6 Ads 12/2013 — Nejvyšší správní soud

22 Ad 7/2021- 197 - text  14 22 Ad 7/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Skřivanem ve věci žalobce: D. P. bytem X t. č. ve X zastoupen Mgr. Marcelou Horákovou, advokátkou sídlem Riegrova 376/12, Olomouc proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 25, Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 4. 2021, č. j. X, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalovaná rozhodnutím ze dne 10. 6. 2020, č. j. X, zamítla žádost žalobce o invalidní důchod, neboť žalobce sice je invalidní, avšak nesplňuje podmínku potřebné doby pojištění dle § 38 písm. a) a § 40 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Námitky žalobce žalovaná napadeným rozhodnutím zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Vycházela z posudku o invaliditě, podle něhož rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce je zdravotní postižení uvedené v kapitole V., položce 8b přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity), tj. mentální retardace – mentální postižení lehkého stupně, pro kterou se stanoví míra poklesu pracovní schopnosti o 30 – 45 %. Posudkový lékař stanovil u žalobce míru poklesu pracovní schopnosti na horní hranici procentního rozmezí, kterou dále zvýšil o 10 procentních bodů dle § 3 odst. 1 vyhlášky z důvodu dalšího zdravotního postižení (praktická hluchota). Zdravotní stav žalobce tedy odpovídá II. stupni invalidity. Žalovaná se však ztotožnila se závěrem, že žalobce nezískal potřebnou dobu pojištění dle § 40 odst. 1 písm. f) nebo § 40 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, neboť nezískal žádnou dobu pojištění. II. Obsah žaloby 2. Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu. Uvádí, že podle § 12 zákona o důchodovém pojištění je jeho matka důchodově pojištěná po celou dobu, po kterou mu poskytovala péči. Žalobci přesto nebyl přiznaný žádný důchod, i když o jeho zdravotním stavu bylo rozhodnuto ve smyslu § 15a odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. 3. Žalobce se nemůže soustavně připravovat na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost pro nemoc nebo úraz, nebo z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je neschopen vykonávat výdělečnou činnost. 4. Žalobce je důchodově pojištěný od dvou let, kdy bylo rozhodnuto o jeho zdravotním stavu okresní správou sociálního zabezpečení, jeho zdravotní stav se doposud nezlepšil. U podobných případů, kdy se nezaopatřené děti nemohly účastnit důchodového pojištění, se musí postupovat při výpočtu důchodu ve smyslu § 17 zákona o důchodovém pojištění. 5. Pokud by žalobce nebyl důchodově pojištěný, tak by se jednalo o porušení článku 26 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož smluvní strany uznávají právo každého dítěte na výhody sociálního zabezpečení včetně sociálního pojištění a činí nezbytná opatření k dosažení plného uskutečňování tohoto práva v souladu s vnitrostátním právem. Článek 5 odst. 2 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením zakazuje veškerou diskriminaci na základě zdravotního postižení a zaručuje osobám se zdravotním postižením rovnoprávnou a účinnou právní ochranu před diskriminací z jakýchkoli důvodů. Dle čl. 28 písm. e) této úmluvy je zajištěn rovný přístup osob se zdravotním postižením k důchodovým dávkám a programům. 6. Žalobce odkazuje na znalecký posudek, dle něhož žalobce není schopen pracovat, a přesto mu byl stanoven druhý stupeň invalidity (tedy, že může pracovat), a to jen proto, aby byl krácen na jeho právech. Žalobce proto navrhuje, aby soud přikázal žalované přiznat žalobci takový důchod, který mu náleží. III. Vyjádření žalované, první rozsudek krajského soudu a jeho zrušení, další vyjádření žalobce 7. Žalovaná ve svém vyjádření uvádí, že se s žalobcem nepře o jeho zdravotním stavu. Pro přiznání invalidního důchodu je však třeba, aby žalobce splnil podmínky doby pojištění dle § 40 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění. Žalobce však nemá ani jeden den pojištění, poukaz na pojištění matky nebo zdravotní pojištění není pro tuto věc relevantní. Z odkazů na Úmluvu o právech dítěte žalované není zřejmé, v čem má namítaný rozpor spočívat. Z ústavní zásady rovnosti zdaleka neplyne, že by muselo být přiznáno každému jakékoliv právo. Práva na přiměřené hmotné zabezpečení se lze domáhat v mezích prováděcích zákonů, účast na pojištění přitom tvoří nosný princip tuzemského důchodového systému. Na situaci osob, které z hlediska nepříznivého zdravotního stavu nemohly dosáhnout žádné doby pojištění, pamatuje § 42 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, pod nějž však nespadá případ žalobce. Žalovaná upozorňuje, že současná právní úprava neumožňuje, aby soud žalované přikázal požadovanou dávku přiznat. 8. V replice žalobce uvádí, že není pravda, že není sporu o stupni invalidity žalobce, neboť ten doložil znalecký posudek, ve kterém je jasně stanovené, že žalobce není schopen pracovního zařazení. Posudkový lékař znalecký posudek záměrně ignoroval. Žalovaná fakticky přiznává diskriminaci dětí školou povinných, které se nemohou kvůli svému zdravotnímu stavu účastnit důchodového pojištění. Žalobce není schopen práce, a přesto nemá právo na přiměřené hmotné zabezpečení, což je v přímém rozporu s článkem 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Proto navrhuje, aby se krajský soud obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení zákona o důchodovém pojištění, neboť je v rozporu s citovaným článkem 30 Listiny, Úmluvou o právech dítěte a mnoha dalšími mezinárodními úmluvami. 9. Ve vyjádření k posudku Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 10. 11. 2021 žalobce opětovně odkazuje na posudek psychologa Mgr. M. N., který posudkoví lékaři soustavně přehlíží. Samotný posudek Ministerstva práce a sociálních věcí nemá náležitosti stanovené zákonem, které vyložil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 10. 2021, č. j. 6 Ads 27/2020 – 36. Posudková komise fakticky tvrdí, žalobce je práceschopný. Nijak však nezdůvodnila, za jakých podmínek může pracovat, a co má na jeho zdravotních dysfunkcích vliv, kde může pracovat, kdo bude na něho dohlížet, když nebude dotyčnému rozumět a udělá něco, co ohrozí život a zdraví jeho nebo někoho jiného, kdo bude zodpovídat za případné následky, pokud žalobce nedokáže rozpoznat důsledky svého jednání. Žalobce proto žádá o vypracování nového posudku. 10. Krajský soud rozsudkem ze dne 5. 1. 2022, č. j. 22 Ad 7/2021 – 53, žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že Listina ani žalobcem uváděné mezinárodní úmluvy nevyžadují důchodové pojištění dětí a skutečnost, že pro přiznání invalidního důchodu v případě invalidity druhého stupně zákon vyžaduje získat určitou dobu pojištění, taktéž nevede k diskriminaci. Posudek posudkové komise MPSV, podle něhož je žalobce invalidní právě ve druhém stupni, shledal krajský soud úplným a přesvědčivým. Je nepochybné, že invalidita žalobce vznikla před 18. rokem věku žalobce; případné pochybení ve zjištění okamžiku jejího vzniku by nemělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce ovšem nezískal žádnou dobu pojištění, proto mu nevznikl nárok na invalidní důchod. 11. Tento rozsudek ovšem zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 12. 2022, č. j. 4 Ads 25/2022 – 56 (dále též „zrušující rozsudek“). Nejvyšší správní soud konstatoval, že i podle Ústavního soudu je v oblasti sociálních práv (včetně důchodového pojištění) dán zákonodárci široký prostor pro uvážení ohledně nastavení konkrétních podmínek pro přiznání jednotlivých dávek. Obecně tedy je nutno považovat podmínění nároku na důchod včetně důchodu invalidního placením pojistného po určitou dobu za ústavně konformní, přičemž nelze dovodit právo na důchodové pojištění dětí. Rovněž co se týče data vzniku invalidity kasační soud ve shodě s krajským soudem uvádí, že i kdyby se stal žalobce ve skutečnosti invalidním před datem uvedeným v posudku, nemohlo by toto případné pochybení mít vliv na posouzení věci. S krajským soudem se již ovšem neztotožnil v interpretaci § 42 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Dle Nejvyššího správního soudu toto ustanovení fakticky doplňuje základní definici invalidity třetího stupně (tedy pokles pracovní schopnosti o nejméně 70 % z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu) o alternativu uplatnitelnou jen u invalidů z mládí. Ti jsou považováni za invalidní ve třetím stupni bez ohledu na míru poklesu jejich pracovní schopnosti v případě, že jim jejich zdravotní stav brání v soustavné přípravě k pracovnímu uplatnění (tj. zejména ve studiu). 12. V návaznosti na závěr o invaliditě žalobce z mládí toliko druhého stupně se proto posudková