5 Afs 5/2008 — Nejvyšší správní soud

30 A 20/2018- 74 - text  10 30 A 20/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobkyně: A. P. zastoupena Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 25 s adresou pro doručování: AK Čechovský & Václavek, s. r. o., Opletalova 25, Praha 1 proti žalovanému správnímu orgánu: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3 poštovní schránka 155/SO ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2017, č. j. MV-180140-4/SO-2015, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2017, č. j. MV-180140-4/SO-2015, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 16 342 Kč do deseti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Petra Václavka. Odůvodnění: I. Předmět řízení a rozhodnutí správního orgánu 1. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky (dále také jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 13. 10. 2015, čj. OAM-12575-34/DP-2015, kterým byla zamítnuta její žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Současně bylo rozhodnutí prvostupňového správního orgánu potvrzeno. 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný zrekapituloval průběh správního řízení a uvedl, že žalobkyně pobývala na území České republiky (dále také jen „ČR“) na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání - osoba samostatně výdělečně činná (dále také jen „OSVČ“) s platností od 23. 7. 2013 do 30. 5. 2015. Dne 12. 5. 2015 podala žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR za stejným účelem. O její žádosti správní orgán I. stupně po provedeném řízení a posouzení rozhodl tak, že platnost povolení k dlouhodobému pobytu vydanému dle § 42 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neprodloužil s odkazem na § 44a odst. 3 v návaznosti na § 35 odst. 3 a § 37 odst. písm. b) a § 46 odst. 7 písm. b) téhož zákona, neboť dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila podmínku dosažení zákonem požadované výše úhrnného měsíčního příjmu. 3. Žalovaný poukázal na to, že žalobkyně byla správním orgánem I. stupně několikrát poučena o tom, že jí doložené doklady o zajištění prostředků k pobytu jsou nedostačující, jelikož nedosahují na výši požadovanou v ustanovení § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců, přičemž žalobkyně byla podrobně poučena i o tom, jaká má být minimální výše úhrnného měsíčního příjmu, kterou je cizinec povinen prokázat, a co je za tento příjem považováno. Konstatoval, že žalobkyně pravidelně nedosahovala dostatečného úhrnného měsíčního příjmu podle § 46 zákona o pobytu cizinců, jak vyplývá z přehledu plateb Okresní správy sociálního zabezpečení (dále tako jen „OSSZ“) za rok 2014 a 2015 žalobkyně a jejího manžela a platebních výměrů žalobkyně a jejího manžela na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2013 a 2014. Dodal, že žalobkyně žádný další platební výměr do doby vydání napadeného rozhodnutí do spisového materiálu nedoložila. II. Shrnutí žalobních bodů 4. Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí a navrhla jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. 5. Žalobkyně předně namítla nedostatečně zjištěný skutkový stav. Uvedla, že odvolání podala v roce 2015 a žalovaný o něm rozhodl až v roce 2017. Žalovaný přitom vycházel při posouzení dostatečnosti příjmů z daňových přiznání, resp. platebních výměrů, za rok 2013 a 2014, tedy z dokladů, které jsou tři, resp. čtyři, roky staré. Správní orgány však mají povinnost rozhodovat dle aktuálního skutkového stavu. Uvedla, že během řízení před správním orgánem I. stupně navíc doložila mimořádnou účetní závěrku, ze které správní orgány seznaly, že dostatečnými příjmy disponuje. Zároveň však uvedly, že takový doklad nelze akceptovat, a místo toho si vyžádaly platební výměr za rok 2013, tedy doklad v té době již dva roky starý. Žalobkyně má zato, že žalovaný měl s ohledem na svoji povinnost rozhodovat dle aktuálního skutkového stavu a vyzvat ji k doložení platebního výměru za rok 2015, případně za rok 2016, zvláště když z mimořádné účetní závěrky vyplývalo, že ona a její manžel dostatečnými příjmy disponují. Tyto platební výměry žalobkyně nyní dokládá a je zřejmé, že dostatečných příjmů skutečně dosahovala. Žalobkyně zdůraznila, že tento doklad nemohla doložit v prvostupňovém řízení, neboť finanční úřad platební výměr vydává až v dubnu následujícího roku. V odvolacím řízení pak žalovaný byl nečinný a nebylo predikovatelné, kdy hodlá rozhodnout. Navíc i žalovaný měl povinnost zjistit skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Správní orgány obou stupňů tak postupovaly v rozporu se zásadou materiální pravdy. 6. Dle žalobkyně žalovaný postupoval i značně formalisticky, pokud bez dalšího nepřihlédl k mimořádné účetní závěrce. V tomto směru připomněla, že již v odvolání poukázala na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 57 A 94/2013, ve kterém tento soud k ustanovení týkajícímu se povinnosti cizince doložit určitou výši úhrnného měsíčního příjmu konstatoval, že jeho účelem a smyslem je zamezit situacím, aby cizinec žádající o dlouhodobý pobyt, resp. jeho rodina, nebyla zátěží pro sociální systém České republiky. Žalobkyně má zato, že ani v jejím případě nebyly žádné indicie pro závěr, že by měla být zátěží pro sociální systém, neboť v České republice žije více než 10 let a za celou dobu nikdy zátěží pro sociální systém nebyla. Dodala, že přepjatý formalismus je judikaturou označován za zcela nezákonný a v příkrém rozporu s ústavními principy demokratického právního státu, přičemž upřednostňování formalistického přístupu na úkor přístupu materiálního, resp. skutečně zjištěného stavu věci, označil za nezákonné opakovaně i Ústavní soud. Ten zdůraznil, že při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Ústavní soud považuje za samozřejmé a pro nalézání práva určující, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. 7. Z procesního hlediska pak žalobkyně vznesla námitku proti pokračování poté, co neodstranila vytýkanou vadu. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), v § 64 odst. 1 písm. a) stanoví, že správní orgán může řízení usnesením přerušit současně s výzvou dle § 45 odst. 2 správního řádu, což učinil. Zároveň však dle ustanovení § 65 odst. 2 správního řádu může správní orgán pokračovat poté, co odpadne překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno. Pokud správní orgán neshledal vytýkanou vadu žádosti za odstraněnou, nebyl oprávněn v řízení pokračovat, neboť překážka, pro kterou došlo k přerušení řízení, nebyla odstraněna. Správní orgán se tedy dopustil nezákonnosti spočívající v porušení § 65 odst. 2 správního řádu i v porušení zásad činnosti správního orgánu zakotvených v § 4 odst. 1, 2 a 4 správního řádu. 8. Žalobkyně trvá i na tom, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně a následně i rozhodnutí žalovaného jsou nepřiměřená ve smyslu ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců, jenž je výčtem představující minimální množinu faktorů, které ovlivňují přiměřenost správního rozhodnutí. Dle žalobkyně odůvodnění zásahu do rodinného a soukromého života napadané rozhodnutí sice obsahuje, ale ve velmi omezené míře a je založené na nepodložených skutečnostech a domněnkách správního orgánu, čímž správní orgán zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Dle jejího názoru je naprosto absurdně argumentováno tím, že nesplňuje podmínku dostatečného příjmu. Jednak tomu tak není a jednak, splnění dostatečné výše příjmu je podmínkou pro prodloužení pobytu. Zákonodárce však u zamítnutí žádosti dle § 37 odst. 2 zákona o pobytu cizinců explicitně vyžaduje posouzení přiměřenosti. Jestliže žalovaný argumentoval i tím, že manželovi žalobkyně byl také (ač nepravomocně) neprodloužen pobyt, pak žalobkyně připomněla, že toto rozhodnutí nebylo pravomocné, a nebylo tedy možné předvídat, jak řízení dopadne a žalovaný si tak přisvojil pravomoci mu nepříslušící. 9. Žalobkyně k tomu dodala, že konkrétně namítala, že zde pobývá již 9 let, že nikdy nebyla zátěží pro sociální systém, že zde má své ekonomické aktivity a doložila, jaké zakázky má již nasmlouvané na rok 2016. Dále uvedla, že se angažuje v komunitě v Harrachově, kde pomáhá starším lidem, a v neposlední řadě zmínila také obavu z nuceného narukování svého manžela do válečného konfliktu. S těmito námitka