29 A 10/2019

Krajský soud v Brně obdržel dne 25. 1. 2019 společnou žalobu žalobců proti výše označenému rozhodnutí žalovaného. Výrokem I. tohoto rozhodnutí žalovaný jako nepřípustné zamítl odvolání paní T. L. Výrokem II. pak žalovaný zamítl odvolání žalobců proti rozhodnutí Městského úřadu v Ivančicích (dále jen „stavební úřad“) ze dne 27. 7. 2018, č. j. S-MI 6836/2012-SÚ-Ho-132 (dále jen „rozhodnutí stavebního úřadu“), jímž stavební úřad na základě žádosti osob zúčastněných na řízení 1) a 2) – dále také jen „stavebníci“ – ze dne 11. 4. 2012 dodatečně povolil stavbu „Přístavba, stavební úpravy a nástavba podkroví objektu bez čp/če (x) na ulici x, x, na pozemcích parcel. číslo st. x (zastavěná plocha a nádvoří), x (zahrada) kat. území x, pro změnu užívání na rodinný dům s kanceláří“ (pozn.: všechny zde uváděné nemovité věci se nachází v katastrálním území Ivančice); žalovaný svým rozhodnutím rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.

Žalobci se domnívají, že rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, vykazuje řadu zásadních nedostatků, které mají jednotlivě i ve svém souhrnu za následek jeho nezákonnost a nesprávnost. Z důvodu zkrácení na svých právech tak navrhli, aby Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí zrušil.

Dle názoru žalobců stavební úřad ve svém rozhodnutí zcela rezignoval na zásadu materiální pravdy, když při svém rozhodování vycházel výhradně z podkladů dodaných stavebníky, aniž by si vlastními zjištěními učinil úsudek o správnosti údajů, které učinil základem svého rozhodování. V tomto směru odkázali žalobci na § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), který upravuje právě zásadu materiální pravdy. Ze skutkového hlediska pak zmínili zejména problematiku nepřípustného zastínění oken, k němuž by došlo v případě realizace zamýšleného stavebního záměru (zejména nástavbou). Žalobci přitom v řízení předložili znalecký posudek vypracovaný Ing. K. Č., CSc., autorizovaným inženýrem pro obor technika staveb a soudním znalcem v oboru stavebnictví. Z tohoto posudku vyplývá, že po provedení stavebního záměru nebudou splněny požadavky na hodnotu činitele denní osvětlenosti u tří z posuzovaných obytných místností žalobců. Na to pak stavebníci reagovali znaleckým posudkem vypracovaným znaleckým ústavem DEKPROJEKT s.r.o. (dále jen „DEKPROJEKT“), z něho vyplynuly opačné závěry. Žalobci v tomto směru zpochybňují správnost posledně jmenovaného znaleckého posudku, stejně jako zpochybňují jeho formální náležitosti (o znalecký posudek se tak v důsledku absence některých povinných náležitostí jednat nemá). Zároveň dle žalobců stavební úřad nekriticky převzal závěry tohoto znaleckého posudku a námitky žalobců odbyl. Právě v tom, a v tom, že stavební úřad neprovedl žádná měření a neučinil si úsudek o správnosti vstupních dat, spočívá zmíněná rezignace na zásadu materiální pravdy.

Prostřednictvím poukazu na § 89 odst. 6 stavebního zákona žalobci dále dovozují, že stavební úřad překročil své kompetence. Učinil si totiž úsudek o námitce týkající se rozsahu vlastnických nebo jiných věcných práv. Tato námitka souvisí s tím, že přístup a příjezd k dodatečně povolované stavbě má být zajištěn pouze průchodem (průjezdem) domem č. p. x na pozemku p. č. x, a to na základě smlouvy o zřízení věcného břemene z roku 1993. Dle žalobců si stavební úřad v reakci na jejich námitky učinil úsudek o rozsahu předmětného věcného břemene; to však nepřísluší, právě s přihlédnutím k § 89 odst. 6 stavebního zákona, správnímu orgánu, ale soudu. V této souvislost jsou žalobci toho názoru, že dodatečně povolovaná stavba není v souladu s požadavky § 111 odst. 1 písm. b) a c) stavebního zákona, neboť k ní mj. není zajištěn příjezd.

Dále měl stavební úřad překročit pravidla o koncentraci stavebního řízení, jak vyplývají z § 112 odst. 1 stavebního zákona. Ústní jednání ve věci totiž proběhlo dne 16. 5. 2018, přičemž po tomto okamžiku, tedy poté, co nastaly účinky koncentrace řízení, doplnili stavebníci podklady rozhodnutí (vyjádření znaleckého ústavu DEKPROJEKT, které představovalo i změnu projektové dokumentace). K těmto podkladům tedy stavební úřad neměl přihlížet. Nadto nedal stavební úřad žalobcům možnost na takto doplněné podklady reagovat. Tyto skutečnosti, které žalobci uvedli v odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu, žalovaný vypořádal nesprávně, což mělo za následek porušení procesních práv žalobců jako účastníků správního řízení.

Žalobci také tvrdí, že stavební úřad nepřípustně rozšířil předmět řízení o odstranění stavby. V tomto směru zmínili, jak byl předmět řízení vymezen k okamžiku zahájení řízení o odstranění stavby v roce 2012, a jak byl předmět řízení postupně upřesňován. K tomuto upřesnění navíc došlo k době, kdy bylo řízení přerušeno. Zároveň není zřejmé, jak stavební úřad dospěl k závěrům o tom, co je vlastně předmětem řízení o odstranění stavby.

Podle názoru žalobců také nebyly dodrženy odstupové vzdálenosti, resp. tyto odstupové vzdálenosti stavební úřad (a ani žalovaný) neposoudil. Požadavky na vzájemné odstupy staveb vyplývají v daném případě zejména z § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“). S příslušnými námitkami, které žalobci ve stavebním řízení vznesli, se žalovaný vypořádal toliko blíže neobjasněnou argumentací, že odstupové vzdálenosti být posuzovány nemusí, neboť dodatečně povolovaná stavba je umisťována v proluce. S tím však, s přihlédnutím k vymezení pojmu „proluka“, žalobci nesouhlasí.

Co se týká procesních pochybení správních orgánů, uvádí žalobci, že došlo k pochybení při rozhodování o procesním nástupnictví pana Bc. J. V., a to poté, co se ten stal nabyvatelem bytové jednotky v budově č. p. x, kterážto jednotka původně byla ve vlastnictví paní T. L. Stavební úřad i žalovaný rovněž opomenuli vypořádat námitku paní E. K. z podání ze dne 12. 6. 2018, která se týkala „zhoršení osvětlovacích poměrů vlivem nově navrhované stavby“.

Dle žalobců dále projektová dokumentace obsahuje nepravdivá tvrzení a je v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu. To se týká zejména toho, že v rozporu s projektovou dokumentací a rozhodnutím stavebního úřadu k dodatečně povolované stavbě neexistuje žádná „stávající kanalizační přípojka“. I zde stavební úřad rezignoval na zjištění skutečného stavu věci a na zásadu materiální pravdy, jakož i na požadování odvodu odpadních vod, což je nepodkročitelná podmínka pro povolení stavby.

Žalobkyně e) také již ve stavebním řízení namítla přesah požárně nebezpečného prostoru na svůj pozemek. Její námitka však byla zamítnuta s několika odůvodněními, která si vzájemně protiřečí. Stavebníci totiž jednak dodali nové posouzení dané otázky, které je v rozporu s posouzením dřívějším, jednak stavební úřad sice tvrdí, že přesah požárně nebezpečného prostoru je minimalizován, avšak jinde uvádí, že žádný takový přesah neexistuje. Nadto stavební úřad nevypořádal žalobkyní e) opakovaně vznášenou námitku zastínění její nemovitosti.

Ve vyjádření k žalobě žalovaný vyjádřil nesouhlas s prezentovanými žalobními body. V prvé řadě tak zmínil, jak je konstruováno důkazní břemeno stavebníka v řízení o dodatečném povolení stavby. Během stavebního řízení přitom stavební úřad stavebníky opakovaně vyzval k doplnění dokladů, přičemž nesrovnalosti v projektové dokumentaci byly odstraněny. Co se týká znaleckého posudku Ing. Č., tento posudek byl zpracován pro běžné prostory, nikoli pro historické centrum, kde se předmětná stavba nachází. Zároveň stavební úřad není oprávněn provádět vlastní měření, to přísluší autorizovaným osobám. Svá měření, která by prokazovala nesprávnosti, žalobci k důkazu nepředložili. Pouhými návrh účastníků řízení není správní orgán vázán.

Za nedůvodnou považuje žalovaný i námitku týkající se překročení pravomoci stavební úřadu v souvislosti s právní úpravou dle § 89 odst. 6 stavebního zákona. Příslušné věcné břemeno je zapsáno do katastru nemovitostí, čímž se má za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Je třeba vzít v potaz presumpci správnosti údajů zapsaných v katastru nemovitostí.

Dle názoru žalovaného umožnil stavební úřad žalobcům vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním. Toto vyjádření žalobci také podali, přičemž stanovisko od společnosti DEKPROJEKT, které stavebníci doplnili do spisu po ústním jednání spojeném s ohledáním dne 16. 5. 2018, nepředstavovalo ani změnu projektové dokumentace, ani změnu stavby.

Pokud jde o vymezení předmětu řízení, stavební úřad musí upřesnit odstraňovanou stavbu a stavebník pak následně upraví i žádost o dodatečné povolení stavby. To se ve věci také stalo. Navíc samotná žádost o dodatečné povolení stavby bez zahájeného řízení o odstranění stavby není žádostí ve smyslu § 45 odst. 1 správního řádu. Tato řízení spolu bezprostředně souvisí a stavební úřad je oprávněn v řízení o odstranění stavby upřesňovat předmět řízení (jedná se o řízení z moci úřední), na kteréžto řízení pak navazuje řízení o dodatečné povolení stavby. Navíc stavebníci neměnili stavbu, ale jen upřesnili pojmy dle stavebního zákona – ve věci se nejednalo o pouhé stavební úpravy, ale také o nástavbu.

Žalovaný také trvá na svém názoru, že stavba byla umisťována v proluce. Rovněž okruh účastníků řízení byl stanoven správně. Připomínku paní K. nebylo možné považovat za námitku ve smyslu stavebního zákona, přičemž otázkou zastínění objektů se stavební úřad ve svém rozhodnutí zabýval.

Konečně žalovaný nesouhlasí ani s tvrzeními o nepravdivosti projektové dokumentace – dodatečně povolovaná stavba totiž má potřebné přípojky. Zároveň je třeba konstatovat, že požárně nebezpečný prostor nepřesahuje na sousední pozemky. S námitkami žalobců, vznesenými v rámci správního řízení, se stavební úřad vypořádal.

Osoby zúčastněné na řízení 1) a 2) – stavebníci – v obecné rovině zmínily, že stavební řízení trvalo dosud 6 let. To bylo způsobeno zejména důsledným uplatňováním práv žalobců, z čehož lze dovozovat, že na svých procesních právech tito zkrácení nebyli. Celé řízení bylo opakovaně podrobováno kontrole nadřízeného orgánu. V tomto kontextu považují stavebníci žalobu za obstrukční.

Dle názoru osob zúčastněných na řízení 1) a 2) nedošlo k porušení zásady materiální pravdy. Daná námitka se týká toliko problematiky zastínění. Rozdíly mezi zjištěními znalce Ing. Č. a znaleckého ústavu DEKPROJEKT byly vysvětleny právě ve znaleckém posudku zmíněného znaleckého ústavu. Tím byly odstraněny rozpory, které v řízení vyvstaly v průběhu řízení ve vztahu k původní zastiňovací studii, kterou vypracovala Ing. B. R. Znalecký posudek znaleckého ústavu DEKPROJEKT zároveň obsahuje veškeré obsahové i formální náležitosti, kdy naopak znalecký posudek Ing. Č. byl ve stavebním řízení předložen opožděně a byl neúplný (absence měření, neposouzení hodnot pro historické centrum města apod.). Stavební úřad ve svém rozhodnutí uvedl rozsáhlé úvahy, které se týkají skutkových zjištění ohledně problematiky zastínění. Proti znaleckým zjištěním znaleckého ústavu DEKPROJEKT brojili žalobci nekvalifikovaným způsobem, pouhými tvrzeními.

Správní orgány dle osob zúčastněných na řízení 1) a 2) rovněž nepřekročily meze svých pravomocí. V případě existence věcného práva vycházely ze zápisu v katastru nemovitostí, z něhož je zřejmé, že stavebníci jsou bez dalšího oprávněni k výkonu věcného břemene průchodu a průjezdu.

Dle osob zúčastněných na řízení 1) a 2) taktéž nedošlo k porušení pravidel o koncentraci řízení. Žalobci měli plnou možnost vyjádřit se k listinám, které byly do správního spisu doplněny po 16. 5. 2018, a tohoto práva také využili podáním ze dne 10. 6. 2018.

Nemělo dojít ani k nepřípustnému rozšíření předmětu řízení o odstranění stavby, kdy řízení o dodatečném povolení stavby bylo vedeno v rozsahu, který odpovídá fakticky realizovanému rozsahu prací, které byly předmětem řízení o odstranění stavby, přičemž konečné vymezení (zpřesnění) bylo provedeno sdělením ze dne 4. 11. 2015. Ke všem relevantním otázkám se v této souvislosti žalobci měli možnost vyjádřit a také tak učinili.

Osoby zúčastněné na řízení 1) a 2) taktéž nesouhlasí s argumentací týkající se absence posouzení odstupových vzdáleností. Jednak souhlasí se závěry správních orgánů, jednak danou argumentaci žalobců považují za absurdní, a to vzhledem k tomu, že stavba na daném místě stojí již téměř 100 let.

K žádným pochybením nemělo dojít ani v souvislosti s údajným nesprávným postupem při rozhodování o procesním nástupnictví pana V., a ani námitka paní K. fakticky nebyla opomenuta. Stejně tak postrádá odůvodněnost námitka spočívající v tvrzení o neexistenci napojení na inženýrské sítě, resp. v tom, že projektová dokumentace neodpovídá skutečnosti. Předmětný objekt byl v souladu se svou původní funkcí x napojen na inženýrské sítě, byl u něj vyměněn vodoměr a existence vodovodní přípojky byla prokázána. Podobně nejsou důvodné námitky o přesahu požárně nebezpečného prostoru na cizí pozemek. S touto otázkou, stejně jako s problematikou zastínění, se správní orgány vypořádaly.

K věci se dále vyjádřili žalobci sdělením ze dne 23. 9. 2019. V něm označili žalobní tvrzení, že napadají výrok I. rozhodnutí žalovaného, za nedopatření. Napaden měl být výrok II., což plyne i z celého textu žaloby.

Osoby zúčastněné na řízení 1) a 2) následně zaslaly soudu dne 6. 12. 2019 sdělení, které se týkalo zejména otázky kanalizační přípojky. V tomto směru odkázaly na své vyjádření k žalobě a nad jeho rámec dodaly, že dne 17. 1. 2019 byla mezi spoluvlastníky pozemku p. č. st. x jako spoluvlastníky služebné nemovité věci a osobami zúčastněnými na řízení 1) a 2) jako vlastníky panujících nemovitých věcí (pozemky p. č. st. x a x) uzavřena smlouva o zřízení věcných práv odpovídajících služebnostem. Touto smlouvou byly zřízeny mj. služebnosti inženýrských sítí: a) věcné právo odpovídající služebnosti inženýrské sítě dle § 1267 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) spočívající v právu vlastníka panujících nemovitých věcí na služebné nemovité věci zřídit, provozovat a udržovat vedení vodovodní – vodovod, jakož i provádět na něm úpravy za účelem jeho modernizace, zlepšení jeho výkonnosti a případných oprav; b) věcné právo odpovídající služebnosti inženýrské sítě dle § 1267 občanského zákoníku spočívající v právu vlastníka panujících nemovitých věcí na služebné nemovité věci zřídit, provozovat a udržovat vedení kanalizační – splašková kanalizace, jakož i provádět na něm úpravy za účelem jeho modernizace, zlepšení jeho výkonnosti a případných oprav.

Osoby zúčastněné na řízení 1) a 2) dodaly, že smluvní strany smlouvy ze dne 17. 1. 2019 si sjednaly, že inženýrské sítě dle této smlouvy budou vybudovány pouze v kapacitě odpovídající potřebám rodinného domu, resp. stavbě nacházející se na pozemku p. č. st. x. Je tedy nepochybné, že tyto služebnosti se vztahují k uvedené stavbě na označeném pozemku. Důvodem uzavření předmětné smlouvy, resp. zřízení předmětných služebností, však nebyla žalobci tvrzená neexistence přípojky splaškové kanalizace, avšak výlučně snaha osob zúčastněných na řízení 1) a 2) zjednodušit proces realizace výstavby, resp. předejít případným dalším obstrukcím žalobců v této části rekonstrukce jejich domu, kdy tak v minulosti žalobci již činili. Zároveň dne 25. 10. 2019 byl Městským úřadem Ivančice pod č. j. S-MI 22370/2019-SÚ-Ho-3 na základě žádosti osob zúčastněných na řízení 1) a 2) jako žadatelů vydán územní souhlas – „souhlas s umístěním stavby vodovodní a splaškové kanalizační přípojka k objektu na parcele P.Č. ST. x“. Tento územní souhlas nabyl účinnosti dne 31. 10. 2019. Na základě tohoto územního souhlasu byly vybudovány osobami zúčastněnými na řízení 1) a 2) jako stavebníky zcela nové přípojky vodovodu a splaškové kanalizace ke stavbě nacházející se na pozemku p. č. st. x, a to tedy vedle stávajících (původních) přípojek, jejichž existenci žalobci nedůvodně zpochybňují.

Konečně žalobci zaslali soudu dne 10. 12. 2019 vyjádření, v němž blíže rozvádí svou argumentaci k námitkám spočívajícím v tvrzení o nepřípustném rozšíření předmětu řízení o odstranění stavby a chybném výkladu správních orgánů k posouzení odstupových vzdáleností (zejména závěru o tom, že stavba byla realizována v „proluce“).

Při ústním jednání konaném dne 17. 12. 2019 (z něhož se žalovaný omluvil) žalobci prostřednictvím svého právního zástupce uvedli, že dle jejich názoru je žaloba důvodná. Navázali na dosavadní žalobní argumentaci. Předně zmínili, že jimi předložené podklady nevzal stavební úřad řádně v potaz, zejména se to týká předloženého znaleckého posudku Ing. Č. – ten nebyl jako důkaz proveden. Žalobci také opakovaně namítali, že vstupní údaje, o které opírali své stanovisko stavebníci, a o které se opíral také jimi předložený znalecký posudek, správní orgány neověřily a danými námitkami se nezabývaly.

Zástupce osob zúčastněných na řízení 1) a 2) rovněž odkázal na dosavadní písemná podání, zejména na vyjádření ze dne 10. 7. 2019.

Soud se v průběhu ústního jednání rozhodl provést k důkazu znalecký posudek znaleckého ústavu DEKPROJEKT z února roku 2018, č. ZP0021/2018, označený jako „Posouzení míry zastínění z pohledu denního osvětlení vybraných místností domu J. S. x a domu J. S. x vlivem přístavby, nástavby a stavebních úprav objektu bez čp/če na p.č. st. x a p.č. x“, jehož objednatelem byla osoba zúčastněná na řízení 1). Dále soud k důkazu provedl znalecký posudek z března 2017, č. 10-2/17, jehož zpracovatelem byl Ing. K. Č., CSc., soudní znalec v oboru stavebnictví, odvětví stavby obytné a stavby průmyslové, specializace technika prostředí, a odvětví stavební různá, specializace stavební fyzika; objednatelem byl žalobce a) a tento znalecký posudek je označen jako „Posouzení vlivu rekonstrukce RD s kanceláří na p.č.x, k.ú. x na insolaci a denní osvětlení stávajících objektů zástavby“. Dále soud k důkazu provedl osobami zúčastněnými na řízení 1) a 2) předložený výpis z katastru nemovitostí ze dne 5. 12. 2019 pro LV x a k. ú. x, dle kterého měly tyto osoby dne 17. 1. 2019 se spoluvlastníky pozemku p. č. st. x uzavřít smlouvu o zřízení věcných práv odpovídajících služebnostem inženýrských sítí, kdy ty měly odpovídat mj.: a) věcnému právu odpovídající služebnosti inženýrské sítě dle § 1267 občanského zákoníku spočívající v právu vlastníka panujících nemovitých věcí na služebné nemovité věci zřídit, provozovat a udržovat vedení vodovodní – vodovod; b) věcnému právu odpovídající služebnosti inženýrské sítě dle § 1267 občanského zákoníku spočívající v právu vlastníka panujících nemovitých věcí na služebné nemovité věci zřídit, provozovat a udržovat vedení kanalizační – splašková kanalizace. Osoby zúčastněné na řízení 1) a 2) předložily také kopii územního souhlasu Městského úřadu Ivančice ze dne 25. 10. 2019, č. j. S-MI 22370/2019-SÚ-Ho-3. Jím stavební úřad vyslovil „souhlas s umístěním stavby vodovodní a splaškové kanalizační přípojka k objektu na parcele P.Č. ST. x“; rovněž tuto písemnost provedl soud k důkazu. Konečně soud konstatoval obsah dvou fotografií obsažených ve vyjádření žalobců ze dne 10. 12. 2019, kdy tyto fotografie jednak jako letecký snímek z údajů katastru nemovitostí ilustrovaly umístění jednotlivých objektů v příslušném místě, jednak dokládaly, jak vypadá, v souvislosti s právním závěrem správních orgánů týkajícím se odstupových vzdáleností v místě, proluka.

Po konstatování obsahu shora uvedených důkazních prostředků uvedl zástupce žalobců, že žalobci již v průběhu správního řízení zpochybňovali použitou metodu (ta je dle nich velmi nepřesná a v dané věci nevhodná a spíše vychází z odhadů) a jak ústav DEKPROJEKT dospěl ke svým výsledkům; rovněž namítali, že nikdo neověřil vstupní data (rovinu, od které se měří, jaký je výškový stav stávajícího domu apod.), s nimiž daný ústav pracoval. Zároveň stavební úřad vycházel pouze z údajů a podkladů prezentovaných stavebníky a úřad tyto údaje nijak neověřoval (z toho vycházel i DEKPROJEKT). Ti také začali oproti původnímu stavu stavět zcela novou část budovy a stavbu. Žalobci také navázali na svou argumentaci týkající se nesprávného postupu stavebního úřadu z hlediska § 89 odst. 6 stavebního zákona a uvedli pochybnosti, které vedou k nejistotě o rozsahu věcného břemene průchodu a průjezdu.

Zástupce osob zúčastněných na řízení 1) a 2) se shora uvedenou argumentací žalobců vyjádřil nesouhlas. Upozornil na to, že odvolání žalobců se týkalo takřka jen procesních otázek, pouze jeden žalobní bod byl předmětem odvolacího řízení. Co se týká znaleckého posudku Ing. Č., ten byl předložen až po uplynutí koncentrační lhůty, pročež žalovaný k němu argumentačně nepřihlížel, nicméně jeho obsah se musel projevit v rozhodnutí ze dne 7. 11. 2017, č. j. JMK 142410/2017, sp. zn. S-JMK 87452/2017 OÚPSŘ, kterým žalovaný zrušil „původní“ rozhodnutí o dodatečném povolení stavby ze dne 31. 3. 2017, č. j. S-MI 6836/2012-SÚ-Ho-104 (zde žalovaný vyslovil, co je pro vyhovění žádosti stavebníků o dodatečné povolení stavby nutné ještě předložit). Stavební úřad se přitom s jistou konkurencí znaleckých posudků, byť se nejednalo „přímou konkurenci“, vypořádal a případné rozdíly oproti zjištěním Ing. Č. byly ve znaleckém posudku společnosti DEKPROJEKT vysvětleny. Společnost DEKPROJEKT provedla fyzické zaměření roviny na místě samém tak, aby z této roviny byly odvozovány další data z hlediska použité metody – ta je běžně používána. Znalecký posudek společnosti DEKPROJEKT zároveň vykazuje komplexnější podobu a nebudí pochybnosti o své správnosti. Své pochyby žalobci formulovali pouhým „laickým“ způsobem. U věcného břemene průchodu a průjezdu se osoby zúčastněné na řízení 1) a 2) zcela ztotožňují s názory stavebního úřadu a žalovaného. Pokud by obdobné námitky, jako byly ty žalobců, byly uplatňovány v každém stavebním řízení, a soudy by musely přezkoumávat údaje zapsané v katastru nemovitostí, došlo by k naprosté paralyzaci činnosti stavebních úřadů i soudů.

Soud se v první řadě věnoval tomu, jak je vymezen rozsah žaloby. Jak ve svých vyjádřeních totiž poznamenali žalovaný i osoby zúčastněné na řízení 1) a 2), v textu žaloby žalobci výslovně uvádí, že napadají výrok I. rozhodnutí žalovaného. Jak uvedly osoby zúčastněné na řízení 1) a 2), dle § 71 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) musí žaloba obsahovat „označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá“; přitom dle § 71 odst. 2 s. ř. s. „[ž]alobce může kdykoli za řízení žalobní body omezit. Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby.“

Pokud by soud vycházel striktně a jen z původní žalobní formulace, že „[ž]alobci tímto podávají proti výroku I. napadeného rozhodnutí žalobu“, musel by sdělení žalobců ze dne 23. 9. 2019, že napadají výrok II. rozhodnutí žalovaného, považovat za opožděné a projednat žalobu toliko v rozsahu výroku I. rozhodnutí žalovaného. Takový postup by však byl extrémně formalistický, když z celého znění žaloby je zřejmé, že žalobci napadají především výrok II. rozhodnutí žalovaného, který se týká věcného řešení nastolených otázek. V tomto smyslu také žalobci formulovali žalobní body a celou svou argumentaci. Nadto, což považuje soud za zásadní, již petit, jak je vymezen v původním znění žaloby, jasně specifikuje, že se žalobci domáhají toho, aby soud vydal rozsudek, kterým zruší rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátí k dalšímu projednání a rozhodnutí (žalobní petit tak směřoval proti předmětnému rozhodnutí jako celku).

Krajský soud v Brně tak na základě výše uvedeného projednal žalobu v plném rozsahu rozhodnutí žalovaného a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí (potažmo rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení stavby) soud předesílá, že se jedná o zejména skutkově složitou záležitost. Řízení o odstranění stavby probíhá již od počátku roku 2012 (viz oznámení stavebního úřadu ze dne 29. 2. 2012, č. j. S-MI 3981/2011-SÚ-Ho-2, které se týkalo stavby „Přístavba a stavební úpravy objektu bez čp/če (x) na ulici J. S., I.“), přičemž žádost o dodatečné povolení stavby byla podána dne 11. 4. 2012. V průběhu nyní přezkoumávaného řízení bylo řízení o dodatečné povolení stavby opakovaně přerušováno, a to zejména za účelem doplnění podkladů týkajících se žádosti o dodatečné povolení. Zároveň stavební úřad již jednou stavbu dodatečně povolil, a to rozhodnutím ze dne 31. 3. 2017, č. j. S-MI 6836/2012-SÚ-Ho-104; toto rozhodnutí však zrušil žalovaný svým rozhodnutím ze dne 7. 11. 2017, č. j. JMK 142410/2017, sp. zn. S-JMK 87452/2017 OÚPSŘ – ve věci bylo dle odvolacího orgánu třeba dořešit zejména otázku zastínění vlivem předmětné stavby. Věc je komplikována mj. tím, že stavbu stavebníci realizují v poměrně stísněných podmínkách v prostoru vnitrobloku v rámci starší zástavby v blízkosti centra města x, kdy se jedná o „přestavbu“ x z roku 1923, které, jak vyplývá z dokumentace, která je obsahem správního spisu, je v poměrně zchátralém stavu. Rozhodnutí žalovaného také nedává přímou odpověď na většinu námitek, které žalobci nastolili v rámci žaloby, neboť v odvolání se tito věnovali takřka výhradně otázce tvrzeného porušení koncentrace řízení, resp. neumožnění vyjádřit se k podkladům rozhodnutí (viz námitky uvedené v odstavci 5. tohoto rozsudku).

Žalobci ve svém prvním žalobním bodu namítali porušení zásady materiální pravdy. To dovozují zejména z toho, že stavební úřad (resp. žalovaný) při posouzení věci vyšel toliko z podkladů dodaných stavebníky, zejména ze znaleckého posudku znaleckého ústavu DEKPROJEKT, aniž by vysvětlil, proč se přiklonil k tomuto materiálu, a nikoli k výše zmíněnému znaleckému posudku Ing. Č.; stavební úřad se nevypořádal ani s námitkami ke znaleckému posudku DEKPROJEKTu.

Zde soud uvádí, že souhlasí s obecnými východisky, jak je žalobci vymezili. Zásada materiální pravdy je vymezená v ustanovení § 3 správního řádu, dle kterého „[n]evyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2“. Bez relevance není ani odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2007, č. j. 1 As 46/2006-75, publikovaný pod č. 1202/2007 Sb. NSS (všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

I přes výše uvedenou skutečnost se však domnívá, že daný žalobní bod není důvodný. Lze přitom do jisté míry litovat toho, že žalobci obdobnou námitku nevznesli v rámci odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu a neučinili ji tak předmětem odvolacího přezkumu, a to tak, aby se s ní žalovaný musel explicitně vypořádat.

Soud konstatuje, že problematikou znaleckého posudku společnosti DEKPROJEKT se žalovaný zabýval na s. 21 až 22 svého rozhodnutí, jakož následně i na s. 23, kde se stavební úřad ve velmi stručné podobě věnoval i otázce znaleckého posudku Ing. K. Č. Žalovaný se pak zřejmě i s ohledem na podobu odvolacích námitek výslovně nezabýval problematikou odlišných zjištění v obou znaleckých posudcích a převzal závěry formulované ve znaleckém posudku znaleckého ústavu DEKPROJEKT (viz s. 17 žalobou napadeného rozhodnutí).

Ze skutkového hlediska soud uvádí, že stavebníci v rámci řízení o dodatečné povolení stavby předložili diagram zastínění zpracovaný v červnu roku 2013 Ing. B. R., autorizovanou inženýrkou pro pozemní stavby. Daný materiál tak s ohledem na normu ČSN 734301 „Obytné budovy“ konstatoval, že „Rekonstrukcí rodinného domu na pozemku parc. č. x v k.ú. x nedojde k zastínění stávajících okenních otvorů nad normou stanovené hodnoty“. V daném případě se jednalo o „okenní otvory“ u domů č. p. x a x. K tomu však žalovaný v rozhodnutí ze dne 7. 11. 2017, č. j. JMK 142410/2017, sp. zn. S-JMK 87452/2017 OÚPSŘ, kterým zrušil „původní“ rozhodnutí o dodatečném povolení stavby ze dne 31. 3. 2017, č. j. S-MI 6836/2012-SÚ-Ho-104, uvedl, že projektová dokumentace řešila „jen zastínění obytných místností týkající se oslunění“, nikoli však „zastínění týkající se denního osvětlení“. Žalovaný tak mj. konstatoval, že „[p]rojektová dokumentace však denní osvětlení stávajících pobytových místností v souvislosti s dodatečně povolovanou stavbou neřeší a tak ani nelze přezkoumat, zda § 12 odst. 1 vyhl. č. 268/2009 Sb. předmětná stavba splňuje“ [pozn.: vyhláška č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby (dále jen „vyhláška č. 268/2009 Sb.“)].

S ohledem na zrušovací důvody rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2017 tak stavební úřad vydal dne 4. 1. 2018 pod č. j. S-MI 6836/2012-SÚ-Ho-120 ( ve znění opravného usnesení ze dne 19. 1. 2018) výzvu, aby stavebníci odstranili nedostatky své žádosti o dodatečné povolení stavby, mj. diagram zastínění obytných místností stávajících objektů okolní zástavby (včetně zastínění týkajícího se denního osvětlení). V reakci na to stavebníci podáním ze dne 22. 3. 2018 předložili mj. právě znalecký posudek ze dne 22. 2. 2018 vypracovaný společností DEKPROJEKT (znalecký posudek Ing. Č. z března 2017 přitom byl stavebnímu úřadu doručen dne 15. 3. 2017, přičemž Ing. Č. zde dovozoval, že požadavky na insolaci a denní osvětlení nebudou v důsledku realizované stavby splněny v případě tří místností v budovách č. p. x a x; jak přitom uvedl stavební úřad ve svém rozhodnutí ze dne 31. 3. 2017, č. j. S-MI 6836/2012-SÚ-Ho-104, na s. 17, k tomuto znaleckému posudku již nepřihlížel (zřejmě jej považoval za opožděně podaný – k tomu viz také odkaz žalovaného na § 112 stavebního zákona na s. 18 jeho rozhodnutí ze dne 7. 11. 2017, č. j. JMK 142410/2017, sp. zn. S-JMK 87452/2017 OÚPSŘ).

Jak vyplývá ze znaleckého posudku znaleckého ústavu DEKPROJEKT, součástí zadání bylo i zdůvodnění případných rozdílů oproti zjištěním znaleckého posudku Ing. Č., pakliže se tyto rozdíly objeví. Znalecký posudek společnosti DEKPROJEKT pak dospěl k závěru, že doba oslunění bude ve všech kontrolních bodech vyhovovat požadavkům normy ČSN 73 4301. Rozdíly oproti zjištěním Ing. Č. byly zdůvodněny tak, že v jeho znaleckém posudku nebyly ve stávajícím stavu zohledněny části stavby budovy p. č. x (posuzovaného objektu), které byly v minulosti zbourány, přičemž se mělo jednat zejména o kotelnu v 1. nadzemním podlaží a o místnost s nádržemi ve 2. nadzemním podlaží. Původní dokumentace daného domu přitom má dokazovat, že tyto místnosti k objektu patří (patřily) a že v roce 1923 byl objekt, včetně zmíněných místností, zkolaudován. Dále dle tohoto posudku nebyla v posouzení Ing. Č. zohledněna v návrhovém stavu nová úprava povrchu části pozemku p. č. 21/1, kde se travnatý povrch mění na povrch betonové zámkové dlažby (což zvyšuje použitý činitel odrazu světla pro exteriér – viz s. 14 znaleckého posudku). Znalecký posudek znaleckého ústavu DEKPROJEKT už tyto skutečnosti má zohledňovat.

K tomu soud uvádí, zjednodušeně řečeno, že v rámci řízení o dodatečném povolení stavby má stavebník povinnost předložit podklady v rozsahu, v jakém by byl požadován, podal-li by řádnou žádost o stavební povolení (viz § 129 odst. 3 stavebního zákona). Zároveň dle § 129 odst. 2 stavebního zákona břemeno prokázání relevantních skutečností tíží stavebníka (vlastníka stavby), který tak mj. musí prokázat, že stavba „není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem“ [§ 129 odst. 2 písm. c) stavebního zákona v relevantním znění].

V dané věci, jak již bylo řečeno, stavebníci předložili v rámci stavebního řízení diagram zastínění zpracovaný v červnu roku 2013 Ing. B. R., přičemž rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 11. 2017, č. j. JMK 142410/2017, sp. zn. S-JMK 87452/2017 OÚPSŘ, bylo stavebnímu úřadu uloženo, aby zjistil skutečný stav věci, a to prostřednictvím výzvy adresované stavebníkům. V reakci na takovou výzvu stavebníci předložili posudek znaleckého ústavu DEKPROJEKT. V tomto směru tedy stavební úřad (na základě pokynu žalovaného) zjišťoval stav věci, který dosud nevyplýval z předložené projektové dokumentace – docházelo tedy k odstranění nedostatků týkajících se diagramu zastínění z června roku 2013, nikoli k řešení rozporů mezi tímto diagramem a znaleckým posudkem Ing. Č., popř. mezi jeho znaleckým posudkem a posudkem společnosti DEKPROJEKT.

Z celkového průběhu předmětného stavebního řízení přitom vyplývá, že správní orgány znalecký posudek Ing. Č. v podstatě nereflektovaly. To vyplývá např. z vyjádření žalovaného k žalobě, který uvádí, že daný znalecký posudek byl „předložen odvolateli až 15. 3. 2017, tedy po lhůtě, kdy mohli uplatnit námitky (do ústního jednání dne 30. 1. 2017 – k námitkám se po uvedené lhůtě nepřihlíží), i po lhůtě pro vyjádření se k podkladům rozhodnutí (do 5. 2. 2017)“. Je zřejmé, že zde správní orgány v souvislosti s ústním jednáním dne 30. 1. 2017 vycházely z koncentrační zásady vyjádřené v § 112 odst. 1 stavebního zákona, dle kterého „[s]tavební úřad oznámí účastníkům řízení, kteří jsou mu známi, a dotčeným orgánům zahájení stavebního řízení nejméně 10 dnů před ústním jednáním, které spojí s ohledáním na místě, je-li to účelné. Zároveň upozorní dotčené orgány a účastníky řízení, že závazná stanoviska a námitky, popřípadě důkazy mohou uplatnit nejpozději při ústním jednání, jinak že k nim nebude přihlédnuto.“

Zmíněný postup stavebního úřadu (popř. žalovaného), který vycházel z dat uvedených ve znaleckém posudku společnosti DEKPROJEKT (tento znalecký posudek odstraňoval nedostatky původního diagramu zastínění z roku 2013), přičemž tato data žalobci posléze nezpochybňovali jinak než obecnými připomínkami k metodě zpracování apod., by bylo možné akceptovat, a to již proto, že s příslušnými námitkami žalobců se stavební úřad ve svém rozhodnutí vypořádal. Dle názoru soudu však v daném směru bylo řízení stiženo vadou. Ta se odvíjí od skutečnosti, že „původní“ rozhodnutí o dodatečném povolení stavby ze dne 31. 3. 2017, č. j. S-MI 6836/2012-SÚ-Ho-104, žalovaný zrušil. I kdyby byl znalecký posudek Ing. Č. skutečně předložen až po uplynutí koncentrační lhůty v souvislosti s ústním jednáním dne 30. 1. 2017, nelze přehlédnout, že řízení dále probíhalo (po zrušovacím rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2017), a v takto běžícím řízení se uskutečnilo další ústní jednání dne 16. 5. 2018. Dle mínění soudu bylo třeba hledět na znalecký posudek Ing. Č. tak, že ten v důsledku popsaných procesních skutečností pro účely dalšího řízení „obživl“ a bylo se s ním třeba vypořádat jak skutkově, tak v rámci odůvodnění rozhodnutí.

Jak již soud zmínil, tak stavební úřad se ke znaleckému posudku velmi stručně zmínil na s. 23 svého rozhodnutí, kdy takové vypořádání se s tímto důkazem není možné považovat za dostatečné; tuto vadu nezhojil ani žalovaný. V důsledku takové vady řízení pokulhává i odůvodnění rozhodnutí správních orgánů, když tyto se v podstatě nevypořádaly v úplně podobě s otázkou zjištění skutečného stavu věci – ke znaleckému posudku společnosti DEKPROJEKT (který se sice se závěry znaleckého posudku Ing. Č. a příslušným rozdílům mezi jednotlivými zjištěními vypořádáal, což však žel výslovně nereflektoval stavební úřad ani žalovaný) zde byl konkurující znalecký posudek a případné rozpory mezi nimi měl žalovaný řešit, potažmo se k nim přezkoumatelně vyjádřit.

Uvedený nedostatek však považuje soud za zhojitelný v rámci řízení dle s. ř. s. Dle § 77 odst. 2 s. ř. s. „[v] rámci dokazování může soud zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak. Soud jím provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem a ve svém rozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného.“ Dle názoru soudu se nejedná o rozsáhlé doplňování skutkového stavu a vzniklé pochybnosti je tak třeba odstranit v řízení před soudem (srov. např. bod 49. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2017, č. j. 9 As 274/2016-37); s ohledem na shora uvedené má soud za to, že nedochází ani k obcházení koncentrační zásady

Soud tedy v rámci jednání provedl oba znalecké posudky. Soud přitom oba tyto posudky považuje za kvalitně zpracované. V případě hodnocení znaleckého posudku znaleckého ústavu DEKPROJEKT se soud ztotožňuje s hodnocením, které stavební úřad provedl na s. 21, 22 a 23 svého rozhodnutí, na kteréžto pasáže soud pro stručnost odkazuje [tento posudek tedy považuje požadavky na denní osvětlení posuzovaných obytných místností za splněné (dle normy ČSN 73 0580-1 a vyhlášky č. 268/2009 Sb.)]. Zároveň považuje za akceptovatelné závěry, které tento znalecký posudek uvádí na s. 17 ohledně rozdílů oproti skutečnostem zjištěným ve znaleckém posudku Ing. Č. Jedná se o to, že v jeho znaleckém posudku nebyly ve stávajícím stavu zohledněny části stavby budovy p. č. x (posuzovaného objektu), které byly v minulosti zbourány, přičemž se mělo jednat o kotelnu v 1. nadzemním podlaží a o místnost s nádržemi ve 2. nadzemním podlaží. Původní dokumentace daného domu přitom má dokazovat, že tyto místnosti k objektu patří a že v roce 1923 byl objekt, včetně zmíněných místností, zkolaudován (zde soud odkazuje mj. na původní výkresovou dokumentaci objektu, která je obsažena na s. 7 a 8 znaleckého posudku společnosti DEKPROJEKT, což odpovídá i dalším částem správního spisu, zejména v podobě projektové dokumentace a fotografií, na které v řízení odkazovali jeho účastníci). Dále dle tohoto posudku nebyla v posouzení Ing. Č. zohledněna v návrhovém stavu nová úprava povrchu části pozemku p. č. 21/1, kde se travnatý povrch mění na povrch betonové zámkové dlažby (což zvyšuje použitý činitel odrazu světla pro exteriér – viz s. 14 znaleckého posudku). K tomu soud uvádí, že z hlediska posouzení denního osvětlení obytných místností znalecký posudek znaleckého ústavu DEKPROJEKT skutečně vycházel z původní dokumentace objektu (viz např. s. 12 posudku), zatímco posudek Ing. Č. nikoli (viz s. 3 přílohy č. 2 tohoto posudku); obdobné se týká vzpomenutého rozdílu posuzovaných povrchů (travnatý povrch a povrch betonové zámkové dlažby), kdy posudek Ing. Č. se k této problematice nevyjadřuje.

K výše uvedenému je třeba dodat, že Ing. Č. v případě „stávajícího stavu“ objektu vycházel z podoby, kterou zjistil aktuálně v době svého znaleckého zkoumání, zatímco znalecký ústav DEKPROJEKT za „stávající stav“ považoval stav odpovídající původní projektové dokumentaci objektu, a to před odstraněním jeho jedné části. Jak vyplývá z výše uvedeného, rozdíl spočívá v tom, zda byla vzata v potaz kotelna na západní straně objektu. Ta přitom byla stavebníky legálně odstraněna již v roce 2011 (viz sdělení Městského úřadu Ivančice ze dne 11. 3. 2011, č. j. S-MI 3182/2011-SÚ-HO-3). S ohledem na celkový stavební záměr, který je předmětem řízení o dodatečném povolení stavby (viz také níže), považuje soud za relevantní „stávající stav“ výchozí stav před odstraněním bývalé kotelny – toto odstranění kotelny bylo spojené s vybudováním (úředně nepovolených) podzemních prostor na jejím bývalém místě (tyto prostory již jsou předmětem projektové dokumentace přiložené k žádosti o dodatečné povolení stavby).

Věc tedy soud hodnotí tak, že nelze bez dalšího hovořit o tom, že by stavební úřad zcela rezignoval na zásadu materiální pravdy. Z hlediska skutkových zjištění však opomenul vzít plným způsobem v potaz znalecký posudek Ing. Č. Dokazování v tomto směru však bylo doplněno v rámci řízení před soudem, přičemž zdejší soud v rámci takto doplněného dokazování dospěl k závěru, že rozhodnutí stavebního úřadu, potažmo obžalovaného, obstojí.

Soud pak k věci dodává, že nebylo namístě, aby stavební úřad prováděl vlastní měření a hodnocení v tak odborné otázce, jako je např. právě zjišťování denního osvětlení v potaz přicházejících obytných místností či zjišťování výchozích rovin a bodů pro znalecké posuzování (jinak by tomu bylo v případě různých měření, která lze provést i „laickým“ způsobem, např. přeměření vzdálenosti budov, zjištění plochy místnosti apod.). Úkolem správních orgánů bylo vyhodnotit podklady a důkazy předložené v rámci řízení. To také ve vztahu k posudku znaleckého ústavu DEKPROJEKT učinily (a s tímto hodnocením soud souhlasí), přičemž, jak již bylo řečeno, nedostatky v postupech správních orgánů ve vztahu k posudku Ing. Č. byly „odstraněny“ prostřednictvím doplněného dokazování v řízení před soudem. Krajský soud zde také znovu připomíná, že v řízení o dodatečném povolení stavby tíží břemeno prokázání relevantních skutečností stavebníka (vlastníka stavby), který tak mj. musí prokázat, že stavba „není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem“ – viz výše).

Co se týká „parciálních“ připomínek žalobců k problematice znaleckých posudků, je možné poznamenat, že z hlediska průběhu řízení stavebníci nepředložili znalecký posudek znaleckého ústavu DEKPROJEKT primárně jako reakci na znalecký posudek Ing. Č., ale jako podklad, který měl odstranit nedostatky dříve předloženého diagramu zastínění (viz také výše). To, že se posudek znaleckého ústavu DEKPROJEKT vyjádřil i k dřívějšímu posudku Ing. Č., však lze z pohledu fakticity celého řízení považovat za pochopitelné a racionální. Pakliže žalobci uvádí, že „ve vyjádření k nově doplněným podkladům rozhodnutí ze dne 12. 6. 2018“ zpochybnili údaje ve znaleckém posudku DEKPROJEKTu, je třeba říci, že toto zpochybnění se neslo v duchu obecných námitek, které předmětné údaje neproblematizovaly z odborného hlediska (nebyla tedy prokázána nesprávnost sporných údajů), přičemž s námitkami se stavební úřad vypořádal. Přestože lze chovat jisté pochybnosti o tom, zda je optimální, že nebylo uvedeno jméno společnosti, která provedla zaměření souřadnic metodou stereofotogrammetrie (viz s. 23 rozhodnutí stavebního úřadu), tak se stavební úřad relevancí znaleckého posudku společnosti DEKPROJEKT zabýval, přičemž se opřel i o věrohodnost dané společnosti a jí použité metody (s. 21-23 rozhodnutí stavebního úřadu). V tomto smyslu obstojí i rozhodnutí žalovaného, přičemž ani v řízení před soudem žalobci nijak konkrétně nevyvrátili správnost zjištěných údajů (srov. přiměřeně závěry rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2008, č. j. 30 Ca 135/2006-51, dle kterého nepostačuje zpochybňovat odborná zjištění pouze „vlastními laickými tvrzeními“).

Žalobci také namítali formální nedostatky znaleckého posudku znaleckého ústavu DEKPROJEKT. Znalecká doložka totiž dle nich není opatřena podpisem ani razítkem znaleckého ústavu, což z tohoto posudku činí jen listinný důkaz, přičemž znalecký posudek Ing. Č., jako jediný znalecký posudek v rámci celého řízení, tak disponuje větší důkazní silou. Žalobci tak namítají nedostatky posudku společnosti DEKPROJEKT z hlediska § 13 odst. 3 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících.

K tomu soud uvádí, že dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících „[p]ísemný znalecký posudek musí být sešit, jednotlivé strany očíslovány, sešívací šňůra připevněna k poslední straně posudku a přetištěna znaleckou pečetí“. Soud ověřil, že předmětný znalecký posudek, který se ve správním spise nachází v šanonu označeném číslicí 4, který obsahuje především projektovou dokumentaci stavby, je sešit, jednotlivé strany jsou číslovány, sešívací šňůra je přítomna a na poslední straně je tato šňůra přetištěna znaleckou pečetí. Námitky žalobců jsou v tomto ohledu tedy liché. Z obecného hlediska pak soud prizmatem principu volného hodnocení důkazu vyslovuje pochybnost o tvrzení žalobců, které v podstatě spočívá v tom, že znalecký posudek sám o sobě a bez další má větší důkazní sílu než důkazy jiné – tato námitka se však ve smyslu výše uvedeného míjí s konkrétními okolnostmi nynější věci [obdobně soud nemůže přisvědčit vyjádření osob zúčastněných na řízení 1) a 2), že znalecký posudek znaleckého ústavu má opět bez dalšího vyšší důkazní sílu než „běžný“ znalecký posudek]. Na druhou stranu není přiléhavé ani vyjádření žalovaného k žalobě, že znalecký posudek Ing. Č. nebyl zpracován pro podmínky a z toho plynoucí normové požadavky historického centra města – to totiž nebyl ani znalecký posudek znaleckého ústavu DEKPROJEKT.

Žalobci dále s odkazem na § 89 odst. 6 větu druhou v části za středníkem stavebního zákona („Námitku, o které nedošlo k dohodě mezi účastníky řízení, stavební úřad posoudí na základě obecných požadavků na výstavbu, závazných stanovisek, popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů nebo technických norem, pokud taková námitka nepřesahuje rozsah jeho působnosti. Nedošlo-li k dohodě o námitce občanskoprávní povahy, stavební úřad si o ní učiní úsudek a rozhodne ve věci; to neplatí v případě námitek týkajících se existence nebo rozsahu vlastnických nebo jiných věcných práv.“) namítají překročení kompetencí stavebního úřadu, pokud ten hodnotil přístup a příjezd k předmětné stavbě z hlediska existence a rozsahu příslušného věcného břemene.

K tomu z obecného hlediska soud zmiňuje závěry odborné literatury, dle které § 89 odst. 6 stavebního zákona „nenabízí […] postup pro řešení námitek, které přesahují rozsah působnosti stavebního úřadu a námitek, které se týkají existence nebo rozsahu vlastnických či jiných věcných práv. V takovém případě je proto nutné použít obecnou úpravu v § 57 SpŘ [pozn. KS v Brně: zkratka SpŘ označuje správní řád] a stavební úřad tak má na výběr ze tří alternativních postupů uvedených v § 57 odst. 1 SpŘ. Stavební úřad tedy může dát sám podnět příslušnému orgánu k vyřešení takové předběžné otázky, která je mimo rozsah působnosti stavebního úřadu (např. může požádat příslušný dotčený orgán, aby doplnil své závazné stanovisko, nebo aby se k obsahu námitky vyjádřil) nebo může vyzvat účastníka, aby podal návrh na zahájení řízení u příslušného orgánu, a poskytne mu k tomu lhůtu a řízení přeruší. Posledně uvedený postup se bude týkat právě otázek existence práva či rozsahu vlastnických či jiných věcných práv, kdy stavební úřad účastníka typicky vyzve k podání žaloby v občanském soudním řízení nebo si o věci učiní úsudek a rozhodne. Pokud ve stanovené lhůtě účastník nepodá návrh u příslušného orgánu (žalobu u soudu), stavební úřad musí v řízení pokračovat a o námitce rozhodnout sám (§ 57 odst. 2 SpŘ). Třetí možností uvedenou v § 57 odst. 1 SpŘ je, že si stavební úřad o věci učiní úsudek a rozhodne. Tato možnost je ale v § 89 odst. 6 StavZ [pozn. KS v Brně: zkratka StavZ označuje stavební zákon] výslovně vyloučena pro případ námitek o rozsahu a existenci vlastnického či jiného věcného práva. Judikatura přitom značně rozšířila okruh otázek ‚občanskoprávní povahy‘, které je povinen rozhodnout stavební úřad aniž by účastníky odkazoval na příslušný orgán (což reflektuje § 89 odst. 6 StavZ)“ (viz komentář k § 89 odst. 6 stavebního zákona In: Potěšil, L.,Roztočil, A., Hrůšová, K., Lachmann, M. Stavební zákon - online komentář. 4. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 4/2015).

V návaznosti na citovanou literaturu soud zmiňuje, že pro věc má relevanci např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2008, č. j. 9 As 61/2007-52, publikovaný pod č. 1602/2008 Sb. NSS. V něm Nejvyšší správní soud uvedl, že „[l]ze konstatovat, že za ‚klasické‘ občanskoprávní námitky se obecně považují námitky zpochybňující vlastnické právo nebo jeho rozsah, typicky např. pokud se týkají sporu o hranice pozemku […]. Avšak i v případě námitek, které svým charakterem pravomoc stavebního úřadu překračují, nelze vzhledem k zákonné dikci […] stavebního zákona pouze bez dalšího konstatovat, že pravomoc stavebního úřadu zde vůbec není dána. Jinými slovy tyto námitky svým charakterem pravomoc stavebního úřadu zcela doslova vzato jen ‚přesahují‘, tzn. že pravomoc stavebního úřadu zabývat se jimi dána sice a priori je, a vyplývá přímo ze zákona, ale není-li zde vůle účastníků řízení k dohodě, pak pravomoc autoritativně o námitkách tohoto typu rozhodnout patří soudu (a to pouze tehdy, využijí-li účastníci této možnosti a návrh k civilnímu soudu ve lhůtě stavebním úřadem jim k tomu určené sami podají). Neučiní-li tak, pak se pravomoc opět ‚vrací‘ stavebnímu úřadu, a to již v plné míře, tzn. že stavební úřad je již oprávněn o těchto námitkách sám rozhodnout. Tento souběh pravomocí, resp. jejich ‚přelévání‘, či dalo by se také říci jistá elasticita je vysvětlitelná tím, že účelem stavebního řízení je dospět vždy co nejhospodárnější a nejrychlejší cestou k vyřešení všech námitek a sporů, a tím i k efektivitě tohoto řízení.“

Současně je vhodné upozornit, že ne každý rozpor ohledně občanskoprávní námitky o věcném právu musí nutně vést k právě popsanému postupu dle § 57 a § 64 správního řádu. Stavební úřad musí posoudit, zda má vznesená námitka povahu předběžné otázky ve smyslu § 57 odst. 1 správního řádu, tj. zda její vyřešení je předpokladem pro rozhodnutí v dané věci. Pokud vydání územního rozhodnutí nezávisí na řešení namítané otázky vlastnického (nebo jiného věcného) práva, pak není důvodu, aby stavební úřad vyzýval účastníky řízení k podání návrhu na určení vlastnického práva a přerušoval územní řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2010, č. j. 7 As 52/2010-83, nebo také rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2011, č. j. 22 A 209/2010-99). K tomu Krajský soud v Brně poznamenává, že v přezkoumávané záležitosti je třeba nastolenou problematiku nahlížet prizmatem „stavebních“ předpisů, přičemž občanskoprávní námitky mají relevanci jen v tom případě, kdy se dotýkají požadavků vyplývajících z těchto předpisů, popř. pokud vylučují vydání rozhodnutí ve stavebním řízení.

V nynější věci přitom žalobci zpochybňovali rozsah věcného práva spočívajícího v právu průchodu a průjezdu ke stavbě (věcného břemene). Žalobci zmínili, že popis stavby v podobě, v jaké bylo rozhodnuto o jejím dodatečném povolení, stanoví, že „vstup a příjezd je stávající z ulice J. S., průjezdem a přes dvůr domu na p. č. st. X na základě věcného břemene – právo průchodu, případně průjezdu.“ Přitom listinou, kterou bylo dle stavebníků zřízeno právo průchodu a průjezdu ke stavbě, je Smlouva o zřízení věcného břemene, uzavřená dne 15. 1. 1993 mezi městysem Ivančice (tehdejším vlastníkem domu č. p. x) a tehdejším vlastníkem stavby, paní D. K. V čl. II této smlouvy je uvedeno, že „pro zajištění přístupu a příjezdu do výše uvedené budovy zřizuje se ve prospěch D. K. věcné břemeno – právo průchodu a v případě nutnosti i průjezdu. Město Ivančice jako majitel domu č. p. X se stavební plochou č. x o výměře 406 m2 zapsané na LV č. x pro obec a kat. území x, je povinno trpět právo průchodu, příp. průjezdu tímto domem k budově x.“ Žalobci uvádí, že v řízení zpochybňovali rozsah tohoto věcného práva, nakolik zahrnuje i právo průchodu (průjezdu) po pozemku, zda a vůbec existuje právo průjezdu apod.

Na základě výše uvedených obecných východisek soud k argumentaci žalobců uvádí, že ji považuje za částečně důvodnou. Ačkoli je předmětné věcné břemeno zapsáno v katastru nemovitostí, tedy ve veřejném seznamu, v jehož případě se má za to, že údaje v něm zapsané jsou v souladu se skutečným právním stavem, a o obsahu a rozsahu tohoto věcného břemene svědčí zmíněná smlouva ze dne 15. 1. 1993, přesto zde vznikl spor o rozsah věcného práva, který není takového charakteru, že by na první pohled byl zcela iracionální, absurdní či zjevně obstrukční, čili takový, že by jej mohl stavební úřad v rámci své argumentace „přejít“.

Nabízí se tu tedy otázka, zda neměl stavební úřad postupovat tak, jak vyplývá z citované odborné lieratury či rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2008, č. j. 9 As 61/2007-52, a řízení přerušit s tím, že žalobce odkáže ohledně rozhodnutí o rozsahu předmětného věcného práva na občanskoprávní řízení. S ohledem na konkrétní okolnosti věci se soud přitom domnívá (viz níže), že se stavební úřad ve svém rozhodnutí vyslovil k otázkám, jejichž řešení mu nepříslušelo (rozsah věcného břemene ve věci práva průjezdu), avšak to samo nebrání tomu, že rozhodnutí o dodatečném povolení stavby obstojí, a že řízení nemuselo být přerušováno.

Soud totiž má na základě obsahu správního spisu za to, že žalobci v žádné fázi stavebního řízení nezpochybňovali samotné právo průchodu. O tomto právu tak nikdy neexistovaly pochybnosti; až v žalobě se dotýkají toho, zda právo průchodu zahrnuje nejen dům č. p. X, ale i pozemek, na kterém tento dům stojí – jelikož však taková námitka nebyla předmětem stavebního řízení, nelze klást stavebnímu úřadu k tíži, že si o právu průchodu učinil sám úsudek. Jak již přitom bylo zmíněno, relevanci občanskoprávních námitek je třeba posuzovat pohledem požadavků stavebního zákona. V daném kontextu to znamená např. prostřednictvím § 111 odst. 1 písm. b) a c) stavebního zákona, dle kterého „[s]tavební úřad přezkoumá podanou žádost a připojené podklady z toho hlediska, zda stavbu lze podle nich provést, a ověří zejména, zda […] projektová dokumentace je úplná, přehledná a zda jsou v odpovídající míře řešeny obecné požadavky na výstavbu, […] je zajištěn příjezd ke stavbě, včasné vybudování technického, popřípadě jiného vybavení potřebného k řádnému užívání stavby vyžadovaného zvláštním právním předpisem“. Na dané ustanovení navazuje § 23 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., dle které „[s]tavby podle druhu a potřeby se umisťují tak, aby bylo umožněno jejich napojení na sítě technické infrastruktury a pozemní komunikace a aby jejich umístění na pozemku umožňovalo mimo ochranná pásma rozvodu energetických vedení přístup požární techniky a provedení jejího zásahu. Připojení staveb na pozemní komunikace musí svými parametry, provedením a způsobem připojení vyhovovat požadavkům bezpečného užívání staveb a bezpečného a plynulého provozu na přilehlých pozemních komunikacích. Podle druhu a charakteru stavby musí připojení splňovat též požadavky na dopravní obslužnost, parkování a přístup požární techniky.“

Dle názoru soudu již z rozhodnutí stavebního úřadu vyplývá, což nezpochybňují ani žalobci, že ke stavbě je zajištěn přístup přes ulici J. S. Co se týká následného přístupu v podobě možnosti příchodu (průchodu), neobjevily se v průběhu správního řízení pochybnosti o tom, že ten je zajištěn prostřednictvím opakovaně zmiňovaného věcného břemene [jak přitom poznamenal při jednání soudu zástupce osob zúčastněných na řízení 1) a 2), do dřívějších x měla v minulosti zřejmě zajištěn přístup široká veřejnost]. Ohledně příjezdu přímo ke stavbě si stavební úřad sice učinil úsudek v rozporu s § 89 odst. 6 stavebního zákona, avšak Krajský soud v Brně nemá za to, že by to mělo samo o sobě vést ke zrušení rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, potažmo rozhodnutí žalovaného. Soud se totiž nedomnívá, že by pojem „příjezd“ byl i ve smyslu prováděcího předpisu (vyhlášky č. 501/2006 Sb.) třeba vykládat jako „bezprostřední příjezd až ke stavbě“. Příjezd je totiž zajištěn na ulici J. S., příchod v rámci věcného břemene a možnost dopravní obslužnosti (minimálně přes ulici J. S.) nebyla nikdy zpochybněna [v tomto ohledu rozhodnutí stavebního úřadu splňuje požadavky § 5 písm. d) vyhlášky č. 526/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona ve věcech stavebního řádu, dle kterého stavební povolení obsahuje mj. podmínky napojení na dopravní a technickou infrastrukturu; daná vyhláška byla zrušena ke dni 29. 3. 2013, pro dané řízení je však z časového hlediska relevantní).

Soud tak k danému žalobnímu bodu uzavírá, že v rozhodnutí stavebního úřadu (resp. žalovaného) lze seznat vady, ty však nemají bez dalšího vliv na zákonnost; závěry správních orgánů soud korigoval. Pokud jde o rozsah sporného věcného břemene, mají žalobci možnost i nadále věc řešit občanskoprávní cestou. To se týká i příjezdu k plánovaným parkovacím stáním – samo zpochybnění práva příjezdu na tato stání dle názoru soudu nevylučuje možnost jejich vybudování, kdy případně v reálu nemusí plnit svou funkci parkovacích ploch, avšak jejich vybudování v podobě zpevněných ploch stavebníkům právní předpisy v zásadě nebrání.

V dalším žalobním bodě žalobci namítají porušení pravidel o koncentraci řízení. Stavební úřad dle nich přihlédl k dokumentům (navíc představujícím změnu projektové dokumentace), které stavebníci podali až poté, co nastaly účinky koncentrace, přičemž žalobcům nebylo umožněno doplnit další námitky (resp. jim k tomu nebyla stanovena lhůta).

Tento žalobní bod se týká zejména § 112 odst. 1 stavebního zákona. Dle tohoto ustanovení „[s]tavební úřad oznámí účastníkům řízení, kteří jsou mu známi, a dotčeným orgánům zahájení stavebního řízení nejméně 10 dnů před ústním jednáním, které spojí s ohledáním na místě, je-li to účelné. Zároveň upozorní dotčené orgány a účastníky řízení, že závazná stanoviska a námitky, popřípadě důkazy mohou uplatnit nejpozději při ústním jednání, jinak že k nim nebude přihlédnuto.“

Z obsahu správního spisu přitom vyplývá, že stavební úřad v oznámení o pokračování řízení ze dne 4. 4. 2018, č. j. S-MI 6836/2012-SÚ-Ho-126, stanovil termín pro uplatnění námitek, popř. důkazů, a to nejpozději při ústním jednání stanoveném na den 16. 5. 2018. Z ústního jednání spojeného s ohledáním na místě stavby konaném dne 16. 5. 2018 pořídil stavební úřad protokol, ve kterém popsal stavbu, uvedl doložená stanoviska dotčených orgánů, projektovou dokumentaci a další podklady. Dále uvedl, že stavba je provedena podle předložené projektové dokumentace, se stavbou se nepokračuje a míra rozestavěnosti se nezměnila. Přítomni ústního jednání kromě oprávněné úřední osoby stavebního úřadu byli mj. zástupce stavebníků Mgr. Š. a zástupce žalobců Mgr. S. Po ústním jednání vyrozuměl stavební úřad účastníky řízení sdělením ze dne 28. 5. 2018, č. j. S-MI 6836/2012-SÚ-Ho-126, o tom, že všechny podklady pro vydání rozhodnutí již byly shromážděny, a dodal, že na základě vznesených námitek účastníků řízení dne 16. 5. 2018 při ústním jednání stavebníci dne 24. 5. 2018 doplnili vyjádření znaleckého ústavu DEKPROJEKT ze dne 22. 5. 2018 a doplňující e-mailovou zprávu tohoto ústavu ze dne 24. 5. 2018. Stavební úřad sdělením ze dne 28. 5. 2018 účastníky řízení informoval o právech dle § 36 odst. 3 správního řádu a o tom, že do spisu lze nahlédnout ve lhůtě 10 dnů od obdržení oznámení, přičemž po této lhůtě stavební úřad rozhodne ve věci. Přípisem ze dne 10. 6. 2018 (doručeným stavebnímu úřadu dne 12. 6. 2018) žalobci podali „vyjádření účastníků řízení k nově doplněným p