1 Afs 107/2014 — Nejvyšší správní soud

31 Af 21/2016- 78 - text 14 pokračování 31Af 21/2016 Číslo jednací: 31Af 21/2016 - 78 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Jany Kábrtové a Mgr. Tomáše Blažka ve věci žalobce: LUTOMA, s.r.o., se sídlem Hejtmánkovice 19, Broumov, zastoupený JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti žalovanému: Finanční úřad pro Královéhradecký kraj, se sídlem Horova 17, Hradec Králové, v řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou dle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), domáhá ochrany proti zásahu do jeho práv ze strany Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj. Nezákonný zásah spatřuje v tom, že mu byl v důsledku zahájení daňových kontrol daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) předcházejících vyměření daně za zdaňovací období červen 2014 – leden 2015 a duben 2015 zadržován nadměrný odpočet za uvedená zdaňovací období. II. Shrnutí argumentace obsažené v žalobě 2. Žalobce předně vyložil, v čem spočívá podstata jeho podnikatelské činnosti. Žalobce mimo jiné vykupuje nadnormativní a nepotřebné zásoby, které následně vlastními silami přetřídí a toto zboží dále prodá. Použitelné zboží prodá zájemcům o toto zboží buď v obchodních prostorách žalobce, nebo prostřednictvím e-shopu, nepotřebné zboží prodá jako šrot. Nepotřebné zásoby žalobce nakupuje ve většině případů en bloc a v kilogramových cenách; v době nákupu zboží není možné určit, jaká část zboží je určena k dalšímu prodeji (který se v takovém případě uskutečňuje se značnou marží) a jaká část zboží nenajde vhodného kupujícího, a proto ji žalobce dále prodá jako šrot. 3. Žalobce vznikl jako obchodní společnost v roce 1998, od té doby vykonává svou podnikatelskou činnost a řádně plní své daňové povinnosti. Vzhledem k tomu, že podstatnou část zboží (zejména šrotu) prodává svým odběratelům, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, vzniká žalobci při výkonu jeho podnikatelské činnosti nadměrný odpočet na DPH, neboť v souladu s právní úpravou společného unijního systému daně z přidané hodnoty je prodej zboží žalobcem odběrateli registrovanému k dani v jiném členském státě osvobozen od DPH se zachovaným nárokem na odpočet daně na vstupu. Počínaje rokem 2014 je však žalobce podrobován „opakovaným a systematickým“ daňovým kontrolám, které předcházejí vyměření daně, v důsledku čehož je žalobci dlouhodobě zadržován nadměrný odpočet za mnoho po sobě jdoucích zdaňovacích období. Takto byl u žalobce nejprve dne 24. 6. 2014 zahájen postup k odstranění pochybností za zdaňovací období duben 2014 a následně dne 23. 7. 2014 zahájen postup k odstranění pochybností za zdaňovací období květen 2014. Počínaje měsícem červnem 2014 byla u žalobce vždy zahájena daňová kontrola předcházející vyměření daně, a to až do zdaňovacího období leden 2015. Následně ještě byla zahájena daňová kontrola za zdaňovací období duben 2015 a postup k odstranění pochybností za zdaňovací období říjen 2015. Žalobci tedy byl zadržen nadměrný odpočet celkem za deset po sobě jdoucích zdaňovacích období. Daňová řízení trvají dlouhou dobu, část ze zahájených daňových kontrol nebyla uzavřena ani ke dni podání této žaloby. 4. Důvodem pro opakované zahajování daňových kontrol (resp. postupů k odstranění pochybností) byly pochybnosti žalovaného o oprávněnosti uplatňování odpočtu daně za nákup tvrdokovů od tuzemských dodavatelů registrovaných k DPH. Žalovaný totiž zaujal názor, že dodané zboží ve skutečnosti bylo šrotem, a proto podléhá režimu přenesené daňové povinnosti ve smyslu § 92c zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“). Žalovaný zastává názor, že žalobce v tomto případě není oprávněn uplatňovat nárok na odpočet daně na vstupu. V průběhu daňového řízení ale nikdy nezpochybnil, že žalobce skutečně předmětné zboží nakoupil od dodavatelů, kteří jsou plátci DPH, a že nakoupené zboží použil ke své ekonomické činnosti. Hmotněprávní podmínky vzniku nároku na odpočet daně, jak jsou vymezeny v § 72 zákona o DPH, tedy byly splněny. Předmětem sporu mezi žalobcem a žalovaným tak zůstává otázka, zda zboží mělo být dodáno v režimu přenesené daňové povinnosti, či nikoli. Tento spor bude s konečnou platností vyřešen správními soudy v řízení o žalobách, jimiž se žalobce brání proti rozhodnutím o stanovení daně. 5. Touto žalobou se žalobce domáhá ochrany proti zásahu správce daně do jeho práv spočívajícímu v tom, že žalobci je dlouhodobě zadržován nadměrný odpočet. Namítá, že nezákonným zásahem žalovaného bylo porušeno jeho právo na včasné vyplacení nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty, které vyplývá ze zásady neutrality DPH, jež je stěžejní zásadou společného unijního systému DPH. V této souvislosti odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 10. 7. 2008, C-25/07, věc Sosnowska. Žalobce jako osoba povinná k dani zásadně nemá nést finanční rizika spočívající v opožděném vyplacení nadměrného odpočtu. 6. Žalobce nezpochybňuje pravomoc správce daně provést u něj daňovou kontrolu, přičemž respektuje, že se tak za určitých okolností může stát i před vyměřením daně. Namítá nicméně, že správce daně tuto pravomoc nesmí uplatňovat libovolně, či dokonce svévolně s tím, že pokud je důsledkem zahájení daňové kontroly zadržení nadměrného odpočtu, musí správce daně mít pro zahájení konkrétní a dostatečně silné důvody, neboť v opačném případě dochází k porušení zásady proporcionality vyplývající z práva Evropské unie. Postup žalovaného vůči žalobci vykročil z přijatelných mezí, nerespektoval uvedenou zásadu a výrazným způsobem ovlivnil podnikatelskou činnost žalobce. 7. Podle žalobce právo Evropské unie umožňuje správci daně podrobit údaje obsažené v daňovém tvrzení před vyplacením nadměrného odpočtu kontrole, ovšem za předpokladu, že prodloužení doby vyplacení nadměrného odpočtu nepřekračuje meze toho, co je nezbytné k řádnému provedení daňové kontroly (rozsudek Soudního dvora ze dne 12. 5. 2011, C-107/10, Enel Maritsa Iztok 3 AD). Z judikatury Soudního dvora dále vyplývá, že je sice legitimní, jestliže se opatření přijatá členskými státy snaží o co „nejúčinnější ochranu plateb do veřejného rozpočtu,“ nicméně „tato opatření nesmějí přesahovat rámec toho, co je k dosažení tohoto účelu nezbytné“ (rozsudky ze dne 11. 5. 2006, C-384/04, Commissioners of Customs & Excise, odst. 30, a ze dne 21. 12. 2011, C-499/10, Attorney General v. Federation of Technological Industries a další, odst. 21-22). Je tedy třeba hledat přiměřenou rovnováhu mezi veřejným zájmem na řádném a efektivním výběru daní na straně jedné a oprávněnými zájmy plátců daně, na které je mocenským aktem státu přenesena významná část povinností souvisejících se správou daně z přidané hodnoty. Nikoli každá subjektivní pochybnost správce daně o oprávněnosti nároku daňového subjektu na nadměrný odpočet vykázaný v daňovém přiznání tak může být důvodem zahájení daňové kontroly, jehož důsledkem je zadržení nadměrného odpočtu. Intenzita těchto pochybností a povaha těchto pochybností musí být poměřována s dopady zásahu do sféry daňového subjektu. 8. Dle názoru žalobce je nutno rozlišovat mezi namátkovým provedením daňové kontroly (byť před vyměřením daně) za jedno zdaňovací období a zadržením nadměrného odpočtu za více po sobě jdoucích zdaňovacích období, neboť posléze uvedené opatření může být pro daňový subjekt potenciálně likvidační. Žalobce zdůraznil, že v jeho případě neexistují žádné pochybnosti o tom, že přijal zdanitelné plnění od tuzemského plátce DPH. Žalobci rovněž není kladeno za vinu, že by se podílel (vědomě či nevědomě) na podvodu na DPH a chtěl tak na státním rozpočtu neoprávněně vylákat nadměrný odpočet. Pochybnosti žalovaného spočívají toliko v tom, zda plnění, které žalobce přijal, není podrobeno režimu přenesené daňové povinnosti. Nesrovnalosti a pochybnosti plynoucí z nejasného a nejednoznačného vymezení podmínek, za kterých se uplatní výjimečný režim přenesené daňové povinnosti, však nemohou být řešeny na úkor daňového subjektu. Žalobce je přesvědčen o tom, že pochybnosti tohoto druhu a této intenzity neodůvodňují zahájení daňové kontroly a zadržení nadměrného odpočtu za osm po sobě jdoucích zdaňovacích období. 9. Žalobce dále odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2010, č. j. 5 Afs 92/2008 – 147, z nějž dovodil, že správce daně je oprávněn zahájit daňovou kontrolu jedině tehdy, pokud sledovaného cíle nelze dosáhnout za pomoci mírnějšího prostředku, jímž je postup k odstranění pochybností. Namítl, že u něj byly zahajovány daňové kontroly před vyměřením daně, a tak byla splněna základní podmínka, za níž lze dle § 89 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řád