2 As 75/2009 — Nejvyšší správní soud

30 A 117/2014- 56 - text 29 pokračování 30A 117/2014 Číslo jednací: 30A 117/2014-56 30A 118/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců JUDr. Pavla Kumprechta a JUDr. Marcely Sedmíkové, ve věci žalobců: a) L.H., zast. JUDr. Jaroslavem Stachem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Jana Masaryka 632, PSČ 500 12, a b) V. M., zast. JUDr. Vlastimilem Marhanem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672, PSČ 500 02, proti žalovanému: Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, PSČ 500 02, za účasti 1. obchodní společnosti Bárta & Bárta, s. r. o., Javornice 328, PSČ 517 11 a 2. města Rychnov nad Kněžnou, se sídlem Havlíčkova 136, Rychnov nad Kněžnou, PSČ 516 01, v řízení o žalobách proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 10. 2014, č.j. 8486/UP/2014/Kd, takto: I. Věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 30A 117/2014 a 30A 118/2014 se spojují ke společnému projednání s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. 30A 117/2014. II. Žaloby se zamítají. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalovaný vydal dne 23. 10. 2014 pod č.j. 8486/UP/2014/Kd rozhodnutí, jímž zamítl odvolání žalobců, označených shora písmeny a) a b), proti rozhodnutí Městského úřadu Rychnov nad Kněžnou ze dne 11. listopadu 2008, č.j. VÝST-7292/08-11/2005/Po, a toto potvrdil. Uvedeným prvoinstančním správním rozhodnutím byla povolena stavba označená jako „Stavební úpravy spojené se změnou užívání stávající ocelové haly na linku STK Rychnov nad Kněžnou“ na pozemcích parc. č. 1504/3, 1504/33, 1504/37, 1504/2 a 1505/1 v kat. území Rychnov nad Kněžnou (dále jen „stavba STK“). O její povolení požádala stavební úřad obchodní společnost Bárta & Bárta, s.r.o., 517 11 Javornice 328, tedy osoba zúčastněná v daném soudním přezkumném řízení. Proti tomuto rozhodnutí o odvolání podali včas samostatné žaloby L.H. (žalobkyně označená shora písmenem a/) a V. M. (žalobce označený shora písmenem b/), jimiž se domáhali zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. I. Obsah žalob Žalobkyně a) předně uvedla, že předchozí rozhodnutí žalovaného v dané věci bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2014, a že poté žalovaným vydané nové rozhodnutí v zásadě kopíruje předchozí soudem zrušené rozhodnutí. Přestože žalovaný konstatoval, že přezkoumal prvoinstanční správní rozhodnutí v rozsahu odvolacích námitek a že se přitom řídil názory vyslovenými v předchozích rozsudcích Krajského soudu v Hradci králové, nestalo se tak. Prakticky se totiž nezabýval námitkami, které byly obsahem odvolání žalobkyně ze dne 27. 11. 2008. Žalovaný tak obešel povinnost řídit se právním názorem vysloveným v rozsudku krajského soudu a neprovedl nic z toho, co mu soud uložil. Žalovaný byl povinen zkoumat kapacitu přípojné komunikace podle § 9 vyhl. č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, tedy na kolik ovlivní provoz STK stávající stav v dotčeném areálu a podnikatelské aktivity v něm. Dále se měl žalovaný podle žalobkyně zabývat obsahem závazného stanoviska příslušného silničního správního úřadu, včetně jeho zakomponování do podmínek stavebního povolení, jakož i ověřit jeho správnost a platnost. Žalovaný se však nejen že nezabýval všemi námitkami žalobkyně obsaženými v odvolání, ale nesplnil ani žádný z úkolů, které pro něj z citovaného rozsudku krajského soudu vyplynuly. Žalobkyně se pozastavovala nad tím, že žalovaný potvrdil prvoinstanční správní rozhodnutí, a to včetně jeho podmínky č. 12, kterou však v předchozích dvou rozhodnutích vypustil a nyní ji se stejnou argumentací ponechal jako součást napadeného stavebního povolení. Žalovaný se nezabýval splnitelností této podmínky, když výslovně ukládá povinnost nejen žalobkyni, ale i dalším podílovým spoluvlastníkům dotčené komunikace, kteří ji nemají důvod značit. Byla-li proto podmínka č. 12 ponechána ve stavebním povolení, pak není možné na základě takového stavebního povolení stavbu realizovat, neboť podmínka je nesplnitelná, zvláště když podle opakovaného názoru krajského soudu je otázka propustnosti, jakož i značení této komunikace, zcela zásadní. Svoji neochotu řídit se pokyny krajského soudu vyjádřil žalovaný explicitně na straně osmé a dvanácté žalovaného rozhodnutí, když tvrdí, že pokyn krajského soudu splnil tím, že nahlédl do projektové dokumentace a vyvodil z ní zásadní závěr. Uniklo mu však, že projektová dokumentace zpracovaná Ing. Josefem Hlouškem v prosinci 2004 vůbec neobsahuje přílohy, z nichž žalovaný v rámci své úvahy cituje. A žalobkyně pokračovala s tím, že: „Dokumentace obsahující citovanou část D byla zřejmě součástí materiálu zpracovaného firmou DHVCR spol. s.r.o., která pak, ale zcela chybí ve výčtu podkladů, na základě kterých bylo vydáno napadené stavební povolení ze dne 11. 11. 2008. Je tedy zřejmé, že se žalovaný ani nesnažil zabývat se důkazy, které byly v prvostupňovém řízení provedeny, případně důkazy, které provedeny být měly a provedeny nebyly a přesto z těchto materiálů bylo čerpáno před vydáním prvoinstančního rozhodnutí. Co tedy bylo podkladem pro uvedené nahlédnutí není vůbec zřejmé a v tomto směru je napadené rozhodnutí zcela nepřezkoumatelné. Odkaz na špatný podklad spočívající v příloze k projektové dokumentaci se pak promítá do dalších úvah žalovaného v napadeném rozhodnutí. Zcela nevyhoví podmínkám krajského soudu takové závěry jako je např. na str. 10 v polovině 2. odst. „lze předpokládat, že zákazníci budou přijíždět postupně“ nebo ve 4. odstavci na téže str., kdy žalovaný propustnost dotčené komunikace posuzoval měřením z internetového nahlížení do katastru nemovitostí a v neposlední řadě v posledním odstavci na téže str., že stavba STK předpokládá plynulý příjezd zákazníků. Jak si představuje žalovaný zajištění a splnění těchto předpokladů však napadené rozhodnutí neobsahuje. Již opakovaně bylo poukazováno jak žalobkyní tak zejména krajským soudem na to, že je zcela nerozhodné, k jakému účelu byl v minulosti areál využíván, a že pokud požadavkům na obslužnost areál vyhověl v době, kdy byl využíván k provozu ZZN Rychnov nad Kněžnou, tak zcela jistě vyhoví i dnešním podmínkám na stavbu STK. Žalovaný tím zcela odmítá splnit pokyny krajského soudu a zcela ignoruje skutečnost, že pokud byl kdysi areál používán v rámci jedné vlastnické struktury k jednotnému účelu, pak nelze jednoduše uzavřít, že je úplně jedno, že areál je ve vlastnictví řady soukromých subjektů se zcela odlišnou podnikatelskou náplní a že nad rámec tehdejšího provozu bude areálem projíždět plynule množství automobilů do stanice STK. Možnost zakomponování závazného stanoviska příslušného silničního správního úřadu, ověření jeho správnosti a platnosti pak žalovaný vyřešil, jak konstatuje na str. 12 v odst. 5 dotazem na příslušný úřad a spokojil se s jeho konstatováním, že předmětná stanoviska jsou v souladu se zákonem. K řešení kapacity křižovatky Soukenická a Jiráskova a kapacity železničního přejezdu, kterou se měl zabývat na základě výslovného pokynu krajského soudu, pak žalovaný pouze na str. 12 6. odstavec konstatuje, že tyto otázky musely být zkoumány a zajištěny již v minulosti, kdy se v předmětném území pohybovaly automobily v souvislosti s funkcí areálu bývalého ZZN. Z pohledu těchto závěrů se pak nabízí otázka, zda je vůbec třeba v obdobných případech vést stavební řízení, když by stačilo ověřit, jak se předmětná nemovitost užívala dříve a pokud to tedy stačilo, tak to zcela jistě bude stačit i nyní. Žalobkyně neumí takovýto závěr, mající stěžejní význam, podřadit pod žádný důkazní prostředek, kterým lze v jakémkoliv, tedy i správním řízení, vést důkaz. Žalovaný, aniž by projevil jakoukoliv snahu zabývat se s plnou odpovědností danou problematikou, vzít v úvahu argumentaci účastníků řízení, neustále hájí svá ničím nepodložená stanoviska. Žalobkyně nabízela znalecké posouzení daného stavu. Její důkaz nebyl připuštěn, nebylo provedeno ani plnohodnotné místní šetření, včetně potřebných měření apod. Žalovaný pouze hájí nesprávné závěry orgánů I. stupně, a proto má žalobkyně zato, že je namístě, aby žalovanému nebyla dána potřetí možnost prodlužovat řízení svými úvahami a aby bylo zrušeno nejen napadené rozhodnutí, ale i nesprávné rozhodnutí orgánu I. stupně, neboť podstatná část pokynů krajského soudu směřuje k doplnění důkazního řízení, které při zachování zásady dvouinstančnosti nemůže odvolací orgán provést. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí žalovaného za nezákonné, za rozhodnutí, kde opakovaně není respektován názor vyslovený krajským soudem a za rozhodnutí, kterým jsou zásadním způsobem dotčena práva žalobkyně, neboť je popřeno i tak již omezené její vlastnické právo k dotčeným parcelám. S p