8 Afs 74/2007 — Nejvyšší správní soud

29 Af 24/2016- 105 - text 23 pokračování 29 Af 24/2016 29 Af 24/2016 - 105 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudkyň JUDr. Ing. Venduly Sochorové a JUDr. Kateřiny Mrázové, Ph.D., v právní věci žalobkyně: Krajská hospodářská komora Královéhradeckého kraje, se sídlem Škroupova 957, Hradec Králové, zastoupená Mgr. Jaroslavem Červenkou, advokátem se sídlem Chmelova 357/II, Hradec Králové, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kapitána Jaroše 7, Brno, o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 22. 12. 2015, č. j. ÚOHS-R383/2014/VZ-45626/2015/322/KMr, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci Rozhodnutím ze dne 17. 10. 2014, č. j. ÚOHS-S63/2014/VZ-22026/2014/512/IHI, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže shledal, že se žalobkyně dopustila správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZVZ“), a uložil jí pokutu 50 000 Kč. Deliktního jednání se žalobkyně měla dopustit tím, že nezadala dvě veřejné zakázky „Vzdělávání dopravců“ a „Procesní školení“ v některém z druhů zadávacích řízení podle § 21 ZVZ, přičemž tímto postupem mohla podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Pokud jde o zakázku „Vzdělávání dopravců“, byla zahájena uveřejněním výzvy k podání nabídek dne 2. 3. 2011 na portálu Evropského sociálního fondu v ČR (dále též „ESF“). Následně žalobkyně dne 21. 4. 2011 uzavřela smlouvu na plnění této zakázky s dodavatelem Sdružení automobilových dopravců ČESMAD BOHEMIA. Obdobně zakázka „Procesní školení“ byla zahájena uveřejněním výzvy k podání nabídek dne 31. 1. 2012 na portále ESF, přičemž dne 10. 4. 2012 uzavřela žalobkyně s týmž dodavatelem smlouvu na plnění uvedené zakázky. Předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže rozklad žalobkyně zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně. II. Žaloba Žalobkyně podala žalobu proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže z důvodu nezákonnosti a podstatných vad řízení. Podstatnou vadu předcházejícího správního řízení představuje skutečnost, že předseda žalovaného rozhodl o řádných opravných prostředcích (rozkladech) žalobkyně proti usnesením vydávaným v průběhu řízení před správním orgánem I. stupně až po vydání prvostupňového rozhodnutí. Konkrétně šlo o rozklady proti usnesením správního orgánu I. stupně ze dne 2. 4. 2014 a ze dne 11. 4. 2014, jimiž se upravovalo vedení řízení. Žalobkyně je přesvědčena, že popsaným postupem žalovaný zatížil předcházející správní řízení vadou, neboť správní orgán se před vydáním rozhodnutí ve věci samé nevypořádal s námitkami týkajícími se základních otázek správního řízení. Způsob, jakým se k této otázce vyjádřil přeseda žalovaného v napadeném rozhodnutí, je nedostatečný a nesprávný; způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí o rozkladu. Žalobkyně dále namítá neúplnost podkladů pro vydání rozhodnutí. Při nahlížení do spisu dne 4. 9. 2014 zjistila, že součástí správního spisu není podnět k zahájení řízení. Vzhledem k tomu, že při vymezení předmětu řízení žalovaný věcně vycházel z údajů získaných z citovaného podnětu, měl být podnět součástí správního spisu. Žalobkyně rovněž nesouhlasí s věcným obsahem rozhodnutí, konkrétně, že je veřejným zadavatelem podle § 2 odst. 2 písm. d) ZVZ, na základě něhož žalovaný dovodil spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) ZVZ. Při výkladu pojmu veřejného zadavatele je nutné vycházet ze směrnice č. 2004/18/ES, o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek. Nelze akceptovat rozšiřující výklad pojmu, který by zahrnoval i subjekty, jejichž zřízení a činnost nejsou předmětem úpravy veřejného práva a jejichž úkolem primárně není uspokojování potřeb veřejného zájmu. Žalobkyně byla zřízena za účelem podpory podnikatelských aktivit a k ochraně zájmů svých členů, nikoliv zájmu veřejného. Žalovaný ve svém výkladu zcela pomíjí hodnocení materiálních znaků definice veřejného zadavatele, resp. veřejného zájmu v kontextu celého právního řádu ČR. Při výkladu pojmu potřeby veřejného zájmu, které nemají obchodní ani průmyslový charakter je nutné vycházet z judikatury Soudního dvora EU, resp. Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek sp. zn. 9 Afs 111/2008). Za potřebu veřejného zájmu se považuje potřeba, kterou se stát rozhodne z důvodů spojených s obecným zájmem uspokojovat sám nebo si nad jejím uspokojováním rozhodne ponechat rozhodující vliv. Pro posouzení, zda potřeba má průmyslovou nebo obchodní povahu je rozhodné, zda právnická osoba působí v hospodářské soutěži za standardních tržních podmínek. U žalobkyně nelze dovodit vliv státu na její činnost a fungování. Stát ani jiní veřejní zadavatelé nemají vliv na složení a volbu orgánů žalobkyně, neposkytují jí financování, stát nereguluje prostředí, v němž žalobkyně působí, žalobkyně hospodaří se svým majetkem. Žalobkyně vykonává své činnosti v rámci hospodářské soutěže. Členové komory mohou být pouze podnikatelé, proto existuje úzký okruh osob, o jejichž členství se žalobkyně může ucházet. Na obdobný okruh osob se zaměřuje blíže neurčený počet právnických osob, které přestože nejsou založeny zákonem, mohou vykonávat obdobné činnosti jako žalobkyně. Nejčastěji jde o uskupení podnikatelů ve formě sdružení, svazů, neziskových organizací, spolků apod. Ekonomickým zájmem těchto subjektů je získání rozsáhlé členské základny za účelem co nejvyšších příjmů. Takové subjekty jsou se žalobkyní v přímém soutěžním vztahu. Žalobkyni konkurují i jiné hospodářské komory (okresní či regionální), které nefungují na teritoriálně vymezeném základě. Žalobkyně tak musí postupovat podle klasických ekonomických kritérií výkonu, účinnosti a efektivnosti nákladů a kritéria výše příjmů. Uvedené je podle Soudního dvora indikátorem neexistence veřejného zájmu. Pojem potřeby veřejného zájmu vyložil předseda žalovaného v bodech 51 až 54 napadeného rozhodnutí příliš extenzivně. V oblasti deliktního práva je nutné vykládat zákonné pravidlo ústavně konformním způsobem. Vágní úvaha, že na ochraně podnikání je dán veřejný zájem, nemá žádnou vypovídací hodnotu. Předseda žalovaného uznal, že za činnost spočívající v uspokojování veřejného zájmu nelze považovat péči o odbornost a legálnost výkonu podnikatelské činnosti členů žalobkyně. Učinil však nesprávné závěry ohledně vystavování karnetů A. T. A. a osvědčení o původu zboží. Zcela pominul, že při vystavování těchto certifikátů vystupuje žalobkyně pouze jako zástupce Hospodářské komory České republiky (dále též „HK ČR“). Jednání žalobkyně v rámci dané agendy je nutné chápak jako zastupování HK ČR na základě mandátní smlouvy. Příjmy z takové činnosti náleží přímo HK ČR, zatímco žalobkyni náleží smluvní odměna. Uvedenou argumentací se předseda žalovaného zabýval nedostatečně, napadené rozhodnutí je tak v tomto směru nepřezkoumatelné. Žalovaný v rozhodnutí I. stupně nesprávně hovoří o tom, že oprávnění vystavovat certifikáty bylo delegováno na žalobkyni. Delegovat výkon veřejné správy však lze pouze na základě veřejnoprávní smlouvy podle § 159 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Uvedenou námitkou se předseda žalovaného v napadeném rozhodnutí nezabýval; na jiném místě pak nepřípadně směšuje pojem soukromoprávního zastoupení s delegováním veřejnoprávní působnosti. V daném případě jde o soukromoprávní zastupování HK ČR žalobkyní. Neobstojí v tomto směru ani odkaz předsedy žalovaného na § 2 písm. g) Statutu KHK, neboť ten musí být v souladu se zákonem a rovněž se Statutem HK ČR. Žalobkyně nesouhlasí s žalovaným, že při vydávání certifikátů uspokojuje potřeby, které nemají průmyslovou nebo obchodní povahu. Vydávání karnetů má obchodní povahu, neboť vydávané dokumenty mají souvislost s obchodní podnikatelskou činností; jde o obchodní službu, časově a územně omezenou, která může být nahrazena ryze soukromoprávními instituty, zejm. bankovními zárukami. Co se týče naplnění podmínky veřejného financování, žalobkyně odkázala na rozsudek Soudního dvora ve věci C-380/98. Z něj vyplývá, že za veřejné financování lze považovat jen prostředky, které jdou na stěžejní činnost subjektu, bez konkrétního specifického protiplnění. Za veřejné financování nelze považovat dotace podle pravidel jednotlivých operačních programů na konkrétní projekty, které nejsou výslovně předmětem činnosti daného subjektu. V řešeném případě jsou navíc příjemcem finančních prostředků podnikatelské subjekty (členové žalobkyně). Dotační prostředky nelze považovat za skutečné příjmy žalobkyně, neboť jsou určeny na úhradu nákladů spojených s realizací příslušných projektů. Konkrétní projekt představuje protiplnění ve smyslu judikatury Soudního dvora. Vzhledem k tomu, že se jedná o otázku související s právem EU, konkrétně s čl. 1 odst. 9 směrnice 2004/18/ES, žalobkyně navrhla, ab