6 Ads 11/2013 — Nejvyšší správní soud

50 Ad 3/2019- 108 - text  11 50 Ad 3/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem Alešem Korejtkem ve věci žalobce: M. J. proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 10. 2018, č. j. X/46091-VJ, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Dne 25. 4. 2014 žalobce utrpěl úraz (Maisonneuveova zlomenina vpravo s fakturou vnitřního kotníku). Následky úrazu byly řešeny operačně. V průběhu léčby zlomeniny požádal žalobce o přiznání invalidního důchodu (3. 5. 2016). Dne 22. 6. 2016 byla provedena zjišťovací lékařská prohlídka, přičemž posudkový lékař dospěl k závěru, že u žalobce [který byl posuzován jako absolvent SPŠS s maturitou (pracující též jako technik, pokrývač, truhlář, tesař, mistr odborného výcviku či pomocný dělník)] jde o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinnou s nejvýznamnějším dopadem na pokles jeho pracovní schopnosti je zdravotní postižení uvedené v kapitole XV, oddíle B, položce 13b přílohy k vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity, pro něž bylo stanoveno procentní rozmezí míry poklesu pracovní schopnosti 30 – 35 %. Vzhledem „k charakteru profesního zařazení“ žalobce byla „zvolena míra poklesu pracovní schopnosti na horní hranici“ (35%). Datum vzniku invalidity bylo stanoveno na 19. 2. 2016 a bylo zdůrazněno, že žalobce byl „poučen o přechodnosti invalidity“ (viz posudek o invaliditě ze dne 22. 6. 2016). Posuzující lékař dále určil, že kontrolní lékařská prohlídka proběhne za dva roky, neboť předpokládal, že po uplynutí dvou let dojde ke stabilizaci zdravotního stavu žalobce. Žalobci byl následně přiznán invalidní důchod. 2. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 18. 10. 2018, č. j. X/46091-VJ, byly podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“), zamítnuty námitky žalobce proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 26. 7. 2018, č. j. R - 26. 7. 2018 - 43/X, jímž Česká správa sociálního zabezpečení odňala žalobci invalidní důchod [§ 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, dále též „zákon o důchodovém pojištění“], neboť podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení Chrudim (dále též „OSSZ Chrudim“) ze dne 18. 7. 2018 a podle posudku České správy sociálního zabezpečení (dále též „ČSSZ“) ze dne 17. 10. 2018 je sice zdravotní stav žalobce nadále dlouhodobě nepříznivý, neodpovídá však již žádnému stupni invalidity. Dle doložených lékařských nálezů u žalobce došlo v důsledku léčby ke stabilizaci zdravotního stavu (spojenou s adaptací na poúrazovou situaci), a tím i k obnovení výdělečné schopnosti žalobce ve stanoveném rozsahu (přetrvávající subjektivní obtíže a objektivní klinický nález neodpovídají žádnému stupni invalidity). Míra poklesu pracovní schopnosti žalobce z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu byla oběma posudky shodně stanovena na 20 %, resp. na 30 % (po zvýšení 10 % podle § 3 odst. 2 vyhlášky č. 359/2009 Sb.), přičemž posuzující lékaři OSSZ a ČSSZ dospěli k závěru, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce s nejvýznamnějším dopadem na pokles jeho pracovní schopnosti je zdravotní postižení uvedené v kapitole XV, oddíle B, položce 11 přílohy k vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity, ve znění pozdějších předpisů (dále též „vyhláška č. 359/2009 Sb.“), pro něž se stanovuje procentní rozmezí míry poklesu pracovní schopnosti 10 – 20 %. K potížím s kyčelními klouby, na které žalobce upozornil v námitkách proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 26. 7. 2018, č. j. R - 26. 7. 2018 - 43/X, žalovaná v odůvodnění rozhodnutí ze dne 18. 10. 2018, č. j. X/46091-VJ, uvedla, že lékař ČSSZ konzultoval telefonicky (dne 9. 10. 2018) míru zdravotního postižení - především kyčelních kloubů - s ošetřujícím praktickým lékařem žalobce (MUDr. M.), který lékaři ČSSZ sdělil, že si žalobce při vyšetření v ordinaci na potíže s kyčelními klouby nestěžoval. 3. Proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 18. 10. 2018, č. j. X/46091-VJ (které tvoří společně s rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 26. 7. 2018, č. j. R - 26. 7. 2018 - 43/X, materiálně jeden celek), podal žalobce žalobu, v níž nezpochybnil závěr žalované, že v důsledku léčby došlo ke stabilizaci jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, jehož rozhodující příčinnou byla Maisonneuveova zlomenina vpravo s fakturou vnitřního kotníku, namítal však, že nebylo přihlédnuto k rozvoji jiných jeho onemocnění, zejména k onemocnění kyčelních kloubů (na které žalobce upozorňoval již v námitkách proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí), páteře a k poškození kolenního kloubu na druhé končetině (postižení páteře a kolenního kloubu žalobce naopak v námitkách proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí nezmiňoval). Jinými slovy vyjádřeno, u žalobce „došlo ke zlepšení stavu hlezna, avšak stav dalších postižených míst se velmi zhoršil“. Dle žalobce by proto rozhodnutí žalované mělo být zrušeno a věc by měla být žalované vrácena k dalšímu řízení. 4. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že při rozhodování vycházela z odborných závěrů lékařů lékařské posudkové služby a žalobou napadené rozhodnutí je dle jejího názoru věcně správné a zákonné, nicméně s ohledem na námitky žalobce navrhla, aby si soud vyžádal posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí a následně o žalobě rozhodl. 5. Soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“) žalobou napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 6. Předně soud uvádí, že rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 18. 10. 2018, č. j. X/46091-VJ, bylo žalobci doručeno dne 24. 10. 2018 a žalobce proti němu podal dne 17. 12. 2018 žalobu, kterou však adresoval místně nepříslušnému Městskému soudu v Praze. Městský soud v Praze věc usnesením ze dne 1. 2. 2019 postoupil Krajskému soudu v Hradci Králové jako soudu věcně a místně příslušnému, přičemž spis se žalobou byl Krajskému soudu v Hradci Králové doručen až dne 22. 2. 2019, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro podání žaloby (§ 72 odst. 1 s. ř. s.). Ačkoliv dle Nejvyššího soudu musí být pro zachování lhůty k podání žaloby návrh nejpozději posledního dne lhůty učiněn u soudu věcně i místně příslušného, případně musí být předmětné podání alespoň odevzdáno orgánu, který má povinnost je takto příslušnému soudu doručit [srov. např. judikaturu Nejvyššího soudu k § 247 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“), zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4113/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4151/2018, v jehož odůvodnění se Nejvyšší soud vymezil též proti závěrům Nejvyššího správního soudu, které se týkají výkladu právních norem se srovnatelným zněním (Nejvyšší soud svou argumentaci podpořil i odkazem na rozhodovací praxi soudů Rakouské republiky)], soud žalobu jako opožděnou neodmítl [§ 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a věcně ji projednal, neboť Nejvyšší správní soud naopak v minulosti rozhodl, že „podání žaloby v zákonné lhůtě k místně nepříslušnému soudu postačuje k zachování lhůty pro podání žaloby ve smyslu § 72 odst. 1 s. ř. s.“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2008, č. j. 3 Ads 18/2008-48). Jakkoliv soud hodnotí závěry Nejvyššího soudu jako přesvědčivé a souhlasí s tím, že „úprava místní příslušnosti představuje závazný soubor pravidel pro určování zákonného soudu a soudce (srovnej mimo jiné nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2853/07, či ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 529/08), jež nelze a priori degradovat na normy nižší, toliko podmíněné relevance (srov. již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4113/2017), považuje v zájmu předvídatelnosti soudního rozhodování za žádoucí následovat právní názor Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud může následně sám zvážit, zda v konfrontaci s vývody Nejvyššího soudu obsaženými zejména v odůvodnění usnesení ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4113/2017-120, a usnesení ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4151/2018, jeho