6 As 135/2015 — Nejvyšší správní soud

31 Ad 14/2020- 47 - text  12 31 Ad 14/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA v právní věci žalobkyně: Ing. P. G., MBA, nar. X bytem X zastoupena Mgr. et Mgr. Jiřím Flamem, Ph.D., advokátem sídlem Vodičkova 729/11, Praha 1 proti žalovanému: Náměstek ministra vnitra pro státní službu Ministerstvo vnitra sídlem Jindřišská 967/34, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 20.5.2020, č.j. MV-66887-2/OSK-2020 a č.j. MV-66911-2/OSK-2020 takto: I. Rozhodnutí Náměstka ministra vnitra pro státní službu ze dne 20.5.2020, č.j. MV-66887-2/OSK-2020, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Rozhodnutí Náměstka ministra vnitra pro státní službu ze dne 20.5.2020, č.j. MV-66911-2/OSK-2020, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč k rukám Mgr. et Mgr. Jiřího Flama, Ph.D., advokáta, se sídlem Vodičkova 729/11, Praha 1, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně domáhal zrušení shora označených rozhodnutí žalovaného. I.a Rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2020, č. j. MV-66887-2/OSK-2020 2. Dne 17. 2. 2020 vydal žalovaný rozhodnutí č. j. MV-13306-6/OSK-2020, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu (ERÚ) ze dne 10. 12. 2019, č. j. 12254-2/2019-ERU, o zamítnutí žádosti o proplacení přesčasových hodin za rok 2019, a to v celkovém rozsahu 356,25 hodin, pro nezákonnost. Podáním ze dne 28. 2. 2020 uplatnila žalobkyně nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč, neboť byla v odvolacím řízení ve věci poskytnutí platu za službu přesčas úspěšná. 3. Dne 12. 3. 2020 vydal služební orgán rozhodnutí č. j. 12254-11/2019-ERU, jímž rozhodl, že se žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřiznává, které žalobkyně napadla odvoláním a v něm uvedla, že alternativně, pokud žalovaný dospěje k závěru, že žalobkyni přísluší náhrada nákladů řízení ve výši nákladů skutečně vynaložených, a nikoliv ve výši ve výši 300 Kč, vyčísluje náklady řízení částkou 47 Kč odpovídající vynaloženému poštovnému. Odvolání proti rozhodnutí č. j. 12254-11/2019-ERU pak žalobkyně doplnila o další náklady řízení, které jí vznikly. Celkem tedy žalobkyně nárokovala 900 Kč alternativně, pokud by nadřízený služební orgán dospěl k názoru, že žalobkyni přísluší náhrada nákladů řízení ve výši nákladů skutečně vynaložených, vyčíslila náklady řízení na 145 Kč. 4. Rozhodnutím ze dne 20. 5. 2020, č. j. MV-66887-2/OSK-2020 žalovaný odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Rady ERÚ č. j. 12254-11/2019-ERU zamítl a toto rozhodnutí potvrdil. I.b Rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2020, č. j. MV-66911-2/OSK-2020 5. Dne 10. 2. 2020 vydal žalovaný rozhodnutí č. j. MV-2883-11/OSK-2020, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Rady ERÚ ze dne 17. 12. 2019, č. j. 05790-25/2015-ERU, o zařazení žalobkyně mimo službu a stanovení platu pro nezákonnost. 6. Podáním ze dne 24. 2. 2020 uplatnila žalobkyně u služebního orgánu nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč za podání odvolání proti rozhodnutí č. j. 05790-25/2015-ERU, neboť byla v odvolacím řízení ve věci zařazení mimo výkon služby z organizačních důvodů úspěšná. 7. Dne 12. 3. 2020 vydal služební orgán rozhodnutí č. j. 05790-53/2015-ERU, jímž rozhodl, že se žalobkyně náhrada nákladů nepřiznává. Proti rozhodnutí služebního orgánu č. j. 05790-53/2015-ERU podala žalobkyně odvolání ze dne 3. 4. 2020, v němž mimo jiné uvedla, že alternativně, pokud žalovaný dospěje k závěru, že žalobkyni přísluší náhrada nákladů řízení ve výši nákladů skutečně vynaložených, a nikoliv ve výši ve výši 300 Kč, vyčísluje náklady řízení částkou 47 Kč odpovídající vynaloženému poštovnému. Odvolání proti rozhodnutí č. j. 05790-53/2015-ERU pak žalobkyně doplnila o další náklady řízení, které jí vznikly. Celkem tedy žalobkyně nárokovala 1500 Kč alternativně, pokud by nadřízený služební orgán dospěl k názoru, že žalobkyni přísluší náhrada nákladů řízení ve výši nákladů skutečně vynaložených, vyčíslila náklady řízení na 276 Kč. 8. Rozhodnutím ze dne 20. 5. 2020, č. j. MV-66911-2/OSK-2020 žalovaný odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Rady ERÚ č. j. 05790-53/2015-ERU zamítl a toto rozhodnutí potvrdil. II. Obsah žaloby 9. Žalobkyně považuje rozhodnutí žalovaného č. j. MV-66887-2/OSK-2020 a rozhodnutí č. j. MV-66911-2/OSK-2020 za nezákonná, vydaná v rozporu se skutečným skutkovým stavem a nepřezkoumatelná. 10. Žalobkyně odkázala na § 166 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, § 79 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a vyhlášku č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a uvedla, že v obou případech uplatnila řádně a včas u služebního orgánu náhradu nákladů řízení za podané odvolání, a to na základě analogické aplikace vyhlášky č. 254/2015 Sb. 11. V další části žaloby zopakovala podrobně svou argumentaci k aplikovatelnosti vyhlášky č. 254/2015 Sb. v řízení před správními orgány a za nesprávný označila závěr žalovaného, že ačkoliv mezi náklady řízení patří i odměna za zastupování, a tedy i odměna za poskytování právních služeb a náhrada hotových výdajů advokáta, nelze přiznat paušální náhradu hotových výdajů nezastoupenému účastníku, jelikož ta mezi náklady řízení není zahrnuta. 12. Podle žalobkyně je vyhláška č. 254/2015 Sb. v řízení před správními orgány aplikovatelná na základě analogie, neboť byla vydána základě zmocnění v příslušném procesním předpisu [§ 374a odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu], tedy ve velice blízké oblasti právní úpravy, a nelze ji vyloučit pouze odkazem na nemožnost použití analogie. 13. Za procesní vadu označila nemožnost vyjádřit se k rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 14 Ad 4/201830, ze dne 13. 11. 2019 jako k podkladům řízení. Dále odkázala na zásadu rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny základní práv a svobod a nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 39/13, který se týkal obdobné věci, a to přiznání paušální náhrady nákladů řízení účastníkovi nezastoupenému advokátem v soudním řízení. 14. Dále uvedla, že mezi žalobkyní a žalovaným není sporu o tom, že náklady řízení byly uplatněny ve lhůtě stanovené v § 166 zákona o státní službě, ani o tom, že v obou řízeních uplatnila náhradu hotových výdajů za podané odvolání, který jí podle § 79 odst. 1 správního řádu nepochybně náleží. Nepřiznal-li náklady řízení ve výši paušální náhrady dle vyhl. č. 254/2015 Sb., bylo jeho povinností výši nákladů řízení zjistit ze správního spisu. Služební orgán tímto způsobem nepostupoval, proti čemuž mimo jiné žalobkyně brojila odvoláním proti rozhodnutí č. j. 12254-11/2019-ERU a rozhodnutí č. j. 05790-53/2015-ERU, kde nad rámec svých povinností výši požadovaných nákladů řízení explicitně vyčíslila. Za absurdní označil tvrzení žalovaného, že nastala zákonná koncentrace řízení ve smyslu § 82 odst. 4 správního řádu, protože při rozhodování o nákladech řízení vedli služební orgán i žalovaný řízení z úřední povinnosti. III. Vyjádření žalovaného a replika žalobkyně 15. Žalovaný ve vyjádření odkázal na spisový materiál a na obsah napadených rozhodnutí a námitky považoval za nedůvodné a neprokazující nezákonnost či nesprávnost napadených rozhodnutí či řízení, jež jim předcházelo. 16. Žalovaný setrval na tom, že vyhlášku č. 254/2015 Sb. nelze na případ žalobkyně aplikovat, neboť tato vyhláška se nevztahuje na náhradu nákladů řízení ve správním řízení, ale dotýká se pouze případů podle § 151 odst. 3 o.s.ř. a podle § 89a exekučního řádu. 17. Analogická aplikace advokátního tarifu podle něj odráží specifika spojená s občanskoprávními spory řešenými na úrovni soudů a o.s.ř. speciálně upravuje rozhodování ve věcech náhrady nákladů řízení (§ 151). O návrzích žalobkyně bylo rozhodováno v souladu s § 166 zákona o státní službě, který vymezuje, za jakých podmínek má státní zaměstnanec nárok na náhradu nákladů, ale neupravuje výši přiznané náhrady a je proto třeba vycházet z obecné právní úpravy vztahující se k nákladům řízení vymezené v § 79 správního řádu. Otázku aplikovatelnosti advokátního tarifu však považoval za irelevantní, neboť žalobkyně v řízení zastoupená advokátem nebyla. Žalovaný s odkazem na napadená rozhodnutí neshledal důvod, pro který by mohla být na případ žalobkyně analogicky aplikována vyhláška č. 254/2015 Sb. 18. V neseznámení žalobkyně s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 14 Ad 4/2018-30 ze dne 13. 11. 2019, podle něj nelze spatřovat rozpor s § 50 odst. 1 správního řádu, neboť se nejedná ani o důkazní prostředek, ani o podklad pro vydání rozhodnutí. K nálezu Ústavního soudu, sp. zn. Pl ÚS 39/13 ze dne 7. 10. 2014, již v odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí uvedl, že tento nález na případ účastnice