7 As 82/2011 — Nejvyšší správní soud

29 A 14/2017- 43 - text 11 29 A 14/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Mariana Kokeše, Ph.D., a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., ve věci žalobkyně: G. I. zastoupená advokátem JUDr. Filipem Mochnáčem, sídlem Heršpická 5, 639 53 Brno proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 12. 2016, čj. MV-101317-4/SO-2016, takto: I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 12. 12. 2016, č. j. MV-101317-4/SO-2016, se ruší a věc se vrací k dalšímu řízení žalované. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 16 342 Kč, a to k rukám jejího advokáta JUDr. Filipa Mochnáče do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci a shrnutí průběhu správního řízení 1. Žalobkyně podanou žalobou brojí proti v záhlaví citovanému rozhodnutí, kterým žalovaná zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo vnitra“) ze dne 26. 1. 2016, č. j. OAM-12877-13/DP-2015, na jehož základě byla výrokem I. podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a s § 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a zároveň výrokem II. podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a s § 37 odst. 2 písm. b) v návaznosti na § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců zamítnuta žádost žalobkyně o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání – samostatné výdělečné činnosti. 2. Platnost povolení k dlouhodobému pobytu nebyla prodloužena s poukazem na skutečnost, že žalobkyně neplnila účel povoleného pobytu na území (výrok I.). Správní orgány dospěly k závěru, že žalobkyně fakticky nevykonává samostatnou výdělečnou činnost, když činnost práce na zemědělských pozemcích nebyla shledána podnikatelskou činností ve smyslu § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „občanský zákoník“). Dále jí povolení k dlouhodobému pobytu nebylo prodlouženo s ohledem na existenci jiné závažné překážky pobytu žalobkyně na území (výrok II.). Tato překážka byla shledána v tom, že je žalobkyně nelegálně zaměstnána. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 3. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobkyně navrhuje, aby krajský soud rozhodnutí žalované zrušil. 4. Žalobkyně předně namítá nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí žalované. Konkrétně rozporuje právní závěr ministerstva vnitra (následně aprobovaný žalovanou) ohledně neplnění účelu pobytu, tedy nevykonávání podnikatelské činnosti žalobkyní. V tomto ohledu žalobkyně poukazuje zejména na skutečnost, že žalovaná nesprávně posoudila prvek samostatnosti v činnosti žalobkyně, když ta vykonává výdělečnou činnost na základě dílčích objednávek, samostatně a na vlastní účet, odměnu za vykonanou činnost řádně vyúčtovává a plní veškeré daňové a jiné povinnosti, spojené s podnikáním. Žalobkyně tak uzavírá, že její výdělečná činnost je podnikatelskou činností ve smyslu § 420 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž ani ze skutkového stavu, ani z provedeného dokazování nevyplývají skutečnosti, které by svědčily o opaku, a které by tudíž založily zákonnost rozhodnutí žalované. 5. Žalobkyně taktéž namítá, že žalovaná, resp. ministerstvo vnitra, neměly pravomoc rozhodovat o tom, zda činnost žalobkyně vykazuje znaky nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), když ta je vložena výlučně do rukou úřadů práce, resp. státních úřadů inspekce práce. 6. Žalobkyně dále poukazuje na zjevnou nesprávnost postupu ministerstva vnitra, kterým založilo vnitřní rozpornost rozhodnutí v prvním stupni. Dle žalobkyně totiž ve výrokové části rozhodnutí ministerstvo vnitra uvádí, že aplikovalo § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, avšak z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že byla shledána existence skutečností, které naplňují důvody pro zamítnutí žádosti ve smyslu § 46 odst. 1 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, s čímž se žalovaná v napadeném rozhodnutí nevypořádala. 7. Žalovaná se dle žalobkyně také nevypořádala s celou řadou dalších okolností, s nimiž se vypořádat měla, jako například zda by žalobkyně v případě nevykonávání samostatné výdělečné činnosti měla povinnost k řádnému daňovému tvrzení, zda by v takovém případě již uhrazenou daň byla oprávněna na základě případného vzniku bezdůvodného obohacení státu na úkor žalobkyně již uhrazenou daň žádat zpátky, a zda by stejný postup mohl být uplatňován na již uhrazené zálohy na důchodové pojištění, které žalobkyně řádně odváděla. 8. K otázce posouzení, zda žalobkyní vykonávaná činnost naplňovala znaky závislé práce, kterou by při neexistenci pracovněprávního vztahu bylo možno v souladu s § 5 písm. e) zákona o zaměstnanosti kvalifikovat jako nelegální práci, provedeného ministerstvem vnitra, žalobkyně žalované vytýká, že v řízení nebylo, vyjma provedeného výslechu žalobkyně, provedeno žádné další dokazování, které by tyto závěry potvrzovalo a naopak důkazům, které měly být použity k prokázání existence podnikatelské činnosti žalobkyně, jako jsou potvrzení příslušného orgánu správy sociálního zabezpečení o neexistenci nedoplatků na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, přiznání k dani z příjmů fyzických osob a dalších listin, nebyla přiložena dostatečná, resp. žádná váha. 9. V neposlední řadě pak žalobkyně rozporuje argumentaci ministerstva vnitra, resp. žalované, vztahující se k tvrzené nesamostatnosti výkonu činnosti žalobkyně s poukazem na skutečnost, že tato činnost je vykonávána pod dohledem „mistrové“, přičemž dle žalobkyně naopak skutečnost dohledu ze strany smluvního partnera žalobkyně v souvislosti s možností odepření uhrazení odměny při nedostatečné kvalitě poskytnutých služeb poukazuje na obchodněprávní, nikoliv pracovněprávní vztah mezi žalobkyní a vlastníky zemědělských pozemků, na nichž žalobkyně vykonávala svou výdělečnou činnost, neboť v pracovněprávním vztahu není možno pouze na základě nespokojenosti s kvalitou výkonu zaměstnance odepřít poskytnutí odměny za vykonanou práci. Takové jednání ze strany mistrové má dle žalobkyně povahu uplatnění práv z vadného plnění v obchodněprávním vztahu. III. Vyjádření žalované a replika žalobkyně 10. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a odmítá žalobní námitky (které jsou nadto shodné s odvolacími námitkami) ohledně nezákonnosti či nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, které naopak bylo řádně odůvodněno a je z něj zřejmé, z jakých podkladů žalovaná vycházela. 11. V replice žalobkyně setrvává na svém stanovisku, přičemž poukazuje na skutečnost, že žalovaná na základě odvolacích námitek nenapravila vady rozhodnutí ministerstva vnitra, a proto nemá jinou možnost, než se obrátit se žalobou na soud a opětovně vytknout vady, které nebyly napraveny. IV. Posouzení věci soudem 12. Krajský soud, za splnění podmínek dle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) napadené rozhodnutí žalované, jakož i předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (ministerstva vnitra), včetně řízení předcházejících jejich vydání, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). 13. Krajský soud se předně zabýval námitkou žalobkyně ohledně nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o tak závažnou vadu, že by se jí soud musel zabývat z úřední povinnosti i nad rámec uplatněných žalobních námitek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2004, č. j. 5 A 157/2002-35, rozhodnutí správních soudů jsou rovněž dostupná na www.nssoud.cz)). Je-li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí prostě nelze věcně přezkoumat. Takové rozhodnutí by bylo nutno zrušit pro nepřezkoumatelnost, která může nastat buď pro nesrozumitelnost (nelze seznat určitý a jednoznačný výrok, jde o výrok s obsahem rozporuplným, nevykonatelným apod.), nebo pro nedostatek důvodů (odůvodnění je v rozporu s výrokem, popř. uvádí jiné důvody než ty, v nichž má mít dle zákona oporu, odůvodnění postrádá rozhodný důvod pro výrok či neobsahuje žádné hodnocení provedených důkazů a závěr z nich učiněný). 14. Žalobkyně namítanou nepřezkoumatelnost spatřuje zejména v tom, že rozhodnutí žalované, ani ministerstva vnitra nejsou dostate