30 A 160/2016

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu

JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta, v právní věci žalobce: Triumph consulting, s.r.o., se sídlem Masarykovo náměstí 392/14, 500 02 Hradec Králové 2, zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem AK v Praze 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2016, č. j. KUKHK-32179/DS/2016/Er

takto:

Žalovaný shora označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem ze dne 22. 6. 2016, č. j. ODP/56903-2016/mrx 15474-2015/mrx. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání správních deliktů podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „silniční zákon“), jichž se měl dopustit tím, že porušil ustanovení jeho § 10 odst. 3, neboť jako provozovatel motorového vozidla tovární značky Mercedes. Benz, registrační značky X, nezajistil, aby při jeho užití na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Stalo se to tím, že:

a) Řidič motorového vozidla tovární značky Mercedes. Benz, registrační značky X, jehož totožnost není správnímu orgánu známa, dne 8. 2. 2015, v 07:58 hod., na pozemní komunikaci v obci Choustníkovo Hradiště, silnice I/37 směr Trutnov, okr. Trutnov, v úseku platnosti dopravní značky IS 12a –„Obec“ a IS 12b – „Konec obce“, při řízení uvedeného vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/h, přičemž mu byla automatizovaným technickým prostředkem typu SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0007, naměřena rychlost jízdy 70 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ±3 km/h tedy byla naměřena nejnižší skutečná rychlost jízdy 67 km/h, čímž řidič porušil ustanovení § 18 odst. 4 silničního zákona a dopustil se přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4. silničního zákona.

b) Řidič motorového vozidla tovární značky Mercedes. Benz, registrační značky X, jehož totožnost není správnímu orgánu známa, dne 8. 2. 2015, v 7:58:33 hod., na pozemní komunikaci v obci Choustníkovo Hradiště, silnice I/37, směr Trutnov, okr. Trutnov, v úseku platnosti dopravní značky IS 12a –„Obec“ a IS 12b – „Konec obce“, při řízení uvedeného vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/h, když mu byla automatizovaným technickým prostředkem typu SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0007, naměřena rychlost jízdy 78 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ±3 km/h tedy byla naměřena nejnižší skutečná rychlost jízdy 75 km/h, čímž řidič porušil ustanovení § 18 odst. 4 silničního zákona a dopustil se přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3. silničního zákona.

Za tato protiprávní jednání (přestupky), přetransformovaná do správního deliktu (o tom ještě dále), byla žalobci uložena pokuta ve výši 2.500,--Kč a povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000,--Kč. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, kterou odůvodnil následujícím způsobem.

Žalobce předně vytýkal orgánům veřejné správy zúčastněným na řízení vady správního řízení, spočívající v tom, že ve věci bylo rozhodováno na základě podkladů, které nebyly předmětem dokazování, respektive, že jej o prováděném dokazování nevyrozuměly. Tento postup způsobil podle žalobce nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Ve druhém žalobním bodu vyslovil pochybnost nad tím, zda bylo měřeno v souladu s § 79a silničního zákona, v dalším namítal, že pro vedení správního řízení nebyly naplněny předpoklady, když správní orgán podle něho neučinil všechny potřebné a nezbytné kroky k navázání kontaktu s řidičem předmětného vozidla. V opačném případě by mohl vést přestupkové řízení právě s ním. Namítal, že správní orgán prováděl nadbytečná šetření, namísto toho, aby se obrátil přímo na žalobce či jeho zmocněnkyni, kteří kontakt s panem L.Y., nar. X, X, mohli zprostředkovat, nebo mu přímo písemnosti od správního orgánu osobně doručit (viz např. 50. bod žaloby). Ve čtvrtém žalobním bodu se žalobce dovolával s odkazem na § 125e odst. 1 silničního zákona liberace s tím, že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení své právní povinnosti stanovené v jeho § 10 odst. 3 zabránil. Dále žalobce vytýkal orgánům veřejné správy zúčastněným na řízení, a to v části, nazvané „Neprovedení ústního jednání či dokazování mimo ústní jednání za osobní účasti žalobce“, že vydání rozhodnutí ve věci nepředcházelo ústní jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za osobní účasti žalobce. V šestém žalobním bodu žalobce namítal protiústavnost skutkové podstaty daných správních deliktů a v posledním žalobním bodu konstatoval, že pro něho bylo rozhodnutí překvapivé, když bylo rozhodnuto ve věci, přestože nebyl vyrozuměn o tom, která úřední osoba bude o jeho odvolání rozhodovat.

V podrobnostech se krajský soud vrátí ke shora uvedeným žalobním bodům ještě dále, a to v souvislosti s jejich vypořádáním v části IV. odůvodnění tohoto rozsudku. Ostatně obsah žaloby je účastníkům řízení znám a netřeba jej proto již jen z tohoto důvodu znovu opakovat.

Žalobce navrhoval zrušit jak žalované rozhodnutí, tak i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, jež mu předcházelo, a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 21. 12. 2016. Odkázal se v něm v podstatě na obsah žalovaného rozhodnutí, v němž se prý věcí podrobně zabýval. Dále shrnul dosavadní průběh správního řízení a konstatoval, že námitky žalobkyně nejsou důvodné. Zdůraznil, že v projednávané věci nebylo nezbytné ke splnění účelu řízení nařídit ústní jednání, neboť to, že žalobce jako provozovatel osobního motorového vozidla registrační značky X nezajistil, aby při jeho užití na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, stanovená silničním zákonem, bylo řádně zadokumentováno. Žalobce podle žalovaného nebyl krácen na svých právech, když nebylo nařízeno ústní jednání. Nebylo totiž nutné ke splnění účelu řízení, když porušení zákona bylo řádně zadokumentováno. Žalovaný k žádosti o sdělení, které osoby se budou podílet na rozhodování o odvolání, pak uvedl, že „ve smyslu ustanovení § 15 odst. 4 správního řádu na požádání účastníka řízení informuje, že v předmětné věci je oprávněnou úřední osobou Jitka Erbenová, odborný referent oddělení dopravy, odboru dopravy a silničního hospodářství, Krajského úřadu Královéhradeckého kraje.“

K námitce, týkající se účasti soukromoprávního subjektu na měření, žalovaný uvedl, že jedinými subjekty, které mohou za platného právního stavu, podle § 79a silničního zákona, měřit rychlost vozidel na pozemních komunikacích, je Policie České republiky a obecní policie; ta za podmínky součinnosti s Policií České republiky a jen na místech policií určených. Záznamy rychlosti vozidel, včetně digitálních fotografií vozidel a jejich řidičů, může pro potřeby správního řízení prováděného obecním úřadem obce s rozšířenou působností provádět obecní policie jakékoli obce, vždy však pouze na území obce, která ji zřídila a jíž je orgánem, a to bez ohledu na typ pozemní komunikace, anebo na území jiné obce na základě veřejnoprávní smlouvy podle § 3a zákona o obecní policii

A žalovaný pokračoval s tím, že: „Z hlediska technického je možné uvést, že SMLOUVA O NÁJMU ZAŘÍZENÍ O POSKYTOVÁNÍ SLUŽEB č. GE1/ZE130021/S 023, schválena usnesením rady města R/1501/2013-108 ze dne 20.08.2013 končí instalací záznamového systému – automatizovaných silničních rychloměrů a nastavení tolerance měřících zařízení, je ve výlučné kompetenci Města Dvůr Králové nad Labem, resp. obecní policie, která v rámci svých zákonných oprávnění provádí činnost jí svěřenou zákonem dle § 79a zákona o silničním provozu. Vlastní měření probíhá bez zásahu lidského činitele, fungování měřících zařízení je zcela automatické a nevyžaduje trvalou obsluhu. Technicky ani není možné, aby soukromoprávní subjekt jakkoliv do chodu měřícího

zařízení zasahoval. Záznamy o provedených měřeních jsou automaticky generovány a zobrazovány v systému městské policie (http://www.gemos.cz/dvurkralove/index.php?r=site/DokumentyNajemniSmlouva).

Každé měřící zařízení je certifikováno ČMI, jeho spolehlivost každoročně ověřena a má veškerá potřebná povolení. Jakýkoliv zásah do pořízených obrazových záznamů je z technického hlediska naprosto vyloučen. Soukromoprávní subjekt správnímu orgánu pouze poskytuje technické prostředky nezbytné pro výkon veřejné správy, a to konkrétně měřící zařízení a software. Prostřednictvím těchto technických prostředků správní orgán zcela samostatně a na vlastní odpovědnost vykonává veřejnou správu svěřenou mu zákonem. Takovýto postup je obvyklý v celé řadě oblastí veřejné správy, neboť není v praxi možné, aby vykonavatelé veřejné správy sami disponovali všemi technickými prostředky potřebnými pro výkon veřejné správy.

V žalobě jsou uvedeny námitky, které bylo možno uplatnit již v rámci odvolacího řízení, kdy by žalovaný měl možnost se s nimi řádně vypořádat. Žalobce podal v zákonné lhůtě blanketní odvolání, které bylo následně na výzvu správního orgánu doplněno. Žalobce namítal pouze tolik, že v řízení nebylo nařízeno ústní jednání, měl zájem se účastnit dokazováním, jehož provádění očekával právě v jeho průběhu. Nenařízením ústního jednání byla jeho práva zkrácena. Dále uvedl, že je přesvědčen, že správnímu orgánu nevzniklo právo zahájit řízení o správním deliktu, neboť měl věc řešit jako přestupek s konkrétní osobou přestupce, která mu byla známa. Dále namítá, že správní delikt byl již promlčen, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok. Další námitky žalobce neuplatnil a účelově je přesunul až do žaloby.“

Vzhledem k tomu navrhoval žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

Krajský soud projednal žalobu pří jednání dne 5. 12. 2017 za přítomnosti zástupce žalobce. Žalovaný se z účasti na jednání předem omluvil. Zástupce žalobce setrval při jednání na svých dosavadních stanoviscích k věci a dodal, že pokud jde o v žalobě uvedené návrhy na doplnění dokazování (body 56, 70, 71 žaloby), že je při dnešním jednání k dispozici nemá (důkaz existence poštovní schránky na jméno L.Y., smlouvu mezi žalobcem a jeho zmocněncem společností FLEET CONTROL, s.r.o. a podnájemní smlouvu mezi touto společností a panem L. Y.). V souvislosti s tím dával soudu k úvaze případný účastnický výslech žalobce.

Zástupce žalobce zdůraznil, že byl naplněn liberační důvod ve smyslu ust. § 125e odst. 1 silničního zákona, neboť došlo k přenesení odpovědnosti na základě uzavření nájemní smlouvy mezi zmocněncem žalobce a panem Y., v níž byl tento poučen o dodržování pravidel silničního provozu, k čemuž byl zároveň zavázán finanční sankcí. Dále namítal, že nedošlo ke splnění podmínky projednatelnosti správního deliktu ve smyslu ust. § 125 písm. f) odst. 4 silničního zákona, k nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za osobní účasti žalobce, poukazoval na nejasnosti, co do vytyčení místa měření a okolnost, že mu před vydáním rozhodnutí nebylo sděleno jméno oprávněné úřední osoby, která bude ve věci rozhodovat.

V průběhu jednání provedl krajský soud níže uvedené důkazy, když přečetl obsah Návodu k použití rychloměru SYDO Traffic Velocity od jeho výrobce společnosti Gemos CZ, s. r. o., včetně certifikátu o schválení typu měřidla daného silničního rychloměru, vyhotoveného Českým metrologickým institutem dne 2. 2. 2012 a Stanoviska Ministerstva dopravy ze dne 29. 5. 2013. Dále krajský soud konstatoval obsah Smlouvy o nájmu zařízení a o poskytování služeb uzavřené dne 2.12.2013 mezi společností Gemos CZ, spol. s. r. o. coby pronajímatelem, a městem Dvůr Králové nad Labem coby nájemcem, včetně příloh.

Dále krajský soud provedl důkazy listinami, které se nacházejí ve správním spise. Přečetl obsah ověřovacího listu č. 8012-OL-70076-15 Českého metrologického institutu ze dne 16. 3. 2015 (viz č. l. 12 správního spisu), obsah vyjádření Policie ČR k návrhu úseků pozemních komunikací vhodných pro úsekové měření rychlosti vozidel ze dne 31. 12. 2014, včetně přílohy – viz č. l. 39-40 správního spisu (lokality pro nasazení represivního kamerového systému), veřejnoprávní smlouvu uzavřenou mezi městem Dvůr Králové nad Labem a obcí Choustníkovo Hradiště na č. l. 36 správního spisu, výpis z usnesení zastupitelstva obce Choustníkovo Hradiště na č. l. 38 správního spisu a rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje na č. l. 37 správního spisu, předvolání k podání vysvětlení pana Y. (č. l. 31 správního spisu), včetně připojené doručenky, přípis Ministerstva vnitra na č. l. 32 správního spisu a přípis Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje na č. l. 33 správního spisu.

Krajský soud rozhodl, že nebude provádět důkazy navržené žalobcem v bodě 14 žaloby, tedy nebude od žalovaného žádat všechna jeho zrušující rozhodnutí, která vydal v řízení o odvoláních proti rozhodnutím Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem v roce 2016 ve věci správních deliktů provozovatelů vozidel. Krajský soud dále rozhodl, že nebude provádět ani do úvahy daný důkaz spočívající v účastnickém výslechu žalobce. Krajský soud totiž považuje tyto navržené důkazy pro rozhodnutí v dané věci za irelevantní.

Krajský soud poté přezkoumal žalované rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného správního orgánu, přičemž rozsah jeho přezkumu byl vymezen žalobními body. Dospěl přitom k následujícím zjištěním a právním závěrům.

A. Skutkový stav věci

Správní orgán I. stupně obdržel dne 12. 7. 2015 od Městské policie Dvůr Králové nad Labem Oznámení o přestupku v dopravě (automatizované měření) ohledně podezření ze spáchání přestupku spočívajícího v tom, že řidič motorového vozidla tovární značky Mercedes. Benz, registrační značky X, jehož totožnost není správnímu orgánu známa, dne 8. 2. 2015, v 7:58 hod., na pozemní komunikaci v obci Choustníkovo Hradiště, silnice I/37 směr Trutnov, okr. Trutnov, v úseku platnosti dopravní značky IS 12a –„Obec“ a IS 12b – „Konec obce“, při řízení uvedeného vozidla, překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/h, když mu byla automatizovaným technickým prostředkem typu SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0007, naměřena rychlost jízdy 70 km/h (při zvážení možné odchylky měřícího zařízení nejnižší skutečná rychlost jízdy 67km/h). Tímto řidič porušil ustanovení § 18 odst. 4 silničního zákona a dopustil se přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4. silničního zákona.

Dále správní orgán I. stupně obdržel dne 9. 4. 2015 od Městské policie Dvůr Králové nad Labem Oznámení o přestupku v dopravě (automatizované měření) ohledně podezření ze spáchání přestupku spočívajícího v tom, že řidič motorového vozidla tovární značky Mercedes. Benz, registrační značky X, jehož totožnost není správnímu orgánu známa, dne 8. 2. 2015, v 7:58:33 hod., na pozemní komunikaci v obci Choustníkovo Hradiště, silnice I/37, směr Trutnov, okr. Trutnov, v úseku platnosti dopravní značky IS 12a –„Obec“ a IS 12b – „Konec obce“, při řízení uvedeného vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/h, neboť mu byla automatizovaným technickým prostředkem typu SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0007, naměřena rychlost jízdy 78 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ±3 km/h tedy byla uvedenému vozidlu naměřena nejnižší skutečná rychlost jízdy 75 km/h, čímž řidič porušil ustanovení § 18 odst. 4 silničního zákona a dopustil se přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3. silničního zákona.

Vzhledem k tomu, že ani v jednom z uvedených případů nebyl zjištěn řidič vozidla, zaslal správní orgán žalobci coby provozovateli předmětného vozidla dle výpisu z karty vozidla výzvy (ze dne 9. 9. 2015 a ze dne 4. 5. 2015) podle § 125h odst. 1 silničního zákona (viz č. l. 5 a 17 správního spisu).

Žalobce, respektive jeho zmocněnec obchodní společnost FLEET Control, s. r.o., na výzvu ze dne 4. 5. 2015 nereagoval. Proto zaslal správní orgán zmocněnci žalobce dne 9. 7. 2015 Výzvu k podání vysvětlení dle § 60 tehdy platného zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „přestupkový zákon“). Na to zmocněnec žalobce sdělil správnímu orgánuu, že řidičem vozidla měl být pan L. Y., nar. X, X. Úkonem správního orgánu ze dne 23. 9. 2015, byl jmenovaný L. Y. předvolán k podání vysvětlení. To se však nezdařilo, když se tato písemnost vrátila správnímu orgánu zpět s tím, že jmenovaný L. Y. je na žalobcem uvedené adrese neznámý.

Rovněž na Výzvu ze dne 9. 9. 2015 žalobce nereagoval, a proto mu správní orgán dne 29. 9. 2015 taktéž zaslal Výzvu k podání vysvětlení dle § 60 přestupkového zákona. Na základě ní zmocněnec žalobce správnímu orgánu sdělil, že žalobce odmítá výpověď, neboť „by vystavil sebe nebo osobu sobě blízkou riziku postihu v řízení trestního charakteru.“ Zároveň byla správnímu orgánu předložena plná moc k zastupování žalobce v dané věci obchodní společností FLEET Control, s. r. o.

Úkonem ze dne 27. 1. 2016, č. j.: ODP/10926-2016/mrx 30026-2015/mrx, správní orgán odložil dle § 66 odst. 3 písm. g) přestupkového zákona přestupkovou věc týkající se překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci ze dne 2. 6. 2015 a úkonem ze dne 27. 1. 2016, č. j.: ODP/10923-2016/mrx 15474-2015/mrx, správní orgán odložil dle § 66 odst. 3 písm. g) přestupkového zákona přestupkovou věc týkající se překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci ze dne 8. 2. 2015 (skutkové podstaty těchto přestupkových jednání viz výše).

Usnesením ze dne 12. 4. 2016 správní orgán řízení o obou správních deliktech spojil a téhož dne pod č. j.: ODP/36730-2016/mrx 15474-2015/mrx, vydal Příkaz, jímž žalobci uložil za oba správní delikty pokutu ve výši 2.500,--Kč. Zmocněnec žalobce (obchodní společnosti FLEET Control, s. r. o.) podal proti Příkazu odpor.

Dne 16. 5. 2016 vydal správní orgán Vyrozumění o pokračování správního řízení po podaném odporu proti Příkazu, a to spolu s Vyrozuměním účastníka o provedení důkazů mimo ústní jednání dne 8. 6. 2016 a Poučením o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Jak je pak z obsahu správního spisu a Protokolu o provedení důkazů mimo ústní jednání ze dne 8. 6. 2016 zřejmé, neprojevil žalobce, ani jeho zmocněnec o účast na prováděném dokazování zájem. Správní orgán konstatoval tuto skutečnost v podání ze dne 16. 6. 2016, které bylo pro zmocněnce žalobce poslední informací o tom, že se může vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Ani na ně však zmocněnec žalobce nereagoval, a tak správní orgán vydal dne 22. 6. 2016 pod č. j.: ODP/56903-2016/mrx 15474-2015/mrx (odesláno bylo dne 23. 6. 2016) rozhodnutí ve věci, ve kterém byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 silničního zákona a byla mu uložena pokuta ve výši 2.500,--Kč. O odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím, jak shora uvedeno.

A. Právní závěry

Pokud jde o právní posouzení věci, považuje na tomto místě krajský soud za vhodné připomenout, vzhledem ke způsobu formulace žalobních bodů, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicite – vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání, případně podání obsahujících námitky vymykající se rozumnému náhledu na věc, až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13).

Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz) případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, odstavec 4. odůvodnění, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10, odstavec 5. odůvodnění, usnesení ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 515/09, odstavec 6. odůvodnění, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, atd.). Tzn., že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že: „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl, že: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly.

K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Anebo jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013, který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů:

„…přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Absence výslovného posouzení dílčí žalobní námitky, která souvisela s námitkami stěžejními, za situace, kdy městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k věcně správnému závěru, že stěžovatel neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno, neboť důkazy jím předložené neprokázaly u sporných obchodních případů splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.“

Dále platí, že samu okolnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práv. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz).

Krajský soud dále předesílá, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47).

A nyní k jednotlivým žalobním námitkám:

Tento žalobní bod v sobě zahrnoval několik výtek ve vztahu k postupu správních orgánů. V podstatě jim vytýkal, že prý porušily ustanovení o dokazování, neboť rozhodovaly na základě podkladů, které neprošly důkazním řízením.

a) V prvé řadě žalobce nesouhlasil s tím, že se správní orgány v odůvodnění svých rozhodnutí odvolaly v souvislosti s výkladem pojmu „automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy“ na stanovisko Ministerstva dopravy ze dne 29. 5. 2013, č. j. 102/2013-160-OST/4 (dále také jen „Stanovisko“), aniž by touto listinou byl proveden důkaz. Tento podklad ani nebyl součástí správního spisu. Neozřejmily ani, proč mají toto stanovisko při výkladu daného pojmu za směrodatné. Žalobce tak má pochybnost, zda použitý rychloměr skutečně automatizovaným technickým prostředkem bez obsluhy byl. V souvislosti s tím se dovolával provedení důkazu Návodem k použití rychloměru SYDO Traffic Velocity, jímž byla v daném případě změřena rychlost vozidla žalobce. Vzhledem k tomu měl žalobce rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu za nepřezkoumatelné, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2015, č. j. 9 As 12/2014-86, a nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99.

Předně nutno zmínit, že správní orgán I. stupně se v souvislosti s vymezením pojmu „automatický technický prostředek používaný bez obsluhy“ ve svém rozhodnutí na Stanovisko nejen odvolal (viz strana 8. předposlední odstavec dole prvoinstančního správního rozhodnutí), ale i z něho citoval, takže je měl k dispozici při své úřední činnosti, pouze je nezařadil (zřejmě z důvodu hospodárnosti) do správního spisu. Závěr, že se jedná o automatizovaný technický prostředkem bez obsluhy, však opřel zejména o jiné důkazy, které ve správním spise založeny jsou (tj. Ověřovací list Českého metrologického institutu ze dne 16. 3. 2015, č. 8012-OL-70076-15, Ověřovací list Českého metrologického institutu ze dne 18. 3. 2014, č. 8012-OL-70055-14, veřejnoprávní smlouvu ze dne 12. 6. 2013, č. KTÚ/VERJ-2013/590, uzavřenou mezi městem Dvůr Králové nad Labem a obcí Choustníkovo Hradiště, rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 3. 7. 2013, č. j. 11801/VZ/2013-2, kterým byl udělen souhlas s uzavřením uvedené veřejnoprávní smlouvy a vyjádření Policie České republiky, Územního odboru Trutnov, dopravního inspektorátu, ze dne 31. 12. 2014, č. j.: KRPH-597-188/Čj-2014-051006, k návrhu úseků pozemních komunikací vhodných pro úsekové měření rychlosti ).

Přestože je krajský soud toho názoru, že již jen na základě těchto důkazů lze dojít ke spolehlivému závěru, že v daném případě použité rychloměry SYDO Traffic Velocity fungovaly při měření rychlosti vozidla žalobce jako automatizovaný technický prostředek bez obsluhy, doplnil v tomto směru dokazování provedené správními orgány ve smyslu § 77 s. ř. s. A to právě zmíněným Stanoviskem a dále Návodem k použití rychloměru SYDO Traffic Velocity od jeho výrobce společnosti Gemos CZ, s. r. o., včetně Certifikátu o schválení typu měřidla daného silničního rychloměru vyhotoveného Českým metrologickým institutem dne 2. 2. 2012, č. 0111-CS-C004-12.

Pokud se jedná o pojem „automatizovaný technický prostředek bez obsluhy“, pak ten zakotvuje ustanovení § 125f odst. 2 písm. a) silničního zákona, podle něhož právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Blíže však tento pojem nedefinuje.

Krajský soud proto neshledává závadným, pokud je při výkladu tohoto neurčitého právního pojmu ze strany správních orgánů používán interní akt ústředního orgánu státní správy pro danou oblast. V daném případě tedy zmíněné stanovisko Ministerstva dopravy, v němž je tento pojem vykládán a jsou v něm vymezena jeho definiční kritéria.

Ministerstvo dopravy ve Stanovisku k determinaci automatizovaného technického prostředku bez obsluhy uvádí:

„Předně to jsou především (až na výjimky) technické prostředky trvale instalované, projektované a zabudované v určeném prostoru. Dovětek „používaného bez obsluhy“ je nezbytné chápat tak, že vlastní spuštění nebo spánkový režim zařízení je činěn automaticky či dálkovým nebo manuálním způsobem, avšak jakákoliv průběžná či operativní obsluha takového zařízení je v daném čase a místě vyloučena, a do vlastního výběru měřených vozidel nikterak nezasahuje.“ Za rozhodující podmínku pro statut daného rychloměru jako automatizovaného technického prostředku bez obsluhy je považována „skutečnost, že po uvedení měřícího zařízení do činnosti, vyhodnocuje toto měřící zařízení rychlost jízdy všech vozidel (popř. vozidel, jejichž řidiči překročili hodnotu sledované rychlosti jízdy).“ Za další nezbytnou podmínku se považuje „skutečnost, že identita skutečného řidiče není v daný okamžik zjistitelná, jinými slovy, že v daném místě a čase není organizováno kontrolní stanoviště, kde by mohlo být kontrolované vozidlo zastaveno a jeho řidič zjištěn.“

Krajský soud se ve shodě se správními orgány s těmito definičními kritérii plně ztotožňuje, neboť podstatu pojmu „automatizovaný technický prostředek bez obsluhy“ dle jeho názoru přiléhavě vystihují.

Že v daném případě použité rychloměry SYDO Traffic Velocity fungovaly při měření rychlosti vozidla žalobce jako automatizovaný technický prostředek bez obsluhy, pak dokládají jak shora zmíněné důkazy provedené již správními orgány, tak rovněž již citovaný Návod k použití rychloměru SYDO Traffic Velocity od jeho výrobce společnosti Gemos CZ, s. r. o., včetně Certifikátu o schválení typu měřidla daného silničního rychloměru vyhotoveného Českým metrologickým institutem dne 2. 2. 2012, č. 0111-CS-C004-12, který jako důkaz provedl při jednání krajský soud.

Hned v bodě 1. 1. uvedeného Certifikátu je daný rychloměr definován jako „silniční úsekový rychloměr s dlouhým měřícím úsekem“, který je určen „k automatickému měření průměrné rychlosti a dokumentaci překročení nejvyšší povolené rychlosti projíždějících vozidel.“

Skutečnost, že předmětný rychloměr naplňuje shora vymezené definiční znaky automatizovaného technického prostředku bez obsluhy, je pak zřejmá z dalšího obsahu jak Návodu k jeho obsluze (viz např. bod 2. – Ovládání rychloměru nebo bod 3.1. – Kontrola značky), tak zmíněného Certifikátu (viz např. bod 1.3. – Uspořádání rychloměru nebo bod 1.4. – Snímek měřeného vozidla). Obsahy obou těchto důkazů nepovažuje krajský soud za potřebné v plném rozsahu opisovat, v podrobnostech na ně proto odkazuje.

Stejně jako na citované důkazy, které již provedly správní orgány ve správním řízení. Také ty závěr, že rychlost vozidla žalobce byla v daném případě změřena za pomoci automatizovaného technického prostředku bez obsluhy, prokazují (viz např. články 2. 1. a 2. 4. veřejnoprávní smlouvy ze dne 12. 6. 2013, č. KTÚ/VERJ-2013/590, uzavřené mezi městem Dvůr Králové nad Labem a obcí Choustníkovo Hradiště).

Uvedené žalobní výtce tedy krajský soud přisvědčit nemohl.

b) Dále žalobce namítal, že správní orgán I. stupně neprovedl jako důkazy ani souhlas Dopravního inspektorátu Policie České republiky, Územního odboru Trutnov, ze dne 31. 12. 2014, č. j. KRPH-597-188/Čj-2014-051006, s prováděním úsekového měření v daném místě, „včetně souhlasu se součinností dle § 79a silničního zákona pro strážníky Městské policie Dvůr Králové nad Labem, ze kterého správní orgán zjišťoval splnění podmínek pro měření rychlosti dle cit. ust.“ Podle žalobce neprovedl správní orgán dokazování mimo ústní jednání ani dalšími listinami správního spisu, přestože z obsahu těchto listin při svém rozhodování vycházel. Tím porušil zejména zásadu bezprostřednosti. Zároveň z toho dovozoval překvapivost rozhodnutí, a to s ohledem na rozhodovací praxi žalovaného, který „konstantně v odvolacím řízení zrušuje napadená rozhodnutí, pokud správní orgán neprovede při dokazování mimo ústní jednání všechny důkazy, které užije při rozhodování, nebo pokud o provedeném dokazování nepořídí protokol.“ Za účelem prokázání této skutečnosti navrhoval, aby si krajský soud vyžádal příslušná rozhodnutí žalovaného a provedl jejich analýzu, z níž by namítané vyšlo najevo.

K tomu třeba předně třeba konstatovat, že správní orgán provedl v dané věci dokazování mimo ústní jednání v souladu s § 51 odst. 2 správního řádu, podle něhož „O provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastníci včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení.“ Vyrozumění o dokazování spolu s poučením o možnosti vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí ve lhůtě 5 dnů ode dne provedení dokazování, bylo zmocněnci žalobce doručeno dne 18. 5. 2016 do datové schránky. Ten je však ponechal bez povšimnutí, neboť se k provedení důkazů mimo ústní jednání bez omluvy nedostavil a svého práva vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí nevyužil.

V souvislosti s tím připomíná krajský soud rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, č. j. 1 As 157/2012-40, podle něhož správní orgán není povinen postupovat dle § 52 odst. 2 správního řádu, tj. vyrozumět účastníka řízení o provádění důkazů mimo ústní jednání, jde-li o provedení důkazu listinou. Dále nelze nezmínit, že za situace, kdy správní orgán provádí dokazování mimo jednání bez přítomnosti jakékoliv další osoby, tak jako tomu bylo v daném případě, a jde o provedení důkazu listinou, respektive celým správním spisem, nelze jeho provedení neúměrně formalizovat.

Jak je z Protokolu o provedení důkazů mimo ústní jednání dne 8. 6. 2016 zřejmé, správní orgán do něho podrobným způsobem zaznamenal provedení rozhodujících důkazů z obou přestupkových věcí (č. spisu 15474/2015 a č. spisu 30026/2015), a to především průběh dokazování fotografickou dokumentací, která jednoznačně prokázala, že se neznámý řidič ve vozidle, jehož provozovatelem je žalobce, dopustil porušení silničního zákona, o která v přezkoumávané věci jde. Opakovaná překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci Choustníkovo Hradiště, změřená automatizovaným technickým prostředkem, tak byla jednoznačně prokázána. Dlužno přitom dodat, že žalobce správnost zjištění z procesu dokazování nijak nerozporoval, a to ani v odvolání proti prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí. Ono totiž není v podstatě ani co, když porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích bylo zjištěno certifikovaným a ověřeným automatizovaným technickým prostředkem (viz výše). Právě proto také žalobce založil své námitky na formální stránce věci, které však nemohou nic změnit na skutečnosti, že k protiprávnímu jednání ze strany žalobce, správnímu deliktu, za který byl postižen, došlo.

V uvedených souvislostech odkazuje nadepsaný krajský soud též na závěry rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2008, č. j. 62 Ca 42/2007 – 337, které na žalobcem namítanou věc také dopadají a s nimiž se zcela ztotožňuje (dále viz citace): „Na základě obsahu správního spisu soud přisvědčuje žalobcově tvrzení, že o provádění důkazů listinou nebyl učiněn záznam do spisu podle § 53 odst. 6 věty první správního řádu. Ve spise jsou založeny toliko listiny, jimiž byl proveden důkaz, nikoli formální záznam o provedení důkazů těmito listinami. Jde tedy o porušení ustanovení o řízení před správním orgánem (§ 53 odst. 6 správního řádu), nicméně charakter tohoto pochybení sám o sobě neatakuje zákonnost napadeného rozhodnutí; jiná procesní pochybení, v jejichž souhrnu by k takovému ataku zákonnosti mohlo dojít, přitom soud nezjistil. I v případě, že by žalovaný o provádění důkazů listinami pořídil záznam, důkazní situace by se nijak nezměnila, tj. žalovaný by vycházel z týchž důkazů, z jakých vycházel, podklad rozhodnutí by byl materiálně týž, v napadeném rozhodnutí by bylo obsaženo totéž odůvodnění. Z odůvodnění rozhodnutí vydaných v obou stupních správního řízení vyplývá, že důkazy provedeny byly, žalobce přitom s nimi byl poté, kdy se staly součástí správního spisu, seznámen.“

Z uvedeného tak plyne, že i v případě, že kdy záznam o provádění důkazu listinou vůbec učiněn nebyl, nemá tato skutečnost sama o sobě vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Stejně tak nelze konstatovat nezákonnost rozhodnutí v přezkoumávané věci, kdy záznam o provedení důkazů mimo ústní jednání nebyl učiněn o všech listinách, z nichž správní orgán při svém rozhodování vycházel, když byl sepsán protokol o provedení důkazů rozhodujících pro posouzení dané věci. Rovněž je podstatné, že žalobci byla v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu dána možnost seznámit se a vyjádřit se ke všem podkladům rozhodnutí, ze kterých správní orgán vycházel. Tohoto práva však žalobce nevyužil. Krajský soud tak uzavírá, že ani tuto žalobní námitku důvodnou neshledal, k porušení žalobcových procesních práv nedošlo.

c) Žalobce dále považuje rozhodnutí správního orgánu I. stupně za nepřezkoumatelné, neboť správní orgán neuvedl, odkud a jakým způsobem čerpal zjištění, že: „Měřený úsek se nachází v zastavěném území obce Choustníkovo Hradiště, je dlouhý 475 m a na pozemní komunikaci je označen bílým vodorovným značením. Začátek a konec obce je označen příslušnými dopravními značkami č. IS 12a „Obec“ a č. IS 12b „Konec obce“. Správní orgán podle něho sice dospěl k závěru, že měřený úsek probíhal po celé své délce územím, které je územím zastavěným, nevysvětlil však, ve významu jakého zákona „zastavěné území“ chápe.

V souvislosti s tím žalobce odkázal na § 2 písm. cc) silničního zákona a na § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“). Dle něho správní orgány pochybily, pokud neprovedly dokazování, z něhož by vyplývalo, že celý měřený úsek probíhal zastavěným územím ve smyslu stavebního zákona (např. předložením kopie územního plánu). Pokud by tomu tak totiž nebylo, neplatil by po celém měřeném úseku rychlostní limit 50 km/h.

Totéž žalobce namítnul stran umístění příslušného dopravního značení na začátku a konci obce Choustníkovo Hradiště, jakož i tvrzeného vodorovného dopravního značení označujícího začátek a konec měřeného úseku.. Ani to nebylo nijak prokazováno a závěr o nich je tak nepřezkoumatelný. Z obsahu správního spisu také nevyplývá (a správní orgány toto vůbec nezjišťovaly), kde měřené úseky začínaly a končily.

K tomu krajský soud uvádí následující. Jednání nezjištěného řidiče vozidla žalobce (provozovatele) ze dne 2. 6. 2015 je přestupkem dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4. silničního zákona, tedy překročením nejvyšší dovolené rychlosti v obci o méně než 20 km.h-1 nebo mimo obec o méně než 30 km.h-1, Jednání nezjištěného řidiče vozidla žalobce (provozovatele) ze dne 8. 2. 2015 je přestupkem dle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3. silničního zákona, tedy překročením nejvyšší dovolené rychlosti v obci o 20 km.h-1 a více nebo mimo obec o 30 km.h-1 a více,

V přezkoumávané věci se jedná o přestupky spáchané v obci, nikoliv překročením nejvyšší dovolené rychlosti v zastavěném území. Dle § 2 písm. cc) silničního zákona je obec zastavěným územím, jehož začátek a konec je na pozemní komunikaci označen příslušnými dopravními značkami; na účelových komunikacích se značky neosazují.

Pro naplnění skutkových podstat žalobci vytýkaných deliktů je tedy relevantní, zda se měřené úseky nacházely v obci ve smyslu silničního zákona, nikoliv zda celé měřené úseky probíhaly zastavěným územím v kontextu namítaného stavebního zákona, případně zákona o ochraně zemědělského půdního fondu apod. Aplikace stavebního zákona, resp. územního plánu obce za účelem vymezení pojmu „zastavěné území obce“, jak se toho žalobce dožadoval, tak není na místě, neboť předpisy stavebního práva na danou problematiku vůbec nedopadají. Že se měřené úseky skutečně nacházely v hranicích zmíněných obcí na jejich pozemních komunikacích mezi dopravními značkami začátek a konec obce, vyplývá nejen z přesné specifikace těchto úseků ve správních rozhodnutích, ale také z důkazů provedených správním orgánem, a sice z oznámení o přestupcích, z příslušné fotodokumentace a z výše zmíněných ověřovacích listů Českého metrologického institutu, veřejnoprávní smlouvy a z vyjádření Policie České republiky, Územního odboru Trutnov, dopravního inspektorátu, k návrhu úseků pozemních komunikací vhodných pro úsekové měření rychlosti vozidel.

Žalobce vytýká správním orgánům, že nezjišťovaly umístění dopravního značení na začátku a konci předmětných obcí, stejně jako kde měřené úseky začínaly a končily. Toto tvrzení není jednak pravdivé, protože jak už uzavřel krajský soud shora, z citovaných důkazů má ve shodě se závěry správních orgánů za spolehlivě prokázané, že se měřené úseky nacházely na území obcí ve smyslu § 2 písm. cc) silničního zákona. Tyto skutečnosti žalobce nevyvrátil a ani se o to nesnažil nejen ve správním řízení, když takové námitky v něm vůbec nevznesl, ale ani v přezkumném soudním řízení. I v něm totiž setrval jen na obecných a ničím nedoložených tvrzeních. Žalobcem tvrzená obava z toho, zda skutečně celý měřený úsek probíhal územím obce, tedy zda po celé délce měřeného úseku platil rychlostní limit 50 km/h, totiž není v žalobě podložen jediným důkazem. Žalobce nejen nedokazuje, ale ani netvrdí jediný relevantní moment, který by byl způsobilý závěry správních orgánů ohledně této problematiky zpochybnit. Žalobcovo tvrzení je tak v tomto směru pouze ničím nepodloženou hypotézou.

V tomto žalobním bodu vyslovil žalobce pochybnost o tom, zda nebylo porušeno ustanovení § 79a zákona o silničním provozu. Podle něho „Za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií.“ Vycházel přitom ze skutečnosti, že podle ověřovacích listů je rychloměr, který byl pro měření rychlosti použit, ve vlastnictví soukromého subjektu, konkrétně obchodní společnost GEMOS CZ, spol. s r.o. Proto také navrhoval, aby si krajský soud vyžádal od obce Dvůr Králové nad Labem a obce Choustníkovo Hradiště, smlouvy, které za účelem měření rychlosti byly s tímto subjektem uzavřeny a na základě toho byla zhodnocena míra jeho participace na měření, a to právě s ohledem na citované ustanovení § 79a.

Krajský soud tomuto návrhu vyhověl, když při projednání žaloby provedl důkaz Smlouvou o nájmu zařízení a o poskytování služeb č. GE1/ZE130021/S023, uzavřenou mezi pronajímatelem rychloměru GEMOS CZ, spol. s.r.o., a nájemcem městem Dvůr Králové nad Labem dne 2. 12. 2013. Z jejího obsahu nevyplynulo, že by pronajímatel (soukromý vlastník) měřícího zařízení mohl do jeho chodu jakkoliv zasahovat, když jeho povinnosti plynoucí z předmětné smlouvy spočívají v tom, že rychloměr, předmět nájmu, bude funkční (viz její Předmět smlouvy, bod 3. a násl.). Tato skutečnost není v rozporu s § 79a silničního zákona, a proto měření rychlosti v daném případě nevykonával ani do něho nezasahoval soukromý subjekt – vlastník rychloměru. Rovněž tuto námitku proto shledal krajský soud neopodstatněnou.

Žalobce dále namítal, že správní orgán I. stupně spatřoval naplnění požadavků nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu v tom, že jím označenou osobu vyzval k podání vysvětlení písemností směřovanou na jím uvedenou adresu, přičemž ta se vrátila jako nedoručitelná s poznámkou, že její adresát je na ní neznámý. Dále vycházel ze zjištění, že „V jiném řízení, kde byl pan Y. též označen jako řidič vozidla (a kde obviněného ze správního deliktu zastupovala shodná osoba, jako žalobce), správní orgán požádal Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky o lustraci a informaci k pobytu pana Y.“ Rovněž konstatoval, že pan Y. v minulosti neúspěšně žádal o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky, poslední údaj o pobytu pana Y. v elektronické evidenci žadatelů o udělení mezinárodní ochrany je ze dne 27. 9. 2011, kdy opustil X a že jmenovaný nepobývá v současné době v České republice a je veden v evidenci nežádoucích osob, neboť je správně vyhoštěn s platností do dne 31. 12. 2999. Následně správní orgán požádal o lustraci pana L. Y. též Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytových agend, které sdělilo, že „pan Y. byl uveden v evidenci nežádoucích osob do 22. 10. 2014, v současné době nemá na území České republiky povolen žádný pobytový status, ani o žádný druh pobytu nebo víza nemá požádáno, z čehož má vyplývat, že pan Y. by se neměl v současné době zdržovat na území České republiky.“ Jak krajský soud zjistil, zmiňované vyjádření Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky a informace o prověření v evidencích cizinců ohledně L. Y. od Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, odboru cizinecké policie, Oddělení pobytových agend, jsou součástí správního spisu (viz č.l. 32 a 33)..

Žalobce pokračoval s tím, že na základě uvedených skutečností (výše zmíněných vyjádření mocenských orgánů) prvoinstanční správní orgán uzavřel, že „pan Y. je nekontaktní a v době spáchání údajného přestupku se na území ČR nenacházel.“ Dále uvedl, že zmocněncem žalobce „je tato osoba uváděna v několika dalších spisových materiálech správních deliktů různých provozovatelů vozidel vedených na ODP Dvůr Králové nad Labem a jak je výše uvedeno, jedná se o osobu, která je správnímu orgánu nedostupná.“

Na rozdíl od správního orgánu má žalobce provedené úkony směrované ke zjištění pachatele přestupku, respektive k navázání kontaktu s ním, za nedostatečné a závěr o jeho nekontaktnosti za předčasný. Bylo by tomu podle něho jinak, pokud by správní orgán řešil otázku spojení se s panem L. Y. přímo s ním.

Vzniklou situaci, kdy podle správního orgánu nevyplývala z podání žalobce adresa, na které by byl pan Y. kontaktní, měl podle žalobce správní orgán řešit postupem podle § 37 odst. 3 správního řádu. Jednalo se totiž o případ, kdy sdělení o totožnosti řidiče vozidla fakticky neobsahovalo náležitosti, bylo vadné, neboť nevedlo ke zjištění totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Správní orgán tak podle žalobce neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, neboť měl žalobce vyzvat k tomu, aby své podání, v němž označil pana L. Y. za řidiče, opravil tak, aby jej mohl kontaktovat. Nebyl by to přitom prý ani žádný problém, jak je uvedeno v bodu 50. žaloby, podle něhož:

„Zmocněnec žalobce by přitom tuto vadu (nedostupnost pana Y. na uvedené adrese), pokud by mu byla známa, odstranil, neboť jeho zmocněnec stále disponoval telefonním číslem a e-mailem na pana Y., a mohl tedy případně zjistit aktuální adresu pana Y., na které mu lze doručovat, nebo si s panem Y. mohl domluvit schůzku a písemnosti od správního orgánu mu osobně doručit, případně by správnímu orgánu toliko poskytl telefonní číslo nebo e-mail na pana Y. a další postup nechal na něm.“

Protože správní orgán I. stupně uvedeným způsobem nepostupoval, neučinil podle žalobce nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Tím měl podle žalobce porušit zároveň základní zásady činnosti správních orgánů, mj. zásadu materiální pravdy, zásadu vyšetřovací, zásadu poučovací a zásadu součinnosti, neboť pokud správnímu orgánu bylo známo, že zmocněncem žalobce uváděná osoba je na sdělované adrese neznámá, měl o potížích s doručováním žalobce, resp. jeho zmocněnce, informovat ještě před vydáním rozhodnutí. Provozovatel vozidla se totiž může s označeným řidičem spojit i jiným způsobem, než pouze doručováním na adresu jeho pobytu.

V tomto směru žalobce odkazoval na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014 – 45, a ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46 (subsidiarita odpovědnosti za správní delikt a je-li reálná příležitost zjistit přestupce, musí se o to správní orgán pokusit). Podle žalobce proto nemohl správní orgán uzavřít, že skutečného řidiče nelze zjistit, jestliže žalobce nevyzval ke sdělení jiného kontaktu na pana L.Y., než který uvedl prvotně a nedal mu tak na vzniklou situaci reagovat.

Podle žalobce byl navíc pan L. Y. na jím uvedené adrese znám, resp. měl na dané adrese poštovní schránku se svým jménem. Tvrdil, že k prokázání této skutečnosti předloží při jednání krajského soudu důkaz (viz čl. 56 žaloby), jak je však uvedeno v protokolu z něho, žádný takový důkaz při projednání žaloby předložen nebyl.

Žalobce pokračoval s tím, že pokud bylo správnímu orgánu I. stupně z jeho úřední činnosti známo, že pan L. Y. na dané adrese není kontaktní, tak mu měl ustanovit opatrovníka ve smyslu § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu, nebo mu doručovat veřejnou vyhláškou dle § 25 odst. 1 téhož zákona. Podle § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu totiž „Správní orgán ustanoví opatrovníka osobám neznámého pobytu nebo sídla a osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat“. Podle § 25 odst. 1 správního řádu „Osobám neznámého pobytu nebo sídla a osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, jakož i osobám, které nejsou známy, a v dalších případech, které stanoví zákon, se doručuje veřejnou vyhláškou.“ Na podporu tohoto svého tvrzení odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2014, č. j. 1 As 106/2013 – 44, podle něhož: „Doručení písemnosti fikcí podle § 24 odst. 1 správního řádu z roku 2004 není vyloučeno ani tehdy, pokud se doručuje na adresu trvalého pobytu adresáta, kterou je adresa ohlašovny [§ 2 písm. d) zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech]. Doručení fikcí však není možné v situaci, kdy ohlašovna nepřebírá výzvy o uložení písemnosti (§ 23 odst. 4 a 5 správního řádu z roku 2004). V takovémto případě správní orgán ustanoví adresátovi opatrovníka dle § 32 odst. 2 správního řádu z roku 2004.“

Za nesprávný označil žalobce též závěr správního orgánu, podle něhož se pan L. Y. nevyskytoval v době spáchání přestupku na území České republiky, neboť nevyplývá ze zmiňovaných sdělení Ministerstva vnitra a Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje. Naopak je z nich zřejmé, že tyto orgány nemají o současném pobytu jmenovaného na území České republiky žádné informace. Ze skutečnosti, že určitá osoba nemá dle evidencí veřejné správy na území České republiky povolen pobyt, resp., že se v nich nevyskytuje, totiž nelze učinit závěr, že se taková osoba na daném území skutečně nevyskytuje (existují totiž i případy nelegálního pobytu). Z absence povolení k pobytu však nelze žádným způsobem dovozovat, že se určitá osoba na daném území nenachází, neboť to pouze značí, co by mělo být, nijak to však nevypovídá o tom, co je.

Po projednání žaloby dospěl krajský soud k závěru, že námitka o neprovedení nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku a tím i tvrzení o nesplnění podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu se žalobcem ve smyslu § 125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu, je nedůvodná. Vycházel přitom z judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně jeho rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, v němž je pod body 16 a násl. uvedeno k dané otázce toto:

„Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě [§ 125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§ 125f odst. 4 písm. b)]. Toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, čj. 1 As 131/2014 – 45). „Přednost“ odpovědnosti za přestupek je patrná i z § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku.

Při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, kterým bylo postihnout tzv. problematiku osoby blízké. V případech překročení maximální povolené rychlosti naměřeného pomocí automatických radarů a v případech nesprávného parkování, správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§ 60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (viz zápis z hlasování v Poslanecké sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu vráceném Senátem ze dne 6.9.2011,dostupný na http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/021schuz/s021045.htm). Kasační soud se vyjádřil k účelu úpravy, jež byla do zákona o silničním provozu vložena novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, čj. 3 As 7/2014 – 21: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“

Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. Dobrý příklad poskytuje věc řešená Krajským soudem v Hradci Králové v rozsudku ze dne 28. 8. 2014, čj. 30 A 92/2013 – 27, kde provozovatelem vozidla byla autopůjčovna, která na základě výzvy poskytla správnímu orgánu údaje o subjektu, jenž měl v době spáchání přestupku vozidlo pronajaté, a přiložila příslušnou nájemní smlouvu; krajský soud uzavřel, že správní orgány měly vyvinout větší úsilí ke kontaktování označené obchodní společnosti a jejího jednatele, který dle sdělení provozovatele vozidlo osobně přebíral. Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014 – 21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“

V přezkoumávané věci žalobce sice označil k výzvě správního orgánu jako údajného řidiče pana L. Y., nar. X, X, avšak s touto osobou se nepodařilo správnímu orgánu navázat kontakt. Jmenovaný totiž nereagoval na předvolání ze dne 23. 9. 2015 k podání vysvětlení ve věci podezření ze spáchání daného přestupku. Tato písemnost byla doručována jmenovanému prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, pan L. Y. si ji však nevyzvedl v úložní době a zásilka se vrátila správnímu orgánu s tím, že je adresát v místě neznámý (viz záznamy pošty na zásilce – doručence).

Právě na tuto nedbalost pana L. Y. je přiléhavá právní věta vyvozená z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 3694/13-2, podle níž: „Doručování správních rozhodnutí představuje způsob komunikace mezi správním orgánem a účastníkem správního řízení. Lze proto očekávat a koneckonců i požadovat, aby z jejich strany nedocházelo ke vzájemným obstrukcím. Ústavní soud neposkytne ochranu jednání takového účastníka řízení, které lze označit za značně účelové, případně (přinejmenším) za ledabylé, a porušující zásadu, podle níž je každý povinen dbát o vlastní práva.“

Navíc třeba dodat, že krajskému soudu je z jeho úřední činnosti známo, že pan L. Y., nar. X, X, je uváděn zastupující společností FLEET Control, s.r.o., jako řidič vozidla v a