10 Ads 278/2015 — Nejvyšší správní soud

36 Ad 47/2013- 46 - text pokračování 7 36Ad 47/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA v právní věci žalobce: Okresní soud v Jihlavě, se sídlem tř. Legionářů 9a, Jihlava, zastoupený předsedou JUDr. Vladimírem, Sovou, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště Brno, Veveří 7, 602 00 Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 9. 2013, č.j. 47000/6584/13/47091/010/TM/9014/6577-113/2013/PVM3, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Předmět řízení Platebním výměrem č. 33/1/194/13/777 ze dne 30. 7. 2013, č. j. 47007/014324/13/010/HA/9014-KO/PV/33/13 (dále jen „platební výměr“), uložila Okresní správa sociálního zabezpečení Jihlava žalobci dle § 104c zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení“), za kontrolované období od 1. 1. 2011 do 31. 1. 2013 povinnost uhradit nedoplatek na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve výši 16.353 Kč a penále z dlužného pojistného ve výši 123 Kč. Proti platebnímu výměru brojil žalobce odvoláním, které bylo rozhodnutím žalované ze dne 23. 9. 2013, č. j. 47000/6584/13/47091/010/TM/9014/6577-113/2013/PVM3 zamítnuto a platební výměr byl potvrzen. Správní orgány dospěly k závěru, že do měsíce ledna 2013 byla zaměstnancům žalobce zaúčtována a vyplacena náhrada výdajů poskytovaných procentem z platové základny představitelům státní moci a některých státních orgánů a soudcům a poslancům Evropského parlamentu, která ovšem nebyla zahrnuta do vyměřovacího základu pro odvod pojistného na sociální zabezpečení, a pojistné na sociální zabezpečení tak nebylo ani odvedeno. Stalo se tak v důsledku nesprávné aplikace § 5 odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, resp. chybného vyhodnocení účinnosti zákona č. 11/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zákon č. 11/2013 Sb.“). II. Obsah žaloby Žalobou doručenou zdejšímu soudu žalobce namítá nezákonnost rozhodnutí, kterou spatřuje v nesprávném a neoprávněném výkladu zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění zákona č. 11/2013 Sb. Žalobce se ztotožňuje se závěry rozsudku citovaného v rozhodnutích správních orgánů – konkrétně rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 4 Ans 5/2007-60. Podotýká však, že tyto závěry nelze bez dalšího aplikovat na jakýkoliv právní předpis. K autoritativnímu rozhodnutí o datu nabytí účinnosti zákona, pakliže má být odlišné od data v zákoně uvedeném, je povolán pouze soud. Správní orgány zcela opomněly zkoumat možnosti připuštění retroaktivity zákona z hlediska souladu s ústavním pořádkem. V návaznosti na důvodovou zprávu k zákonu č. 11/2013 Sb. je evidentní úmysl zákonodárce, aby bylo dle pravidel v tomto zákoně obsažených postupováno již od 1. 1. 2013. Retroaktivní výklad jde k tíži správnímu orgánu a nikoli občanům (zde soudcům Okresního soudu v Jihlavě), kteří mohli důvodně očekávat stanovení odměny dle podmínek v zákoně č. 11/2013 Sb. obsažených. Žalovaná sama akceptuje retroaktivní výklad v otázce platové základny a s tím související náhrady výdajů. Zákonná ustanovení doléhající na problematiku vybírání „sociálního pojištění“ se aplikují měsíčně zpětně, tzn. otázka, jaký právní předpis se použije pro měsíc leden 2013, se řeší nejdříve v měsíci únoru 2013. III. Vyjádření žalované Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že argumentace v žalobě je identická s argumentací v odvolání žalobce, a proto v plném rozsahu odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhla, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítl. IV. Replika žalobce Ve své replice žalobce uvedl, že vzhledem k obsahu vyjádření žalované, ve kterém plně odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, nadále trvá na své žalobě. V. Dosavadní průběh řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem Rozhodnutí žalované bylo napadeno žalobou, které zdejší soud svým rozsudkem ze dne 27. 10. 2015, č. j. 36 Ad 47/2013-21 (dále jen „rozsudek ze dne 27. 10. 2015“) vyhověl a rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud se neztotožnil se závěrem žalobce, že zákon č. 11/2013 Sb. nabyl účinnosti 1. 1. 2013 ani se závěrem žalované, že oním dnem je 1. 2. 2013. Vzhledem k úmyslu zákonodárce, jak byl nastíněn v textu zákona a důvodové zprávě, a to vše v mezích zákona, dospěl k závěru, že zákon č. 11/2013 Sb. nabyl účinnosti dnem vyhlášení, tedy 17. 1. 2013, a proto nemohlo být aplikováno znění § 5 odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení ve znění předchozím. Dle krajského soudu žalovaná i přes předchozí konstatování o použití chybného znění žalobcem, nakonec akceptovala nejen postup žalobce při výpočtu vyměřovacích základů a jejich jednotlivých položek, který byl ovšem učiněn již dle pravidel formulovaných v zákoně č. 11/2013 Sb., ale také sama dle těchto pravidel postupovala při stanovování okruhu příjmů, ze kterých se pojistné odvádí. Proti rozsudku ze dne 27. 10. 2015 podala žalovaná kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 4. 5. 2017, č. j. 10 Ads 278/2015-25 (dále jen „rozsudek ze dne 4. 5. 2017“) vyhověl a rozsudek ze dne 27. 10. 2015 zrušil a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud spatřuje v závěru zdejšího soudu, že zákon č. 11/2013 Sb. nabyl účinnosti ke dni 17. 1. 2013, nepřípustné porušení zákazu retroaktivity zákona. Zdůraznil, že k účinnosti zákona č. 11/2013 Sb. se již ve vztahu k jeho čl. II vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 28/13. Dle něj nebyly naplněny podmínky pro připuštění některé z výjimek vymezených pro průlom do zákazu pravé retroaktivity. Zároveň Ústavní soud nepřistoupil k derogaci protiústavní úpravy, neboť by to vedlo k ještě rozsáhlejšímu zásahu do ústavního pořádku. Tyto závěry se dají dle Nejvyššího správního soudu subsidiárně vztáhnout také na úpravu obsaženou v čl. III téhož zákona (bod 14 rozsudku ze dne 4. 5. 2017) vzhledem k nesplnění vymezených podmínek pro průlom zákazu pravé retroaktivity. Dále podotkl, že problematikou účinnosti zákona se také sám zabýval v rozsudku ze dne 28. 11. 2008, č. j. 4 Ans 5/2007-60, č. 1791/2009 Sb. NSS, na který odkazovaly a z jeho závěrů vycházely ve svých rozhodnutích také správní orgány. Závěr zdejšího soudu, že v projednávané věci je řešena odlišná situace ale nemůže obstát. Původní obavu z toho, že by chyběla úprava výše platů a náhrad soudců sdílel také Ústavní soud, a proto nedošlo k derogaci protiústavního ustanovení. Z tohoto důvodu není nutné stanovovat účinnost na jiný (dřívější) den, nežli na 1. 2. 2013, když právě toto datum je jediné možné. Aplikace § 3 odst. 2 zákona o platech představitelů státní moci ve znění zákona č. 11/2013 Sb. správními orgány ve vztahu ke stanovení platové základny a vyměřovacího základu pro pojistné na důchodové pojištění a § 5 odst. 1 zákona o pojistném na sociálním zabezpečení v předchozím znění (tedy znění do 31. 1. 2013) byla Nejvyšším správním soudem shledána jako jediný možný správný postup, a proto bylo kasační stížnosti žalované vyhověno. VI. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud v Brně na základě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byl zrušen rozsudek ze dne 27. 10. 2015 dle § 110 odst. 4 s. ř. s. opětovně přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první s. ř. s.) jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozsudku ze dne 4. 5. 2017 (§ 110 odst. 4, in fine s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. V projednávané věci je spornou otázka nabytí účinnosti zákona č. 11/2013 Sb., který byl reakcí na nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 33/11, č. 181/2012 Sb., kterým byl zrušen § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ke dni 31. 12. 2012 a § 3b odst. 2 téhož zákona s účinností ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů. Zákon č. 11/2013 Sb. byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 17. 1. 2013. Dle čl. II. zákona č. 11/2013 Sb. se platová z