1 As 118/2012 — Nejvyšší správní soud

41 A 29/2017- 39 - text 21 41 A 29/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce: A. C., s.r.o., se sídlem ……., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, oddělení dopravy a správních agend, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, 761 90 Zlín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 4. 2017, č. j. KUZL/12740/2017, sp. zn. KUSP/12740/2017/DOP/Pe, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce má povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení 396 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu dle ust. § 125f silničního zákona. 2. Žalobce napadá rozhodnutí obou správních orgánů v celém rozsahu. I. Nepřezkoumatelnost Podle § 79a silničního zákona platí: „Za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií“. 3. Podle § 24b odst. 2 zákona o obecní policii platí: „Jsou-li k pořizování záznamů podle odstavce 1 zřízeny stálé automatické technické systémy, je obecní policie povinna informace o zřízení takových systémů vhodným způsobem uveřejnit“. Podle § 125f odst. 2 písm. b) silničního zákona platí: „Právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu no bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání“. 4. Z výše uvedených ustanovení vyplývají zákonné podmínky měření rychlosti, a dále zákonné podmínky odpovědnosti za správní delikt podle §125f silničního zákona. Správní orgán by přitom měl v řízení o správním deliktu prokázat, že podmínky měření rychlosti a podmínky odpovědnosti za správní delikt byly splněny, neboť je to správní orgán, na kom primárně leží důkazní břemeno, a na provedené dokazování by měly navazovat úvahy, ze kterých logickým způsobem vyplývají závěry o splnění jednotlivých podmínek. 5. Těmto požadavkům však rozhodnutí I. stupně nevyhovuje, neboť správní orgán otázku, zda použitý rychloměr byl automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy, nijak neřeší, pouze konstatuje, že jím je, což je však závěr nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť nebylo provedeno žádné dokazování, ze kterého by „automatizace“ rychloměru vyplývala. 6. Správní orgán tedy sice konstatoval, že použitý rychloměr je „automat“, nicméně již neřešil, zda v takovém případě došlo ze strany obecní policie ke zveřejnění informace o zřízení stálého automatického technického systému obecní policií, a je proto nutné vycházet z toho, že tato podmínka splněna nebyla, a tedy nelze k výstupu z měření přihlížet, neboť se jedná o nepoužitelný důkaz podle § 51 odst. 1 správního řádu, neboť panuje pochybnost, zda byl získán v souladu s právními předpisy. 7. Správní orgán se nezabýval ani tím, zda bylo měření rychlosti prováděno obecní policií na úseku určeném Policií ČR a v součinnosti s ní, jakož ani tím, zda jeho účelem bylo zvyšování bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Proto i v tomto ohledu je rozhodnutí I. stupně nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a rovněž i z tohoto důvodu panuje pochybnost o důkazní použitelnosti výstupu z měření. 8. Žalobce dále namítá, že správní orgán pouze konstatoval, že v měřeném úseku platil rychlostní limit 50 km/h podle § 18 odst. 4 silničního zákona, nijak však tento závěr neprokázal a neodůvodnil (z výstupu z rychloměru či oznámení od obecní policie nelze o rychlostním limitu usuzovat, neboť rychloměr nebyl ověřen ke zjišťování rychlostního limitu, tento údaj je zadáván operátorem, a jedná se tedy o podklady povahy úředního záznamu, tedy o nepoužitelné důkazní prostředky). K údajnému překročení rychlostí přitom mělo dojít na třídě Tomáše Bati, tj. ulice, která prochází napříč celým Zlínem, a žalobci je známo, že se na této ulici nachází rozdílné rychlostní limity. 9. Žalobce zastává názor, že v případě, že se měřený úsek nachází na ulici dlouhé několik kilometrů, a to na území krajského města, přičemž se jedná o tzv. dopravní tepnu, která má na různých místech různý rychlostní limit, měl by správní orgán v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla prokázat, že v úseku, kde mělo dojít k překročení rychlosti, skutečně platil údajně porušený rychlostní limit. Nelze ignorovat, že provozovatel vozidla nemusel být měření rychlosti přítomen, a nemusí mu tedy být rychlostní limit na daném místě znám. II. Vady výroku 10. Dále žalobce namítá, že z výroku (ostatně ani z odůvodnění) nelze dovodit, že by správní orgán ukládal pokutu s ohledem na zákonná kritéria podle § 125e odst. 2 silničního zákona. 11. Rovněž namítá, že výrok je neurčitý, neboť není zřejmé, v jakém směru měl řidič žalobcova vozidla jet. Žalobce není ze Zlína a měřený úsek se nachází zhruba uprostřed města, není mu tedy zřejmé, kde se centrum Zlína nachází (nelze přehlédnout též atypický podlouhlý tvar tohoto města). III. Pokuta 12. Správní orgán mj. uvedl, že nijak nepřihlédl k okolnostem údajného překročení rychlosti, neboť mu okolnosti nejsou známy. Žalobce namítá, že správní orgán měl podle § 50 odst. 3 a § 3 správního řádu povinnost zajistit tolik důkazů, aby mohl podloženě zvážit všechna zákonná kritéria pro výměru pokuty obsažené v § 125e odst. 2 silničního zákona. Pokud správní orgán uvádí, že mu okolnosti (jako např. hustota provozu, výhledové poměry, stav vozovky apod.) případu nejsou známy, měl správní orgán provést další dokazování, případně měl postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo, a vycházet z toho, že okolnosti případu byly natolik polehčující, že odůvodňují pokutu na samé spodní hranici zákonné sazby. Správní orgán tedy vyměřil pokuty bez ohledu na jedno ze zákonných kritérií, a proto je uložená pokuta nezákonná. 13. Dále správní orgán uvedl, že přihlédl k tomu, že „k porušení pravidel došlo v pracovní den, v době odpolední, kdy je hustota provozu vysoká“. K tomu žalobce namítá, že se jedná o úvahu nepřezkoumatelnou pro nedostatek důvodů, neboť správní orgán neprokázal, že by v době měření byla vysoká hustota provozu, což je jediné, na čem záleží. Obvyklá hustota provozu je pro závažnost konkrétního překročení rychlosti zcela irelevantní. 14. Žalobce rovněž namítá, že samotná výměra pokuty je nepřezkoumatelná, neboť není zřejmé, jakou závažností správní orgán hodnotil jednotlivá (polehčující či přitěžující) kritéria, konečná výše pokuty se tak žalobci jeví jako dílo náhodného generátoru čísel, jeližko není zřejmé, jak správní orgán dospěl k tomu, že právě částka 3.800 Kč je adekvátní s ohledem všechny okolnosti daného případu (správní orgán rovněž nijak nepředestřel svou rozhodovací praxi a žalobce tak není schopen prověřit, zda byla dodržena zásada legitimního očekávání). IV. Protiústavnost 15. Závěrem žalobce poukázal na to, že výkonná moc uměle a účelově přenáší odpovědnost a trest na zpravidla nevinného provozovatele motorového vozidla, neboť neumí anebo nechce odsoudit a potrestat skutečného pachatele a vychází z nepřípustné zásady „lépe, když bude potrestán někdo byť nevinný, než nikdo“. To je přitom v přímém rozporu s tím, co judikuje Ústavní soud a NSS, srov. např. rozsudek ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2As 46/2005- 55: „Pokud je jisté či vysoce pravděpodobné, že jedna z vícero konkrétních osob se jednání majícího znaky skutkové podstaty přestupku dopustila, avšak není na jisto postaveno, která z nich to byla, nelze za přestupek postihnout nikoho, třebaže pachatel přestupku se mezi uvedenými osobami zjevně nachází“. 16. Žalobce tedy namítá, že samotná skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla, a především pak povinnost stanovená v § 10 odst. 3 silničního zákona, je v rozporu s Ústavou, ústavními principy a základními právy. 17. Ztotožnit se lze zejména s usnesením Senátu, ve kterém tento vyjádřil názor zpochybňující ústavní konformnost předmětné novely o provozu na pozemních komunikacích: „Jedním z hlavních argumentů odpůrce nového znění právní normy je fakt, že zákon neodpovídá jednomu z principů trestního práva obecně, tj. neodvratnosti sankce za spáchaný delikt. Sankce (pokuta) uložená provozovateli vozidla v rozporu s výše uvedeným principem nepostihne pachatele deliktu, nýbrž přenáší odpovědnost na osobu odlišnou od pachatele, jejíž zjištění je pro správní orgán snadnější“. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že po zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla již nelze zahájit řízení o přestupku s jeho pachatelem, ačkoli by jeho vina mohla být snadno prokazatelná