6 As 62/2014 — Nejvyšší správní soud

31 Ad 2/2021- 122 - text  15 31 Ad 2/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA v právní věci žalobkyně: Ing. P. G., MBA bytem X zastoupena Mgr. et Mgr. Jiřím Flamem, Ph.D., advokátem sídlem Vodičkova 729/11, 110 00 Praha 5 proti žalovanému: náměstek ministra vnitra pro státní službu Ministerstvo vnitra sídlem Jindřišská 967/34, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23.11.2020, č.j. MV-13036-22/OKR-2020 takto: I. Rozhodnutí náměstka ministra vnitra pro státní službu ze dne 23.11.2020, č.j. MV-13036-22/OKR-2020, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 13 200 Kč k rukám Mgr. et Mgr. Jiřího Flama, Ph.D., advokáta sídlem Vodičkova 729/11, Praha 5, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně brojila žalobkyně proti shora označenému rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 3. 8. 2020, č. j. 12254-23/2019-ERU, kterým Rada ERÚ rozhodla o její žádosti o proplacení přesčasových hodin za rok 2016, 2017 a 2018 tak, že žalobkyni přiznala plat za službu přesčas v celkové výši 380 919 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení za jednotlivé měsíce, za které byl žalobkyni přiznán plat za službu přesčas. Dále Rada ERÚ rozhodla, že se žalobkyni nepřiznává nárok na plat za 314 hodin služby přesčas za rok 2016, nárok na plat za službu přesčas za rok 2017 přesahující 93,25 hodin služby přesčas a nárok na plat za službu přesčas za rok 2018 přesahující 78 hodin služby přesčas. II. Obsah žaloby 2. V podané žalobě žalobkyně uvedla, že považuje rozhodnutí č. j. MV-13036-22/OKR-2020 za nezákonné, vydané v rozporu se skutkovým stavem a nepřezkoumatelné. V rámci jednotlivých námitek uvedla následující. 3. Jako první vytkla žalovanému a správnímu orgánu prvního stupně, že ji neseznámil s podklady pro vydání rozhodnutí dle § 36 odst. 3 věty první zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Uvedla, co považuje správní řád za podklady rozhodnutí a namítla, že Rada ERÚ po seznámení se žalobkyně s obsahem spisu doplňovala do spisu před vydáním rozhodnutí č. j. 12254-23/2019-ERU další podklady. Tyto podklady jí nejsou známy a žalovaný tuto skutečnost v napadeném rozhodnutí vůbec neposoudil. Stejně postupoval podle žalobkyně i žalovaný, který ji nevyzval před vydáním napadeného rozhodnutí k seznámení se s podklady rozhodnutí a navíc potvrdil nezákonný postup Rady ERÚ. 4. Dále brojila proti závěru o promlčení jejího nároku za službu přesčas v roce 2016, a to s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2017, č. j. 22 Ad 1/2017273. Podle žalobkyně je třeba na odměňování státních zaměstnanců ve smyslu § 144 odst. 1 zákona č. 234/2017 Sb., o státní službě, ve spojení s § 17 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, nahlížet stejně jako na odměňování příslušníků bezpečnostních sborů dle § 125 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, z čehož plyne, že teprve poté, když neposkytne služební orgán státnímu zaměstnanci náhradní volno v době tří měsíců po výkonu přesčasové práce nebo v jinak době dohodnuté se státním zaměstnancem, vzniká státnímu zaměstnanci nárok na proplacení služby přesčas. Lhůta, v níž se promlčí nárok státního zaměstnance na plat za službu přesčas, proto v souladu s § 127 odst. 2 zákoníku práce může začít běžet teprve uplynutím třetího měsíce po konci měsíce, v němž byla služba přesčas vykonána, tj. v jejím případě nejdříve dne 1. 4. 2017, a Rada ERÚ posoudila stejně jako žalovaný otázku počátku běhu lhůty chybně a žalobkyni předmětný nárok vznikl. 5. Zároveň brojila i proti tomu, že Rada ERÚ vznesla námitku promlčení vadně a související otázku následně chybně posoudil i žalovaný. K tomu odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2018, č. j. 59 A 108/2017-54, a uvedla, že Rada ERÚ měla vůči žalobkyni námitku promlčení části jejího nároku na proplacení platu za službu přesčas vznést samostatným úkonem před vydáním rozhodnutí č. j. 12254-23/2019- ERU a tím žalobkyni umožnit na ni reagovat. 6. Následně namítla diskriminaci při nezahrnutí příplatku za vedení do výpočtu náhrad a za diskriminační považovala i použitý postup výpočtu s tím, že součástí průměrné hodinové sazby je mimo jiné i příplatek za vedení a služební orgán při výpočtu průměrnou hodinovou sazbu pro účely náhrad nepoužil a navíc nezohlednil ani příplatek za vedení. 7. V další části žaloby brojila proti nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Tu spatřovala předně v nezahrnutí příplatku za vedení do výpočtu náhrady. S odkazy na právní úpravu a judikaturu konstatovala, že pouhý jazykový výklad právní normy je nedostačující a Rada ERÚ s ohledem na jazykový výklad nesprávně nezahrnula do platu za službu přesčas příplatek za vedení, aniž by tento svůj závěr jakkoliv zdůvodnila, a nezabývala otázkou, zda by s ohledem na veřejnoprávní charakter služebního poměru neměl být v dané věci analogicky aplikován § 125 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů ani otázkou, proč, když je představeným, jak vyplývá z § 127 odst. 3 zákoníku práce, fakticky přiznán příplatek za službu přes čas v rozsahu prvních 150 hodin výkonu služby přesčas, jim tento příplatek za další službu přesčas nepřísluší. Z výpočtu, tak jak jej služební orgán ve svém rozhodnutí popsal, však jednoznačně vyplývá, že služební orgán zcela vědomě do výpočtu platu za službu přesčas nezahrnul také příplatek za vedení, čímž poškodil odvolatelku na jejích právech (nároku) a postupoval diskriminačně. Nezahrnutí příplatku za vedení je podle ní nezákonné a v rozporu se zavedenou praxí ERÚ. Povinnosti související s příplatkem za vedení se týkají i případné služby přesčas vedoucího zaměstnance. Nedostatky odůvodnění podle ní obsahuje i napadené rozhodnutí, neboť za řádné odůvodnění nelze považovat parafrázi § 127 odst. 3 zákoníku práce s odkazem na publikaci, jejímž spoluautorem je žalovaný. 8. Dále v rámci namítané nepřezkoumatelnosti brojila proti úvahám žalovaného stran složitosti celého případu a proti nepřezkoumatelnosti rozhodnutí v části týkající se výpočtu úroků z prodlení. 9. K úrokům z prodlení uvedla, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně neobsahuje ani náznak toho, jakým způsobem byly úroky počítány, tedy zejména, od jakého data (resp. k jakému datu) a v jaké výši. Pouhý odkaz na výši repo sazby nelze z pohledu textace výroku rozhodnutí ani jeho odůvodnění považovat za přezkoumatelné vyložení způsobu výpočtu. Nutno podotknout, že žalobkyně sama si chtěla ověřit správnost výpočtu úroků a nebyla schopná na základě napadeného rozhodnutí, které žalobce bez dalšího potvrdil, dojít ke stejným částkám, k jakým dospěl prvostupňový orgán. Už jen toto činí rozhodnutí zcela nepřezkoumatelným a tedy nezákonným. 10. V závěrečné části žaloby brojila žalobkyně proti věcným chybám rozhodnutí a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a zvolené metody výpočtu náhrady. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vychází z nesprávného hodinového průměru 911,114 Kč/hod, správná částka byla uvedená na výplatní pásce je 911,14 Kč/hod. a údajná písařská chyba nebyla odstraněna. Způsob výpočtu je v rozhodnutí uveden pouze slovně a lze ho rekonstruovat jen částečně, nelze z něj zjistit, jak byla v jednotlivých měsících výše platu za službu přesčas stanovena. Slovní postup, který uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí, je nesmyslnou kombinací dvou možných postupů výpočtu, a to přes průměrný hodinový výdělek a výpočtem pomocí poměrné části tarifního platu a osobního příplatku s tím, že žalobkyně trvá na nezbytnosti do výpočtu zahrnout také příplatek za vedení. Popis způsobu výpočtu v odůvodnění napadeného rozhodnutí však vůbec neodpovídá popisu výpočtu služebního orgánu, ačkoliv žalovaný rozhodnutí Rady ERÚ při výpočtu potvrzuje. Skutečnost, že podle slovního popisu není možné ověřit propočet, způsobuje absolutní nepřezkoumatelnost rozhodnutí. 11. V závěrečné námitce brojil proti nezařazení některých podkladů do spisu, a to rozhodnutí nadřízeného služebního orgánu č. j. MV-13036-6/OSK-2020, ani stanoviska Ministerstva práce a sociálních věcí. Navíc správní orgán prvního stupně sám rozhodl, jaké dokumenty do spisu vloží a jaké nikoli, a nelze např. ověřit, zda služební orgán skutečně v plném rozsahu respektoval právní názor MPSV. K vedení spisu dále uvedla, že jí nebylo nikdy oznámeno, z jakých důvodů došlo k přeoznačení jejího spisu či zda nedošlo k založení správního spisu nového. III. Vyjádření žalovaného 12. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na správní spis a napadené rozhodnutí, které podle něj bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Uvedl, že se vyrovnal s porušením práva žalobkyně na seznámení se s podklady rozhodnutí a ž