6 Afs 161/2014 — Nejvyšší správní soud

62 Af 53/2020- 49 - text 7 pokračování 62 Af 53/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D., v právní věci žalobce: A. K. bytem X zastoupeného advokátem Mgr. Miroslavem Penkou sídlem Středova 1, Brno proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 7. 2020, č. j. 24980/20/5100-31461-012952, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Shrnutí podstaty věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 7. 2020, č. j. 24980/20/5100-31461-012952, kterým bylo podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, a to platební výměr na daň z nabytí nemovitých věcí ze dne 27. 11. 2019, č. j. 4679036/19/3005-70462-709744, kterým byla podle zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí (dále jen „zákonné opatření“), a podle § 139, § 174 a § 90 daňového řádu a na základě daňového přiznání žalobce ze dne 8. 2. 2019 vyměřena daň z nabytí nemovitých věcí ve výši 152 000 Kč. Při kontrole údajů uvedených v daňovém přiznání vznikly správci daně pochybnosti týkající se splnění podmínek stanovených v § 55 zákonného opatření. Správce daně se pak neztotožnil s tvrzením žalobce, že doložená dohoda o zrušení kupní smlouvy splňuje podmínky upravující zánik daňové povinnosti dle uvedeného ustanovení. II. Shrnutí procesního postoje žalobce 2. Žalobce předně namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, protože se žalovaný nevyrovnal s argumentací žalobce ohledně naplnění podmínek pro zánik daňové povinnosti dle § 55 odst. 1 písm. a) zákonného opaření. Žalovaný se k této argumentaci vůbec nevyjádřil. 3. Žalobce se dále domnívá, že je lhostejno, jakým způsobem se vlastnické právo navrátí původnímu vlastníku, tedy zda k tomu dojde odstoupením od smlouvy či jejím zrušením. Smysl a cíl takového jednání je stejný, tj. navrácení stavu do okamžiku před uzavřením příslušné smlouvy. Z tohoto pohledu nedává smysl, aby daná transakce podléhala dani z nabytí nemovitých věcí. Žalobce si je samozřejmě vědom toho, že v § 55 odst. 1 písm. a) zákonného opatření je jako důvod pro zánik daňové povinnosti stanoveno pouze odstoupení od smlouvy. Žalobce má však za to, že se jedná o opomenutí zákonodárce, a proto je třeba v tomto případě ustoupit od jazykového výkladu. Žalovaný zvolil strohý a formalistický výklad, který je v rozporu se smyslem a účelem zákona. 4. Co se týče § 55 odst. 1 písm. d) zákonného opatření, žalobce již v odvolání uvedl, že se strany v důsledku toho, že kupní cena za předmětnou nemovitost byla o 30 % nižší, dohodly na zrušení kupní smlouvy. Zákonné opatření přitom nestanovuje, zda je nutné naplnit danou podmínku jednostranným nebo dvoustranným právním jednáním. Žalobce je toho názoru, že danou podmínku beze zbytku splnil. Tato skutečnost vyplývá rovněž z listin, které jsou založeny v příslušných spisech katastrálního úřadu, přičemž prodávající následně nemovitost prodal za částku 5 000 000 Kč (cena dle původní smlouvy byla 3 800 000 Kč). Žalovaný bez jakéhokoliv odůvodnění důkaz příslušnými spisy neprovedl. 5. Ze shora uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby zdejší soud napadené rozhodnutí zrušil. Na svém procesním postoji setrval po celou dobu řízení před zdejším soudem. III. Shrnutí procesního postoje žalovaného 6. Žalovaný především odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť žalobní námitky se ve své podstatě shodují s odvolacími námitkami proti platebnímu výměru. Pokud žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nevypořádání námitky zánikem daňové povinnosti dle § 55 odst. 1 písm. a) zákonného opatření, tak žalobce takovou námitku nevznesl před správcem daně ani před žalovaným. Z § 55 odst. 1 písm. a) zákonného opatření je pak zřejmé, že zákonodárce zvolil taxativní výčet případů, ve kterých dojde k zániku daňové povinnosti. Byl-li by úmysl zákonodárce takový, jak ho presumuje žalobce, jistě by namísto taxativního výčtu použil všeobsažnou formulaci, která by dopadala na širší spektrum možných podmínek. Výklad zastávaný žalobcem nepodporuje ani důvodová zpráva. V daňovém řízení nebylo třeba zjišťovat, zda a v jaké míře se skutečná hodnota nemovité věci odlišovala od ujednání v kupní smlouvě, neboť uplatnění práv z neúměrného zkrácení bylo v posuzované věci zákonem i dohodou smluvních stran vyloučeno. 7. Žalovaný navrhuje, aby zdejší soudu žalobu zamítl. I žalovaný na svém procesním postoji setrval během celého řízení před zdejším soudem. IV. Posouzení věci 8. Žaloba byla podána včas (§ 72 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního /dále jen „s. ř. s.“/), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). 9. Zdejší soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 10. Nejprve bylo třeba se vypořádat s uplatněnou námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je způsobilé být předmětem hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností či vad předcházejícího správního řízení. 11. V nyní posuzované věci žalobce namítá, že se žalovaný nevypořádal s námitkou týkající se naplnění podmínky pro zánik daňové povinnosti dle § 55 odst. 1 písm. a) zákonného opatření. Zdejší soud však dává za pravdu argumentaci žalovaného obsažené ve vyjádření k žalobě. Takovou námitku totiž žalobce v daňovém řízení vůbec nevznesl. Žalobce se v podání „odstranění vad odvolání“ ze dne 10. 2. 2020 dovolával pouze splnění podmínky uvedené v § 55 odst. 1 písm. d) zákonného opatření. Vyjádření žalobce ani v náznaku neobsahuje argumentaci, kterou by bylo možno vykládat tak, že se rovněž dovolával splnění podmínky pro zánik daňové povinnosti uvedené v § 55 odst. 1 písm. a) zákonného opatření. Ostatně argumentaci splněním podmínky dle § 55 odst. 1 písm. d) zákonného opatření žalobce zaujal od samého počátku; viz daňové přiznání ze dne 8. 2. 2019 a dále vyjádření ze dne 27. 8. 2019 na výzvu správce daně k odstranění pochybností. Žalovaný tedy nepochybil, pokud se touto otázkou nezabýval. Napadené rozhodnutí tak ani nemůže trpět vadou nepřezkoumatelnosti ze žalobcem uvedeného důvodu. Nepřezkoumatelné není nadto ani z jiného důvodu. 12. Dále se soud zabýval dalšími žalobními body. 13. Podle § 55 odst. 1 písm. a) zákonného opatření daňová povinnost k dani z nabytí nemovitých věcí zaniká v případě odstoupení od smlouvy, na jejímž základě bylo nabyto vlastnické právo k nemovité věci. 14. Podle § 55 odst. 1 písm. d) zákonného opatření daňová povinnost k dani z nabytí nemovitých věcí zaniká v případě zrušení smlouvy v důsledku neúměrného zkrácení. 15. Podle § 55 odst. 2 zákonného opatření daňová povinnost podle odstavce 1 zaniká pouze tehdy, pokud a) vlastníkem nemovité věci je původní vlastník nebo osoba, jejíž vlastnické právo vzniklo v důsledku existence vlastnického práva původního vlastníka, a b) skutečnost podle odstavce 1 poplatník uplatní v daňovém přiznání nebo dodatečném daňovém přiznání. 16. Podle § 92 odst. 3 daňového řádu daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. 17. Podle § 1793 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zaváží-li se strany k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu, ledaže jí druhá strana doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy. 18. Pokud jde o námitku týkající se § 55 odst. 1 písm. d) zákonného opatření uplatněnou v žalobě, tak žalobce obdobnou námitku vymezil již v odvolání, aniž by v podané žalobě jakkoli zareagoval na argumentaci žalovaného. Žalovaný přitom uvedl, že skutečnost, že došlo ke zrušení smlouvy v důsledku neúměrného zkrácení, prokazuje nabyvatel vlastnického práva, tj. žalobce. Ten však to, že sjednaná kupní cena byla o 30 % nižší, žádným dokladem neprokázal. Žalovaný pak poukázal na to, že prodávající společnost k takovému postupu neměla oprávnění, neboť vystupovala v právním vztahu jako podnikatel a podle § 1797 občanského zákoníku podnikatel, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, nemá právo požadovat zrušení smlouvy podle § 1793 odst. 1 občanského zákoníku. Dále žalovaný poukázal na to, že z dohody o zrušení kupní smlouvy nevyplývá, že by k neúměrnému zkrácení došlo. Nadto dospěl k závěru, že v dané věci se aplikuje § 1794 odst. 2 občanského zákoníku, p