2 Afs 24/2007 — Nejvyšší správní soud

29 Af 43/2019- 129 - text  11 29 Af 43/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Mariana Kokeše, Ph.D., a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., ve věci žalobce: TRADE LUKÁŠ s.r.o., IČO 29262755 sídlem Hrotovická 204, 674 01 Třebíč zastoupený advokátkou JUDr. Petrou Novákovou, Ph.D. sídlem Chodská 1366/9, 120 00 Praha proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 3. 2019, č. j. 11420/19/5200-11432-709409 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh správního řízení 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro kraj Vysočina (dále též „správní orgán prvního stupně“ či „správce daně“) ze dne 27. 7. 2017, č. j. 1355450/17/2912-50521-703184, č. j. 1355664/17/2912-50521-703184, č. j. 1355897/17/2912-50521-703184, kterými správce daně doměřil žalobci podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“); podle § 147 a § 143 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a podle Zprávy o daňové kontrole ze dne 24. 7. 2017, daň z příjmu právnických osob (dále jen „daň“) za zdaňovací období od 14. 1. 2011 do 31. 12. 2011, od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012 a od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 v souhrnné výši 5 385 550 Kč a současně žalobci uložil povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 1 077 110 Kč. 2. Správce daně tak učinil v důsledku skutečnosti, že dle výsledků daňové kontroly předložil žalobce správci daně účetnictví, jehož průkaznost a úplnost byla zpochybněna správcem daně, přičemž i přes výzvu správce daně nebyl žalobce schopen tyto pochybnosti rozptýlit. Správce daně proto uzavřel, že účetnictví žalobce obsahuje takové nedostatky, že není možno stanovit žalobci daň dokazování, pročež přistoupil k doměření daně pomůckami. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 3. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobce navrhl krajskému soudu, aby rozhodnutí žalovaného zrušil. 4. Klíčová námitka žalobce spočívá v tom, že daň bylo žalobci na základě důkazů, získaných správcem daně v průběhu daňové kontroly, možno doměřit dokazováním, nikoliv pomůckami. Dle žalobce je žalovaný vždy povinen upřednostnit stanovení daně dokazováním před ostatními způsoby stanovení daně, čímž se žalovaný při rozhodování o daňové povinnosti žalobce neřídil. Správce daně dle žalobce jednoznačně deklaroval, že má dostatečné důkazní prostředky proto, aby bylo žalobci možno daň stanovit dokazováním. Žalobce konstatuje, že veškeré pohyby zboží jsou obsaženy v příslušných daňových, účetních a obchodních dokumentech, které byly předloženy správci daně. 5. Dle žalobce správce daně výslovně uvádí, že nezpochybňuje nákupy zásob od dodavatelů, ale pouze evidenci, která má prokázat pohyby těchto zásob. Žalobce nesouhlasí se závěry žalovaného, že účetnictví žalobce vykazovalo takové zásadní nedostatky, že nebylo možno stanovit daň dokazováním. Dle žalobce z judikatury správních soudů vyplývá, že v i případě úplné ztráty účetnictví nelze automaticky dělat závěry o nemožnosti stanovit daň dokazováním. Pochybnosti žalovaného se totiž dle žalobce týkají pouze ryze formálního účetního aspektu, který nemůže mít při absenci zpochybnění dalších důkazů vliv na stanovení daňové povinnosti. Nadto dle žalobce ani žalovaný nezahájil s žalobcem řízení o správním přestupku na úseku vedení účetnictví, proto lze usuzovat, že údajné pochybnosti o účetní evidenci žalobce nejsou ani natolik silné, aby s ním bylo vedeno řízení o uložení sankce za porušení účetních předpisů. 6. Žalobce tvrdí, že kdyby se žalovaný kdykoliv v průběhu daňového řízení zeptal žalobce na prokázání stavu zásob, tak by to byl žalobce vždy schopen učinit. Žalobce dále zpochybňuje způsob hodnocení jeho účetnictví ze strany žalovaného. Dle žalobce přístupem žalovaného fakticky účtování způsobem B ztrácí smysl, neboť by fakticky o zásobách muselo být účtováno způsobem A. Žalobce přitom byl schopen veškeré nesrovnalosti, identifikované správcem daně v daňové kontrole, vyvrátit, avšak ten neustále hledal další formální chyby, které však neměly žádný vliv na ověření tvrzení daňové povinnosti žalobce. Žalovaný taktéž pochybil, když nepředvolal k výpovědi jednatele žalobce s poukazem na skutečnost, že se nemůže jednat o výpověď svědka. Žalobce totiž navrhoval jako důkaz svědeckou výpověď jednatele žalobce nikoliv jako svědka, nýbrž jako účastníka řízení, včetně uvedení toho, co měl jednatel žalobce svou výpovědí vysvětlit či objasnit. 7. Žalobce dále zpochybňuje samotný proces stanovení daně dle pomůcek. V první řadě žalobce poukazuje na porušení zásady dvojího zdanění ze strany žalovaného, který vycházel při stanovení pomůcek z principu, že veškeré přijaté zboží v letech 2011 až 2013 bylo fakticky prodáno, aniž by vzal v potaz, že některé zboží, přijaté v roce 2013, bylo prodáno až v roce 2014. Tímto jednáním tak žalovaný zdanil prodej zásob, evidovaných k 1. 1. 2014 ve výši 13 033 000 Kč dvakrát, v letech 2013 i 2014. Dále žalobce zpochybňuje taktéž výběr srovnatelných subjektů, z jejichž činnosti správce daně odvozoval marži pro výpočet hodnoty zdanitelných plnění žalobce, označil jej za nepřiměřený a netransparentní. 8. Konečně žalobce uvádí, že správce daně neměl právo na stanovení povinnosti uhradit penále z doměřené daně žalobci, neboť žalobce nebyl vyzván před doměřením daně k podání dodatečného daňového přiznání, což je v rozporu s § 145 odst. 2 daňového řádu. Takový postup podle judikatury správních soudů zamezuje správci daně v možnosti stanovit daňovému subjektu povinnost uhradit penále z doměřené daně, neboť v takovém případě první porušil daňový řád správce daně. III. Vyjádření žalovaného k žalobě a replika žalobce 9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě s ohledem na povahu žalobních námitek, která je do značné míry totožná s odvolacími námitkami žalobce v řízení o odvolání proti napadeným dodatečným platebním výměrům, toliko rekapituluje svou argumentaci, vyjádřenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nad rámec této argumentace pouze žalovaný dodává, že nemohlo dojít k dvojímu zdanění u žalobce, neboť ze správního spisu je zjevné, že stav zboží dle inventury nebyl do výpočtu pro stanovení daně zahrnut. Nadto hodnota, uváděná žalobcem, nesouhlasí s hodnotou dle předloženého inventurního soupisu, neboť žalobce od svého vzniku neprovedl převod počátečního stavu příslušného rozvahového období na vrub příslušného účtu prodaného zboží účtové skupiny 50 Spotřebované nákupy. V důsledku toho dochází ke kumulování zůstatku rozvahového účtu zboží, jehož stav nesouhlasí se stavem, zjištěným z předložených inventurních soupisů. 10. Obdobně žalobce v replice k vyjádření žalovaného pouze reformuluje své argumenty, vyjádřené v žalobě proti napadenému rozhodnutí. Nad rámec této argumentace pouze žalobce přikládá inventurní soupis ke dni 21. 12. 2013, dle kterého je zjevné, že částka inventurního soupisu odpovídá částce, uvedené v rozvaze. IV. Posouzení věci soudem 11. Krajský soud, za splnění podmínek dle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (správce daně), včetně řízení předcházející jejich vydání, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). 12. Podstatu nyní projednávané věci tvoří polemika žalobce s oprávněností postupu správce daně, kterým tento stanovil daň žalobci dle pomůcek z důvodu, že dle názoru správce daně vykazovalo účetnictví žalobce natolik vážné nedostatky, že nebylo možno stanovit daň žalobci dokazováním, přičemž ani v navazujícím řízení tyto nedostatky žalobce neodstranil ani nepředložil takové jiné důkazní prostředky, aby bylo daň žalobci přesto možno stanovit dokazováním. 13. Podle § 92 odst. 3 daňového řádu je povinností daňového subjektu prokázat „všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních“. Podle odst. 4 téhož ustanovení dále platí, že „pokud to vyžaduje průběh řízení, může správce daně vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, a to za předpokladu, že potřebné informace nelze získat z vlastní úřední evidence“. Správce daně podle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu naopak prokazuje „skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních