013-35), přičemž se žalovaný opíral v podstatě jen o procesně neúčinné záznamy ze dne 17. 7. 2012 dle § 132 zákona o zaměstnanosti, do nichž jednotliví účastníci sdružení uvedli, že za vykonávanou činnost odpovídají