7 Afs 216/2006 — Nejvyšší správní soud

52 Af 7/2018- 61 - text  12 52 Af 7/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci v Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Petry Venclové, Ph.D. a JUDr. Aleše Korejtka, ve věci žalobce: CETL Cargo s.r.o. IČ: 28821742 sídlem Nádražní 1703, 539 01 Hlinsko zastoupený advokátem JUDr. Milanem Jelínkem Advokátní kancelář Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři s.r.o. sídlem Sokolovská 49/5, 186 00 Praha 8 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4.12.2017, č.j. 50000/17/5200-11433-712032 takto: I. Rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství ze dne 4.12.2017, č.j. 50000/17/5200-11433-712032 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce JUDr. Milana Jelínka, advokáta, náklady řízení ve výši 11 228 Kč do 20 dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění: Vymezení věci: 1. Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 31. 3. 2016, č.j. 528973/17/2802-50524-603600 (platební výměr), jímž byla podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění (dále jen „ZDP“ nebo „zákon o daních z příjmů“) a podle ust. § 147 a § 143 odst. 1 a 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v platném znění (dále jen „daňový řád“), doměřena žalobci daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012 v částce 855 000 Kč a současně mu byla uložena povinnost uhradit penále ve výši 171 000,- Kč. Žalobní body: 2. Žalobce především žalovanému vytýká porušení § 92 odst. 2 daňového řádu, jelikož správce daně a později žalovaný nezjistili skutkový stav věci co nejúplněji. K pochybení došlo z důvodu nevyslechnutí žalobcem navrhovaných svědků, kteří mohli výrazně přispět k objasnění skutkové věci, přičemž tento názor žalobce daňové orgány nesdílely a předem označily navrhovaná svědectví za nadbytečná s tím, že nijak nemohou samy o sobě přispět k objasnění sporných skutečností, čímž porušily ustanovení daňového řádu upravující provádění a hodnocení důkazů. Daňové orgány dále opíraly své závěry o svědectví, která již ze své povahy nemohla být ve věci relevantní. 3. Žalovaný a před ním správce daně dále porušili § 8 odst. 1 daňového řádu, když nehodnotili každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Dle názoru žalobce, pokud daňové orgány shledaly, že lze daň stanovit dle dokazování, bylo povinností žalovaného postupovat dle § 8 odst. 1 daňového řádu a hodnotit všechny předložené důkazy jako celek a vyhodnotit, zda žalobce unesl své důkazní břemeno. Žalovaný však neuznal plošně důkazy předložené žalobcem a následně plošně odmítl uznat žalobci i ty jednotlivé výdaje, které žalobcem prokázány byly a nepanovaly o nich pochybnosti. 4. Žalobce navrhnul, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, žalobce uplatnil nárok na náhradu nákladů řízení. Vyjádření žalovaného: 5. Žalovaný ve svém vyjádření setrvává na svém posouzení věci obsažené v žalovaném rozhodnutí a navrhuje, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Skutečnosti rozhodné ve věci: 6. Dne 8. 4. 2013 bylo správci daně doručeno daňové přiznání k dani z příjmů žalobce za rok 2012, které bylo dne 2. 7. 2013 opraveno ze strany žalobce opravným daňovým přiznáním. Na základě těchto přiznání byla u žalobce dne 19. 6. 2014 protokolem č.j. 1084555/14/2804-05402-601420 zahájena daňová kontrola, v rámci které vyzval správce daně žalobce výzvou dle § 92 odst. 3 a 4 daňového řádu k prokázání skutečností rozhodných pro daňové řízení, ve zde projednávané věci konkrétně k rozhodným skutečnostem ohledně částky 2 000 000,- Kč zaúčtované na účtu 51200 – cestovné. V rámci daňové kontroly vyšly najevo skutečnosti, že žalobce vyplatil v roce 2012 cestovní náhrady p. J. T., p. P. K., p. L. T., p. V. B., p. J. B., p. M. C., p. J. J., p. P. S. a p. T. H. Správci daně byly také ze strany žalobce předloženy listinné důkazy, které jsou podrobně popsány ve zprávě o daňové kontrole. Správce daně vyhodnotil skutečnosti získané z listinných důkazů a svědectví řidičů tím způsobem, že žalobce zahrnul částku zaúčtovanou na účet 51200 – cestovné do svého daňového přiznání neoprávněně. Správce daně poukazoval zejména na pracovní zařazení osob, kterým bylo cestovné vypláceno, na fakt, že žalobce nepředložil jediný cestovní příkaz a na další rozpory zjištěných skutečností. Žalobce nesouhlasil s provedenými výslechy p. H., p. J. a p. M., označil je za irelevantní a naopak navrhoval vyslechnout jako svědky ostatní řidiče, kterým bylo vypláceno cestovné, dále p. T. a p. S. (jednatelé žalobce) a p. B. (administrativní pracovnici). Tyto svědky však pro nadbytečnost odmítl správce daně vyslechnout, odkázal též na neshody mezi výdajovými doklady a celkovou zúčtovanou částkou a po seznámení s výsledky daňové kontroly ukončil správce daně doručením zprávy o daňové kontrole zástupkyni žalobce daňovou kontrolu. Na základě zjištění obsažených ve zprávě o daňové kontrole, ve které nebyl účet 51200 – cestovné uznán jako daňově účinný, vydal správce daně dne 28. 3. 2017 dodatečný platební výměr na DPPO žalobci, který se proti tomuto výměru odvolal. Odvolání bylo žalovanému postoupeno od správce daně dne 24. 7. 2017, ve kterém žalobce zmiňuje v podstatě totožné pochybení, jaké uplatňuje v žalobě. Svým rozhodnutím ze dne 4. 12. 2017 však žalovaný odvolání žalobce zamítnul a platební výměr potvrdil. Žalobce se tak svou žalobou ze dne 5. 2. 2018 obrátil na zdejší soud společně s návrhem na uznání odkladného účinku žaloby, soud však žádosti na odkladný účinek žaloby usnesením ze dne 27. 2. 2018 nevyhověl. Žalobce se tak svou žalobou domáhá přezkumu napadeného rozhodnutí v části neuznání částky 2 000 000,- Kč zaúčtované na účtu 51200 – cestovné jako daňově účinný výdaj, ve zbytku rozhodnutí nic nenamítá (viz bod 7 žaloby). Posouzení věci krajským soudem: 7. Na tomto místě soud považuje za vhodné uvést, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicitně -vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. k tomuto odstavci rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č.j. 6 Ads 237/2014-9; ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13; rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz). 8. Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení /srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13) případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72) tzn., že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č.j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6.