30 A 172/2016

Žalovaným rozhodnutím žalovaný rozhodl o odvolání žalobce proti rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem (dále jen „správní orgán“) ze dne 15. 7. 2016, č. j. ODP/63392-2016/kld 17004-2015/kld/10, jímž byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „silniční zákon“). Žalobce se ho měl dopustit tím, že porušil ustanovení § 10 odst. 3 silničního zákona, neboť jako provozovatel motorového vozidla tovární značky SUBARU OUTBACK 2.5l, registrační značky X, v rozporu s ním nezajistil, aby při užití tohoto vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovené tímto zákonem. Dne 24. 2. 2015 v 11:05 hod., na pozemní komunikaci v obci Dvůr Králové nad Labem, Lipnice, na silnici II/300, směr centrum, v úseku platnosti dopravní značky IS 12a „Obec“ a IS 12b „Konec obce“, totiž blíže neustanovený řidič při řízení uvedeného motorového vozidla překročil nejvyšší povolenou rychlost jízdy v obci stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/h, když mu byla automatizovaným technickým prostředkem typu SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0010, naměřena rychlost jízdy 67 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši + 3 km/h, byla naměřena skutečná rychlost jízdy 64 km/h. Nezjištěný řidič porušil ust. § 18 odst. 4 silničního zákona a dopustil se tak přestupku dle jeho ust. § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4.

Za tato protiprávní jednání - přestupek, přetransformovaný do správního deliktu (o tom ještě dále), byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500,--Kč a povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000,--Kč. Proti tomuto prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž žalovaný rozhodl shora uvedeným rozhodnutím ze dne 17. 10. 2016, č. j. KUKHK-33572/DS/2016/Er, které žalobce napadl správní žalobou. Odůvodnil ji následujícím způsobem.

Žalobce předně vytýkal orgánům veřejné správy zúčastněným na řízení vady správního řízení, spočívající v tom, že ve věci bylo rozhodováno na základě podkladů, které nebyly předmětem dokazování, respektive, že jej o prováděném dokazování nevyrozuměly. Tento postup způsobil podle žalobce nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Ve druhém žalobním bodu vyslovil pochybnost nad tím, zda bylo měřeno v souladu s § 79a silničního zákona, v dalším namítal, že pro vedení správního řízení nebyly naplněny předpoklady, když správní orgán podle něho neučinil všechny potřebné a nezbytné kroky k navázání kontaktu s řidičem předmětného vozidla. V opačném případě by mohl vést přestupkové řízení právě s ním. Namítal, že správní orgán prováděl nadbytečná šetření, namísto toho, aby se obrátil přímo na žalobce či jeho zmocněnce, kteří kontakt s panem L. Y., nar. X, X mohli zprostředkovat, nebo mu přímo písemnosti od správního orgánu osobně doručit (viz např. 49. bod žaloby). Ve čtvrtém žalobním bodu se žalobce dovolával s odkazem na § 125e odst. 1 silničního zákona liberace s tím, že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení své právní povinnosti stanovené v jeho § 10 odst. 3 zabránil. Dále žalobce vytýkal orgánům veřejné správy zúčastněným na řízení, a to v části, nazvané Neprovedení ústního jednání či dokazování mimo ústní jednání za osobní účasti žalobce, že vydání rozhodnutí ve věci nepředcházelo ústní jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za jeho osobní účasti. V šestém žalobním bodu žalobce namítal protiústavnost skutkové podstaty daného správního deliktu a v posledním žalobním bodu konstatoval, že pro něho bylo rozhodnutí překvapivé, když bylo rozhodnuto ve věci, přestože nebyl vyrozuměn o tom, která úřední osoba bude o jeho odvolání rozhodovat.

V podrobnostech se krajský soud vrátí ke shora uvedeným žalobním bodům ještě dále, a to v souvislosti s jejich vypořádáním v části IV. odůvodnění tohoto rozsudku. Ostatně obsah žaloby je účastníkům řízení znám a netřeba jej proto již jen z tohoto důvodu znovu opakovat.

Žalobce navrhoval zrušit jak žalované rozhodnutí, tak i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, jež mu předcházelo, a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný se vyjádřil k věci podáním ze dne 11. 1. 2017. Nejdříve v něm shrnul žalobcovy námitky, a pokud jde o odpovědi na ně, odkázal na odůvodnění žalovaného rozhodnutí. Dále shrnul dosavadní průběh správního řízení. K námitce týkající se účasti soukromoprávního subjektu na měření žalovaný uvedl:

„K námitce týkající se účasti soukromoprávního subjektu na měření žalovaný uvádí, že jedinými subjekty, které mohou za platného právního stavu, podle § 79a zákona o silničním provozu, měřit rychlost vozidel na pozemních komunikacích, je Policie České republiky a obecní policie; ta za podmínky součinnosti s Policií České republiky a jen na místech policií určených. Zákon zde fakticky výslovným zmíněním povinné součinnosti pouze zdůrazňuje obecnou zásadu spolupráce obecní policie s Policií ČR, jak je zakotvena v § 1 odst. 3 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, takže přímá účast příslušníka Policie ČR při takovém měření rychlosti není nutná. Smyslem požadavku na součinnost je zajistit účinnou koordinaci plnění úkolů obecní a státní policie. Součinnost lze chápat např. jako vytipování míst s velkým výskytem překračování povolených rychlostí, ve výběru vhodných stanovišť pro měření (dostupné na http://www.gemos.cz/ dvurkralove/index.php?r=site/Dokumenty.)

Záznamy rychlosti vozidel včetně digitálních fotografií vozidel a jejich řidičů může pro potřeby správního řízení prováděného obecním úřadem obce s rozšířenou působností provádět obecní policie jakékoli obce, vždy však pouze na území obce, která ji zřídila a jíž je orgánem, a to bez ohledu na typ pozemní komunikace, anebo na území jiné obce na základě veřejnoprávní smlouvy podle § 3a zákona o obecní policii (dostupné na http://www.gemos.cz/dvurkralove/index.php?r=site/DokumentyLipnice).

Z hlediska technického je možné uvést, že SMLOUVA O NÁJMU ZAŘÍZENÍ O POSKYTOVÁNÍ SLUŽEB č. GE1/ZE130021/S 023, schválena usnesením rady města R/1501/2013-108 ze dne 20.08.2013 končí instalací záznamového systému – automatizovaných silničních rychloměrů a nastavení tolerance měřících zařízení, je ve výlučné kompetenci Města Dvůr Králové nad Labem, resp. obecní policie, která v rámci svých zákonných oprávnění provádí činnost jí svěřenou zákonem dle § 79a zákona o silničním provozu. Vlastní měření probíhá bez zásahu lidského činitele, fungování měřících zařízení je zcela automatické a nevyžaduje trvalou obsluhu. Technicky ani není možné, aby soukromoprávní subjekt jakkoliv do chodu měřícího zařízení zasahoval. Záznamy o provedených měřeních jsou automaticky generovány a zobrazovány v systému městské policie (http://www.gemos.cz/dvurkralove/index.php?r=site/ DokumentyNajemniSmlouva).

Každé měřící zařízení je certifikováno ČMI, jeho spolehlivost každoročně ověřena a má veškerá potřebná povolení. Jakýkoliv zásah do pořízených obrazových záznamů je z technického hlediska naprosto vyloučen. Soukromoprávní subjekt správnímu orgánu pouze poskytuje technické prostředky nezbytné pro výkon veřejné správy, a to konkrétně měřící zařízení a software. Prostřednictvím těchto technických prostředků správní orgán zcela samostatně a na vlastní odpovědnost vykonává veřejnou správu svěřenou mu zákonem. Takovýto postup je obvyklý v celé řadě oblastí veřejné správy, neboť není v praxi možné, aby vykonavatelé veřejné správy sami disponovali všemi technickými prostředky potřebnými pro výkon veřejné správy.

V žalobě jsou uvedeny námitky, které bylo možno uplatnit již v rámci odvolacího řízení, kdy by žalovaný měl možnost se s nimi řádně vypořádat. Žalobce podal v zákonné lhůtě blanketní odvolání, které bylo následně na výzvu správního orgánu doplněno. Žalobce namítal pouze tolik, že v řízení nebylo nařízeno ústní jednání, měl zájem se účastnit dokazováním, jehož provádění očekával právě v jeho průběhu. Nenařízením ústního jednání byla jeho práva zkrácena. Dále uvedl, že je přesvědčen, že správnímu orgánu nevzniklo právo zahájit řízení o správním deliktu, neboť měl věc řešit jako přestupek s konkrétní osobou přestupce, která mu byla známa. Dále namítal, že správní delikt byl již promlčen, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok. Další námitky žalobce neuplatnil a účelově je přesunul až do žaloby.“

Vzhledem k tomu navrhoval žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

Krajský soud projednal žalobu při jednání dne 23. ledna 2018. Žalobce ani jeho zástupce se k jednání nedostavili, byť k němu byli řádně předvoláni, žalovaný se z účasti na něm předem písemně omluvil. Po zahájení jednání byl přečten obsah žaloby, napadeného rozhodnutí žalovaného a vyjádření žalovaného k žalobě. Poté pověřený člen senátu seznámil senát s podstatnými okolnostmi projednávané věci.

Následně provedl krajský soud níže uvedené důkazy, když konstatoval jejich obsah: - Návodu k použití rychloměru SYDO Traffic Velocity od jeho výrobce společnosti Gemos CZ, s. r. o. včetně certifikátu o schválení typu měřidla daného silničního rychloměru, vyhotoveného Českým metrologickým institutem dne 2. 2. 2012, - stanoviska Ministerstva dopravy ze dne 29. 5. 2013, - Smlouvy o nájmu zařízení a poskytování služeb, uzavřené mezi společností Gemos CZ, s. r. o., coby pronajímatelem, a městem Dvůr Králové nad Labem, coby nájemcem ze dne 2. 12. 2013, včetně příloh, - vyjádření Policie ČR, krajského ředitelství Policie Královéhradeckého kraje, územního odboru Trutnov, k návrhu úseků pozemních komunikací vhodných pro úsekové měření rychlosti vozidel z 31. 12. 2014, včetně přílohy č. 1 – lokality pro nasazení represivního kamerového systému. - ověřovacího listu Českého metrologického institutu z 29. 5. 2014 (č. l. 4 správního spisu), - vyjádření Ministerstva vnitra ze dne 10. 8. 2015 (č. l. 12 správního spisu), - vyjádření Krajského ředitelství Policie Královéhradeckého kraje ze dne 21. 8. 2015 (č. l. 13 správního spisu), - Oznámení Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem ze dne 1. 6. 2016 (č. l. 15 správního spisu), o zahájení správního řízení, vyrozumění o provedení důkazů mimo ústní jednání a poučení o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí.

Bylo zároveň rozhodnuto, že krajský soud neprovede důkaz navržený žalobcem v bodu 14 žaloby, v němž krajskému soudu navrhoval, aby si vyžádal všechna zrušující rozhodnutí žalovaného, která vydal v roce 2016 o odvoláních proti rozhodnutím Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem. Z jejich analýzy by totiž vyplynulo, že pro něho bylo žalované rozhodnutí překvapivé, neboť „žalovaný konstantně v odvolacím řízení zrušuje napadená rozhodnutí, pokud správní orgán neprovede při dokazování mimo ústní jednání všechny důkazy, které užije při rozhodování, nebo pokud o provedeném dokazování nepořídí protokol.“ V přezkoumávané věci ale postupoval v rozporu s těmito svými závěry. Krajský soud měl tento návrh na provedení důkazu za nadbytečný, když žalovaný takto reagoval pod vlivem aktuální judikatury, jak bude ještě rozvedeno dále.

Poté krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného správního orgánu, přičemž rozsah jeho přezkumu byl vymezen žalobními body. Dospěl přitom k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům.

Správní orgán I. stupně obdržel dne 28. 4. 2015 od Městské policie Dvůr Králové nad Labem Oznámení o přestupku v dopravě (automatizované měření), který byl spáchán dne 24. 2. 2015 v 11:05:16 hodin, kdy řidič motorového vozidla registrační značky X překročil v obci Dvůr Králové nad Labem, Lipnici, na silnici II/300, směr centrum, nejvyšší dovolenou rychlost jízdy stanovenou místní úpravou provozu na pozemních komunikacích na 50 km/h, když mu byla silničním úsekovým rychloměrem SYDO Traffic Velocity, v. č. GEMVEL0010, naměřena rychlost jízdy 67 km/h, po zvážení odchylky měřícího zařízení +/- 3 km/h rychlost jízdy 64 km/h.

Vzhledem k tomu, že nebyl zjištěn řidič vozidla, zaslal správní orgán žalobci coby provozovateli vozidla dle výpisu z karty vozidla výzvu (ze dne 15. 5. 2015, č. j. ODP/53535-2015/jze 17004-2015/jze) podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu. Ten na výzvu reagoval dne 20. 5. 2015, kdy zaslal do datové schránky správního orgánu Plnou moc, kterou zmocnil ke svému zastupování v dané věci obchodní společnost FLEET Control, s.r.o., jako svého zmocněnce. Teprve dalším podáním ze dne 3. 8. 2015 správnímu orgánu sdělil, že řidičem vozidla byl pan L. Y., nar. X, X. Správní orgán jej proto podáním ze dne 31. 8. 2015 předvolal k podání vysvětlení v dané věci, avšak marně. Jemu adresovaná zásilka se totiž vrátila správnímu orgánu zpět, přičemž na její Doručence byl záznam, že adresát je v místě na uvedené adrese neznámý.

Z důvodů uvedených v opatření správního orgánu I. stupně ze dne 19. 1. 2016, č. j. ODP/7195-2016/kld 17004-2015/kld, správní orgán přestupek ze dne 24. 2. 2015 dle § 66 odst. 3 písm. g) tehdejšího zákona o přestupcích odložil.

Správní orgán dále vydal dne 1. 6. 2016 Oznámení o zahájení správního řízení spolu s Vyrozuměním účastníka o provádění důkazů mimo ústní jednání a Poučením o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. K provedení důkazů mimo ústní jednání byl stanoven den 23. 6. 2016. Žalobce, ani jeho zmocněnec se však k danému úkonu bez jakékoliv omluvy nedostavili. O tomto úkonu byl téhož dne sepsán Protokol o provedení důkazu mimo ústní jednání. Poté bylo správním orgánem vydáno dne 15. 7. 2015 pod č. j.: ODP/63392-2016/kld 17004-2015/kld/10, prvoinstanční správní rozhodnutí, ve kterém byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 silničního zákona a byla mu uložena pokuta ve výši 1.500 Kč. O odvolání žalobce proti tomuto prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí (v němž vznesl námitku ohledně nenařízení ústního jednání, dále námitku, že mělo být zahájeno přestupkové řízení s jím označenou osobou, a námitku promlčení správního deliktu) rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, jak shora uvedeno.

Pokud jde o právní posouzení věci, považuje na tomto místě krajský soud za vhodné připomenout, vzhledem ke způsobu formulace žalobních bodů, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicite – vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání, případně podání obsahujících námitky vymykající se rozumnému náhledu na věc, až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13).

Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz) případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, odstavec 4. odůvodnění, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10, odstavec 5. odůvodnění, usnesení ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 515/09, odstavec 6. odůvodnění, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, atd.). Tzn., že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že: „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl, že: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly.

K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013, který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů:

„…přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Absence výslovného posouzení dílčí žalobní námitky, která souvisela s námitkami stěžejními, za situace, kdy městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k věcně správnému závěru, že stěžovatel neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno, neboť důkazy jím předložené neprokázaly u sporných obchodních případů splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.“

Dále platí, že samu okolnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práv. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz).

Krajský soud dále předesílá, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47).

A nyní k jednotlivým žalobním bodům:

Tento žalobní bod v sobě zahrnoval celou řadu výtek ve vztahu k postupu správních orgánů. a) V prvé řadě žalobce namítal vady dokazování prováděného správním orgánem (neseznámení se všemi podklady rozhodnutí, rozhodování na základě podkladů, které nebyly řádně provedeny jako důkaz, nevyrozumění o provádění dokazování), které žalovaný aproboval. Brojil proti tomu, že se správní orgány v odůvodnění svých rozhodnutí odvolaly v souvislosti s výkladem pojmu „automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy“ na stanovisko Ministerstva dopravy ze dne 29. 5. 2013, č. j. 102/2013-160-OST/4 (dále také jen „Stanovisko“), aniž by touto listinou byl proveden důkaz, když nebyla součástí správního spisu. Správní orgány ani neozřejmily, proč mají toto stanovisko při výkladu daného pojmu za směrodatné. Žalobce má pochybnost, zda použitý rychloměr skutečně automatizovaným technickým prostředkem bez obsluhy byl, když správní orgán neuvedl, jakými vlastnostmi se vyznačuje a neprovedl srovnání, zda jeho vlastnosti odpovídají vlastnostem automatu. V souvislosti s tím se dovolával provedení důkazu Návodem k použití rychloměru SYDO Traffic Velocity, jímž byla v daném případě změřena rychlost vozidla žalobce.

Fotografická dokumentace (list č. 3 spisu), která byla postoupena jako součást spisového materiálu Oznámení o přestupku v dopravě od Městské policie Dvůr Králové nad Labem pod Čj.: MP/46970-2015/ja 4816-2015/ja, ze dne 28.04.2015. Na tomto listinném důkazu je zachyceno osobní motorové vozidlo tovární značky Subaru Outback 2.5l, registrační značky X, jehož neznámý řidič dne 24.02.2015 v 11:05 hod., na pozemní komunikaci, v obci Dvůr Králové n.L., Lipnice, silnice II/300 směr centrum, okr. Trutnov, v úseku platnosti svislých dopravních značek č. IS 12a „Obec“ a č. IS 12b „Konec obce“, překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci 50 km/h, stanovenou zvláštním právním předpisem (zákonem o silničním provozu), kdy automatizovaným technickým prostředkem typu SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0010, používaným bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, mu byla naměřena průměrná rychlost jízdy 67 km/h, při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ±3 km/h, tedy byla naměřena nejnižší skutečná rychlost jízdy 64 km/h. Z obsahu tohoto listinného důkazu vyplývají jednoznačně následující údaje: - obrazový záznam osobního motorového vozidla tovární značky Subaru Outback 2.5l, registrační značky X při vjezdu do měřeného úseku dne 24.02.2015 v 11:04:42,184 hod. a odjezdu z měřeného úseku dne 24.02.2015 v 11:05:16,585 hod. - datum a čas přestupku: překročení nejvyšší povolené rychlosti dne 24.02.2015 v 11:05:16,585 hod. - místo: na pozemní komunikaci, v obci Dvůr Králové n.L., Lipnice, silnice II/300 směr centrum - délka měřeného úseku: 643,3 m (směr centrum) - čas průjezdu (časový interval) – 00:00:34.4010000 - průměrná rychlost (naměřená rychlost jízdy): 67 km/h - maximální povolená rychlost: 50 km/h

Výpis z karty osobního motorového vozidla tovární značky Subaru Outback 2.5l, registrační značky X z centrálního registru vozidel (list č. 7 spisu) . Z tohoto listinného důkazu jednoznačně vyplývá, že od 20.07.2012, tedy i v době spáchání přestupku byla zjištěna vlastníkem i provozovatelem vozidla – společnost ALLPACK s.r.o., IČO: 25449249, sídlem Volgogradská č. p.17/44, 460 07 Liberec 7.

V tomto žalobním bodu vyjádřil žalobce pochybnost o tom, zda nebylo porušeno ust. § 79a silničního zákona, neboť z ověřovacího listu vyplývá, že majitelem rychloměru je soukromý subjekt, který je současně jeho výrobcem. Žalobce navrhuje, aby si zdejší soud k této otázce vyžádal od obce Dvůr Králové nad Labem veškeré smlouvy, které má za účelem měření rychlosti s tímto subjektem uzavřeny, aby mohla být míra participace tohoto soukromého subjektu na prováděném měření zhodnocena z hlediska § 79a silničního zákona. Odkazoval přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2008, č. j. 1 As 12/2008 – 67, podle něhož měření rychlosti vozidel na pozemních komunikacích nelze jakožto součást působnosti policie a obecní policie při dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích přenést bez zákonného zmocnění na jiný subjekt.

Rovněž nebylo prokázáno, že byly splněny podmínky součinnosti stanovené Policií ČR, a proto lze předpokládat, že měření rychlosti nebylo provedeno v součinnosti s ní. Výstup z měření je proto nepoužitelným důkazem ve smyslu § 51 odst. 1 správního řádu.

Návrhu, aby si krajský soud vyžádal od města Dvůr Králové nad Labem „veškeré smlouvy“, které uzavřelo s majitelem rychloměru ohledně měření rychlosti, tedy i pro část města Lipnici, krajský soud vyhověl a při jednání dne 23. 1. 2018 s ní provedl důkaz. Ze Smlouvy o nájmu zařízení a o poskytování služeb č. GE1/ZE130021/S 023, uzavřené mezi pronajímatelem rychloměru GEMOS CZ, spol. s.r.o., a nájemcem městem Dvůr Králové nad Labem ze dne 2. 12. 2013 však nevyplynulo, že by pronajímatel (soukromý vlastník) měřícího zařízení mohl do jeho chodu jakkoliv zasahovat, když jeho povinnosti plynoucí z předmětné smlouvy spočívají v tom, že rychloměr, předmět nájmu, bude funkční (viz Předmět smlouvy, bod 3. a násl.). Tato skutečnost není v rozporu s § 79a silničního zákona, měření rychlosti v daných případech nevykonával ani do něho nezasahoval soukromý subjekt – vlastník rychloměru. Rovněž v tomto směru se krajský soud ztotožnil se žalovaným, viz jeho vyjádření k žalobě. Žádná participace soukromého subjektu na měření rychlosti zjištěna nebyla a nejedná se tak v případě pořízené fotodokumentace o důkazní prostředky získané nezákonným způsobem. Souhlas s měřením rychlosti motorových vozidel ve smyslu § 79a silničního zákona dal souhlas dopravní inspektorát Policie České republiky, územní odbor Trutnov dne 31. 12. 2014. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu USA v tomto směru je zcela irelevantní, nezávazný pro zdejší soud a nepřípadný na danou věc.

V tomto žalobním bodu žalobce zdůraznil, že podle § 125f odst. 4 silničního zákona lze projednat správní delikt pouze tehdy, pokud k tomu příslušný správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Toto ustanovení tak vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014 – 45). Rovněž v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, je uvedeno, že: „Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit.“

Žalobce pokračoval, že „V jiném řízení, kde byl pan Y. též označen jako řidič vozidla (a kde obviněného ze správního deliktu zastupovala shodná osoba, jako žalobce), správní orgán požádal Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky o lustraci a informaci k pobytu pana Y.“ (viz bod 41 žaloby). Z odpovědi vyplynulo, že pan Y. v minulosti neúspěšně žádal o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky, poslední údaj o pobytu pana Y. v elektronické evidenci žadatelů o udělení mezinárodní ochrany je ze dne 27. 9. 2011, kdy opustil Pobytové středisko Kostelec nad Orlicí a že jmenovaný nepobývá v současné době v České republice a je veden v evidenci nežádoucích osob, neboť je správně vyhoštěn s platností do dne 31. 12. 2999. Následně správní orgán požádal o lustraci pana L. Y. též Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytových agend, které mu sdělilo, že „pan Y. byl uveden v evidenci nežádoucích osob do 22. 10. 2014, v současné době nemá na území České republiky povolen žádný pobytový status, ani o žádný druh pobytu nebo víza nemá požádáno, z čehož má vyplývat, že pan Y. by se neměl v současné době zdržovat na území České republiky.“ Jak krajský soud zjistil, vyjádření Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, je ze dne 10. 8. 2015 a spolu s informací o prověření v evidencích cizinců ohledně L. Y. od Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, odboru cizinecké policie, Oddělení pobytových agend ze dne 21. 8. 2015, jsou obě listiny součástí správního spisu (viz č. l. 12 a 13).

Právě na základě těchto skutečností (výše zmíněných vyjádření mocenských orgánů) prvoinstanční správní orgán uzavřel, že „pan Y. je nekontaktní a v době spáchání údajného přestupku se na území ČR nenacházel.“ Dále uvedl, že zmocněncem žalobce „je tato osoba uváděna v několika dalších spisových materiálech správních deliktů různých provozovatelů vozidel vedených na ODP Dvůr Králové nad Labem a jak je výše uvedeno, jedná se o osobu, která je správnímu orgánu nedostupná“ (viz žalobní bod č. 44).

Správní orgán shledal sdělení zmocněnce žalobce FLEET Control, s.r.o., že vozidlo řídil právě řidič L. Y., za účelové označení osoby řidiče, který se v době spáchání přestupku nevyskytoval na území České republiky a obstrukční jednání ze strany zmocněnce. Konstatoval, že provedl nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku dle § 125f odst. 4 silničního zákona. S tím žalobce nesouhlasí, když jeho závěr o nekontaktnosti pachatele přestupku má za nesprávný a předčasný. Správní orgán se měl v této věci obrátit na žalobce, neboť právě on označil pana Y. jako řidiče, a to s uvedením adresy, na které byl pan Y. – dle zjištění správního orgánu - neznámý.

V takovém případě ale bylo dle názoru žalobce jeho podání vadné, když trpělo nedostatkem náležitostí (správnou doručovací adresou). Vzhledem k tomu jej (či zmocněnce) měl správní orgán dle § 37 odst. 3 správního řádu vyzvat, aby tuto vadu odstranil. Zmocněnec žalobce by přitom tuto vadu (nedostupnost pana Y. na uvedené adrese), pokud by mu byla známa, odstranil, neboť jeho zmocněnec stále disponoval telefonním číslem a e-mailem na pana Y., a mohl tedy případně zjistit aktuální adresu pana Y., na které mu lze doručovat, nebo si s panem Y. mohl domluvit schůzku a písemnosti od správního orgánu mu osobně doručit, případně by správnímu orgánu toliko poskytl telefonní číslo nebo e-mail na pana Y. a další postup nechal na něm (viz žalobní bod č. 49).

Vzhledem k tomu žalobce konstatoval, že správní orgán neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, neboť podle § 37 odst. 3 správního řádu jej měl „vyzvat k tomu, ať opraví své podání tak, že správnímu orgánu sdělí adresu, na kterou lze panu Y. doručovat, nebo jej alespoň kontaktovat“. Protože správní orgán I. stupně uvedeným způsobem nepostupoval, neučinil podle žalobce nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Tím měl podle žalobce porušit zároveň základní zásady činnosti správních orgánů, mj. zásadu materiální pravdy, zásadu vyšetřovací, zásadu poučovací a zásadu součinnosti, neboť pokud správnímu orgánu bylo známo, že zmocněncem žalobce uváděná osoba je na sdělované adrese neznámá, měl o potížích s doručováním žalobce, resp. jeho zmocněnce, informovat ještě před vydáním rozhodnutí. Provozovatel vozidla se totiž může s označeným řidičem spojit i jiným způsobem, než pouze doručováním na adresu jeho pobytu.

Žalobce pokračoval s tím, že pokud bylo správnímu orgánu I. stupně z jeho úřední činnosti známo, že pan L. Y. na dané adrese není kontaktní, tak mu měl ustanovit opatrovníka ve smyslu § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu, nebo mu doručovat veřejnou vyhláškou dle § 25 odst. 1 téhož zákona. Podle § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu totiž „Správní orgán ustanoví opatrovníka osobám neznámého pobytu nebo sídla a osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat“. Podle § 25 odst. 1 správního řádu „Osobám neznámého pobytu nebo sídla a osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, jakož i osobám, které nejsou známy, a v dalších případech, které stanoví zákon, se doručuje veřejnou vyhláškou.“ Na podporu tohoto svého tvrzení odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2014, č. j. 1 As 106/2013 – 44, podle něhož: „Doručení písemnosti fikcí podle § 24 odst. 1 správního řádu z roku 2004 není vyloučeno ani tehdy, pokud se doručuje na adresu trvalého pobytu adresáta, kterou je adresa ohlašovny [§ 2 písm. d) zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech]. Doručení fikcí však není možné v situaci, kdy ohlašovna nepřebírá výzvy o uložení písemnosti (§ 23 odst. 4 a 5 správního řádu z roku 2004). V takovémto případě správní orgán ustanoví adresátovi opatrovníka dle § 32 odst. 2 správního řádu z roku 2004.“

Za nesprávný označil žalobce též závěr správního orgánu, podle něhož se pan L. Y. nevyskytoval v době spáchání přestupku na území České republiky, neboť nevyplývá ze zmiňovaných sdělení Ministerstva vnitra a Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje. Naopak je z nich zřejmé, že tyto orgány nemají o současném pobytu jmenovaného na území České republiky žádné informace. Ze skutečnosti, že určitá osoba nemá dle evidencí veřejné správy na území České republiky povolen pobyt, resp., že se v nich nevyskytuje, totiž nelze učinit závěr, že se taková osoba na daném území skutečně nevyskytuje (existují totiž i případy nelegálního pobytu). Z absence povolení k pobytu však nelze žádným způsobem dovozovat, že se určitá osoba na daném území nenachází, neboť to pouze značí, co by mělo být, nijak to však nevypovídá o tom, co je.

Po projednání žaloby dospěl krajský soud k závěru, že námitka o neprovedení nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupků a tím i tvrzení o nesplnění podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu se žalobcem ve smyslu § 125f odst. 4 písm. a) silničního zákona, je nedůvodná. Vycházel přitom z judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně jeho rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, v němž je pod body 16 a násl. uvedeno k dané otázce toto:

„Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě [§ 125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§ 125f odst. 4 písm. b)]. Toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, čj. 1 As 131/2014 – 45). „Přednost“ odpovědnosti za přestupek je patrná i z § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku.

Při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, kterým bylo postihnout tzv. problematiku osoby blízké. V případech překročení maximální povolené rychlosti naměřeného pomocí automatických radarů a v případech nesprávného parkování, správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§ 60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (viz zápis z hlasování v Poslanecké sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu vráceném Senátem ze dne 6.9.2011,dostupný na http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/021schuz/s021045.htm). Kasační soud se vyjádřil k účelu úpravy, jež byla do zákona o silničním provozu vložena novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, čj. 3 As 7/2014 – 21: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“

Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. Dobrý příklad poskytuje věc řešená Krajským soudem v Hradci Králové v rozsudku ze dne 28. 8. 2014, čj. 30 A 92/2013 – 27, kde provozovatelem vozidla byla autopůjčovna, která na základě výzvy poskytla správnímu orgánu údaje o subjektu, jenž měl v době spáchání přestupku vozidlo pronajaté, a přiložila příslušnou nájemní smlouvu; krajský soud uzavřel, že správní orgány měly vyvinout větší úsilí ke kontaktování označené obchodní společnosti a jejího jednatele, který dle sdělení provozovatele vozidlo osobně přebíral. Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3