5 Ads 66/2018 — Nejvyšší správní soud

33 Ad 16/2020- 66 - text pokračování 16 33 Ad 16/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., ve věci žalobkyně: A. M. nar. X bytem X zastoupena JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem sídlem NNK a partneři s.r.o., advokátní kancelář, se sídlem Dukelská třída 15/16, 500 02 Hradec Králové proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 25, Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 6. 2020, č. j. X takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 8. 6. 2020, č. j. X se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 8355 Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Miroslava Nypla, advokáta společnosti NNK a partneři s.r.o., advokátní kancelář, se sídlem Dukelská třída 15/16, 500 02 Hradec Králové ve lhůtě do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci 1. Žalobou ze dne 10. 8. 2020 žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 6. 2020, č. j. X (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Znojmo (dále jen „prvostupňový orgán“) ze dne 20. 2. 2020, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Tímto rozhodnutím bylo rozhodnuto o žádosti žalobkyně o uznání doby a rozsahu péče o osobu závislou na péči jiné osoby ve smyslu ustanovení § 85 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. tak, že od 3. 1. 2019 do 30. 11. 2019 nelze žalobkyni považovat za osobu pečující osobně o osobu mladší 10 let, která je závislá na pomoci jiné osoby ve stupni I (lehká závislost), nebo o osobu, která je závislá na pomoci jiné osoby ve stupni II, III nebo IV (středně těžká, těžká, úplná závislost) ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 písm. d) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „ZDP“) o paní M. B., nar. X, bytem X. II. Napadené rozhodnutí 3. Žalovaná shrnula skutkový stav věci a obsah podaného odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. 4. Odkázala na relevantní právní úpravu obsaženou v ustanovení § 6 odst. 4 písm. a) bod 12 zákona č. 582/1991 Sb. (kompetence k uznávání dob péče) a dále ustanovení § 5 odst. 2 písm. d) ZDP. Stran vymezení institutu asistenta sociální péče a smlouvy o poskytování pomoci. Odkázala dále na ustanovení § 83 odst. 3 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSS“). 5. Dále shrnula obsah správního spisu a konstatovala, že asistenční smlouva ze dne 3. 1. 2019 je velmi obecná, co se týče stanovení časového rozsahu péče. Jde však pouze o jeden z podkladů pro rozhodování o rozsahu poskytované péče. Z podkladů Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Brně vyplývá, že nebylo možno v případě péče o paní M. B. dovodit, zda péče některého asistenta sociální péče o paní M. B. převažovala, neboť ti se v péči střídali podle možností a potřeb klienta. Prvostupňový orgán provedl za účelem zjištění skutkového stavu v otázce rozsahu poskytované péče další šetření. 6. Ohledně pojmových znaků tzv. „osobní péče“ o závislou osobu žalovaná uvedla, že tyto nejsou v předmětné věci sporné a je zřejmé, že péče žalobkyně tyto znaky naplňovala. K námitce žalobkyně, že právní úprava není zbudována na požadavku celodenní osobní péče, žalovaná uvedla následující argumentaci. Předně zdůraznila, že pro účely budoucích důchodových nároků přichází ve smyslu ustanovení § 14 odst. 2 ZDP zápočet doby péče jako náhradní doby pojištění v úvahu pouze u té osoby, která pečovala v největším rozsahu. Rozhodnutí o zápočtu náhradní doby péče o osobu závislou do celkové doby důchodového pojištění přísluší až žalované při rozhodování o dávce důchodového pojištění. Žalovaná dále poukázala na základní zásady činnosti správních orgánů, mezi něž náleží zásada předvídatelnosti a ochrany legitimního očekávání, jakož i respektování veřejného zájmu atd. 7. Podle názoru žalované se okresní správy sociálního zabezpečení při své činnosti snaží držet určitou kontinuitu a maximální stabilitu, aby obdobné případy s obdobnými podmínkami byly rozhodovány obdobně. Podle sdělení úřadu práce v období od 3. 1. 2019 do 30. 11. 2019 poskytovalo péči paní B. střídavě celkem 19 asistentů sociální péče, přičemž nelze jednoznačně určit, že by převažovala péče některého asistenta sociální péče. Dále žalovaná zdůraznila, že žalobkyně podle výsledků šetření prvostupňového orgánu provedeného u Spolku pro seniory Mír Práče, z.s. (dále také jen „spolek“) a úřadu práce měla uzavřeny asistenční smlouvy s dalšími šesti klienty tohoto zařízení. Ačkoliv podle čestného prohlášení ze dne 30. 11. 2019 a sdělení spolku poskytovala žalobkyně v uvedeném období paní B. péči v největším rozsahu, s ohledem na organizaci výkonu péče v daném zařízení, kdy se jednotliví asistenti sociální péče při poskytování péče o jednotlivé klienty střídají podle potřeb klienta, vzájemně se zastupují, nemohla být péče žalobkyně o paní B. zajišťována v takovém rozsahu, v jakém je při obvyklém pracovním úvazku vykonávána výdělečná činnost. 8. Proto se v období od 3. 1. 2019 do 30. 11. 2019 v souladu s ustálenou rozhodovací praxí okresních správ sociálního zabezpečení nejednalo o péči poskytovanou v rozsahu zakládajícím účast na pojištění ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 písm. d) ZDP. Z uvedených důvodů žalovaná zamítla odvolání jako nedůvodné. III. Žaloba 9. Předně má žalobkyně za to, že žalovaná se nevypořádala s některými body odvolání, což činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Žalobkyně namítala, že v řízení o jejím návrhu byly zjištěny skutečnosti a poskytnuty důkazy svědčící o tom, že návrhu mělo být vyhověno. Úřad vzal v potaz pouze důkazy, které byly ve věci návrhu neutrální. Především obecné znění asistenční smlouvy a podklady z úřadu práce. Ani jeden z těchto dokumentů neprokazuje, že by žalobkyně požadovaný nárok neměla. Žádný předpis neupravuje, jak konkrétně má být vymezena doba péče v asistenční smlouvě. Vzhledem k většímu počtu asistentů pečujících o paní B. to ani není možné. Ani podklady z úřadu práce a provedené kontroly sice žalobkyní poskytnutou převažující péči nepotvrdily, ale ani nevyvrátily. 10. Ani odůvodnění napadeného rozhodnutí se nevypořádává s tím, proč nebylo vůbec přihlédnuto k zásadnímu důkazu prokazujícímu, že žalobkyně v daném období splnila podmínku pro kladné rozhodnutí o době a rozsahu péče ve smyslu § 5 odst. 2 písm. d) a § 14 odst. 2 ZDP tedy k čestným prohlášením ostatních asistentů sociální péče, kteří výslovně potvrdili, že to byla žalobkyně, kdo péči poskytoval v největším rozsahu. Odkazem na princip, „že se nikdo nemůže vzdát svého budoucího práva“ je přitom v této oblasti práva irelevantní. 11. Opětovně nebyla žalovanou zohledněna ani svědecká výpověď předsedy Spolku pro seniory Mír Práče, který na péči o paní B. a stejně tak o další své členy dohlíží. Prakticky jediným důvodem zamítnutí odvolání žalobkyně je pak v napadeném rozhodnutí polemika s výkladem pojmu „osobní péče“. Neodpovídá řádnému zdůvodnění rozhodnutí, pokud žalovaná poukazuje na zachování zásady legitimního očekávání, aniž by blíže přiblížila, o které podobné případy ve svojí rozhodovací praxi se opírá. 12. Žalobkyně splnila základní předpoklad výkonu činnosti asistenta sociální péče podle § 83 odst. 3 ZSS, pokud pomoc poskytovala osobně. Ostatně splnění této podmínky žalovaná v napadeném rozhodnutí potvrzuje. Žalobkyně ale splnila také další nezbytný předpoklad nutný k uznání doby a rozsahu péče, když v souladu s § 14 odst. 2 ZDP o paní B. pečovala v největším rozsahu. 13. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je znát, že hlavní problém má žalovaná s tím, že o paní B. pečovalo více asistentů sociální péče, a že sama žalobkyně měla uzavřeny asistenční smlouvy s jinými osobami. Takové úvahy ale nejsou vůbec relevantní, když samotné zákonné ustanovení počítá s tím, že o potřebnou osobu se stará více osob. Stanoví se pouze měřítko péče v největším rozsahu. Právě v sousloví „v největším rozsahu“ spatřuje žalovaná moment, který dle jejího názoru splněn nebyl. Ač to zákon na žádném místě neuvádí a mlčí o tom i důvodová zpráva, tak žalovaná jde daleko nad prostý gramatický výklad uvedeného sousloví a s odkazem na nepodloženou rozhodovací praxi stanovuje mnohem tvrdší podmínku posuzování sousloví měřítkem rozsahu obvyklého pracovního úvazku. 14. Ač i takový rozsah žalobkyně dle svého názoru splňovala, jde napadené rozhodnutí očividně ve svém výkladu dalece nad znění zákona a jeho účel. Podle názoru žalobkyně je potřeba zapojení dalších osob za účelem „vykrytí“ mezer v péči je zcela nezbytná. 15. Skutečnost, že péče žalobkyně převažovala nad péčí ostatních asistentů, kteří se o paní B. starali, lze jednoznačně určit jak z jejich čestných prohlášení, stejně jako z výslovného potvrzení Spolkem seniorů Mír Práče. Tyto důkazy žalovaná bez srozumitelného zdůvodnění nevzala prakticky v potaz. 16. Žalobkyně rozhodnutí vnímá diskriminačně, kdy je zde dlouhodobě evidentní pokus různými