3 As 13/2021 — Nejvyšší správní soud

62 A 49/2024- 243 - text  6 62 A 49/2024 USNESENÍ Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Venduly Sochorové a Mgr. Filipa Skřivana v právní věci žalobce: Vodovody a kanalizace Prostějov, a. s. sídlem Krapkova 1635/26, Prostějov zastoupený Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem sídlem Martinákova 2900/7, Prostějov proti proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7 za účasti: Prostor Prostějov z. s., sídlem Domamyslická 8/61, Prostějov o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2024, č. j. UOOU-01599/24-5, takto: I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobci se z účtu Krajského soudu v Brně vrací zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 3000 Kč, který bude vyplacen do třiceti dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Prostor Prostějov, z. s. (žadatel) se u žalobce (povinného subjektu) domáhal poskytnutí informace o 1) výši odměn členů dozorčí rady a představenstva žalobce, 2) počtu schůzí dozorčí rady a představenstva od 1. 9. 2022 do 1. 2. 2024 a 3) účasti jednotlivých členů dozorčí rady a představenstva na schůzích jednotlivě od 1. 9. 2022 do 1. 2. 2024. 2. Žalobce o žádosti rozhodl dne 4. 3. 2024 pod č. j. 1/2024, sp. zn. 48/2024, tak, že v bodu 1) žádosti částečně vyhověl a částečně poskytnutí informace odmítl, v bodech 2) a 3) poskytnutí požadovaných informací odmítl. Uzavřel, že otázky ohledně počtu schůzí představenstva a dozorčí rady, resp. účasti jednotlivých členů těchto orgánů na schůzích, nejsou otázkami, které by se výhradně vztahovaly k jeho relevantní činnosti dle § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. Podle žalobce šlo o otázky týkající se vnitřního řízení a fungování společnosti, přičemž poskytnutí těchto informací bylo v kolizi s právem na soukromí dotčených osob. 3. Proti rozhodnutí povinného subjektu podal žadatel odvolání, o němž rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím tak, že výrokem I. zrušil rozhodnutí povinného subjektu v části týkající se odmítnutí žadatelova požadavku dle bodu 1) o výši odměn konkrétně jmenovaných členů představenstva a dozorčí rady a řízení v tomto rozsahu zastavil. Výrokem II. žalobci přikázal, aby žadateli poskytl informaci o výši odměn konkrétně jmenovaných členů představenstva a dozorčí rady za období od 1. 9. 2022 do 1. 2. 2024 dle bodu 1) žádosti, a to ve lhůtě 15 dnů ode dne oznámení napadeného rozhodnutí. Konečně výrokem III. zrušil rozhodnutí povinného subjektu v části týkající se odmítnutí žadatelových požadavků uvedených v bodě 2) a 3) žádosti a věc v tomto rozsahu vrátil povinnému subjektu k novému projednání. 4. Proti výroku III. napadeného rozhodnutí podal žalobce žalobu. Namítá, že uvedený výrok je nezákonný a nicotný. Žalovaný tímto výrokem závazně uložil povinnému subjektu povinnost projednat znovu žádost žadatele v bodech 2) a 3) žádosti, přestože se dané dotazy netýkají relevantní činnosti povinného subjektu ve smyslu § 2a odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona č. 106/1999 Sb. Žalobce je přesvědčen, že je povinným subjektem – veřejným podnikem – jen v souvislosti s relevantní činností, tj. v souvislosti s činností vykonávanou na základě § 153 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek. Žalovaný dovodil informační povinnosti nad rámec § 2a zákona č. 106/1999 Sb. i k otázkám podnikání žalobce v soukromém sektoru a k otázkám řízení společnosti a fungování jejích orgánů. Výklad žalovaného odporuje rovněž důvodové zprávě k zákonu č. 241/2022 Sb., jímž byl zákon o svobodném přístupu k informacím novelizován. Výklad žalovaného dále porušuje čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, § 357 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, § 212 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nebo zákon č. 110/2019 Sb., o zpracovávání osobních údajů a GDPR, zákon č. 340/2015 Sb., o zvláštních podmínkách účinnosti některých smluv, uveřejňování smluv a o registru smluv, resp. směrnici č. 2019/2014 o otevřených datech a opakovaném použití informací veřejného sektoru. Závěry žalovaného odporují také judikatuře vrcholných soudů (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16, nebo ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 1262/17, případně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2020, č. j. 8 As 145/2018-61, nebo ze dne 4. 5. 2022, č. j. 3 As 46/2022-42). Žalobce tak je přesvědčen, že informační povinnost veřejné instituce dle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. nelze stavět na roveň informační povinnosti veřejného podniku dle § 2a odst. 1 téhož zákona. Potvrzení výkladu žalovaného by bylo v rozporu se základním právem dotčených osob (členů představenstva a dozorčí rady) na soukromí. Navíc informace, které již byly žadateli zpřístupněny, byly zveřejněny na jeho internetových stránkách nekorektním a urážlivým způsobem (dotvořeny obrázky s titulky). Závěrem dodal, že žalovaný v řízení pochybil také tím, že žalobci neumožnil nechat se zastoupit právním profesionálem. Navrhl proto výrok III. napadeného rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Na svém procesním postoji žalobce setrval i v podané replice. 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na závěrech napadeného rozhodnutí. Je přesvědčen, že rozsah informační povinnosti povinného subjektu vyložil správně. Žalobce pomíjí, že novelizací provedenou zákonem č. 241/2022 Sb. zákonodárce zvolil rozsah informační povinnosti širší, než jaký stanovila směrnice 2019/2014. Zdůraznil, že rozhodnutí povinného subjektu zrušil výrokem III. pro částečnou nepřezkoumatelnost, neboť povinný subjekt náležitě neaplikoval důvody pro odepření informací, např. ochranu osobních údajů, ochranu soukromí dotčených osob, resp. podnikatelskou výjimku. Žalovaný má za to, že napadené rozhodnutí není nicotné ani nezákonné. Žalobce je povinným subjektem typu veřejného podniku, který může odepřít poskytnutí požadovaných informací pouze při naplnění některého ze zákonných důvodů; to žalobce v nynější věci nesplnil. Za nedůvodnou považoval rovněž argumentaci o nepřipuštění zastoupení povinného subjektu. Vzhledem k tomu, že povinný subjekt měl postavení správního orgánu I. stupně, nebylo možné nechat se v řízení zastoupit. Tato možnost náleží pouze účastníkům řízení. Závěrem vyjádřil pochybnosti o přípustnosti žaloby proti zrušujícímu rozhodnutí žalovaného. Domnívá se, že možnosti procesní obrany povinného subjektu se aktivují až v okamžiku vydání konečného rozhodnutí ve věci, kterým by mu byla uložena povinnost požadovanou informaci poskytnout. O takový případ se však v nynější věci nejedná. 6. Soud se nejprve zabýval naplněním podmínek řízení. 7. Aktivní legitimaci žalobce k podání žaloby má soud za splněnou. Z judikatury vyplývá, že jsou-li informace požadovány po osobě, která sice je povinným subjektem podle zákona č. 106/1999 Sb., ale rovněž může aktivně uplatňovat svá práva, je nezbytné vyjít z toho, že taková osoba může uplatňovat procesní obranu vůči rozhodnutí, kterým jí byla uložena povinnost požadovanou informaci poskytnout, případně jinému konečnému rozhodnutí, které bude zasahovat do jejích práv a povinností (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16, ve věci ČEZ, a. s., nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2020, č. j. 10 As 244/2020-40). 8. Soud však dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Žaloba je tudíž nepřípustná. 9. Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. 10. Z § 68 písm. e) s. ř. s. plyne, že žaloba je nepřípustná také tehdy, domáhá-li se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno. 11. Podle § 70 písm. a) s. ř. s. jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. 12. Obecně platí, že pokud bylo odvolacím správním orgánem zrušeno správní rozhodnutí a věc vrácena prvostupňovému správnímu orgánu k dalšímu řízení, nejedná se o konečné rozhodnutí ve věci samé, tedy o rozhodnutí, kterým by se zakládala, měnila, rušila či závazně určovala práva a povinnosti ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť se nejedná o konečné rozhodnutí ve věci (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č.j. 9 As 30/2010-219, či ze dne 2. 2. 2015, č.j. 8 As 98/2014-47). Dojde pouze k tomu, že s