10 As 16/2014 — Nejvyšší správní soud

29 A 26/2022- 49 - text 8 29 A 26/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Zuzany Bystřické a soudců Mariana Kokeše a Ľubomíra Majerčíka v právní věci žalobce: Ředitelství silnic a dálnic s. p., IČO 65993390 sídlem Na Pankráci 546/56, 140 00 Praha zastoupený advokátem Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D. sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, 601 82 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2022, č. j. JMK 8654/2022, sp. zn. S-JMK 171624/2021 OD, takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 18. 1. 2022, č. j. JMK 8654/2022, sp. zn. S-JMK 171624/2021 OD, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 15 342 Kč, a to k rukám žalobcova advokáta Mgr. Františka Korbela, Ph.D. do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil usnesení ze dne 12. 10. 2021, č. j. MUH/80372/21/393, sp. zn. ops/8742/21/393, kterým Městský úřad Hustopeče (dále též „stavební úřad“) nařídil dle § 50 odst. 3 správního řádu, vlastníku stavby Nadjezd ev. č. DN2-024.1 na pozemku parc. č. 6155, 9848, 6242 v katastrálním území Velké Němčice, v km 19,962 provozního staničení dálnice D2 (dále též „most“ či „nadjezd“), zajištění a předložení podkladů o skutečném stavebně technickém stavu mostní konstrukce mostu ev. č. D2-024. 2. Žalovaný má za to, že stavební úřad postupoval dle § 53 odst. 1 správního řádu tak, aby dostál vyšetřovací zásadě, vyjádřené v § 50 odst. 3 správního řádu. Za tímto účelem si tedy od žalobce mohl vyžádat předmětné listiny. Podle žalovaného z dalších okolností bylo lze předpokládat, že žalobce těmito listinami disponoval. Žalovaný se nezabýval otázkou účastenství žalobce v řízení o nařízení zabezpečovacích prací či otázkou vlastnictví mostu, neboť povinnost předložit listinu potřebnou k provedení důkazu má kdokoliv, kdo danou listinou disponuje. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 3. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobce navrhl krajskému soudu, aby rozhodnutí žalovaného zrušil. 4. Žalobce v první řadě namítá, že stavební úřad mu uložil povinnost nad rámec zákonných mezí. Odpovědnost za zjištění všech potřebných podkladů nesl stavební úřad a nemohl tuto povinnost přenést na třetí osoby (žalobce). Současně není povinností žalobce opatřovat doklady, kterými nedisponuje. Přesně to mu ale stavební úřad nařídil, což vyplývá z použití slova „zajištění“. Žalobce by tak musel požadované podklady vytvořit, což je v rozporu s § 50 odst. 3 správního řádu. Žalobce nesouhlasí s názorem žalovaného, který usnesení stavebního úřadu vyložil jako požadavek na předložení listiny dle § 53 odst. 1 správního řádu. Písemné znění usnesení neobsahuje žádný odkaz na toto zákonné ustanovení. 5. Usnesení o nařízení úkonu je nicotné. Stavební úřad překročil meze svých pravomocí, neboť § 50 odst. 3 správního řádu, ani jiné zákonné ustanovení jej neopravňují k uložení povinnosti zajistit podklad vyhovující podmínkám stanoveným stavebním úřadem. Žalovaný měl k nicotnosti usnesení přihlédnout z úřední povinnosti, což neučinil. 6. Správní orgány porušily zásadu materiální pravdy. Vzhledem k tomu, že povinnost zajistit a předložit podklad stavební úřad uložil v řízení o nařízení zabezpečovacích pracích dle § 135 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), má žalobce za to, že uloženou povinnost je nutné vykládat v souvislosti a v souladu se zásadami, jež se vážou k rozhodování dle tohoto ustanovení. Z ust. § 135 odst. 2 stavebního zákona plyne, že neodkladné odstranění stavby lze nařídit pouze vlastníkovi stavby. Žalobce taktéž argumentuje, že usnesení o nařízení povinnosti lze považovat za rozhodnutí dle § 135 odst. 2 stavebního zákona – tedy z práce nutné k zabezpečení stavby. Stavební úřad byl tedy povinen zkoumat, kdo je vlastníkem mostu. Nařízení o uložení povinnosti stavební úřad pak opřel podle žalobce právě o přesvědčení, že žalobce je vlastníkem mostu. Správní orgány se však předběžnou otázkou vlastnictví mostu řádně nezabývaly. 7. Žalobce dále poukázal na nesprávné hmotněprávní posouzení řešené otázky, neboť předmětný most je součástí účelové komunikace jako samostatné právní věci. Žalovaný chybně posoudil skutečnosti týkající se předmětného mostu, který je součástí komunikace převádějící provoz nad dálnicí D2. Tato komunikace je samostatnou právní věcí a není (a nikdy nebyla) ve vlastnictví žalobce. Jedná se o účelovou komunikaci. Zda je účelová komunikace samostatnou právní věcí, závisí dle judikatury na okolnostech každého jednotlivého případu. Pokud je účelová komunikace samostatnou právní věcí, není součástí pozemku, na kterém je umístěna. 8. K uvedenému žalobce dále namítá, že není vlastníkem účelové komunikace, ani mostu, což dokládá smlouvami o převodu správy národního majetku a o převodu vlastnictví, uzavřenými mezi Ředitelstvím dálnic Praha a Místním národním výborem Velké Němčice. Z dalšího právního vývoje pak žalobce dovozuje, že vlastníkem musí být městys Velké Němčice. Právě po něm proto měl stavební úřad požadovat předložení podkladů, namísto po žalobci. 9. Závěrem žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný se nevypořádal s odvolacími námitkami. 10. K výzvě krajského soudu ze dne 13. 4. 2022 se žalobce v podání ze dne 27. 4. 2022 vyjádřil k označení žalobce a k otázce, zda otázku vlastnictví mostu uplatnil u civilního soudu III. Vyjádření žalovaného k žalobě a replika žalobce 11. Žalovaný ve vyjádření žalobě nesouhlasí s vylíčením skutečností žalobcem a navrhl krajskému soudu, aby žalobu zamítl. Stavební úřad v usnesení nenařídil žalobci povinnost zajistit podklady (na vlastní náklady buď vytvořit sám, nebo prostřednictvím třetí osoby). Žalovaný toto korigoval v napadeném rozhodnutí. Žalobce ostatně v odvolání ani tuto námitku nevznesl, žalovaný se jí proto nezabýval. Žalovaný dále zdůraznil, že ze správního spisu vyplývá, že žalobce prohlídky mostu prováděl. Vzhledem k tomu byl dle § 53 odst. 1 správního řádu tyto podklady poskytnout. Byť žalovaný uznává, že výrok usnesení může působit mírně nejasně, nedosahuje však úrovně znamenající jeho nesrozumitelnost. 12. Žalobce v replice naopak namítá, že v odvolání vznesl námitku nezákonnosti uložení povinnosti „zajistit“ podklady. Žalovaný se jí však v napadeném rozhodnutí nezabýval. Navíc, nezákonnost usnesení nemohl žalovaný zhojit pouhým odůvodněním nadřízeného bez toho, aby taktéž došlo ke změně výroku usnesení (uložení povinnosti na základě § 53 odst. 1, nikoliv na základě § 50 odst. 3 správního řádu). Žalobce k domněnce žalovaného, že požadovanými podklady disponoval, uvádí, že všechny podklady (včetně prohlídky mostu) stavebnímu úřadu předložil již současně s podnětem ze dne 23. 6. 2021. IV. Posouzení věci soudem 13. Krajský soud přezkoumal, za splnění podmínek dle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí stavebního úřadu, včetně řízení předcházející jejich vydání, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). 14. Mezi stranami je sporné, zda stavební úřad mohl žalobci uložit povinnost podle § 50 odst. 3 správního řádu, a zda mohl žalobci nařídit povinnost nejen „předložit“ ale i „zajistit“ požadované podklady. 15. Stavební úřad výrok I. formulovala takto: „Podle § 50 odst. 3 správního řádu nařizuje zajištění a předložení podkladů, o skutečném stavebně technickém stavu mostní konstrukce mostu ev. č. D2-024“. Ve výroku II. pak stanovil podmínky pro zajištění podkladů, a to tak, že z doložených podkladů bude možné zjistit rozsah závadného stavu mostu, tzn. všech jeho konstrukčních částí, součástí a příslušenství. 16. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že stavební úřad tuto povinnost uložil podle § 53 odst. 1 správního řádu. Dále doplnil, že žalobce „také nemá povinnost tyto listiny vyhotovovat, má povinnost je pouze předložit“. Ve vyjádření k žalobě pak uvedl, že v citované pasáži napadeného rozhodnutí korigoval usnesení stavebního úřadu a nestvrzoval nařízení povinnosti, aby žalobce na vlastní náklady vytvořil (zajistil) požadované podklady. Měl povinnost je pouze předložit. Dále žalovaný zmínil, že souhlasí s žalobcem, že výrok usnesení o nařízení povinnosti „může být mírně nejasný“. Tato nepřesnost však podle žalovaného nedosahovala úrovně znamenající jeho nesrozumitelnost. Žalovaný tak usnesení potvrdil dle § 90 odst. 5 správního řádu. 17. Žalobce však v replice reagoval, že pokud měl žalovaný za to, že je ulo