41 A 74/2016

41 A 74/2016- 66 - text

pokračování 32 41A 74/2016

41 A 74/2016-66

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou, v právní věci žalobce: O. K., bytem ……., zastoupený Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21 Zlín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2016, č. j. KUZL-33942/2016, sp. zn. KUSP-33942/2016/DOP/Mu,

t a k t o :

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou žalobou žalobce napadal rozhodnutí žalovaného, který zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí prvého stupně, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 silničního zákona. Žalobce napadá žalobou rozhodnutí v celém rozsahu. Spatřoval vady odvolacího řízení v následujících skutečnostech:

Dokazování mimo ústní jednání

Žalobce předně namítá, že žalovaný postupoval v rozporu s § 51 odst. 2 správního řádu, podle kterého platí, že „O provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastníci včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Tuto povinnost nemá správní orgán vůči účastníkovi, který se vzdal práva účasti při dokazování.“

Žalovaný nepochybně prováděl dokazování pomocí podkladů, které teprve on založil do správního spisu, tj. Pomůcka pro vyhodnocení měření, Přiložení šablony na snímek rychloměru, Schválené úseky měření a Návod k obsluze. Žalovaný však žalobce o provádění dokazování mimo ústní jednání nevyrozuměl a neumožnil mu tak se dokazování účastnit.

Žalobce si je vědom rozsudku NSS ze dne 13. 3. 2013, č. j. 1 As 157/2012-40, podle kterého „Správní orgán není povinen postupovat dle § 51 odst. 2 správního řádu z roku 2004, tj. vyrozumět účastníka řízení o provádění důkazů mimo ústní jednání, jde-li o provedení důkazů listinou.“

Žalobce však má za to, že vyhodnocení snímku z rychloměru pomocí Pomůcky pro vyhodnocení měření za užití šablony, jež je její součástí, není provedením důkazu listinou. K tomu srov. § 53 odst. 6 správního řádu: „O provedení důkazu listinou se učiní záznam do spisu. Za přítomnosti účastníků nebo zúčastněných osob, anebo účastní-li se úkonu veřejnost, se důkaz listinou provede tak, že se listina přečte nebo sdělí její obsah.“

Je zřejmé, že vyhodnocení snímku z měření za užití pomůcky a šablony nespočívalo toliko v přečtení a sdělení obsahu předmětných listin a snímků z měření (který pro jeho povahu obrázku dost dobře přečíst ani nelze), ale spočívalo v analýze snímku z měření přiložením šablony podle pokynů pomůcky. Pokud žalobci nebylo umožněno se tohoto dokazování účastnit, nemohl se k jeho výsledku ani relevantně vyjádřit. Byl tak zkrácen na právu na obhajobu, jakož ani nelze odvolací řízení prohlásit za spravedlivý proces.

K tomu opět srov. rozsudek NSS ze dne 13. 3. 2013, č. j. 1 As 157/2012-40: „Smyslem § 51 odst. 2 správního řádu je umožnit účastníkům řízení, aby mohli být přítomni při provádění důkazů, nebylo-li k jejich provedení nařízeno ústní jednání. Díky přítomnosti při provádění důkazů se mohou účastníci lépe seznámit s jejich obsahem (komplexně všemi vjemy vnímat výpověď svědka, ohledaný předmět apod.) a v návaznosti na to se detailněji vyjádřit k důkazu.“

Žalobce dodává, že mu není zřejmé, zda byl Návod k obsluze žalovaným založen do spisu. Jelikož se však zřejmě jednalo o podklad rozhodnutí, měl být do spisu založen.

Změna rozhodnutí prvého stupně

Dále má žalobce za to, že výrok napadeného rozhodnutí je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, neboť se z něj v rozporu s § 68 odst. 2 správního řádu nepodává, jak žalovaný rozhodl a podle jakých ustanovení.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že žalovaný přikročil ke změně odůvodnění rozhodnutí prvého stupně v tom směru, že opravil a doplnil úvahy správního orgánu stran vypořádání námitek žalobce do provedeného měření. Žalovaný tedy postupoval podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu: „Jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část změní; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se; podle § 36 odst. 3 se postupuje, pouze pokud jde o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem; je-li to zapotřebí k odstranění vad odůvodnění, změní odvolací správní orgán rozhodnutí v části odůvodnění; odvolací správní orgán nemůže svým rozhodnutím změnit rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku vydané v samostatné působnosti.“

Z výroku napadeného rozhodnutí však v rozporu s § 68 odst. 2 správního řádu nevyplývá, že by žalovaný podle § 90 odst. 1 písm. c) změnil rozhodnutí prvého stupně v části odůvodnění. Z výroku napadeného rozhodnutí se totiž toliko podává, že žalovaný odvolání žalobce zamítá a rozhodnutí prvého stupně potvrzuje.

Z výroku napadeného rozhodnutí tedy není zřejmé, jak žalovaný s odvoláním žalobce (resp. s rozhodnutím prvého stupně) skutečně naložil. Z tohoto důvodu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

K tomu srov. rozsudek NSS ze dne 24. 1. 2007, č. j. 3 As 60/2006-46: „podle požadavků kladených na výrokovou část rozhodnutí odvolacích správních orgánů je rozhodnutí ve druhém stupni nepřezkoumatelné, pokud v něm není výslovně vyjádřeno nebo alespoň způsobem nevzbuzujícím pochybnosti vysloveno, jakým způsobem odvolací správní orgán naložil s přezkoumávaným rozhodnutím jako celkem a jeho případnými jednotlivými výroky.“

Lze však rovněž namítnout, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné z toho důvodu, že výrok a odůvodnění je v rozporu, kdy z výroku se podává, že rozhodnutí prvého stupně se bez dalšího potvrzuje, z odůvodnění však vyplývá, že odůvodnění rozhodnutí prvého stupně trpělo určitými vadami, které žalovaný napravil dle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu.

Dále lze namítnou, že pokud z výroku napadeného rozhodnutí nevyplývá, že žalovaný změnil odůvodnění rozhodnutí prvého stupně v části odůvodnění, k nápravě odůvodnění rozhodnutí prvého stupně nemohlo úvahami žalovaného v napadeném rozhodnutí dojít, neboť právě a pouze jen výroková část rozhodnutí je právně závazná. Z výroku se přitom nepodává, že by žalovaný přikročil ke změně rozhodnutí prvého stupně. Ke změně rozhodnutí prvého stupně tedy dojít nemohlo.

K tomu srov. rozsudek NSS ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013-23: „na přesnost výroku rozhodnutí je nutno klást zvýšené požadavky, protože právě jím se autoritativně zakládají účastníkům řízení práva a stanovují povinnosti.

Dle názoru žalobce by se tedy přezkoumatelnost a zákonnost rozhodnutí prvého stupně měla hodnotit bez ohledu na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť z výroku napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by žalovaný postupoval podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu a tedy nemohlo k nápravě odůvodnění rozhodnutí prvého stupně žalovaným dojít.

Žalobce má však současně za to, že žalovaný nemohl podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu postupovat, neboť k nápravě nedostatků odůvodnění prvého stupně musel přikročit k doplnění podkladů rozhodnutí (pomůcka pro vyhodnocení měření, analýza snímku, změření pomocí šablony, schválené úseky měření, Návod k obsluze). K tomu srov. rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012-47: „Odborná literatura (JUDr. Josef Vedral, Ph.D: Správní řád komentář. Bova Polygon, II. aktualizované a rozšířené vydání, Praha, 2012) uvádí, že k tomuto postupu [ke změně v části odůvodnění podle § 90 odst. 1 písm. c), pozn. žalobce] by odvolací správní orgán měl sáhnout v případech, kdy je výroková část rozhodnutí správního orgánu I. stupně v souladu s právními předpisy i věcně správná, odůvodnění nicméně obsahuje určité rozpory, které ne zcela odpovídají obsahu výrokové části a které lze odstranit pomocí podkladů rozhodnutí obsažených ve spise.

Změna odůvodnění naopak nebude zřejmě možná v případě, kdy výroková část rozhodnutí a jeho odůvodnění nemají oporu ve skutkových zjištěních obsažených ve spise. V takovém případě bude na místě rozhodnutí zrušit a věc vrátit k novému projednání orgánu I. stupně. Účelem tohoto postupu je co nejmenší zatěžování účastníků řízení opakovaným projednáním věci na úrovni správního orgánu I. stupně.“

Právě citovaný právní názor z odborné literatury pak NSS v témže rozsudku vyložil následujícím způsobem: „Je třeba konstatovat, že odůvodnění prvoinstančního správního rozhodnutí v projednávané věci (rozhodnutí rektora Policejní akademie České republiky) nebylo zcela nepřezkoumatelné, nešlo také o případ, kdy by odůvodnění rozhodnutí zcela absentovalo.

Toto odůvodnění však vykazovalo určité nedostatky, které NSS v citovaném rozsudku shrnul takto: „Z odůvodnění rozhodnutí stěžovatele však již není patrno, že by se stěžovatel zabýval následujícími otázkami, které jsou nezbytné pro správné posouzení věci: a) obsahem a rozsahem neurčitého právního pojmu „porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem“, b) otázkou, zda žalobce svým jednáním vskutku porušil služební přísahu úmyslně zvlášť závažným způsobem, c) subjektivní stránku jednání žalobce.“ (Tyto nedostatky shledal NSS citovaným rozsudkem jak v rozhodnutí prvoinstančním, tak v tehdy přezkoumávaném rozhodnutí o odvolání stěžovatele).

Z uvedeného je patrno, že tyto nedostatky odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí mohly být odstraněny odvolacím správním orgánem, aniž by k tomu bylo třeba doplnit podklady pro rozhodnutí obsažené ve správním spise. Nejednalo se také o takové pochybení správního orgánu I. stupně, kdy by výrok či odůvodnění neměly oporu ve skutkových zjištěních obsažených ve správním spise.“

Žalobce tedy uzavírá, že žalovaný měl po zjištění, že vady odůvodnění rozhodnutí prvého stupně jsou takové povahy, že je nezbytné doplnit podklady rozhodnutí, resp., že výrok či odůvodnění nemá oporu ve skutkových zjištěních obsažených ve spise, přikročit ke zrušení rozhodnutí prvého stupně.

To se týká jak námitky žalobce, že správní orgán se vůbec nezabýval splněním podmínky dle § 79a silničního zákona (k čemuž žalovaný založil do spisu Schválené úseky měření), tak námitek žalobce co do provedeného měření (k čemuž žalovaný založil do spisu Pomůcku, provedl analýzu snímku z měření a patrně do spisu založil i Návod k obsluze – nepochybně jej však užil jako podklad rozhodnutí).

Tento nepřípustný postup žalovaného vyplývá i z jeho odůvodnění, kde uvedl následující: „Jak je vyloženo dále, rozhodnutí správního orgánu se nezakládá na žádných spekulativních úvahách, ale s ohledem na dokazování doplněné odvolacím orgánem jsou jeho závěry přezkoumatelné.“

Žalobce rovněž namítá, že postupem žalovaného byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení.

Měření rychlosti

Žalobce již v prvním stupni namítal, že naměřená rychlost nebyla změřena jeho vozidlu, ale vozidlu jedoucímu za ním. Skutečnost, že na snímku je jako změřené vozidlo jeho vozidlo, pak má původ v nevhodném nastavení rozsahu měřiče (a tedy i jeho citlivosti), pročež došlo k jednoduché reflexi od vozidla stojícího před měřícím vozidlem, jehož zadní roh je viditelný na snímku z měření vpravo dole.

Dále žalobce namítal, že „vzhledem k přítomnosti stojícího vozidla na snímku, překážejícího vozidla v ilustraci, je zcela jistě vyloučeno, že by obsluha provedla korektní ustavení měřícího vozidla.“ K prokázání tohoto tvrzení žalobce navrhoval vyslechnout obsluhu rychloměru tak, aby jim mohl jeho zmocněnec klást otázky.

Správní orgán důkaznímu návrhu žalobce nevyhověl a přikročil k vydání rozhodnutí, ve kterém k výše uvedeným námitkám uvedl následující: „Po vyhodnocení snímku správní orgán uvádí, že vozidlo ……. bylo změřeno v souladu s návodem k obsluze. Při měření z pravé strany musí být převážná část měřeného vozidla ve svazku vlevo. Na snímku pořízeném radarovým rychloměrem je větší část vozidla Škoda Octavia ve svazku. Na snímku ze silničního radarového rychloměru je vozidlo, které je zaparkováno před vozidlem, které provádělo měření a další vozidlo, které by bylo v pohybu, na snímku není, proto je zcela jasné, že bylo měřeno vozidlo Škoda Octavia, kdy na snímku je i zaznamenána registrační značka. Ze zaparkovaného vozidla je vidět jen malý kousek zadní části – světel, kdy tyto nebránily v měření rychlosti projíždějících vozidel. (…) Místo k měření rychlosti si stanovuje policie, za dodržení návodu k obsluze, kdy hlídka je k použití silničního radarového rychloměru proškolena. Pokud by vozidlo nesplňovalo podmínky pro změření, tak by silniční radarový rychloměr hlásil chybu a vozidlo by nebylo vůbec změřeno. (…) Pokud by vozidlo bylo změřeno v rozporu s návodem k obsluze, tak by toto měření nebylo provedeno a přístroj by hlásil chybu. (…) ve svazku je vozidlo ………., které bylo silničním radarovým rychloměrem AD9C změřeno. Vozidlo zaparkované při pravém okraji komunikace nezasahuje do radarového svazku a ani nepřekrývá měřené vozidlo, tudíž měření bylo provedeno v souladu s návodem k obsluze. Obsluhu měřícího zařízení správní orgán nepředvolával, protože pokud by byl silniční radarový rychloměr nastaven v rozporu s návodem k obsluze, pak by zařízení hlásilo chybu a vozidlo by nebylo změřeno.“

Žalobce tyto úvahy správního orgánu nepovažuje za přezkoumatelné a správné a to z důvodů, které uvedl v odvolání. K úvahám žalovaného, kterými se tento snažil nedostatky odůvodnění rozhodnutí prvého stupně napravit, pak dle názoru žalobce nelze přihlížet (k tomu srov. předchozí část této žaloby nazvanou „Změna rozhodnutí prvého stupně“).

Žalobce tedy uzavírá, že žalovaný pochybil, pokud zjevně nepřezkoumatelné rozhodnutí prvého stupně aproboval (když k nápravě jeho nedostatků ze strany žalovaného nedošlo).

Žalobce se však přesto z právní opatrnosti vyjádřoval i k úvahám žalovaného. K úvaze žalovaného, že „správní orgán může disponovat i odbornými znalostmi, na jejichž základě si může posoudit předmětnou otázku sám a své závěry je povinen si sám správní orgán odůvodnit“, žalobce uvádí, že s touto úvahou souhlasí, má však za to, že správní orgán – pokud skutečně disponuje odbornými znalostmi – své rozhodnutí řádně neodůvodnil, neboť z odůvodnění prvého stupně nevyplývá, jak správní orgán své údajné odborné znalosti aplikoval.

Nelze přehlédnout, že i znalec musí při zpracování znaleckého posudku svůj postup řádně odůvodnit, jinak je znalecký posudek nepřezkoumatelný a tedy procesně bezcenný. Odborné znalosti správního orgánu (resp. oprávněné úřední osoby) tedy tento nezbavují povinnosti své rozhodnutí řádně odůvodnit. Pouze mu ulehčují jeho práci v tom, že rozumí nikoliv jen právní, ale i technické – či jinak věcné – stránce věci, což by naopak mělo být přezkoumatelnosti (přesvědčivosti) rozhodnutí ve prospěch.

Žalobce též namítal, že správní orgán porušil § 36 odst. 3 správního řádu, neboť patrně rozhodoval na základě pomůcky pro vyhodnocování snímku z měření, Návodu k obsluze atp., aniž tyto učinil obsahem spisu a umožnil žalobci se s těmito podklady rozhodnutí seznámit.

K tomu žalovaný uvedl: „Odvolací orgán nezjistil ze spisu správního orgánu, že by spisový materiál v mezidobí od (15. 12. 2015) kdy bylo správnímu orgánu doručeno vyjádření ke spisu do doby vypravení rozhodnutí (21. 4. 2016) doplňoval spisový materiál o nový podklad pro vydání rozhodnutí. Správní orgán tedy ani neměl důvod opětovně vyzývat obviněného k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu, jehož materiálním pojetím je vyzvat účastníka řízení k seznámení a vyjádření se pouze, pokud je spisový materiál doplněn o nový podklad, který není účastníkovi řízení znám. Tvrzení obviněného o užití pomůcky – šablony před vydáním rozhodnutí správního orgánu je pouze spekulací a hypotézou.“

Žalobce k tomu namítá, že žalovaný zastal velmi formalistický pohled na věc, když ze skutečnosti, že správní spis nebyl o žalobcem tvrzené „utajené“ podklady správním orgánem doplněn, dovodil, že tyto podklady neexistovaly.

Dle názoru žalobce z rozhodnutí prvého stupně lze dovodit, že správní orgán tvrzené „utajené“ podklady použil. K tomu srov. např. citaci z jeho odůvodnění: „Po vyhodnocení snímku správní orgán uvádí, že vozidlo …… bylo změřeno v souladu s návodem k obsluze. Při měření z pravé strany musí být převážná část měřeného vozidla ve svazku vlevo.“

Jen stěží mohl správní orgán disponovat takovými odbornými znalostmi, aby mohl i bez pomůcky (resp. bez šablony) zjistit, zda se vozidlo žalobce nachází v radarovém svazku, či nikoliv. Žalobce proto nemá za to, že jeho námitka stran porušení § 36 odst. 3 správního řádu byla toliko spekulací, ale naopak, že měla oporu v tom, co správní orgán uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Stejně tak jen stěží mohl správní orgán konstatovat, zda bylo měření provedeno v souladu s Návodem k obsluze, pokud Návod k obsluze jako podklad rozhodnutí nepoužil.

Žalobce v odvolání též namítal, že správní orgán vycházel z teze, že při jakémkoliv porušení Návodu k obsluze nebo při jiné chybě měření rychloměr vykáže chybnost a ke změření vůbec nedojde. Tato teze nebyla dle názoru žalobce přezkoumatelným způsobem v odůvodnění rozhodnutí prvého stupně podložena. Žalobce rovněž s touto úvahou nesouhlasil; konkrétně uvedl, že rychloměr není schopen rozpoznat, zda došlo k jeho správnému ustavení.

K tomu žalovaný uvedl: „Obviněný je v omylu, když se domnívá, že úvaha správního orgánu, která jej vedla k závěru, že měření rychlosti bylo provedeno v souladu s návodem k obsluze, neboť ten nevykázal chybovost, nebylo předmětem přetřesu v judikatuře krajského soudu nebo Nejvyššího správního soudu. Shodou okolností je citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu výsledkem řízení před zdejším odvolacím orgánem“.

Současně se odkázal na rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 1 As 83/2013, ze kterého se podávalo následující: „Co se týče podstaty stěžovatelovy argumentace, k té se žalovaný ve svém rozhodnutí přesvědčivě vyjádřil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „[f]unkce přístroje je naprosto automatická, přičemž při jakémkoliv chybném měření nebo při ztrátě napětí dojde automaticky k vypnutí přístroje“. Žalovaný tak zcela jednoznačně vysvětlil, že v daném případě nemohlo k nesprávnému měření dojít“.

K tomu žalobce uvádí, že v řízení o přestupku nebylo nijak prokázáno, že v případě jakéhokoliv pochybení – právě např. i při pochybení v ustavení měřícího vozidla, které žalobce namítal – nedojde vůbec ke změření, neboť rychloměr je schopen jakékoliv pochybení rozpoznat a reagovat na něj tak, že měření anuluje.

Úvahy správních orgánů opřené o tuto „zázračnou“ vlastnost rychloměru tak jsou nepodložené.

K tomu srov. rozsudek NSS ze dne 11. 5. 2016, č. j. 1 As 26/2016-33: „Ani poukaz, že by zásadně radar neměl měřit jinak, než korektně a že konkrétní důvody pro pochyby o korektnosti měření z podkladů ve správním řízení neplynou, argumenty žalobce nevyvrací. K takovému závěru by bylo třeba konkrétních argumentů či důkazů, proč je povaha rychloměru taková, že jedině správně nastaven vůbec měření provede, zatímco jakékoliv nesprávné nastavení vede samo o sobě k tomu, že se měření neprovede (k tomu, že takovouto vlastnost rychloměru nelze považovat za notorietu, viz rozsudek ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1As 45/2013-37, bod 30, nebo rozsudek ze dne 24. 9. 2014, č.j. 6 As 187/2014-60; oproti tomu srov. např. rozsudek ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012-27, v němž bylo východisko, že při nedodržení podmínek ke změření rychlosti vůbec nedojde, podloženo odborným vyjádřením společnosti ………, a tudíž Nejvyšším správním soudem aprobováno).“

Nevypořádána tak zůstala zejména námitka žalobce uplatněná již v prvním stupni, že měřící vozidlo ani nemohlo být ustaveno v souladu s Návodem k obsluze, a to z důvodu vozidla ustaveného před měřícím vozidlem. Tuto námitku přitom žalobce nadále považuje za důvodnou. K tomu srov. str. 74 návodu k obsluze: „Vozidlo ustavíme podélně u vozovky na pravé nebo levé straně. Zaměření podélného směru vozidla se provede podobně jako u měřícího bloku AD9 T (viz Obr. 69, Obr. 70). Z držáku radarové hlavy vyjmeme radarovou hlavu a do držáku zasuneme zaměřovací přípravek. Polohu vozidla (jeho podélnou osu) musíme nastavit tak, aby průhled muška-hledí přes přípravek směřoval přesně na výtyčku, která je umístěna cca 10 m před vozidlem. Geometrie zaměření je zobrazena na Obr. 77 a Obr. 78. Případnou korekci provádíme změnou polohy vozidla“. Žalobce předmětnou stranu Návodu k obsluze přikládá k žalobě a navrhuje ji provést jako důkaz čtením.

Je totiž zřejmé, že pokud před měřícím vozidlem zjevně stálo jiné vozidlo, nemohla obsluha rychloměru provést předepsané ustavení měřícího vozidla. Návod k obsluze tedy byl obsluhou rychloměru porušen, neboť obsluha neprovedla předepsané ustavení. Rovněž tak zůstala pochybnost o tom, zda byl rychloměr ustaven podélně (rovnoběžně) s osou jízdy měřeného vozidla, a tedy, zda naměřená rychlost odpovídá rychlosti skutečné (k tomu srov. výklad funkčního principu rychloměru poskytnutého žalovaným v napadeném rozhodnutí, který se zakládá na tzv. Dopplerově jevu, pročež je přesně podélné ustavení pro přesnost měření zcela zásadní).

Podstatné však je, že nebyl dodržen Návod k obsluze při ustavování měřícího vozidla. Výstup z rychloměru tak je nepoužitelným důkazem, neboť z výrokové části ověřovacího listu vyplývá, že rychloměr lze používat k měření rychlosti pouze za dodržování Návodu k obsluze.

K tomu srov. rozsudek NSS ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011-56: „Nejvyšší správní soud považuje vyjasnění otázky, zda při měření žalobcova vozidla postupovali zasahující policisté v souladu s Návodem k obsluze měřícího přístroje PolCam PC2006 za důležité pro zákonnost rozhodnutí o spáchání předmětného přestupku. V ověřovacím listu č. 253/09 uvedeného přístroje je totiž uveden závěr, že rychloměr lze používat k měření rychlosti za dodržování Návodu k obsluze. Také z tohoto důvodu považuje za nutné doplnění důkazního řízení minimálně o výslech zasahujících policistů, případně i o další důkazy, k jejichž provedení by se v dalším řízení před správními orgány ukázalo vhodným a potřebným pro řádné a úplné zjištění skutkového stavu věci“.

Žalobce dodává, že analýza snímku z měření provedená žalovaným žádným způsobem nevypovídá o tom, zda měřící vozidlo bylo ustaveno v souladu či rozporu s Návodem k obsluze neboť slouží toliko k posouzení, zda došlo nebo nedošlo k reflexi. Proto i kdyby byla analýza snímku z měření provedena žalovaným relevantní (což není, srov. výše), námitka žalobce, že měřící vozidlo nebylo (a ani nemohlo být) v souladu s Návodem k obsluze ustaveno, zůstala nevypořádána.

Z výše uvedených důvodů pak má za to, že jak správní orgán, tak žalovaný měli provést výslech obsluhy rychloměru, jak žalobce navrhoval, neboť jejich výslech nebyl nadbytečný, neboť mohl objasnit dosud neprokázanou skutečnost, a totiž, zda obsluha rychloměru tento ustavila v souladu s Návodem k obsluze (ačkoliv žalobce presumuje, že by z výpovědi vyplynulo, že rychloměr ustaven v souladu s Návodem k obsluze nebyl).

Sankce

Žalobce namítá, že dle jeho názoru není uložená pokuta řádně odůvodněná, neboť z odůvodnění není patrné, že by správní orgán hodnotil veškerá zákonná kritéria, případně jak je hodnotil, jakož ani jakou závažnost jednotlivým kritériím dal. Správní orgán rovněž nezohlednil polehčující okolnosti.

K tomu žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 As 64/2005-63: „Správní orgán je tak povinen se při ukládání sankce zabývat podrobně všemi hledisky, které mu zákon předkládá, a podrobně a přesvědčivě odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl, a navíc podrobně odůvodnit, jaký vliv mělo toto hledisko na konečnou výši pokuty. Výše uložené pokuty tak musí být v každém rozhodnutí zdůvodněna způsobem, nepřipouštějícím rozumné pochyby o tom, že právě taková výše pokuty odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu.“

V tomto směru poukázal také na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2008, č. j. 57 Ca 14/2007-81.

Navrhoval proto, aby po provedeném řízení krajský soud vydal rozsudek, kterým napadené rozhodnutí žalovaného, včetně souvisejícího rozhodnutí prvého stupně zruší a věc vrátí žalovanému k dalšímu řízení. Dále pak žádal, aby soud zavázal žalovaného zaplatit žalobci vzniklé mu náklady řízení.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že rozhodl dle § 90 odst. 5 správního řádu o zamítnutí odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvého stupně č. j. MeuKM/062205/2015 sp. zn. MeUKM/026533/2016 ze dne 21. 4. 2016. Žalobce byl pravomocně uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu. Přestupku se dopustil tím, že dne 26. 9. 2015 kolem 15:55 hod. v obci Kroměříž na ulici Kojetínská, u domu č. p. 1414, ve směru do centra města, řídil motorové vozidlo značky ……… a při řízení nerespektoval rychlost jízdy stanovenou pro daný úsek 50 km/hod, kdy mu byla hlídkou městské policie, prostřednictvím silničního radarového rychloměru AD9C, naměřena rychlost 90 km/hod, při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/hod, byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 87 km/hod, rychlost jízdy tak překročil nejméně o 37 km/hod. Výše uvedeným jednáním jmenovaný z nedbalosti porušil § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a tím naplnil ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 téhož zákona.

Kvůli tomu, že žalovaný prováděl v odvolacím řízení dokazování, měl dle názoru žalobce postupovat v režimu ust. § 51 odst. 2 správního řádu. Pokud žalobci žalovaný neumožnil se dokazování účastnit, nemohl se k jeho výsledku ani relevantně vyjádřit. Proto byl zkrácen na právu na obhajobu, a proto nelze odvolací řízení prohlásit za spravedlivý proces.

Shora vyložený výklad o dokazování v odvolacím řízení považuje žalovaný za nepřípadný. Konat ústní jednání v přestupkovém řízení musí pouze a jen správní orgán prvého stupně dle § 74 odst. 1 přestupkového zákona. V odvolacím řízení odvolací správní orgán tuto povinnost nemá, a proto nemůže vyplývat a to ani implicitně z § 51 odst. 2 správního řádu. Do spisu byly založeny listiny, které si mohl žalovaný správní orgán obstarat sám a bez nutnosti usnesením vyzývat jiný subjekt disponující listinou k jejímu předložení – srov. § 53 odst. 1 správního řádu. Odvolací správní orgán neprováděl tedy dokazování listinou ve smyslu § 53 odst. 6 správního řádu. V odvolacím řízení musí odvolací orgán dbát na to, aby byly zajištěny práva účastníka řízení seznámit se s novými podklady pro vydání rozhodnutí a dát možnost účastníkovi se k podkladům vyjádřit. To se stalo, když žalovaný vložil do spisu nové podklady pro vydání rozhodnutí, tyto žalobci zaslal datovou zprávou do datové schránky, kde byla písemnost doručena dne 21. 6. 2016 a dal mu možnost a právo vyjádřit se buď písemně, nebo osobně u odvolacího orgánu ve lhůtě 5 dnů od doručení výzvy. Žalobce na výzvu nereagoval a k odvolacímu správnímu orgánu se nedostavil. V opačném případě, tedy pokud by žalobce nebo jeho zmocněnec svého práva využili a seznámit a vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí se dostavili, měli možnost a právo vyjádřit své stanovisko k věci stejně jako se doptat na samotnou aplikaci šablony v praxi nebo si nechat ozřejmit další jim nejasné skutečnosti. Vyrozumění ve smyslu § 51 odst. 2 správního řádu by nemělo žádnou přidanou hodnotu, neboť právo vyjádřit své stanovisko ve věci jim bylo náležitě poskytnuto v režimu § 36 odst. 3 správního řádu. Nutno znovu zdůraznit, že odvolací řízení není podmíněno povinností provádět dokazování na ústním jednání.

Mylný je rovněž žalobní bod, ve kterém se žalobce domnívá, že žalovaný do spisu založil též Návod k obsluze. Do spisu byly založeny tři nové podklady, vyjmenované ve výzvě k seznámení a vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 20. 6. 2016 a tyto nové dokumenty byly v příloze žalobci zaslány též k seznámení. Jak může žalobce vidět a má vědět, Návod k obsluze mezi nimi nebyl. Žalovaný nepovažoval za nutné Návod k obsluze do spisu zakládat, neboť s obsahem Návodu k obsluze je žalobce zjevně seznámen, když jeho text cituje nejen v žalobě, ale citoval jej i v odvolání proti rozhodnutí a ve vyjádření se před vydáním rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

Pokud jde o další žalobní námitku, zabalenou do hábu mnohomluvnosti a nánosu redundantních slov lze ve stručnosti vylíčit tak, že pokud žalovaný v odvolacím rozhodnutí doplňoval nebo jen měnil odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, měl doplnění a změny výslovně uvést ve výroku rozhodnutí změnovým ust. § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu a případně až v dalším výroku odvolání dle § 90 odst. 5 správního řádu zamítnout a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdit.

Takovýto požadavek žalobce je naprosto nemyslitelný, nesmyslný a irelevantní. Žalovaný zastává názor správních soudů, že řízení před správním orgánem I. stupně a odvolacím orgánem tvoří jeden celek. Namátkou žalovaný odkázal např. na rozsudek NSS ze dne 22. 7. 2008 č. j. 2 As 20/2008-73. Zmínil rovněž rozsudek NSS ze dne 14. 3. 2013, č. j. 4 As 10/2012-48, kde bylo vysloveno, že nejen za situace, kdy správní orgán druhého stupně změní rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu z roku 2004, nýbrž i tehdy, pokud podle § 90 odst. 5 téhož zákona odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zamítne a toto rozhodnutí potvrdí, je oprávněn provést určité dílčí korekce odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jestliže jinak dojde k závěru, že odůvodnění odvoláním napadeného rozhodnutí není v rozporu s právními předpisy a je správné.

Požadavek žalobce, aby žalovaný do výrokové části uvedl každou korekci v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu je proto nepraktické a nemá žádný právní základ. Netřeba zdůrazňovat, že takový postup by byl extrémně nepřehledný pro všechny zúčastněné. Tento názor žalovaného není ojedinělý, naopak je podpořen nejen výše citovanou judikaturou, ale rovněž odbornou veřejností. Josef Vedra k tomu uvádí: „V případě změny prvostupňového rozhodnutí připouští správní řád výslovně změnu napadeného rozhodnutí pouze v jeho odůvodnění, je-li to zapotřebí k odstranění vad odůvodnění. (…) Ve skutečnosti však nejde o to, že by se odůvodnění prvostupňového rozhodnutí měnilo prostřednictvím výroku rozhodnutí odvolacího orgánu, ale ke změně odůvodnění dojde zase prostřednictvím odůvodnění, tzn. v odůvodnění rozhodnutí o odvolání. V zásadě jde o to, že odvolací orgán, který souhlasí s výrokem rozhodnutí správního orgánu I. stupně, může v rámci rozhodnutí o odvolání přidat na podporu prvostupňového rozhodnutí nějaké další argumenty, pokud vyplývají z podkladů ve spise nebo naopak některé argumenty v rámci svého odůvodnění „vypustit“. Z výše uvedeným se žalovaný plně ztotožňuje.

Žalobce má dále za to, že žalovaný měl na místo doplnění podkladů pro vydání rozhodnutí (spis odvolacím orgánem doplněn o pomůcku pro vyhodnocení měření, přiložení šablony na snímek z rychloměru a schválené úseky měření) zrušit rozhodnutí správního orgánu a věc vrátit dle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu k novému projednání.

Žalovaný již v předchozím bodě zdůraznil, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i rozhodnutí žalovaného, tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek. Zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalovaným dle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu a vrácení věci k novému projednání správnímu orgánu by bylo jen prázdným a bezúčelným legalistickým rituálem.

Možnost doplňovat důkazy a podklady pro vydání rozhodnutí i v odvolacím řízení vyplývá z ust. § 93 odst. 1 správního řádu, které normuje, že pokud v této hlavě (hlava VII, odvolací řízení) není stanoveno jinak, pro řízení o odvolání se obdobně použijí ustanovení hlav I až IV, VI a VII této části (část druhá – obecná ustanovení o správním řízení). Hlava VI uvedené části zahrnuje i ustanovení upravující dokazování. Obdobné použití právní normy znamená její použití jako celku a bez výhrad. Určité právní vztahy se tedy příslušnou právní normou mají řídit v plném rozsahu. Výjimku bude tvořit pouze situace, kdy ustanovení hlavy VII části druhé správního řádu stanoví jinak. Dokazování v odvolacím řízení je umožněno tedy nejen správním řádem, ale i ust. § 259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, kde je výslovně stanoveno, „že rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popř. na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn.“ Není úlohou odvolacího orgánu suplovat úkony správního orgánu prvního stupně. I odvolací orgán je orgánem nalézacím, byť jeho úloha má z logiky věci přezkumný charakter.

Pokud jde o žalobní bod – měření rychlosti (skutkový stav) + právo žalobce seznámení se s podklady před vydáním rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu, tento žalobní bod se opět překrývá s odvolací námitkou. Žalobce opět namítá, že nebylo vyvráceno jeho tvrzení založené na tom, že vozidlo strážníků nebylo ustanoveno v souladu s Návodem k obsluze. Žalobce dále namítá, že analýza provedená žalovaným nevypovídá o tom, zda měřící vozidlo bylo ustanoveno v souladu s Návodem k obsluze, neboť šablona slouží toliko pouze k posouzení vzniku reflexe.

Žalovaný připomíná a zdůrazňuje, že důkazní břemeno stran správnosti skutkového stavu unesl a prokázal šablonou měření, že výsledné měření provedli policisté v souladu s Návodem k obsluze a vyloučil tím i tezi žalobce o nesprávně ustanoveném vozidle strážníků, které mělo v konečném důsledku vést ke vzniku reflexe. Přesto žalobce opakuje, že nebylo jeho tvrzení vyvráceno a snaží se důkaz provedený žalovaným napadnout, ale činí tak pouze a jen spekulativně. Na podporu svých závěrů doposud nepředložil jediný objektivní a přezkoumatelný důkaz. Žalovaný odkázal na rozsudek NSS ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3As 9/2013, který zdůraznil: „Z uvedeného tedy plyne, že správní orgán sám hodnotí jednotlivé důkazy a přikládá jim váhu. Není samozřejmostí, že správní orgán akceptuje všechny důkazy navržené účastníkem řízení. Musí však přezkoumatelným způsobem vysvětlit, proč takové důkazy nebudou provedeny. V dané věci správní orgány obou stupňů i městský soud přezkoumatelným způsobem uvedly, proč považují stěžovatelem navržené důkazy za nadbytečné. Je také zřejmé, proč správní orgány považovaly zjištění skutkového stavu za dostatečné, nevyvolávající pochybnosti [proškolení policisté (čl. 4 správního spisu), ověření a kalibrace měřícího zařízení (čl. 5 správního spisu), fotografie ze záznamu pořízeného během měření (čl. 8 správního spisu), samotný záznam z měření]. Také NSS považuje důkazy provedené v přestupkovém řízení za dostatečné, osvědčující spáchání daného přestupku. Chybný je také názor stěžovatele, když se domnívá, že nemusí prokazovaným tvrzené nezákonnosti. Primárně je důkazní břemeno na správním orgánu (v řízení o přestupku vychází ze zásady oficiality), pokud je však tvrzením obviněného z přestupku některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal (srov. § 52 správního řádu). Názor stěžovatele by v podstatě znamenal, že jakékoliv jeho tvrzení musí dokazovat správní orgán, což by vedlo ke zcela absurdním situacím“. Nesprávně ustanovené policejní vozidlo, jakož i nevhodná volba dosahu měření, která může zapříčinit reflexní jev, je šablona měření po přiložení na snímek na první pohled schopna odhalit, což žalovaný také v odůvodnění odvolacího rozhodnutí na str. 14 a 15 konstatoval a na tento právní závěr se žalovaný plně odkázal. Žalovaný se opřel nejen o rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013, ale rovněž prokázal šablonou měření, že záznam o přestupku s překročením rychlosti je důkazem získaným v souladu se zákonem a způsobem odpovídajícím Návodu k obsluze rychloměru. Žalobce sice presumuje, že rychloměr ustanoven v souladu s Návodem k obsluze nebyl, ovšem činí tak pouze selektivní citací Návodu k obsluze, zatímco skutkový stav vystavil žalovaný na přímých důkazech. Obdobně se s návrhem na výslech policistů vypořádal NSS v rozsudku ze dne 29. 5. 2014, č. j. 10 As 25/2014-48 „Ostatně veškerá v odvolání uplatněná žalobcova tvrzení byla jen ničím neodůvodněnými spekulacemi, k nimž žalobce nenabídl žádné rozumné důkazy a žádné důkazy se správnímu orgánu nenabízely ani ze spisu ani z kontextu věci. Není jasné (…) co by vlastně výslech policistů mohl pro věc samou přinést. Není smyslem takovéhoto výslechu, aby správní orgán zkoušel policisty ze znalostí manuálu k obsluze měřícího přístroje, ledaže by žalobce snesl věrohodné argumenty, které by tyto znalosti u zasahujících policistů zpochybnily.“

Žalobce v odvolání a nyní opakované též v žalobě namítá, že správní orgán prvního stupně použil v odůvodnění rozhodnutí odborné vyjádření a podklady, aniž by přezkoumatelně tyto své odborné závěry podložil. Proto měl být žalobce vyzván správním orgánem prvního stupně dle § 36 odst. 3 správního řádu k seznámení se s podklady před vydáním rozhodnutí. Žalovaný správní orgán se s touto námitkou vypořádal v odvolacím rozhodnutí na str. 9 v odst. 2. a 3. takto:

„Nepřezkoumatelné není rozhodnutí správního orgánu ani proto, že z argumentace správního orgánu se dle obviněného nepodává, jakým způsobem správní orgán dospěl k závěru, že při měření z pravé strany musí být převážná část měřeného vozidla ve svazku vlevo. Odvolateli není zřejmé, co znamená, že musí být část vozidla „ve svazku vlevo“ ani jak správní orgán zjistil, v jaké poloze svazku vozidlo bylo. Dále obviněný považuje rozhodnutí správního orgánu za nepřezkoumatelné tam, kde správní orgán uvádí, že zaparkované vozidlo nebránilo měření rychlosti projíždějících vozidel. Odvolací orgán uvádí, že správní orgán může disponovat i odbornými znalostmi, na jejichž základě si může posoudit předmětnou otázku sám a své závěry je povinen si sám správní orgán povinen odůvodnit. Jak je vyloženo dále, rozhodnutí správního orgánu se nezakládá na žádných spekulativních úvahách, ale s ohledem na dokazování doplněné odvolacím orgánem jsou jeho závěry přezkoumatelné.

Mylné je pouze odůvodnění správního orgánu, že při měření z pravé strany musí být převážná část měřeného vozidla ve svazku vlevo. V bodu 2 Postupu při vyhodnocování správnosti měření v případě, že radar nezobrazuje svazek ve snímku je pod písmenem b) uvedeno, že při měření z pravé strany vozovky by měla být převážná část vozidla na pravé straně snímku, což se po přiložení šablony měření na snímek o přestupku také prokázalo. Převážná plocha měřeného vozidla je na pravé straně snímku, v levé straně v anténním svazku se nachází vzdálenější část, tj. „konec vozidla“, které musí být v prostoru anténního svazku.

Nepřípadná je odvolací námitka, že správní orgán porušil ust. § 36 odst. 3 správního řádu, neboť dle názoru obviněného užil správní orgán „nějakou pomůcku – šablonu“, aniž s jejím obsahem obviněného seznámil a dal možnost se mu k novému důkazu vyjádřit. Odvolací orgán nezjistil ze spisu správního orgánu, že by spisový materiál v mezidobí od (15. 12. 2015), kdy bylo správnímu orgánu doručeno vyjádření ke spisu do doby vypravení rozhodnutí (21. 4. 2016) doplňoval spisový materiál o nový podklad pro vydání rozhodnutí. Správní orgán tedy neměl důvod opětovně vyzývat obviněného k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu, jehož materiálním pojetím je vyzvat účastníka řízení k seznámení a vyjádření se pouze, pokud je spisový materiál doplněn o nový podklad, který není účastníkovi řízení znám. Tvrzení obviněného o užití pomůcky – šablony před vydáním rozhodnutí správního orgánu je pouze spekulací a hypotézou.“

Žalovaný se na své vyjádření odkazuje a doplňuje, že je to zejména sám žalobce, který svoji nejméně tříletou intenzivní praxí při zastupování řidičů dopravních přestupků přispěl k tomu, že si samy správní orgány zvýšily svoji odbornou erudici a vyspělost též na poli praktického procesu měření rychlosti vozidel. Díky tomu získaly správní orgány rozsáhlý odborný katalog nových znalostí. Pokud jde o uložené sankce a jejich odůvodnění, žalobce brojí proti uložené sankci, kterou nepovažuje za dostatečně odůvodněnou ve smyslu § 12 odst. 1 přestupkového zákona. Odkazuje se na rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 As 64/2005 a na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2008, č. j. 57 Ca 14/2007.

Žalovaný se k tomuto žalobnímu bodu odkázal na str. 6 a 7 rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, jakož i na str. 15 a 16, kde se oba správní orgány uloženou pokutou optikou § 12 odst. 1 přestupkového zákona podrobně zabývaly.

Navrhoval proto, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl dle § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“).

Z připojených správních spisů soud zjistil pro rozhodnutí tyto podstatné skutečnosti:

Součástí správního spisu je spis Městské policie Kroměříž č. j.: D-2225-15, jehož součástí je Úřední záznam ze dne 29. 9. 2015, Záznam o přestupku, ověřovací list č. 124/15 a Oznámení podezření ze spáchání přestupku MěÚ Kroměříž, oddělení dopravy a silničního hospodářství.

Z Úředního záznamu je zjištěno, že 26. 9. 2015 prováděla hlídka Městské policie Kroměříž ve složení dvou strážníků na ulici Kojetínská v Kroměříži kontrolu zaměřenou na dodržování nejvyšší dovolené rychlosti v obci, a to 50 km/h. Tato kontrola probíhala ve spolupráci s obsluhou radarového měřiče rychlosti umístěného na ulici Kojetínská u domu č. p. 1414, kde str. R. Š. vozidla, jejichž řidiči překročili nejvyšší dovolenou rychlost, byla z tohoto stanoviště radiostanicí hlášena výše uvedené hlídce, která následně tato vozidla na ulici Kojetínská u domu č. p. 2668 v Kroměříži zastavovala a řidiče za spáchaný přestupek řešila. V 15.55.29 hod téhož dne byl ze stanoviště nahlášen průjezd osobního motorového vozidla značky …….., jehož řidič projel měřeným úsekem rychlostí 90 km/h a překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci nad povolenou odchylku o 37 km/h. Toto vozidlo bylo str. K. podle § 79 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb. zastaveno a řidič byl str. K. seznámen s tím, že se dopustil dopravního přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb. a to tím, že překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci nad povolenou odchylku o 37 km/h. Následně byl řidič str. K. vyzván k prokázání totožnosti, k předložení dokladů potřebných k řízení motorového vozidla a byl seznámen s možností řešení tohoto přestupku. Jednalo se o žalobce pana O. K. Ten se k dané situaci nijak nevyjádřil, pouze uvedl, že chce, aby tento přestupek byl oznámen správnímu orgánu k dořešení. Po tomto sdělení byl řidič seznámen s tím, že jeho přestupek je zdokumentován a protože je prokazatelné, že překročil nejvyšší dovolenou rychlost nad povolenou odchylku o 37 km/h, bude přestupek oznámen příslušnému správnímu orgánu k dořešení. Dále bylo na místě vypsáno Oznámení o dopravním prostředku, na které se Kopeček v dané situaci odmítl vyjádřit a podepsat jej. Po těchto úkonech byl řidič z místa propuštěn a pokračoval v jízdě.

Skutečnost, uvedená v Úředním záznamu o překročení nejvyšší povolené rychlosti, je pak uvedeno i Oznámení o podezření o spáchání přestupku.

V Záznamu o přestupku se nachází výstupní fotografie měřeného vozidla, výstupní fotografie z radaru, číslo snímku 7699, na němž je zachycena vozovka, na něm vozidlo reg. zn. ……, která je viditelná, na snímku je vidět, že se na vozovce nachází ještě i malá – zadní část jiného vozidla, na snímku je také vidět chodník a domy. Z výstupu z radaru se zjišťuje, že stanovená rychlost (povolená rychlost) v místě měření je 50 km/h, že měření provedl R. Š., jedná se o osobní vozidlo značky Škoda Octavia a naměřený rychlost dne 26. 9. 2015 v čase 15:55:29 h je 90 km/h.

Dále je připojen ověřovací list č. 124/15, Silničního radarového rychloměru AD9C, kterým bylo měření prováděno, přičemž bylo zjištěno, že uvedený rychloměr byl jako stanovené měřidlo ověřen a lze jej používat k měření rychlosti za dodržování Návodu k obsluze, konec platnosti ověření je dne 9. 7. 2016.

Soud pak ještě uvádí, že v Oznámení o dopravním přestupku, v kolonce „Vyjádření a podpis občana (řidiče), který se dopustil přestupku“, je uvedeno, že řidič se nechce vyjádřit a toto Oznámení nepodepsal.

Policie věc oznamovala MěÚ Kroměříž, odbor občansko-správních agent, oddělení dopravy a silničního hospodářství, který následně zahájil vůči žalobci řízení o přestupku dne 22. 10. 2015 a současně ho předvolal k ústnímu jednání ve věci na 23. 11. 2015 v 13.00 hod. Toto oznámení a předvolání žalobce převzal dne 2. 11. 2015.

K nařízenému jednání na uvedený den se žalobce nedostavil bez jakékoliv omluvy, u tohoto jednání byly shrnuty výsledky dosavadního šetření a byly provedeny důkazy přečtením jednotlivých listin přestupkového spisu Městské policie Kroměříž č. j. D-2225/15.

Poté se správní orgán po zvážení okolností, za kterých došlo k přestupku, rozhodl vydat rozhodnutí o vině jmenovaného žalobce, přičemž bylo konstatováno, že k ústnímu jednání se bez náležité omluvy nedostavil, proto byl přestupek v souladu s ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích projednán v jeho nepřítomnosti. Dále uvedeno, že správní orgán poskytl obviněnému v souladu s ust. § 36 odst. 3 správní řád možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ve lhůtě 7 kalendářních dnů ode dne nařízeného ústního jednání 23. 11. 2015. Následně byla do spisu založena plná moc, kterou žalobce zmocnil D. Š., aby ho zastupovala jako zmocněnec ve správním řízení vedeném pod sp. zn. MeUKM/052205/2015, přičemž plná moc byla udělena pro celé správní řízení. 24. 11. 2015 obdržel MěÚ Kroměříž sdělení D. Š., kde uvedla, že z důvodu nemoci se nemohla účastnit ústního jednání ve věci, požadovala proto kopii spisu, aby se alespoň mohla ve věci vyjádřit, pro spis by se mohla zastavit na úřadě v pátek, případně by mohl být zaslán do datové schránky.

Jmenované bylo příslušnou pracovnicí úřadu odpovězeno, že pro kopii spisu se může zastavit v pátek 27. 11. 2015 od 8:00 h do 11:00 h a pak od 12:00 h do 13:00 h. Kopii spisu může převzít také ve středu 2. 12. 2015, kdy má ústní jednání na úřadě v jiné věci.

26. 11. 2015 obdržel MěÚ Kroměříž sdělení D. Š., že ruší své zmocnění ve všech správních řízení, ve kterých byla zmocněna, přičemž uvedla spisové značky věcí, ve kterých byla zmocněna.

9. 12. 2015 zaslal žalobce MěÚ Kroměříž plnou moc, kterou zmocnil jiného zmocněnce, Marka Vašíčka k zastupování ve správním řízení ve věci dopravního prostředku vedeného pod sp. zn. MeUKM/062205/2015.

Pan M. V. se dne 10. 12. 2015 dostavil na MěÚ Kroměříž, předložil plnou moc pro zastupování žalobce ve věci přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu a požádal o možnost nahlédnutí do přestupkového spisu a provedl si kopii obsahu celého spisu.

15. 12. 2015 sděloval zmocněnec žalobce MěÚ Kroměříž, že po konzultaci s obviněným uvádí, že tento jednoznačně popírá, že by jel rychlostí, jaká mu je kladena za vinu, že jel předmětného dne v ulici Kojetínská. Z tohoto důvodu přezkoumal provedení měření a došel k závěru, že toto bylo jasně provedeno v rozporu s Návodem k obsluze. Trval na tom, že vzhledem k nevhodnému nastavení rozsahu měřiče (tedy i citlivosti), bylo změřeno vozidlo, které jej v ulici Kojetínská dojíždělo, a pouze nešťastnou shodou náhod bylo vyfotografováno jeho vozidlo.

Dne 18. 4. 2016 vydal MěÚ Kroměříž rozhodnutí, kdy uznal žalobce vinným tím, že dne 26. 9. 2015 kolem 15.55 hod. v obci Kroměříž na ulici Kojetínská, u domu č. p. 1414, ve směru do centra města, řídil motorové vozidlo značky Škoda Octavia, červené barvy, RZ ….. a při řízení nerespektoval rychlost jízdy stanovenou pro daný úsek 50 km/hod, kdy mu byla hlídkou městské policie, prostřednictvím silničního radarového rychloměru AD9C, naměřena rychlost 90 km/hod, při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/hod., byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 87 km/hod, rychlost jízdy tak překročil nejméně o 37 km/hod.

Výše uvedeným jednáním jmenovaný z nedbalosti porušil ust. § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a tím naplnil skutkovou podstatu přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.

Za uvedené jednání se obviněnému ukládá v souladu s ust. § 125c odst. 4 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a v souladu s ust. § 11 odst. 1 písm. b) přestupkového zákona sankce – pokuta ve výši 3 500 Kč. Dále byl žalovaný zavázán k povinnosti nahradit náklady přestupkového řízení ve výši 1 000 Kč.

V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedeno, že prostředky, které slouží jako podklad k rozhodnutí správního orgánu jsou: přestupkový spis Městské policie Kroměříž – č. j.: D-2225/15 o pěti listech, který je uložen ve spise. Hlavním důkazním materiálem je pořízená fotodokumentace silničním radarovým rychloměrem AD9C. V přestupkovém spise vypracovaném Městskou policií Kroměříž je zdokumentována skutečnost, že O. K., jako řidič osobního motorového vozidla značky Škoda Octavia, červené barvy, RZ …. nerespektoval rychlost jízdy stanovenou pro daný úsek. Po posouzení těchto podkladů má správní orgán za to, že již nebude třeba dalšího dokazování, neboť nespatřuje v podkladech takové rozpory, které by vedly k pochybnostem o vině či nevině obviněného. Správní orgán má za prokázané, že obviněný z přestupku dne 26. 9. 2015 kolem 15.55 hod v obci Kroměříž na ulici Kojetínská při řízení osobního motorového vozidla značky Škoda Octavia RZ ……, nerespektoval rychlost jízdy stanovenou pro daný úsek.

Rychlost byla měřena silničním radarovým rychloměrem AD9C. Z ověřovacího listu č. 124/15, silničního radarového rychloměru AD9C, vyplývá, že ověření zařízení provedl RAMET a.s. Kunovice dne 10. 7. 2015 a platnost ověření končí 9. 7. 2016. Na Ověřovacím listu je konstatováno, že provedené zkoušky měřidla prokázaly, že předložený silniční rychloměr má požadované metrologické vlastnosti a rychloměr byl jako stanovené měřidlo ověřen a lze jej používat k měření rychlosti za dodržování Návodu k obsluze. V danou dobu, kdy byl silniční radarový rychloměr AD9C použit, splňoval podmínky a požadavky na míru přesnosti měření. Hlídka městské policie, která prováděla měření rychlosti, je odborně proškolena a na základě odborné zkoušky má potvrzenou způsobilost k ovládání silničního radarového rychloměru.

Správní orgán považuje přestupek v jízdě nedovolenou rychlostí 87 km/hod, po odečtení odchylky měřícího zařízení, za poměrně vážný, neboť je všeobecně známo a je to i prokázáno znaleckým zkoumáním, že brzdná dráha je úměrná druhé mocnině rychlosti vozidla tak, že pokud by nastala situace, že by byl obviněný nucen náhle zabrzdit, z důvodu nějaké náhle vzniklé situace v silničním provozu, byla by brzdná dráha jeho vozidla o mnoho metrů delší, než kdyby jel předepsanou rychlostí. Není třeba zdůrazňovat, že tento rozdíl brzdných drah by mohl znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Území každé obce je vymezeno dopravní značkou IS 12a – začátek obce a IS 12b – konec obce, z čehož vyplývá, že řidič je povinen na území obce jet rychlostí předepsanou pro jízdu v obci. Přitom je zcela lhostejné, v jaké části obce je rychlost měřena, jestli uprostřed, v blízkosti začátku nebo konce obce. I když se jedná o příjezdovou komunikaci do obce, je každý řidič povinen dodržovat nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou pro jízdu v obci.

Přestupek byl zaznamenán silničním radarovým rychloměrem, kde je zcela zřetelně zaznamenáno, že řidič překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou pro jízdu v obci. Měření silničním radarovým rychloměrem bylo provedeno v souladu s předpisy. Listiny zpracované hlídkou městské policie považuje správní orgán za hodnověrné, při jejichž hodnocení nebyly shledány rozpory. Je zcela nepravděpodobné, že by zakročující policisté záměrně uváděli nepravdivé údaje, obvinili z přestupku nevinného občana, který se při účasti na provozu na pozemních komunikacích choval zcela v souladu s jeho pravidly a ničeho se nedopustil, navzdory tomu s ním jednali jako s osobou podezřelou ze spáchání přestupku a vystavovali ho tak vědomě a zcela úplně zbytečně nebezpečí trestního stíhání pro trestní čin křivého obvinění nebo pro trestný čin zneužití úřední osoby. Pokud by správní orgán měl připustit pochybnosti o schopnosti člena hlídky policie obsluhující silniční radarový rychloměr s tímto zacházet, pak by bylo možné začít trvat na prokazování toho, zda vůbec dotyčná osoba přísluší k policii, zda má odbornou i zdravotní způsobilost k výkonu tohoto povolání, zda umí používat zbraň atd. Měření prováděli strážníci přímo k tomu určeni, tedy zařazeni do výkonu služby.

Hlídka městské policie prováděla měření v obci Kroměříž na ulici Kojetínská u domu č. p. 1414, na přímém úseku komunikace na příjezdu do obce, ve směru jízdy do centra města. Hlídka prováděla měření z pravé strany, kdy vozidla byla měřena při jízdě do centra města. Po vyhodnocení snímku správní orgán uvádí, že vozidlo Škoda Octavia, RZ …… bylo změřeno v souladu s návodem k obsluze. Při měření z pravé strany musí být převážná část měřeného vozidla ve svazku vlevo. Na snímku pořízeném radarovým rychloměrem je větší část vozidla Škoda Octavia ve svazku. Na snímku ze silničního radarového rychloměru je vozidlo, které je zaparkované před vozidlem, které provádělo měření a další vozidlo, které by bylo v pohybu, na snímku není, proto je zcela jasné, že bylo měřeno vozidlo Škoda Octavia, na snímku je zaznamenána i registrační značka. Ze zaparkovaného vozidla je vidět jen malý kousek zadní části – světel, kdy tyto nebránily v měření rychlosti projíždějících vozidel. Na snímku ze silničního radarového rychloměru není vidět ani vozidlo projíždějící v protisměru. Na snímku je jen vozidlo Škoda Octavia, které jede směrem do centra města. Vozidlo nemohla řídit ani jiná osoba, protože řidič vozidla byl zastaven a z předložených dokladů ustanoven. Místo k měření rychlosti si stanovuje policie, za dodržení návodu k obsluze, kdy hlídka je k použití silničního radarového rychloměru proškolena. Pokud by vozidlo nesplňovalo podmínky pro změření, tak by silniční radarový rychloměr hlásil chybu a vozidlo by nebylo vůbec změřeno. Zmocněnec uvedl, že O. K. jednoznačně popírá, že by jel rychlostí, jaká je mu kladena za vinu a že jel předmětného dne v ulici Kojetínská. Pokud vozidlo překročí rychlost danou pro měřený úsek, tak se mu zobrazí vozidlo, které rychlost překročilo a obsluha radaru vysílačkou hlásí na stanoviště, které vozidlo rychlost překročilo. Hlídka je vždy rozmístěna tak, aby kontrolovaná vozidla byla pod vizuální kontrolou od místa změření až do místa zastavení. Navíc řidič Škody Octavia RZ ….. byl hlídkou zastaven a z předložených dokladů byl jako řidič výše uvedeného vozidla ustanoven O. K. Pokud by vozidlo bylo změřeno v rozporu s návodem k obsluze, tak by toto měření nebylo provedeno a přístroj by hlásil chybu. Obviněný dále uvedl, že vzhledem k nevhodně nastavenému rozsahu měřiče (tedy i citlivosti), bylo změřeno vozidlo, které jej v ulici Kojetínská dojíždělo a pouze nešťastnou shodnou náhod bylo vyfotografováno jeho vozidlo. Jak již bylo uvedeno výše, ve svazku je vozidlo Škoda Octavia, RZ ……, které bylo silničním radarovým rychloměrem AD9C změřeno. Vozidlo zaparkované při pravém okraji komunikace nezasahuje do radarového svazku a ani nepřekrývá měřené vozidlo, tudíž měření bylo provedeno v souladu s návodem k obsluze. Obsluhu měřícího zařízení správní orgán nepředvolával, protože pokud by byl silniční radarový rychloměr nastaven v rozporu s návodem k obsluze, tak by zařízení hlásilo chybu a vozidlo by nebylo změřeno.

Správní orgán je toho názoru, že celou věc posuzoval nestranně, nezaujatě a objektivně a vycházel z přestupkového spisu zpracovaného hlídkou oddělení silničního dohledu a z pořízené fotodokumentace.

K uložené sankci pak v odůvodnění rozhodnutí uvedeno, že při určení druhu sankce a její výměry správní orgán přihlédl dle § 12 odst. 1 zákona o přestupcích k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám, které nejsou zvláštního zřetele hodné a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízením. Obvinění nebyl v disciplinárním řízení nijak postižen, neboť disciplinární řízení se na něj nevztahuje. V případě přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích, spáchaného porušením ust. § 18 odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích, se jedná o přestupek vážný, kdy společenskou nebezpečnost spatřuje správní orgán zejména v nedodržení dovolené rychlosti, kdy brzdná dráha je o mnoho delší a je tím ohrožen život, zdraví i majetek jak řidiče, tak i ostatních účastníků provozu na pozemních komunikacích. Jízda vysokou rychlostí je nejčastější příčinou dopravních nehod. Správní orgán považuje v projednávané věci za rozhodující, že z hlediska zavinění v souladu s ust. § 3 zákona o přestupcích postačuje pro vyslovení viny v této věci i nevědomá nedbalost. Správní orgán posoudil chování obviněného jako nedbalostní jednání podle ust. § 4 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, kdy věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí. Obviněný překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou pro jízdu v obci a věděl, že tímto jednáním porušuje a ohrožuje zájem společnosti, což je bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. V každém vozidle je tachometr, na kterém je zobrazena rychlost, kterou vozidlo jede a je na řidiči, jestli rychlost bude dodržovat či nikoliv. Zavinění je na straně řidiče vozidla, kdy tento vidí, jakou rychlostí jede a je povinen dodržovat rychlost stanovenou pro daný úsek. Při překročení rychlosti zřejmě spoléhal na skutečnost, že nebude změřen a následně kontrolován hlídkou městské policie. Ke způsobu spáchání správní orgán konstatuje, že přestupek byl spáchán konáním, protože řidič nesmí překročit nejvyšší dovolenou rychlost. Následkem jednání obviněného bylo ohrožení zájmu chráněného zákonem, což je bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, ochrana zdraví a majetku osob. Pohnutky pachatele nebyly správním orgánem hodnoceny, neboť mu nejsou známy, obviněný se ke spáchání přestupu nedoznal. Při spáchání přestupku nedošlo k žádným hmotným následkům.

Žalobce se dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za který se ukládá podle ust. § 125c odst. 4 písm. f) zákona o provozu na pozemních komunikacích, platného v době spáchání přestupku, pokuta od 2 500 Kč do 5 000 Kč a podle ust. § 125c odst. 5 se za přestupek uloží zákaz činnosti od jednoho měsíce do šesti měsíců tomu, kdo tento přestupek spáchal v období 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců 2x a vícekrát.

Při možnosti za přestupek uložit pokutu od 2 500 Kč do 5 000 Kč, stanovil správní orgán výši pokuty nad střední hranici zákonem stanoveného rozpětí, což považuje za sankci úměrnou charakteru přestupku, za přiměřenou okolnostem případu odpovídající míře společenské nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost, odpovídá také účelu sledovanému zákonem k dosažení individuální a generální prevence a splní svůj výchovný účel. Zákaz činnosti správní orgán neukládal, protože stejného přestupku se obviněný v období 12-ti po sobě jdoucích kalendářních měsíců nedopustil. Při stanovení výše sankce bylo přihlédnuto k naměřené rychlosti, což bylo nejméně 87 km/hod, kdy taková rychlost je v obci považována za rychlost nebezpečnou a neakceptovatelnou. Při ukládání sankcí stálo v neprospěch obviněného, že přestupe