73 A 1/2018

Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 8. 1. 2018 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2017, č. j. JMK 160415/2017, sp. zn. S-JMK 157799/2017/OD/VW (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Židlochovice, odbor dopravy (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 20. 9. 2017, č. j. OD/204961/2016 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“).

Podle rozhodnutí správního orgánu prvního stupně měl žalobce spáchat správní delikt (nyní přestupek) dle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o silničním provozu“), tím, že jako provozovatel vozidla reg. značky …… v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemní komunikaci, přičemž jako zjištěné porušení pravidel silničního provozu označil správní orgán prvního stupně překročení nejvyšší dovolené rychlosti mimo obec o 20 km/h a více, když dne 20. 3. 2016 v 13:58 hodin v obci ……, ……, sil. …… v km ….. blíže neustanovený řidič vozidla reg. značky …… jel v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/hod. rychlostí 75 km/hod., resp. 72 km/hod., dle toleranční odchylky, což bylo zjištěno automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy. Došlo tak k porušení povinnosti dle § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a ke spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 2.500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.

Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce dne 12. 10. 2017 blanketní odvolání, ve kterém uvedl, že jej napadá v plném rozsahu. Předmětné odvolání ani přes výzvu správního orgánu prvního stupně ve stanovené lhůtě nedoplnil. Žalovaný přezkoumal napadené rozhodnutí v celém rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je zákonné a odvolání zamítl.

Žalobce v podané žalobě předně namítl, že výrok správního rozhodnutí [pravděpodobně myšleno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně – pozn. soudu] není srozumitelný, neboť jím byl žalobce uznán vinným ze dvou správních deliktů, a to z jiného správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu a současně z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 stejného zákona. V daném případě se přitom jedná o správní delikty, kterých se není možné dopustit zároveň, ale vždy jen alternativně jednoho z nich, přičemž je navíc správní delikt dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu k přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 stejného zákona subsidiární.

Nesrozumitelnost posuzovaného výroku správního rozhodnutí [pravděpodobně myšleno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně – pozn. soudu] žalobce dále shledal v tom, že správní orgán prvního stupně nevyslovil vinu žalobce, ale pouze konstatoval, že jako provozovatel vozidla nesplnil určitou povinnost vyplývající z právního předpisu. Z rozhodnutí se však v rozporu s § 93 odst. 1 písm. c) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky), resp. § 68 odst. 2 zákona 500/2004 Sb., správního řádu, a § 77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „přestupkový zákon“), nepodává, že by za spáchání správního deliktu provozovatele vozidla byl uznán vinným právě žalobce.

Krom uvedeného tvrdil, že nebyla splněna podmínka pro projednání protiprávního jednání jako správního deliktu provozovatele vozidla dle § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu, neboť porušení pravidel silničního provozu nebylo zjištěno automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy. Z napadeného rozhodnutí ani z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není podle žalobce zřejmé, jak správní orgány dospěly k závěru, že použitý rychloměr je automatizovaným technickým prostředek používaným bez obsluhy (dále též „automat“), ani se nezabýval tím, jaké znaky musí určitá věc mít, aby se jednalo o automat, a rovněž neuvedl, jakými znaky se použitý rychloměr vyznačuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2015, č. j. 9 As 12/2014 – 86). Správní orgány v tomto směru ani neprovedly žádné dokazování ani nekonstatovaly, jakým rychloměrem byla rychlost měřena, aby bylo možné přezkoumat, zda jde o automat. Žalobce tak dospěl k závěru, že jsou napadené rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nepřezkoumatelná, a to pro nedostatek důvodů, neboť z něj nelze seznat, na základě jakých skutečností dospěl správní orgán k závěru, že rychlost byla měřena automatem.

Následně žalobce znovu namítl nesrozumitelnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jelikož není zřejmé, zda je žalobci kladeno za vinu spáchání správního deliktu provozovatele vozidla nebo přestupku provozovatele vozidla. Tento nedostatek žalobce shledával ve znění výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kdy správní orgán prvního stupně stanovil, že „došlo ke spáchání správního deliktu (nyní přestupku) dle ustanovení 125f odst. 1 zákona o silničním provozu.“ V důsledku toho pak žalobce nemohl formulovat mnohé své relevantní žalobní námitky, neboť by jejich okruh byl podle spáchaného druhu správního deliktu odlišný. Považoval za zcela nepřípustné, aby interpretace toho, jaký druh správního deliktu spáchal, byla ponechána na adresátovi rozhodnutí, zejména za situace, kdy výrok rozhodnutí je závazný erga omnes.

Dále přednesl své přesvědčení, že se v rámci rozhodování o spáchání správního deliktu (dnes přestupku) měla zkoumat také odpovědnost žalobce s ohledem na to, že znakem skutkové podstaty je též zavinění. Zákonem č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích (dále jen „zákon č. 183/2017 Sb.“) byl do § 125f zákona o silničním provozu vložen odst. 3, kterým bylo stanoveno, že k odpovědnosti provozovatele vozidla se nevyžaduje zavinění. Dle tvrzení žalobce nabyl zákon č. 183/2017 Sb. účinnosti dne 13. 7. 2017, nikoliv již 1. 7. 2017, i když je v čl. CCLVII zákona č. 183/2017 Sb. určeno, že tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. 7. 2017. K nabytí účinnosti k tomuto datu nemohlo dojít, neboť dle § 3 odst. 3 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 309/1999 Sb.), zákon nabývá účinnosti až 15. dnem po vyhlášení. Jelikož k rozeslání příslušné Sbírky zákonů došlo 28. 6. 2017, mohl účinnosti zákon č. 183/2017 Sb. nabýt až dle obecných pravidel, tj. 13. 7. 2017. Výjimka, kterou je dle zákona č. 309/1999 Sb. naléhavý obecný zájem, nebyla zákonodárcem tvrzena ani prokázána, a proto musí být aplikována právě obecná pravidla. V souhrnu tak žalobce uvedl, že v období od 1. 7. 2017 do 13. 7. 2017 mělo být znakem skutkové podstaty přestupku provozovatele vozidla (dříve správního deliktu) zavinění, a v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky mělo být zavinění posuzováno v rámci rozhodování správního orgánu prvního stupně a žalovaného. K tomu žalobce odmítl, že by předmětný správní delikt zavinil, jelikož učinil vše fakticky možné, aby k porušení zákona o silničním provozu předešel.

Správní orgán [pravděpodobně myšleno správní orgán prvního stupně – pozn. soudu] dle žalobce nezákonně rozhodoval o sankci, neboť zohlednil pouze § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu ve spojení s § 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu (+ příslušnou vyhlášku v případě výroku o nákladech řízení). Výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak neobsahoval přesné ustanovení, dle kterého bylo rozhodováno. S ohledem na změnu zákona nebyl žalobce schopen přezkoumat, zda bylo možné uložit příslušný druh trestu.

Podle žalobce správní orgán vůbec nezohlednil § 44 zákona odpovědnosti za přestupky, dle kterého je možné rozhodnout o mimořádném snížení sankce. I pokud by správní orgán nedospěl k závěru, že je možné mimořádně snížit sankci, byl dle názoru žalobce povinen tuto možnost zvažovat, neboť sankce jsou ukládány ex offo. V této souvislosti odkázal na § 112 odst. 3 zákona odpovědnosti za přestupky. Dle žalobce v posuzované věci byly dány podmínky pro mimořádné snížení výměry pokuty, neboť ve věci nebyly zjištěny žádné přitěžující okolnosti a sankce měla mít pouze preventivní charakter, k čemuž odkázal na znění § 44 odst. 1 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky. V návaznosti na výše uvedené tak měl být ve výroku § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky zmíněn.

Žalobce poté namítl, že jeho protiprávní jednání již nemělo být projednáno z důvodu prekluse. Vzhledem ke znění výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně „správního deliktu (nyní přestupku) provozovatele vozidla“ je možné dovodit, že žalobce byl uznán vinným z přestupku provozovatele vozidla dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, ve znění účinném ode dne 1. 7. 2017. V takovém případě činí dle § 30 písm. a) ve spojení s § 29 písm. a) a § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky promlčecí doba 1 rok. Jelikož k protiprávnímu jednání mělo dojít 20. 3. 2016, byla posuzovaná věc promlčena dne 21. 3. 2017. Pokud by byl žalobce uznán vinným ze správního deliktu provozovatele vozidla dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, ve znění účinném do 30. 6. 2017, má za to, že i v tomto případě jeho odpovědnost za správní delikt zanikla. Dle § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky se má při správním trestání má užít příznivější právní úpravy, přičemž žalobce dovozuje, že úprava kratších preklusivních resp. promlčecích lhůt tento požadavek naplňuje. Žalobce sice uznal existenci § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, které vylučuje, aby došlo k prekluzi (nyní k promlčení) dříve, než podle předchozí právní úpravy, avšak dodal, že dané ustanovení považuje za protiústavní, v rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.

Tvrdil, že on, resp. řidič vozidla, vůbec nebyl upozorněn na skutečnost, že v předmětném úseku komunikace, ve kterém mělo dojít k údajnému protiprávnímu jednání, dochází k úsekovému měření vozidel. Namítl, že na počátku obce není dopravní značka a ani jakákoliv informace pro řidiče, že jsou i s vozidly fotografováni při vjezdu do obce a při odjezdu z obce v rámci úsekového měření rychlosti. Kamery umístěné v obci nejsou viditelně označeny jako kamery pořizující automaticky záznam všech vozidel vjíždějících do obce a z obce vyjíždějících a neexistuje web spravovaný orgány veřejné moci, ze kterého by se dalo zjistit, v jakých úsecích se provádí v České republice úsekové měření rychlosti. Podle žalobce bylo porušeno právo na ochranu osobních údajů řidičů motorových vozidel, neboť řidič nebyl nijak upozorněn na to, že je snímán kamerami, a důkaz fotografiemi je důkaz získaný v rozporu s právem, a jako takový je nepřípustný.

Další námitka žalobce spočívala v jeho přesvědčení, že přenášení odpovědnosti za porušení pravidel provozu na zpravidla nevinného provozovatele vozidla je dle setrvalého názoru zástupce žalobce v rozporu s ústavním pořádkem. Pokud veřejná moc neumí (anebo nechce) odsoudit a potrestat skutečného pachatele, nemůže vycházet z nepřípustné zásady „lépe, když bude potrestán někdo, byť nevinný, než nikdo“. V této souvislosti s podrobným odůvodněním žalobce namítl rozpor skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla a povinnosti stanovené v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu s Ústavou, ústavními principy a základními právy. Poukázal na to, že Krajský soud v Ostravě podal k Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, a navrhl, aby zdejší soud řízení o této žalobě přerušil, dokud Ústavní soud o předmětném návrhu nerozhodne.

Dále považoval výrok správního orgánu [pravděpodobně myšleno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně – pozn. soudu] za nezákonný, a to pro absenci konstatování formy zavinění, jejíž uvedení při rozhodnutí o přestupku vyžadoval jak přestupkový zákon (§ 77), tak zákon o odpovědnosti za přestupky ve svém § 93 odst. 1 písm. d).

Na závěr žalobce uvedl, že zastavení řízení o přestupku vedené se sděleným řidičem bylo předčasné, a tudíž nezákonné. Správní orgán prvního stupně řízení o přestupku zastavil pouze na základě tvrzení sděleného řidiče, že vozidlo neřídil. Dle žalobce měl správní orgán prvního stupně minimálně vyslechnout žalobce jako svědka, případně jej vyžádat k předložení dalších důkazů o tom, že vozidlo řídil jím sdělený řidič.

Žalovaný v rámci svého vyjádření ze dne 14. 2. 2018, které zdejšímu soudu došlo dne 16. 2. 2018, navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K samotným žalobním námitkám uvedl následující.

Konstatoval, že žalobce podal blanketní odvolání a s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 – 43, uvedl, že účastník správního řízení nemůže svou liknavost zhojit až v soudním řízení.

Výrok napadeného rozhodnutí považoval za jasný a srozumitelný, kde není pochyb o tom, ze spáchání jakého přestupku je účastník uznán vinným. Uvedení toho, že byl spáchán přestupek ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, mělo vyjadřovat tu skutečnost, že byly naplněny formální znaky přestupku, což je základním znakem skutkové podstaty správního deliktu. Z celého řízení pak bylo zřejmé, že bylo vedeno o správním deliktu (nyní přestupku).

Ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně byla dle žalovaného vina vyslovena zcela konkrétně, když je uvedeno, že se žalobce jako provozovatel vozidla dopustil správního deliktu (nyní přestupku).

Dále měl žalovaný za jednoznačně prokázané a odůvodněné, že k měření rychlosti došlo automatizovaným technickým prostředkem bez obsluhy, což vyplývá ze správního spisu.

Novelou zákona o silničním provozu zákonem č. 183/2017 Sb. dle žalovaného nedošlo ke zrušení či změně skutkové podstaty, ale pouze k přejmenování a terminologickému sjednocení, což bylo v průběhu řízení před správním orgánem prvního stupně zohledněno. Rozdíl v případě promlčecích lhůt, určení druhu a výměry sankce byl v rozhodnutí žalovaného detailně vysvětlen, proto a z dalších důvodů považoval žalovaný své rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně za srozumitelné, nezpůsobující potíže žalobci při formulaci jeho námitek.

Za nedůvodnou a účelovou považoval žalovaný námitku ohledně data účinnosti zákona č. 183/2017 Sb., a tedy zahrnutí zavinění do znaku skutkové podstaty předmětného správního deliktu. I v případě, že by byla účinnost zákona č. 183/2017 Sb. zpochybněna, k čemuž žalovaný neviděl žádný důvod, tak by se stále jednalo o správní delikt, ke kterému je vázána objektivní odpovědnost provozovatele vozidla.

Žalovaný měl dále za to, že jsou ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně uvedena všechna relevantní ustanovení, podle kterých bylo rozhodováno o druhu a výměře pokuty. Nadto byl tomuto věnován dostatečný prostor v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kde byl výslovně uveden požadovaný § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, stejně tak i skutečnost, zda byla pokuta uložena na spodní hranici zákonného rozpětí.

Výše uložené sankce byla správním orgánem prvního stupně řádně odůvodněna, přičemž pro mimořádné snížení sankce nebyl dán důvod a nezhodnocení § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí.

Žalovaný dle svého názoru plně respektuje čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. K námitce prekluze uvedl, že vzhledem k datu spáchání předmětného správního deliktu (před datem účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky) postupoval v souladu s § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, kdy nová právní úprava není pro pachatele příznivější, jelikož odkazuje na lhůty podle dosavadních právních předpisů. Z toho důvodu tak trval na svém posouzení běhu promlčecích dob.

K námitce neoznámení úseku měření rychlosti dopravní značkou žalovaný uvedl, že dle § 79a zákona o silničním provozu není označení začátku a konce měření podmínkou provedení měření. Dle § 88 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) pak není jakéhokoliv souhlasu snímaných osob třeba.

Povinnost stanovená v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu není dle mínění žalovaného v rozporu s Ústavou, o čemž ostatně svědčí konstantní judikatura Nejvyšší správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2016, č. j. 6 As 128/2015-32).

Dle § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu není pro spáchání správního deliktu (nyní přestupku) požadováno zavinění, proto nebylo možné ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně uvést jeho formu.

Vzhledem k tomu, že správní orgán prvního stupně legitimně považoval označení sděleného řidiče za ryze účelové jednání, ani podání vysvětlení žalobce by na daném závěru nic nezměnilo. Krom tvrzení žalobce by stále chybělo zjištění jakýchkoliv jiných relevantních skutečností, na základě kterých by šlo alespoň minimálně předpokládat, že by v řízení o přestupku mohl být přestupek řidiči prokázán (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2016, č. j. 1 As 7/2016-30).

Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s. ř. s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, za podmínek vyplývajících z § 51 odst. 1 s. ř. s.

Ze spisu vyplynuly následující pro rozhodnutí podstatné skutečnosti. Správnímu orgánu prvního stupně byl dne 23. 3. 2016, č. j. MPŽI/16032309498 Městskou policií Židlochovice oznámen přestupek. V oznámení přestupku bylo uvedeno, že vozidlem registrační značky …………. dne 20. 3. 2016 v 13:58 hod. v obci ……, na ulici ……., sil. ……. v km ……. blíže neustanovený řidič překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o méně než 40 km/h, kdy v místě kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/hod., jel rychlostí 75 km/hod., resp. 72 km/hod. (dle toleranční odchylky měření 3 km/h). Měření rychlosti jízdy předmětného vozidla bylo provedeno přístrojem Ramer 10, výr. číslo 15/0185, který pracuje v automatizovaném režimu bez obsluhy, přičemž zařízení mělo v době zjištění přestupku platné ověření (viz č. l. 4 správního spisu) a nastavení jeho parametrů bylo provedeno proškolenými strážníky obecní policie.

Správní orgán prvního stupně zaslal dle § 125h zákona o silničním provozu provozovateli vozidla, tedy žalobci, výzvu k uhrazení určené částky nebo ke sdělení údajů totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku, a to ve lhůtě do 15 dnů od doručení. Žalobce měl písemně prostřednictvím společnosti ODVOZ VOZU s.r.o. oznámit, že v předmětný čas řídil jím provozované vozidlo pan D. P. (dále také „sdělený řidič“), a uvedl adresu jeho trvalého pobytu. Ve správním spise však není založena plná moc k tomu, aby společnost ODVOZ VOZU s.r.o. žalobce v této věci zastupovala. Správní orgán prvního stupně obdržel dne 27. 4. 2016 vysvětlení sděleného řidiče, ve kterém se ke spáchání daného přestupku doznal. Dne 4. 8. 2018 vydal správní orgán prvního stupně příkaz, č. j. OD/204961/2016, ve kterém uznal sděleného řidiče vinným ze spáchání přestupku proti zákonu o silničním provozu podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 téhož zákona. Proti tomuto příkazu podal sdělený řidič v zákonné lhůtě dne 5. 9. 2016 odpor, ve kterém uvedl, že předmětný vůz nikdy neřídil, v inkriminovaný den se na daném místě nepohyboval a nikdy se v minulosti k danému přestupku nevyjadřoval.

Na základě podaného odporu správní orgán prvního stupně řízení o přestupku vedené proti sdělenému řidiči rozhodnutím ze dne 6. 3. 2017, č. j. OD/204961/2016 zastavil a následně vydal dne 27. 4. 2017 pod č. j. 204961/2016 příkaz, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Proti tomuto příkazu podal dne 9. 5. 2017 žalobce prostřednictvím společnosti ODVOZ VOZU s.r.o. odpor, přičemž plnou moc k zastupování žalobce doložila předmětná společnost až na výzvu správního orgánu prvního stupně dne 2. 6. 2017.

Dne 2. 8. 2017 správní orgán prvního stupně zaslal žalobci oznámení o pokračování v řízení o správním deliktu (přestupku) a vyrozumění o provedení důkazů mimo ústní jednání spolu s vyrozuměním o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Žalobce na tuto výzvu nijak nereagoval. Správní orgán prvního stupně následně dne 20. 9. 2017 vydal rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kterým stanovil, že žalobce spáchal správní delikt (nyní přestupku) dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu a uložil mu pokutu ve výši 2.500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.

První námitku žalobce týkající se nesrozumitelnosti výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zdejší soud vyhodnotil takto. Předně je nutné uvést, že soud nijak nezpochybňuje, že správní orgán prvního stupně ve výroku rozhodnutí konstatoval, že „došlo ke spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 silničního zákona“, jakož i, že „došlo ke spáchání správního deliktu (nyní přestupku) dle § 125f odst. 1 silničního zákona.“ Nicméně na tomto neshledává soud s ohledem na skutkové a právní okolnosti projednávané věci nic natolik matoucího, aby to způsobilo nesrozumitelnost rozhodnutí nebo nejednoznačnost vymezení stíhaného skutku.

Dle § 125 odst. 1 zákona o silničním provozu se právnická nebo fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 stejného zákona nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.

Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě [§ 125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§ 125f odst. 4 písm. b)]. Toto ustanovení vyjadřuje žalobcem namítanou subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek řidiče vozidla (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014 – 45). Přednost odpovědnosti za přestupek je patrná i z § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku.

Z obsahu správního spisu i z posuzovaného výroku je možné seznat, že k deliktnímu jednání v podobě překročení nejvyšší povolené rychlosti blíže neustanoveným řidičem došlo dne 20. 3. 2016 a následně byla dne 24. 3. 2016 žalobci adresována výzva dle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu, aby oznámil správnímu orgánu prvního stupně osobu řidiče, která skutečně vozidlo provozované žalobcem řídila, přičemž se měl jakožto řidič přihlásit pan D. P. (viz č. l. 7 správního spisu). O tomto deliktním jednání bylo rozhodnuto příkazem ze dne 4. 8. 2017 jako o přestupku proti zákonu o silničním provozu podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 téhož zákona, přičemž byl uznán vinným sdělený řidič. Na základě odporu podaného sděleným řidičem bylo řízení o přestupku vedené proti jeho osobě zastaveno, a byl vydán příkaz, ve kterém byl vinným ze správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu uznán žalobce jakožto provozovatel vozidla. Vzhledem k jeho odporu pak bylo vydáno inkriminované rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

Z uvedeného nade vši pochybnost vyplývá, že žalobci muselo být známo, že s ním je vedeno řízení o správním deliktu jakožto s provozovatelem vozidla dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu.

Krajský soud uznává, že správní orgán prvního stupně terminologicky nepřesně ve výroku svého rozhodnutí konstatoval, že „došlo ke spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 silničního zákona“, což ostatně připustil i sám žalovaný ve svém vyjádření k žalobě. Dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2016, č. j. 8 As 156/2016 – 35, je „[p]ro založení odpovědnosti provozovatele vozidla za správní delikt podle § 125f odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích nutné, aby porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazovalo znaky přestupku podle tohoto zákona […].“ Z dikce i formálních úprav výroku rozhodnutí správního stupně (tučným písmem zvýrazněno spáchání správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu) má zdejší soud postaveno na jisto, že v daném případě správní orgán prvního stupně pouze prohlásil naplnění předpokladů přestupkové odpovědnosti řidiče vozidla, které je zase dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu obligatorním znakem správního deliktu (dnes přestupku) provozovatele vozidla.

Užití v praxi zaužívaného slovního spojení „vykazující znaky přestupku“ či „mající znaky přestupku“ by bylo jistě vhodnějším vyjádřením naplnění znaků přestupku řidiče vozidla pro stanovení odpovědnosti provozovatele vozidla. Avšak ze samotného znění výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ani z obsahu správního spisu nemůže být usuzováno, že byl žalobce uznán vinným jak ze spáchání přestupku řidiče vodila dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu, tak ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, který je navíc k dříve subsidiární, což tvrdí i sám žalobce.

Zdejší soud tak uzavírá, že žalobci muselo být více než zřejmé, za jaké jednání byl uznán vinným i to, že se nejedná o uznání viny za dva správní delikty. Námitka nesrozumitelnosti výroku, resp. vyslovení viny za spáchání jak přestupku řidiče vozidla dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu, tak správního deliktu provozovatele vozidla dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, nebyla shledána důvodnou.

Soud musí dát žalobci za pravdu, že výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně neobsahuje výslovné konstatování viny žalobce za spáchání správního deliktu, avšak přesto je podle názoru zdejšího soudu tato námitka nedůvodná.

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se v usnesení ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016-46, publ. pod č. 3656/2018 Sb. NSS, vyjadřoval k náležitostem právní věty výroku rozhodnutí o správním deliktu. Konstatoval, že „[p]odle § 68 odst. 2 správního řádu se ve výrokové části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení (zvýraznění doplnil rozšířený senát).“

Pro srovnání lze uvést § 77 zákona o přestupcích (který ale na nynější věc není aplikovatelný, neboť nejde o přestupek, ale o správní delikt): „Výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1).“

Z uvedeného je zřejmé, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu nepovažoval aplikaci § 77 zákona o přestupcích na výrokovou část rozhodnutí o správním deliktu za možnou ani přímo, ani analogicky. Naopak v případě správních deliktů rozhodovaných správními orgány prvního stupně do 31. 6. 2017 na náležitosti výroku dopadá § 68 odst. 2 správního řádu, který požaduje „pouze“ uvedení řešení otázky, která je předmětem řízení, což je formulace umožňující správnímu orgánu výrazně větší volnost při formulování výroku rozhodnutí. Za této situace musí být z výroku rozhodnutí jasně patrný závěr, že účastník řízení se dopustil správního deliktu, v čem správní delikt skutkově spočíval a jak jednání účastníka řízení bylo hodnoceno po právní stránce.

Na tomto místě soud připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou správních soudu dokonce samotné nevyslovení viny ve výroku rozhodnutí o přestupku nemusí být nutně vadou, jež způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nesrozumitelnost, jak se toho domáhá žalobce v této námitce (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2004, č. j. 7 As 3/2004-71, resp. 23. 10. 2013, č. j. 9 As 6/2013-26).

Soud k výše uvedené argumentaci dodává, že přímo k této námitce právního zástupce žalobce o absenci konstatování viny ve výroku rozhodnutí správních orgánů v řízení vedených proti provozovatelům vozidla již existují rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které výše uvedený závěr krajského soudu potvrzují. Konkrétně v rozsudku ze dne 27. 9 2018, č. j. 9 As 220/2018-70 Nejvyšší správní soud uvedl, že: „[b]yť výrok neobsahuje formulaci, že se jednání dopustil stěžovatel, respektive že jej správní orgán uznal vinným z popsaného jednání, nezavdává formulace výroku rozhodnutí pochybnosti o tom, že se popsaného správního deliktu dopustil právě stěžovatel. Z výroku je zřejmé, která osoba se správního deliktu dopustila, když je jasně identifikován osobními údaji pouze stěžovatel jakožto provozovatel vozidla (se kterým byl delikt projednán) a o jiné osobě se zde konkrétně nehovoří. Z rozhodnutí je tedy dostatečně zřejmé, za porušení kterého zákonného ustanovení a která osoba byla postižena, byť bylo stiženo formální vadou.“

Podle § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu odpovídá právnická nebo fyzická osoba za přestupek, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání. Z uvedeného plyne, že k tomu, aby mohl být provozovatel vozidla sankcionován za rychlost, musí dojít ke změření rychlosti vozidla automatizovaným technickým prostředkem, k jehož provozu není třeba obsluhy.

Dle žalobního tvrzení nebyly naplněny podmínky dle § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu, když ze správních rozhodnutí není zřejmé, jak se dospělo k závěru, že použitý rychloměr je automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy. Správními orgány nebylo postaveno najisto, jaké znaky musí automat naplňovat a ani nebylo v této otázce provedeno dokazování. V odůvodněních není ani obsažena konkretizace rychloměru, aby mohlo být přezkoumáno, zda jde o automat.

Ve shodě se žalobcem lze konstatovat, že žádný právní předpis nedefinuje to, co se rozumí automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy. Nicméně k specifikaci takového prostředku není třeba legální definice, jedná se především o technické prostředky trvale nainstalované a zpravidla pevně zabudované na určitém místě, které nevyžadují přítomnost obsluhujícího personálu. Takové měřidlo je obsluhou toliko umístěno, nainstalováno, případně spuštěno, avšak samotné měření již probíhá automaticky bez toho, aby obsluha takové zařízení ovládala. Charakter automatizovaného technického prostředku je tak dán automatizovaným měřením, které probíhá bez vlivu obsluhy.

Při rozlišování mezi automatizovanými a manuálně obsluhovanými technickými prostředky je pak podstatné pouze to, zda je rychloměr schopen fungovat samostatně, tedy automaticky zaznamenávat a vyhodnocovat rychlost všech projíždějících vozidel, nebo zda je k výběru a měření rychlosti toho kterého konkrétního vozidla nutná součinnost lidské obsluhy (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2017, č. j. 7 As 282/2016-38, dle kterého „[z]cela správně přitom [krajský soud – pozn. soudu] poukázal na skutečnost, že jediným dělícím kritériem je režim měření, kdy v případě automatického jsou snímána veškerá projíždějící vozidla a zaznamenávána jejich rychlost. Naopak v případě manuálního výběr měřeného vozu a měření rychlosti provádí obsluha rychloměru. O tom, že předmětný rychloměr byl skutečně stacionární, svědčí záznam o přestupku, v němž je uvedeno, že měření proběhlo v automatizovaném režimu měření.“

Součástí listinných důkazů, ze kterých správní orgán prvního stupně vycházel, a které jsou specifikované v jeho rozhodnutí na str. 3, jsou oznámení o přestupku ze dne 23. 3. 2016, záznam o přestupku spolu s radarovým záznamem ze dne 20. 3. 2016 a kopie ověřovacího listu č. 220/15. Tyto listiny dostatečně specifikují použitý radar, takže žalobce nemůže mít pochyb, jaký typ radaru byl v daném případě použit. Ze správního spisu vyplynulo, že s oběma listinami se mohl žalobce seznámit dne 19. 9. 2017, kdy proběhlo provedení důkazů listinou a seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Tohoto svého práva žalobce ovšem nevyužil, i když byl o něm řádně spraven oznámením ze dne 2. 8. 2017.

Ze záznamu o přestupku spolu s radarovým záznamem vyplývá, že režim měření je automatizovaný a daný rychloměr pracuje v automatizovaném režimu bez obsluhy. Údaj, o který režim měření se jedná, je automaticky generován v popisu radaru, který je součástí radarového záznamu. Tím, že ověřovacím listem č. 220/15 bylo prokázáno, že radar s totožným výrobním číslem měřidla, jako ten který měřil v inkriminovanou dobu spáchání přestupku, byl ověřený, se presumuje správnost jím poskytovaných (automaticky generovaných) informací.

Lze tak shrnout, že v daném případě byl rychloměr použitý při měření žalobcem provozovaného vozidla v automatizovaném režimu a splňuje definici automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy. Tato skutečnost byla uvedena nejen v rozhodnutích správních orgánů, ale podrobné informace týkající se typu a funkcí rychloměru byly obsaženy i v dalších listinách (tyto jsou součástí správního spisu), na jejichž obsah krajský soud shora poukázal.

Zdejší soud nesouhlasí s žalobcem, že by snad měl správní orgán (zcela nadbytečně) definovat znaky automatu, a pod ně pak podřazovat použitý rychloměr, neboť právě ověřovací list a radarový záznam prokazují, o který typ radaru, resp. klíčový způsob měření, se jedná. Tím pádem lze učinit závěr o tom, zda výsledek z daného měření lze subsumovat pod § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu, a to i s odhledem na jasnou definici poskytnutou soudní praxí. Soud tak žalobní námitku shledal nedůvodnou.

Nad to krajský soud poznamenává, že nelze přehlížet ani skutečnost, že žalobce tuto námitku vznesl až v žalobě, ačkoliv mohl nahlížet do spisu již během správního řízení a uvedenou vadu měření vytknout již tehdy. Uplatnění uvedené námitky až v žalobě nese zjevně rysy předem vykonstruované účelové procesní taktiky.

Žalobní námitku nesrozumitelnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zdejší soud vyhodnotil jako nedůvodnou. Předně je nutné uvést, že soud nijak nezpochybňuje, že správní orgán prvního stupně v rozhodnutí jak ve výroku, tak i v odůvodnění užívá formulaci „správní delikt (nyní přestupek)“, nicméně na této formulaci neshledává soud s ohledem na skutkové a právní okolnosti projednávané věci nic natolik matoucího, aby to způsobilo nesrozumitelnost rozhodnutí nebo nejednoznačnost vymezení stíhaného skutku.

Z obsahu správního spisu vyplývá, že k deliktnímu jednání došlo 20. 3. 2016 a následně byla dne 24. 3. 2016 žalobci adresována výzva dle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu. O předmětném deliktním jednání bylo rozhodnuto příkazem ze dne 28. 4. 2017 jako o správním deliktu provozovatele vozidla dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo vydáno 20. 9. 2017.

Z uvedeného vyplývá, že k deliktnímu jednání a zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidlo došlo ještě za účinnosti zákona o silničním provozu před novelizací provedenou s účinností od 1. 7. 2017 v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky. Deliktní jednání žalobce v období od jeho spáchání do 1. 7. 2017 naplňovalo skutkovou podstatu správního deliktu a zcela správně bylo správními orgány za správní delikt označeno. Zároveň ale o tomto jednání žalobce nebylo rozhodnuto do 1. 7. 2017 a poté, co vstoupil v účinnost zákon o odpovědnosti za přestupky, se dle § 112 odst. 1 uvedeného zákona na přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí jako na přestupky podle tohoto zákona. Odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

Případ žalobce tak spadá do přechodného období, kdy se na deliktní jednání má hledět jako na přestupek ve smyslu zákona o odpovědnosti za přestupky, ale zároveň se má odpovědnost za deliktní jednání posoudit podle dosavadního právního předpisu, a to jako odpovědnost za jiný správní delikt. Jestliže správní orgán prvního stupně označil deliktní jednání jako správní delikt (nyní přestupek) označil ho fakticky zcela správně, ačkoliv se může toto vyjádření jevit jako obtížněji srozumitelné. Důvod k tomuto označení jasně vyjádřil odkazem na § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky v záhlaví svého rozhodnutí.

Soud se zcela ztotožňuje s hodnocením žalovaného, že správní orgán v úvodu rozhodnutí vysvětlil důvod použití shora uvedeného spojení, i s jeho odkazem na § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. Dlužno pouze doplnit, že pro trestnost jednání žalobce není v souvislosti změnou přestupkového práva primárně podstatné, jak správní orgány terminologické změny v případech věcí posuzovaných v přechodném období přesně provedou, nýbrž to, zda zůstala zachována trestnost jimi sankcionovaných jednání. V této otázce soud porovnáním znění skutkových podstat před a po účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky dospěl soud k závěru, že skutkovou podstatu porušení povinnosti provozovatele vozidla nová právní úprava převzala, pouze terminologicky upravila pojmosloví, což je pouze výrazem trestní politiky státu, neboť i „[r]ozhraničení mezi trestnými (a tedy soudem postižitelnými) delikty a delikty, které stíhají a trestají orgány exekutivy, je výrazem vůle suverénního zákonodárce“ (k tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002-27, publ. pod č. 461/2005 Sb. NSS). Naplnění skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla zůstalo z pohledu správního práva trestným. Pouze z důvodu terminologického sjednocení a zjednodušení právní úpravy správního trestání jsou nadále správní delikty považovány za přestupky bez toho, aby předmětné chování provozovatele vozidla přestalo být sankcionováno a považováno za protizákonné. Analogicky lze v této souvislosti odkázat i na novelu trestního zákona č. 40/2009 Sb., která založila kategorizaci soudně trestných jednání na bipartici - zločin a přečin a jíž bylo opuštěno od do té doby používaného pojetí jednotného deliktu.

Zároveň je nutno jasně konstatovat, že předmětné deliktní jednání je ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zcela jednoznačně popsáno. Správní orgán prvního stupně uvedl, že žalobce jako provozovatel motorového vozidla v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Dále jasně uvedl den, hodinu a místo zjištění deliktních jednání i označení vozidla, kterým tato byla spáchána, stejně jako způsob deliktních jednání (překročení rychlosti). Ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je správně provedena i právní kvalifikace, když je uvedena norma, která měla být porušena řidičem motorového vozidla, a je uvedena i norma, dle které by mohl být řidič sankcionován.

Z uvedeného muselo být žalobci zcela jasné, za jaké jednání, jakým způsobem a na základě jakých právních norem bylo jeho jednání posouzeno a sankcionováno. Námitka nesrozumitelnosti výroku, resp. nejasného určení stíhaného jednání proto není důvodná.

Žalobce se v další části žaloby zabýval otázkou, zda s ohledem na přijetí novely zákona o silničním provozu zákonem č. 183/2017 Sb. bylo znakem skutkové podstaty přestupku provozovatele vozidla zavinění, neboť dle jeho názoru tato novela, která ukotvila objektivní odpovědnost provozovatele vozidla při spáchání přestupku, nabyla účinnosti až dne 13. 7. 2017. Žalobce z výše uvedeného dovozuje, že znakem přestupku (tehdy správního deliktu) fyzické osoby nepodnikající podle § 125f zákona o silničním provozu bylo v období od 1. 7. 2017 do 13. 7. 2017 podle § 15 odst. 1 přestupkového zákona též zavinění. Teprve dne 13. 7. 2017 nabyl účinnosti zákon č. 183/2017 Sb., kterým bylo zavinění jakožto znak tohoto přestupku odstraněno. V mezidobí od 1. 7. 2017 do 13. 7. 2017 tak mělo být dle žalobce znakem skutkové podstaty přestupku provozovatele vozidla dle § 125f zákona o silničním provozu i zavinění. Jedná se o úpravu pro žalobce příznivější, a tudíž mělo být jeho zavinění ze strany správních orgánů zkoumáno.

Zákon o odpovědnosti za přestupky, stejně jako zákon č. 183/2017 Sb., nabyly účinnosti dnem 1. 7. 2017. Počátek účinnosti byl na toto datum stanoven zákonodárcem, jak je patrno z příslušných ustanovení těchto zákonů. Zákon č. 183/2017 Sb. byl vyhlášen ve sbírce zákonů dne 28. 6. 2017, legisvakanční lhůta byla zákonodárcem stanovena kratší, než obvyklých 15 dnů. Dle znění důvodové zprávy byla účinnost stanovena shodně jako účinnost zákona o odpovědnosti za přestupky a zákona č. 251/2016, o některých přestupcích (dále jen „zákon o některých přestupcích“). Právě v souvislosti s přijetím těchto dvou zákonů byl předložen návrh doprovodného zákona – č. 183/2017 Sb. Ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 309/1999 Sb. sice větou první stanoví, že pokud není stanovena účinnost pozdější, nabývají právní předpisy účinnosti patnáctým dnem po vyhlášení, druhá věta téhož odstavce však umožňuje stanovit lhůtu kratší, vyžaduje-li to naléhavý obecný zájem, nejdříve však dnem vyhlášení zákona. Podmínka vyhlášení zákona před nabytím účinnosti byla v případě zákona č. 183/2017 Sb. splněna. Krajský soud dospěl k závěru, že se jedná o platné a zákonné ustanovení a nic nebrání jeho aplikaci na daný případ.

Zdejší soud v posuzované věci neshledal důvod pro postoupení věci Ústavnímu soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy, neboť nedošel k závěru, že zákon č. 183/2017 Sb. by byl z důvodu protiústavně stanoveného data nabytí účinnosti v rozporu s ústavním pořádkem. Zákon č. 183/2017 Sb., jak již zdejší soud shora uvedl, je nutno považovat za tzv. doprovodný zákon, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a zákona o některých přestupcích, které nabyly účinnosti taktéž dne 1. 7. 2017. Úmyslem zákonodárce bylo změnit úpravu správního trestání, a to z důvodu nutné systematizace a úplné kodifikace obecné části přestupkového práva. Zákon o odpovědnosti za přestupky a zákon o některých přestupcích vešly v platnost v dostatečném předstihu, již 3. 8. 2016, téměř rok před nabytím účinnosti. Není výjimkou, že tzv. doprovodné normy nabývají účinnosti krátce po, či v den jejich vyhlášení. Tak tomu bylo například i v případě zákona č. 460/2016 Sb., jež představoval mimo jiné první novelu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který byl ve sbírce zákonů vyhlášen dne 30. 12. 2016. Část této novely týkající se rozhodování o přezkumu osob zbavených či omezených ve způsobilosti k právním úkonům před 1. 1. 2014 nabyla účinnosti téhož dne, kdy byl zákon vyhlášen.

Stejně tak zákon č. 183/2017 Sb. změnil zákony, kterých se dotýká nová úprava správního trestání. Tím, že zákonodárce vložil do § 125f zákona o silničním provozu odstavec 3, kterým explicitně vymezil, že k odpovědnosti fyzické osoby za přestupek provozovatele vozidla se nevyžaduje zavinění, až novelou č. 183/2017 Sb., nic nemění na tom, že by v průběhu procesu novelizace správního trestání bylo uvažováno o přechodu od objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla na subjektivní. Záměr změnit znaky skutkové podstaty odpovědnosti provozovatele vozidla není patrný ani z důvodových zpráv. Nic nebránilo tomu, aby legisvakanční lhůta doprovodné normy byla kratší, než-li obecných 15 dní, neboť pro provozovatele vozidla nedošlo k žádné faktické změně právní úpravy.

K této námitce soud uzavírá, že zákon o odpovědnosti za přestupky, zákon o některých přestupcích i doprovodná norma č. 183/2017 Sb. nabyly účinnosti 1. 7. 2017. Není proto důvod pro aplikaci pro žalobce příznivější úpravy, podle které mělo být zkoumáno zavinění provozovatele vozidla, neboť taková úprava nikdy účinná nebyla.

Zdejší soud se dále nezabýval tvrzením žalobce o absenci jeho zavinění předmětného správního deliktu, jelikož tuto námitku vzhledem k výše uvedenému považoval za bezpředmětnou.

Krajský soud nesdílí názor žalobce, že z rozhodnutí nelze seznat, zda je výše uložené sankce zákonná a zda bylo tento druh trestu v předmětné výši možno uložit. Správní orgán prvého stupně ve výroku odkázal na § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu (účinného v době spáchání správního deliktu). Tento stanovoval, že „[z]a správní delikt podle odstavce 1 se uloží pokuta. Pro určení výše pokuty se použije rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje; pokuta však nepřevýší 10 000 Kč.“ Zákon č. 183/2017 Sb., který novelizoval předešlé znění, v bodě 40 stanovil, že „[v] § 125f se za odstavec 2 vkládá nový odstavec 3, který zní: „(3) K odpovědnosti fyzické osoby za přestupek podle odstavce 1 se nevyžaduje zavinění.“. Dosavadní odstavce 3 až 5 se označují jako odstavce 4 až 6.“. Tuto změnu žalovaný reflektoval závěrem svého rozhodnutí na str. 5, když rozebíral otázku aplikovatelnosti znění zákona na daný případ.

Ustanovení § 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu, ve znění účinném v době spáchání správního deliktu, na které taktéž správní orgán prvního stupně ve výroku svého rozhodnutí odkázal, stanovovalo, že za přestupek se uloží pokuta od 2 500 do 5 000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. f) bodů 3, 5, 6, 8 a 9, písm. g) a i) a podle odstavce 4. Blíže neustanovený řidič se měl dopustit porušení povinnosti mající znaky přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu. Z výroku je tak seznatelné, podle kterých ustanovení správní orgán výši pokuty stanovil.

Ustanovení § 2 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky stanovuje, že odpovědnost za přestupek se posuzuje podle zákona účinného v době spáchání přestupku; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele přestupku příznivější. Odstavec 6 téhož zákona určuje, že pachateli lze uložit vždy jen takový druh správního trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o přestupku rozhoduje.

K § 2 odst. 6 zákona o odpovědnosti za přestupky zákonodárce v důvodové zprávě uvedl: „Pachateli lze uložit pouze takový druh správního trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o přestupku rozhoduje. Správní trest se ukládá podle zákona účinného v době spáchání přestupku, ale uložit lze pouze takový druh správního trestu, jehož uložení dovoluje zákon účinný v době rozhodování o tomto přestupku. Toto ustanovení je výjimkou ze zásady vyjádřené v předchozím ustanovení, podle kterého se zásadně posuzuje trestnost činu podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, i ze zásady, že dřívějšího nebo nového zákona má být užito jako celku. Důvodem takovéto právní úpravy je to, aby nevznikaly problémy s výkonem správního trestu, který by již účinný zákon neobsahoval.“

Žalovaný v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že v souladu s § 112 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky je druh a výměra správního trestu v obou předmětných zněních stejná, a proto se použije dosavadní úprava. Žalovaný správně zhodnotil obě dvě úpravy, a jelikož jsou v otázce druhu a výměry sankce totožné, použije se úprava účinná v době spáchání správního deliktu. Žalobce nemůže mít žádných pochyb o stanovené sankci, když se její úprava nijak nezměnila a zůstala stále stejná. Účelu zákona bylo postupem žalovaného naprosto vyhověno, neboť posouzením úprav dospěl správně k závěru, že daný trest lze uložit a vykonat i za nové úpravy. Žádná z úprav není pro pachatele příznivější, a proto musí být užita úprava ve znění účinném v době spáchání správního deliktu.

Dále žalobce namítl, že se žalovaný vůbec nezabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro mimořádné snížení výměry pokuty dle § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky. Ani tuto námitku neshledal krajský soud důvodnou.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný dospěl k závěru, že v rámci trestání přestupku (dříve správního deliktu) provozovatele vozidla zůstaly druh i výměra sankce stejná. Novou právní úpravu proto neshledal pro pachatele příznivější a na daný případ aplikoval právní úpravu účinnou v době rozhodování správního orgánu prvního stupně.

K otázce, jakým způsobem je třeba aplikovat § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky, se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 6. 2018, č. j. 4 As 96/2018-45, v němž vyslovil, že „[…] zákonodárce nekoncipoval institut mimořádného snížení výměry pokuty jako institut návrhový, a je proto povinností správního orgánu zvážit, zda jsou dány důvody k postupu podle tohoto ustanovení. Tím totiž dojde k naplnění zásady zákonnosti trestání a zásady individualizace sankce. Zároveň však je třeba uvést, že se jedná o mimořádný institut, a není proto i s přihlédnutím k zásadě procesní ekonomie na místě po správních orgánech požadovat, aby v každém jednotlivém případě v odůvodnění rozhodnutí uváděly důvody, pro které neshledaly důvody pro aplikaci tohoto institutu. […] [P]rávní úpravu obsaženou v § 44 zákona o odpovědnosti o mimořádném snížení výměry pokuty za přestupek by bylo v zásadě možné považovat za ustanovení, které je pro pachatele příznivější, než dříve platná právní úprava, která uložení pokuty pod dolní hranicí sazby stanovené zákonem neumožňovala.“

Zásadní otázkou tak v posuzované věci je, zda a jakým způsobem se žalovaný vypořádal či nevypořádal s tím, zda přistoupí nebo nepřistoupí k mimořádnému snížení výše sankce.

S ohledem ke skutečnosti, že zákon o odpovědnosti za přestupky blíže aplikaci § 44 nevymezuje, vycházel krajský soud analogicky z úpravy trestního práva, neboť mimořádné snížení výměry pokuty je určitou obdobu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 zákona č. 40/2009, trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“).

Samotný § 58 trestního zákoníku stanoví, že soud k mimořádném snížení trestu odnětí svobody přistoupí za splnění několika podmínek: 1) má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné; a 2) že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.

Oproti tomu dle § 44 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky lze pokutu uložit v částce nižší, než je zákonem stanovená dolní hranice sazby pokuty, jestliže a) vzhledem k okolnostem případu a osobě pachatele lze důvodně očekávat, že i tak lze jeho nápravy dosáhnout, b) je pokuta ukládána za pokus přestupku, c) pokuta uložená v rámci zákonem stanovené dolní hranice sazby by byla vzhledem k poměrům pachatele nepřiměřeně přísná, nebo d) pachatel spáchal přestupek, aby odvrátil útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela naplněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, nebo překročil meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost.

Důvodová zpráva k zákonu o odpovědnosti za přestupky odůvodňuje zavedení možnosti mimořádně snížit výši pokuty tím, že dolní hranice sazby pokuty (na rozdíl od horní hranice sazby pokuty) není v zákonech upravujících skutkové podstaty správních deliktů pokaždé stanovena. Tímto institutem je správnímu orgánu umožněno reagovat na okolnosti konkrétního případu.

Z předpisů trestního práva jednoznačně vyplývá, že soud musí při stanovení trestu uvést, jak posoudil polehčující a přitěžující okolnosti, nicméně dle § 39 odst. 4 trestního zákoníku k okolnosti odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující.

Obdobná právní úprava v případě přestupků sice absentuje, nicméně je z citovaného § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky zcela zřejmé, že se jedná o skutečnosti odlišné od polehčujících okolností, které správní orgán při stanovení výměry sankce je povinen zvážit. Tedy obdobně jako v případě trestního zákona, ani správní orgán k možnosti mimořádného snížení nemá přistupovat jako k okolnosti polehčující. Nejedná se novou skutečnost, která by měla vliv na samotnou sankci. Podle názoru zdejšího soudu v souladu s výše uvedeným názorem Nejvyšší správní soudu nemá tudíž správní orgán ani povinnost v rámci odůvodnění sdělovat, že důvody pro mimořádné snížení výše sankce neshledal. Konečně ani sám žalobce žádné konkrétní důvody v odvolání pro mimořádné snížení sankce nepodal, čili ze strany žalovaného resp. správního orgánu prvního stupně nevznikly důvody výslovně se s návrhem odvolatele vypořádat.

V žalobě uváděné skutečnosti (nekonstatování přitěžujících okolností, preventivní charakter sankce, uložení sankce na spodní hranici) samy o sobě podle názoru soudu nenaplňují důvody pro mimořádné snížení pokuty pod spodní hranici (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2018, č. j. 4 As 114/2018-49). Bylo by možné uvažovat toliko o aplikaci § 44 odst. 1 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky, nicméně samotná zvolená procesní obrana podle názoru soudu jasně diskvalifikuje žalobce z toho beneficia zákona, neboť z obsahu správního a soudního spisu je jasně patrná procesní strategie založena na obstrukcích a vyhýbání se odpovědnosti za přestupek, resp. správní delikt.

Krajský soud má proto za to, že žalovaný, resp. správní orgán prvního stupně nepochybili, když k mimořádnému snížení výše sankce nepřistoupili a toto své rozhodnutí více nerozváděli.

Dále žalobce namítl, že na posuzovanou věc je nutné aplikovat § 30 a násl. zákona o odpovědnosti za přestupky a hledět na skutek jako na promlčený z důvodu zániku odpovědnosti žalobce dne 21. 3. 2017.

Pro posouzení otázky aplikace nového přestupkového zákona v otázce zániku trestnosti je třeba vycházet s obsahu správního spisu a průběhu správního řízení. Ze spisu vyplývá, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dne 7. 11. 2017 a žalobci doručeno téhož dne; pravomocným se tak stalo po účinnosti nového zákona o odpovědnosti za přestupky. Jak výše zdejší soud uvádí, ke dni 1. 7. 2017 nabyl účinnosti zákon o odpovědnosti za přestupky a související zákon č. 183/2017 Sb. Druhý z uvedených zákonů měl přitom zásadní dopad i na § 125e a § 127f zákona o silničním provozu, kdy v případě § 125e vypustil, mimo jiné, ustanovení týkající se lhůt pro zánik odpovědnosti pachatele, a § 125f modifikoval v tom směru, že již nehovoří o právnické nebo fyzické osobě a správním deliktu, ale o provozovateli vozidla a přestupku. Skutková podstata přestupku provozovatele vozidla však zůstala totožná, včetně zachování objektivní odpovědnosti nepodnikající fyzické osoby a možné sankce.

Dle § 29 písm. a) ve spojení s § 30 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky odpovědnost za přestupek zaniká uplynutím promlčecí doby, která činí 1 rok. Promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni spáchání přestupku a přerušuje se mimo jiné oznámením o zahájení řízení o přestupku a vydáním rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným. Do promlčecí doby se nezapočítává doba, po kterou se o věci vedlo soudní řízení správní.

Na první pohled by se tak mohlo zdát, že je v důsledku změny právní úpravy a v duchu čl. 40 odst. 6 Listiny základních lidských právy a svobod nutno aplikovat za užití zásady analogia legis příslušná ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky, která stanoví zánik odpovědnosti za přestupek po uplynutí promlčení doby, která činí jeden rok.

Žalobce spáchal správní delikt (dnes přestupek) v době účinnosti úpravy, která stanovovala zánik odpovědnosti právnické osoby za správní delikt, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán. Právní úprava účinná v době rozhodování žalovaného a správního orgánu prvního stupně stanovovala obecnou promlčecí dobu pro projednání přestupku (což zahrnuje i zahájení řízení) jednoletou. V případě aplikace obecné úpravy promlčecí doby u přestupků, i přes skutečnost, že se doba přerušila oznámením o zahájení řízení o přestupku a vydáním rozhodnutí, jímž byl žalobce uznán vinným, a do promlčecí doby se nezapočítala doba, po kterou se o věci vedlo soudní řízení správní, by v posuzované věci musel krajský soud přistoupit ke zrušení rozhodnutí, jelikož by došlo k zániku odpovědnosti, neboť by promlčecí doba jeden rok uplynula. Nicméně právní úprava zániku odpovědnosti za přestupky účinná od 1. 7. 2017 se na posuzovanou věc neaplikuje, námitka proto není důvodná.

V této věci totiž nemá být užita analogie ve vztahu k § 29 a násl. zákona o přestupcích, nýbrž analogie ke lhůtě pro zánik odpovědnosti za správní delikt podle zákona o silničním provozu. Jinak řečeno, je nutno posuzovat novější právní úpravu zániku t