8 As 110/2015 — Nejvyšší správní soud

52 A 72/2016- 62 - text pokračování -15- 52A 72/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Petry Venclové, Ph.D. a Mgr. et Mgr. Jaroslava Vávry ve věci žalobce: J.W., nar. dne „X“, bytem „X“, zast. Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, se sídlem Černého 517/13, 182 00 Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, 532 11 Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9.5.2016, č.j. KrÚ 35308/2016/ODSH/14, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Vymezení věci: Rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku bylo podle § 90 odst. 5 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 2.3.2016, č.j. OSA/P-7473/15-D/41, kterým bylo rozhodnuto, že se žalobce dopustil správního deliktu podle § 125f odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), a to konkrétně tím, že jako provozovatel vozidla tovární značky Volkswagen, registrační značky XY, jednal v rozporu s ust. § 10 zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, když dne 6.1.2015, v době před 10: 21 hodin zaparkoval v ulici Smilova, poblíž čp. 430 v Pardubicích, nezjištěný řidič uvedené vozidlo v rozporu s dopravní značkou č. IP 25a (zóna s dopravním omezením, zakazuje se stání bez platné parkovací karty nebo zaplaceného parkovacího poplatku), čímž se nezjištěný řidič dopustil přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích pro porušení ust. § 4 písm. c) citovaného zákona. Za tento správní delikt byla žalobci v souladu s ust. § 125f odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a dále mu byla v souladu s ust. § 79 odst. 5 správního řádu a podle ust. § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., uložena povinnost nahradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou o přezkumu zákonnosti rozhodnutí správního orgánu podanou podle části třetí, hlavy II., dílu 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.“), přičemž žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 s.ř.s.). Žalobní body: Žalobce namítá, že před zahájením řízení o správním deliktu s žalobcem byla žalobci doručena výzva k úhradě určené částky, přičemž žalobce byl v této výzvě poučen, aby uvedl totožnost řidiče vozidla. To žalobce na základě této výzvy učinil prostřednictvím svého zástupce. Správní orgán však zastavil řízení o přestupku vedené s oznámeným řidičem, aniž by se skutečně pokusil prokázat, zda se oznámený řidič přestupku dopustil či nikoliv. Žalobce namítá, že řízení bylo pouze formální, správní orgán se nepokusil opatřit žádné důkazy, které by svědčily o vině či nevině oznámeného řidiče. Žalobce má za to, že správní orgán ho měl předvolat k ústnímu jednání v řízení, ve kterém byl přestupek oznámeného řidiče projednáván, a to jako provozovatele vozidla k podání svědecké výpovědi, neboť žalobce znal okolnosti zapůjčení vozidla oznámenému řidiči. Dále žalobce namítá, že oznámenému řidiči byl ustanoven opatrovník, a to zaměstnanec žalovaného, tedy zaměstnanec nadřízeného správního orgánu, což žalobce považuje za důkaz o tom, že řízení o přestupku bylo vedeno pouze „naoko“, tedy proto, aby proběhlo a aby se následně mohlo vést řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Žalobce trvá na tom, že v daném řízení o přestupku se přestupek nepodařilo prokázat oznámenému řidiči z toho důvodu, že správní orgán neprovedl veškeré úkony, ke kterým byl podle zákona povinen. Dále žalobce namítá, že správní orgán prvního stupně neprovedl ústní jednání, kde by bylo provedeno dokazování za osobní účasti žalobce, což považuje za postup v rozporu s článkem 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i s článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobce tvrdí, že má právo na to, aby jeho věc byla projednána, a to za přítomnosti jeho a jeho obhájce a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (uplatnění zásady bezprostřednosti). Žalobce se dovolává obdobného postavení jako má obviněný z trestného činu a dovozuje, že je třeba použít analogii trestního řádu (ust. § 2 odst. 1), jakož i analogii zákona o přestupcích (ust. § 74 odst. 1), tedy konat ústní jednání v řízení vedeném o správním deliktu provozovatele vozidla. Ve věci je tedy nutné aplikovat ust. čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, k čemuž žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.4.2015, č.j. 15A 14/2015-35, podle kterého: „Pokud tedy přestupkový zákon stanovuje správním orgánům v prvním stupni jednoznačnou povinnost konat ve věcech přestupků ústní jednání (srov. § 74 odst. 1 věta první), je nutné s ohledem na srovnatelný charakter správních deliktů a přestupků, jejich začlenění pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a skutečnost, že zařazení určitého konání či opomenutí do kategorie přestupků nebo správních deliktů závisí jen na trestní politice státu, dovodit stejnou povinnost i pro řízení o správních deliktech.“ Dále žalobce odkázal na obdobný názor vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21.4.2015, č.j. 30A 56/2014-35. Žalobce rovněž zdůraznil rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 7.1.2016, č.j. 9As 139/2015-30, podle kterého je údajně správní orgán povinen konat ústní jednání i v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Žalobce tvrdí, že i pokud by jeho argumentace o nutnosti provést ústní jednání neobstála, byl správní orgán v dané věci povinen provést dokazování za osobní účasti žalobce jako účastníka řízení, neboť rozhodnutí musí být podloženo důkazy (§ 50 odst. 1 správního řádu). Jestliže bylo rozhodnutí opřeno o důkazy provedené bez přítomnosti účastníka řízení, tedy žalobce, má žalobce zato, že byl zkrácen na svých právech, a to konkrétně na právu na spravedlivé řízení. Jestliže bylo dokazování prováděno v nepřítomnosti žalobce, byla porušena zásada bezprostřednosti. Žalobce měl právo být vyrozuměn o možnosti účastnit se provádění dokazování mimo ústní jednání (§ 51 odst. 2 správního řádu). K uvedenému odkázal žalobce na rozsudek Krajského soudu v Plzni, č.j. 57A 51/2014-34 ze dne 20.7.2015, v němž krajský soud uvedl: „Soud má za to, že porušení zásady bezprostřednosti je procesní vadou takové intenzity, jako např. porušení práva na ústní projednání ve věcech, v nichž to stanoví zákon (např. § 74 zákona o přestupcích), tedy že mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé (§ 65 s.ř.s.). Lze je odstranit pouze provedením důkazů v přítomnosti žalobce (při jednání nebo tzv. mimo jednání dle § 51 odst. 2 správního řádu).“ Dále v tomto rozsudku krajský soud uvedl, že: „Nelze akceptovat ani výklad správního orgánu, podle něhož lze dokazování nahradit v řízení výzvou a poučením podle § 36 odst. 3 správního řádu.“ Žalobce zdůraznil, že v dané věci nebyl poučen o možnosti účastnit se dokazování. Dále žalobce uplatnil námitky proti samotnému spáchání přestupku. Zejména namítal, že správní orgán nijak neprokázal, že by řidič vozidla skutečně parkoval v působnosti dopravní značky IP 25a a musel tak mít koupen parkovací lístek. Tato skutečnost vyplývá pouze z předání věci s tím, že úřední záznam nemůže být považován za důkazní prostředek, k čemuž odkázal žalobce na rozsudek NSS sp.zn. 1As 96/2008 ze dne 22.1.2009, podle kterého: „Úřední záznam o tom, že byl spáchán přestupek a kdo je z jeho spáchání podezřelý, poskytuje správnímu orgánu pouze předběžnou informaci o věci; nelze jej však považovat za důkazní prostředek (§ 51 odst. 1 správního řádu z roku 2004). K dokazování průběhu událostí popsaných v úředním záznamu slouží mj. svědecký výslech osoby, která úřední záznam pořídila, nikoliv záznam sám.“ Dle žalobce se přitom materiálně jedná o tytéž dokumenty, pokud se hovoří o úředním záznamu a o předání věci. Pokud jde o prokazatelnost fotografií z údajného místa spáchání, pak dle žalobce je z fotografie zřejmé pouze to, že vozidlo žalobce, stejně jako další vozidla, parkuje na nějakém parkovišti. Žalobce trvá na tom, že není zřejmé, že se jedná o placené parkoviště v ulici Smilova. Na fotografiích není zachycena dopravní značka IP 25a, která by ukládala povinnost zakoupit si parkovací lístek. Dle žalobce není na fotografii vidět ani čelní sklo vozidla žalobce. Nelze tedy tvrdit, že parkovací lístek zakoupen nebyl. Žalobce připouští, že na jedné fotografii je sice záběr čelního skla, avšak tato fotografie je nekvalitní. Dále žalobce uplatnil t