2 Afs 82/2007 — Nejvyšší správní soud

31 Af 64/2015- 60 - text 13 pokračování 31Af 64/2015 Číslo jednací: 31Af 64/2015 - 60 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Jany Kábrtové a Mgr. Tomáše Blažka ve věci žalobce M. T., bytem ve R. v P., V. 403, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. září 2015, č.j. 29381/15/5200-10422-711138 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Včas podanou žalobou namítal žalobce nezákonnost shora identifikovaného rozhodnutí, jímž žalovaný změnil rozhodnutí Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj, kterým byla žalobci doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2010. V podané žalobě žalobce konstatoval nezákonný postup správce daně v řízení o daňové kontrole, vady řízení a nesprávně hodnocený skutkový stav věci a z něho chybně vyvozené právní závěry. Odkázal přitom na ust. § 98 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) a upozornil, že k přechodu na stanovení daňové povinnosti pomocí pomůcek je třeba, aby byly splněny současně obě podmínky dané tímto ustanovením. Je tak stanovena preference dokazování, což je logické, neboť dokazování má větší vypovídací hodnotu. V případě žalobce však měl správce daně v daňovém řízení výhrady jen k několika konkrétním dokladům, a to převážně ohledně výše základu daně nebo sazby daně z přidané hodnoty. Dále měl výhrady k tomu, že některé doklady chyběly, i když na nich uvedené částky byly uhrazeny a správce daně si nevyžádal tyto doklady u jejich vystavitelů. Jednalo se tedy dle názoru žalobce z jeho strany pouze o dílčí pochybení, která neměla vliv na možnost stanovení daňové povinnosti dokazováním. Žalobce dále uvedl, že ani v rámci daňové kontroly ani v doplňovaném odvolacím řízení jej správce daně zákonným způsobem nekontaktoval a nevyslovil požadavek na předložení evidence dle § 7b odst. 1 písm. b), popřípadě na doložení postupu dle § 7b odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Naopak sám potvrdil, že použil nezpochybněné doklady, evidence, záznamy a i zápisy o zjištění skutečného stavu zásob zboží a materiálů. Žalobce považoval za nepřípustné, aby žalovaný potvrdil správný postup správce daně v případě, kdy po žalobci nebyly žádné podklady vyžadovány. Připomenul přitom, že pokud správce daně vydal dne 18. 12. 2014 výzvu, nelze než konstatovat, že tento jeho postup ignoruje ust. § 115 daňového řádu. Žalobce tak zdůraznil, že nelze tvrdit, že nesplnil zákonné povinnosti, neboť tuto skutečnost správce daně ani neověřil. Navíc odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle níž i v takovém případě se správce daně musí pokusit o stanovení daňové povinnosti dokazováním. Teprve v případě, když zjistí, že daň nelze stanovit dokazováním, může přistoupit na stanovení daně dle pomůcek (rozsudek sp.zn. 1 Afs 63/2009). Žalobce měl za to, že uvedený závěr Nejvyššího správního soudu vlastně správce daně plně potvrzuje, neboť při stanovení daně podle pomůcek ve skutečnosti podle žádných pomůcek nepostupoval. Vycházel pouze z dokladů daňová evidence žalobce, jeho tvrzení, evidencí atd. Při tomto postupu se však dopustil mnoha zcela nepochopitelných chyb a nelogických postupu, které ve svém důsledku způsobují zmatečný proces. Dle názoru žalobce správce daně i žalovaný porušili ust. § 8 a § 92 daňového řádu. Tuto skutečnost navíc potvrzuje i listina č.j. 28467/14/5000 – 14102 – 711138 ze dne 24. 10. 2014, ve které žalovaný hodnotil spisový materiál a poukazoval na nedostatky správce daně a žádal o doplnění daňového spisu. Za velký nedostatek daňového řízení označil žalobce matematický postup správce daně při výpočtu hodnoty uskutečněných zdanitelných plnění za montáže, uvedený v úředním záznamu č.j. 1301507742/13/2713 – 05401 – 607627 ze dne 21. 10. 2013 a následně i úředním záznamu č.j. 406316/14/2713 – 05401 – 607627 ze dne 25. 3. 2014. Z těchto dokladů správce daně zjišťoval hodnotu vyfakturovaných zakázek ve výši 815 480 Kč. Z dokladů vypočetl náklady na dopravu, práci a subdodávky ve výši 325 852 Kč. Zbytek je dle správce daně materiál – tedy 489 628 Kč. Z těchto údajů pak správce daně určuje podíl ceny materiálu na zakázkách ve výši 60 %. Hodnotu samotných subdodávek určuje správce daně na částku 278 027 Kč. Následně pro stanovení celkových uskutečněných zdanitelných plnění stanovuje rovnici: Y – 278 027 = (489628) 100, z níž žalobce dovodil, že pravá strana vlastně určuje celkové zdanitelné plnění za montáže, neboť vyjadřuje její hodnotu pomocí spotřebovaného materiálu a jeho 60 % podílu, takže i pravou stranu rovnice může dle takto stanovené úvahy správce daně označit jako Y. Žalobce konstatoval, že rovnici by tak šlo jinak zapsat jako: Y – 278027 = Y, takže výsledkem by byl zápis: 0 = - 278 027. Z této úvahy žalobce dovodil, že správce daně nepostupoval správně, když výsledek jeho výpočtu je matematicky nepřípustný a logicky nepochopitelný. S odkazem na ust. § 8 daňového řádu pak žalobce uvedl, že pokud při hodnocení jednotlivých jevů nastane logický rozpor, musí se takový rozpor odstranit novým hodnocením. Je přitom zcela v pravomoci správce daně, aby posoudil závažnost jednotlivých důkazních prostředků, a může je i vyloučit ze svého rozhodování. Pro logické vyvozování a určování pravdivostních hodnot jevů jsou přesně stanovena pravidla. Jedná se o použití implikace nebo ekvivalence a její prokazování. Žalobce tedy nechápe, proč mu správce daně vypočítá uskutečněná zdanitelná plnění za montáže téměř o 300 000 Kč vyšší, aniž by prokázal nějaké nepřiznané příjmy. Žalobce v odvolání upozornil na nelogický postup při výpočtu tržeb z elektroinstalačních prací, když správce daně v podstatě k fakturaci připočítal hodnotu všech subdodávek. Tento postup se nezměnil ani po částečné autoremeduře, pouze byla změněna částka subdodávek, o které byla navýšena fakturace roku 2010. Daný postup považoval žalobce za nepřípustný, neboť správce daně nikdy neprokázal, že by žalobce příjmy krátil. Správce daně nezpochybnil žádným způsobem nakoupené služby – subdodávky za práci. Dále žalobce uvedl, že použitý výpočet obchodní přirážky je tvořen z 22 položek zboží. V tomto seznamu je jak elektroinstalační materiál, a tak i zboží osobní potřeby. Pokud se vezme z tohoto seznamu pouze elektroinstalační materiál, tedy 11 položek a spočítá se obchodní přirážka, dostane se hodnota 18 %. To žalobce považoval za logické, protože počítat obchodní přirážku pro potřeby určení spotřeby materiálu na elektro montážních zakázkách i ze zboží osobní potřeby je opravdu nesmysl. Dále uvedl, že 9 % rozdíl je však opravdu velký a může ve svém důsledku způsobit statisícové chyby v tržbách. Pokud správce daně uvádí, že použil při výpočtu obchodní přirážky vážený aritmetický průměr, pak tuto úvahu považuje žalobce za další omyl. Dle něho správce daně použil prostý průměr 22 položek. Počet položek je opravdu malý a není zohledněna jejich „váha“ v souboru nakoupených věcí. Žalobce tak považoval za nepochybné, že ani výpočet obchodní přirážky ve výši 27 % neodpovídá skutečnosti. Je to jen další důkaz toho, že správce daně si velmi zjednodušil práci a i tu odvedl velmi špatně. V závěru žalobce konstatoval, že správce daně by měl postupovat tak, aby v průběhu daňového řízení nevznikaly zbytečné náklady. Po celou dobu odvolacího řízení však byl kompletní spis žalobce uložen na Odvolacím finančním ředitelství v Brně, i když by ho měl vést v souladu s § 64 a § 65 daňového řádu příslušný správce daně. Žalobce tak neměl možnost do spisu nahlížet u svého místně příslušného správce daně a vznikaly mu tak neúměrné náklady a časové ztráty. V podstatě byl tedy nepřímo nucen k tomu, aby do spisu nenahlížel. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na ust. § 98 daňového řádu, dle něhož mohou být použity pomůcky až v případě, nemohla-li být daňová povinnost stanovena dokazováním pro nesplnění některých ze zákonných povinností daňovým subjektem při dokazování. Vyměřuje-li správce daně daň podle pomůcek, vydá o takto stanovené dani vždy rozhodnutí, které musí obsahovat odůvodnění a nad rámec ostatních náležitostí musí výrok tohoto rozhodnutí obsahovat i způsob stanovení daně. Obsahem odůvodnění musí být rovněž úvaha správce daně vztahující se ke zvoleným pomůckám. Vyměřením základu daně a daně podle pomůcek je též limitován rozsah přezkumu rozhodnutí správce daně v odvolacím řízení, neboť podle § 114 odst. 4 daňového řádu odvolací orgán v tomto případě zkoumá pouze dodržení zákonných podmínek použití tohoto způsobu stanovení daně, jakož i přiměřenost použitých pomůcek. Žalovaný vyslovil přesvědčení, že žalobce měl dostatečný prostor, a