33 Az 31/2025 – Krajský soud v Brně

33 Az 31/2025- 31 - text pokračování 8 33 Az 31/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D. v právní věci žalobce: M. K. státní příslušnost X naposledy pobytem X zastoupen: JUDr. Matěj Šedivý, advokát sídlem Václavské náměstí 831/21, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, sídlem poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 9. 2025, č.j. OAM-883/ZA-ZA11-D07-2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Včas podanou žalobou žalobce napadl rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 9. 2025, č. j. OAM-883/ZA-ZA11-D07-2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobci podle ustanovení § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neboť žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany byla posouzena dle podle § 10a odst. 1 písm. b) tohoto zákona jako nepřípustná s tím, že příslušným státem k projednání žádosti o azyl je ve smyslu čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“) je Polská republika (dále také jen „Polsko“). II. Napadené rozhodnutí 2. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobce vycestoval z Ukrajiny nelegálně přes Maďarsko do ČR. Již dříve pobýval v ČR v letech 2018 - 2021 za účelem zaměstnání. V ČR měl dříve uděleno pobytové oprávnění. Dále měl také vízum Polské republiky platné do dne 1 6. 2022. V jiném členském státě EU o mezinárodní ochranu nepožádal. Je rozvedený a má dvě děti. Jeho zletilá dcera se nachází v Praze a jeho syn s matkou žije pravděpodobně v Jihlavě, o čemž žalobce nemá jasné informace. O mezinárodní ochranu žádá kvůli povinnosti vojenské služby na Ukrajině. Při pohovoru k žádosti ze dne 27. 8. 2025 žalobce vysvětlil, že v České republice má dceru a sestru. Do Polska jezdí v pouze ke krátkodobým pobytům. Jeho bývalá manželka tu žije také. Dále uvedl, že do Polska se vrátit nechce, neboť by jej poslali zpět na Ukrajinu, kde by ho čekal trest. 3. Žalovaný v průběhu řízení zjistil, že žalobci bylo vydáno vízum s platností ode dne 16. 7. 2022 do dne 1. 6. 2022, které bylo působností zákona prodlouženo do dne 30. 9. 2025. Proto je podle žalovaného třeba aplikovat kritérium čl. 12 nařízení Dublin III. Polsko přípisem doručeným dne 14. 8. 2025 uznalo svou příslušnost k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce podle čl. 12 nařízení Dublin III. Tomu není na překážku, že žalobce nechal své polské vízum zneplatnit, neboť v době akceptace přijetí zpět bylo jeho polské vízum žalobce ještě platné. 4. Žalovaný se dále zabýval otázkou systémových nedostatků v polském azylovém systému, přičemž vycházel z dokumentu Informace OAMP Polsko: Azylový systém: řízení o mezinárodní ochraně, pobytová střediska a dublinský systém ze dne 21. 11. 2024. Základní informace o polském azylovém systému a opravných prostředcích žalovaný shrnul v napadeném rozhodnutí. Další podklady žalobce ani při seznámení s podklady pro rozhodnutí nepředložil, přičemž doložil, že na vlastní žádost nechal zneplatnit polské vízum. Žalovaný též zdůvodnil, že mu nejsou známy případy, že by polské orgány nutily ukrajinské žadatele o mezinárodní ochranu vycestovat zpět do země původu. Naopak, Polsko prodlužuje pobytová víza všem občanům Ukrajiny, kteří se nacházeli na území EU oprávněně na začátku válečného konfliktu. 5. Žalovaný dále hodnotil možnost aplikace čl. 17 nařízení Dublin III a shledal, že důvody pro jeho uplatnění nevidí. Především uvedl, že žalobce nemá na území ČR žádné rodinné příslušníky ve smyslu ustanovení čl. 2 písm. g) nařízení Dublin III. Žalobce je rozvedený a o místě pobytu mladšího syna nemá přesné informace. Jeho starší dcera je samostatná a zletilá. Její pobyt na území ČR nezakládá domněnku nutnosti aplikace ustanovení čl. 17 nařízení Dublin III. Žalovaný shrnul, že žalobce je soběstačný a samostatný, a proto žalovaný nenašel důvody pro aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III. 6. Žalovaný tak uzavřel, že žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, neboť příslušným členským státem je Polská republika. Proto zastavil řízení ve smyslu § 25 písm. i) zákona o azylu. III. Žaloba 7. V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce velmi obecně uvedl, že již ve správním řízení vyjádřil obavy z pronásledování na území Ukrajiny. V Polsku nemá žádné funkční zázemí, na rozdíl od ČR, kde je plně integrován. 8. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné i nezákonné. Podle jeho názoru je hlavním nedostatkem napadeného rozhodnutí skutečnost, že napadené rozhodnutí neuvádí zhola nic k důvodům podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jakož ani k obavám žalobce z pronásledování na území Polska. 9. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení, a navrhl také přiznání odkladného účinku žalobě. IV. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný popírá oprávněnost námitek uvedených žalobcem a současně s nimi nesouhlasí. Shrnul obsah napadeného rozhodnutí a k žalobním námitkám uvedl, že žalobce nevyjádřil podle žalovaného žádné podstatné námitky proti azylovému řízení v Polsku ani proti samotnému pobytu v Polsku. Vůči systémovým nedostatkům jsou námitky poprvé uplatněny až v žalobě. Není osobou, která by měla vyživovací povinnost vůči nezletilým rodinným příslušníkům. Je svobodný, na území ČR má zletilou dceru a nezletilého syna, s nímž ale není v kontaktu, ani s jeho matkou. 11. S ohledem na výše uvedené není Polsko státem, o němž lze a priori předpokládat, že by v něm docházelo k systémovým nedostatkům při azylových řízeních dosahující dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv Evropské unie. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2018, č. j. 9 Azs 17/2018 - 28 v případě většiny členských zemí Evropské unie nelze říci, že by trpěly systémovými nedostatky. Z uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu lze dovodit, že v případě tohoto státu platí zásada vzájemné důvěry nad dodržováním lidských práv v jednotlivých členských státech Evropské unie i s ohledem na individuální charakteristiky posuzovaného případu. 12. V žalobě uvedené požadavky na rozhodnutí jsou ve zjevné asymetrii ke skutečnostem prezentovaným žalobcem v průběhu správního řízení. Žalovaný je povinen vycházet z individuálních okolností případu, které v daném případě byly jednoznačně zohledněny. Žalovaný na základě zjištěných skutečností neshledal důvody, pro něž by žalobce nemohl být transferován do Polska. 13. Žalovaný dále uvádí, že čl. 17 nařízení Dublin III je oprávnění členského státu, a ne povinnost, a proto není využití diskrečního oprávnění vynutitelné, a to ani soudní cestou Z výše uvedených důvodů se žalovaný rozhodl neaplikovat čl. 17 Nařízení Evropského parlamentu a Rady. Žalovaný v této souvislosti odkazuje na rozsudek ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016 - 24 kasační soud uvedl, že „užití diskrečního oprávnění podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III má být vyhrazeno jen vskutku výjimečným případům, kterých bude v porovnání s celkovým obvyklým počtem řešených žádostí o azyl výrazná menšina“. V případě žalobce je žalovaný přesvědčen, že se o takový případ nejedná. 14. Žalobce v průběhu správního řízení nevyjádřil žádné konkrétní námitky proti azylovému systému v Polsku. Žalovaný proto konstatoval, že nenašel řádné důvody pro aplikaci čl. 17 Nařízení Evropského parlamentu a Rady. Žalovaný v této souvislosti odkazuje na rozsudek Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) ze dne 23. 1. 2019, M. A. a další, C–661/17 (body 58 až 60), z něhož vyplývá, že každý členský stát se tudíž může svrchovaně rozhodnout s ohledem na politické, humanitární a praktické úvahy, zda přijme žádost o mezinárodní ochranu k posouzení, třebaže není příslušný na základě kritérií stanovených tímto nařízením (viz také rozsudek ze dne 4. 10. 2018, Fathi, C–56/17, bod 53). S ohledem na rozsah posuzovací pravomoci takto přiznané členským státům je podle SDEU na dotčeném členském státu, aby určil, za jakých okolností si přeje využít možnost danou diskrečním ustanovením podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III. Soudní dvůr připomněl, že tento závěr je v souladu s jeho judikaturou týkající se fakultativních ustanovení, podle které tato ustanovení přiznávají členským státům širokou posuzovací pravomoc (viz rozsudek ze dne 10. 12. 2013, Abdullahi, C–394/12, bod 57 a citovaná judikatura). S ohledem na popsanou širokou posuzovací pravomoc Soudní dvůr v rozsudku M. A., C–661/17, uzavřel, že ani úvahy týkající se