34 Az 29/2025 – Krajský soud v Brně

34 Az 29/2025- 20 - text  6 34 Az 29/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Lenkou Bahýľovou, Ph. D. ve věci žalobce: G. P. O. st. přísl. N. f. r. t. č. pobytem X zast. advokátem JUDr. Matějem Šedivým sídlem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2025, č. j. OAM-888/ZA-ZA11-D07-2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalovaný shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl, že žádost žalobce o mezinárodní ochranu je nepřípustná dle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), řízení o žádosti zastavil dle § 25 písm. i) zákona o azylu a určil, že příslušným státem k projednání žádosti podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále jen „nařízení Dublin III“) je Francouzská republika. Jádrem sporu je otázka, zda žalovaný napadené rozhodnutí dostatečně odůvodnil. II. Napadené rozhodnutí a související skutkové okolnosti 2. Žalobce k žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 12. 8. 2025 sdělil, že dne 6. 7. 2025 cestoval letecky do Paříže. K cestě využil turistické vízum Francouzské republiky. Z Francie následně dne 22. 7. 2025 cestoval do České republiky za kamarádkou. Uvedl, že zpáteční jízdenku do Francie si koupil, ale nevyužil ji. Přišel o své doklady a telefon, což nahlásil na policii. Zůstal bez prostředků a někdo mu poradil, aby si požádal o mezinárodní ochranu. Kromě víza platného do 1. 8. 2025 mu v minulosti nebylo uděleno jiné vízum či oprávnění k pobytu kteréhokoli členského státu EU. Je svobodný, děti nemá, nemá zdravotní omezení, nebere léky. Jako důvod žádosti uvedl obavu před nigerijskou policií a zároveň před kmenem Fulů a organizací Boko Haram. 3. V rámci pohovoru dne 12. 8. 2025 žalobce nad rámec již uvedeného sdělil, že chtěl nejprve žádat o mezinárodní ochranu ve Francii. S žádným problémem se tam nesetkal, pouze měl pocit, že ho někdo pronásleduje. V České republice chtěl setrvat do doby vyřešení situace se ztrátou osobních věcí. Také uvedl, že zde není tolik lidí černé pleti jako ve Francii a je zde bezpečno. Žalobce nemá v EU žádné příbuzné ani jiné bližší sociální vazby. 4. Žalovaný v napadeném rozhodnutí s odkazem na příslušná ustanovení nařízení Dublin III, prohlášení žadatele a vyjádření Francouzské republiky, konstatoval, že žalobce byl dne 7. 8. 2025, kdy učinil prohlášení o mezinárodní ochraně na území České republiky, držitelem víza vydaného Francouzskou republikou dne 13. 6. 2025 s možností více vstupů a maximální délkou pobytu 30 dní ode dne 17. 6. 2025 do dne 1. 8. 2025. V případě žalobce tak bylo nutné aplikovat kritérium dané čl. 12 nařízení Dublin III. 5. Žalovaný požádal Francouzskou republiku o převzetí příslušnosti k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu žalobce a dne 20. 8. 2025 obdržel informaci, že Francouzská republika svou příslušnost v případě žalobce uznala. 6. Žalovaný se zabýval tím, zda v případě Francie existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které by dosahovalo možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení. V tomto ohledu žalovaný vycházel z dokumentu Informace OAMP Francie, Azylový systém: řízení o mezinárodní ochraně, azylová legislativa, zranitelné osoby, dublinský systém, azylová střediska, přijímací podmínky, zajišťování a azylové a dublinské statistiky ze dne 12. 8. 2024 (dále jen „Informace OAMP“), na jehož podkladě takové důvody neshledal. 7. Žalovaný rovněž poukázal na to, že na úrovni Evropské unie nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy Evropské unie nebo Rady Evropy, které by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu ve Francii, dosahující dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv EU. Rovněž Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky nevydal žádné stanovisko, aby se členské státy EU zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Francouzské republiky (jak to v minulosti zcela jednoznačně učinil v případě Řecka). Francie je rovněž považována za bezpečnou zemi původu, ratifikovala a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a umožňuje činnost právnickým osobám, které na dodržování těchto práv dohlížejí. 8. Žalovaný se následně zabýval důvody pro aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III. Uvedl, že v případě žalobce nejsou tyto důvody dány. Žalobce nemá na území České republiky žádné rodinné vazby, ani další blízké sociální vazby. Je svobodný a bezdětný. Nevyjádřil žádné konkrétní námitky proti vedení řízení o udělení mezinárodní ochrany ve Francii, ani podstatné důvody, pro které by měla být jeho žádost posuzování v České republice. Na území Francie se nesetkal s žádným konkrétním problémem. Měl pouze subjektivní pocit obav s tím, že ve Francii je mnoho osob tmavé pleti. Žalobce se nepotýká s žádným zdravotním omezením a nespadá do kategorie zranitelných osob. Proto žalovaný neshledal důvody pro aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III. 9. Dále se žalovaný uvedl, že po celou dobu řízení bude mít žalobce ve Francii nárok na finanční a materiální pomoc od státu. Pokud mu nebudou moci francouzské úřady zajistit ubytování, bude tato okolnost zohledněna ve výši finanční podpory. Žalobce bude mít také možnost po uplynutí zákonné lhůty pracovat a bude mít nárok na případnou zdravotní péči za stejných podmínek jako ostatní francouzští rezidenti. III. Žaloba a vyjádření žalovaného 10. Žalobce namítl, že napadené rozhodnutí je nezákonné pro nedostatek odůvodnění. Není z něj totiž zřejmé cokoliv k meritu podané žádosti, resp. k odůvodnění obavy žalobce z vycestování do domovského státu, potažmo z vycestování do Francie. Žalovaný se nevyjádřil k tomu, proč žalobce odmítá usilovat o získání mezinárodní ochrany v jiném členském státě, a zdali v této souvislosti necítí obdobné nebezpečí, které mu dle podané žádosti hrozí při vycestování do domovského státu. Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Neuvádí se v něm nic k obavám žalobce z pronásledování na území Francie. 11. K žalobní argumentaci však soud musí učinit poznámku – jedná se o univerzální žalobní text, který právní zástupce žalobce v podobných případech používá, jak je soudu známo z úřední činnosti. Vedle uvedených obecných formulací nadto žalobní text pracuje se zcela nepravdivými údaji, např. zde s údajem o státní příslušnosti žalobce (Kazachstán), nebo s tvrzením o tom, že žalobce je v České republice plně integrován (ačkoli tu nikdy předtím nebyl). 12. Žalobce rovněž požádal o přiznání odkladného účinku žalobě. 13. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že s žalobními námitkami nesouhlasí, napadené rozhodnutí považuje za právně i věcně správné, zopakoval podstatné důvody pro jeho vydání a v podrobnostech na něj odkázal. S přiznáním odkladného účinku žalobě nesouhlasil. IV. Posouzení věci soudem 14. Žaloba je přípustná. Podala ji oprávněná osoba (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; „s. ř. s.“), v zákonné lhůtě (§ 32 odst. 1 zákona o azylu). Krajský soud ve věci rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, neboť pro tento postup byly splněny zákonem stanovené podmínky (žalobce ve lhůtě dvou týdnů od doručení výzvy nevyjádřil svůj nesouhlas s takovým postupem, žalovaný s rozhodnutím bez jednání souhlasil). 15. Nejprve se krajský soud zabýval tím, zda napadené rozhodnutí netrpí vadou nepřezkoumatelnosti, jak žalobce namítal, neboť k takové vadě je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, pokud z jeho odůvodnění nelze seznat důvody, proč správní orgán určitým způsobem rozhodl. Takovou vadou napadené rozhodnutí netrpí, neboť z něj je zřejmé, že jej k závěru o nepřípustnosti žádosti žalobce o mezinárodní ochranu a k závěru, že je na místě jeho předání do Francouzské republiky, vedla skutečnost, že žalobci bylo tímto státem vydáno vízum, a žalovaný zároveň nezjistil důvody, pro které by k přemístění žalobce do této země dojít nemohlo či nemělo. Francouzská republika na základě žádosti české strany svoji příslušnost uznala. 16. Podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III platí, že přemístění do příslušného státu není možné, existují-li závažné důvody se domnívat, že v tomto státě dochází k systematickým (systémovým) nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie. 17. V tomto typu řízení je žalovaný vždy povinen zabývat se v odůvodnění svého rozhodnutí otázkou, zda přemístění žadatele do příslušného člens