4 Afs 87/2015 — Nejvyšší správní soud

52 Af 54/2019- 81 - text  15 52 Af 54/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci v Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Aleše Korejtka a JUDr. Petry Venclové, Ph.D., ve věci žalobkyně: CETL Cargo s.r.o., IČO 28821742 sídlem Nádražní 1703, 539 01 Hlinsko zastoupená advokátem JUDr. Milanem Jelínkem sídlem Sokolovská 49/5, 186 00 Praha – Karlín proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, IČ 72080043 sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2019, č. j. 27153/19/5200-11433-712032, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Předmětem podnikání žalobkyně dle obchodního rejstříku jsou výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, silniční motorová doprava – nákladní provozovaná vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti přesahující 3,5 tuny, jsou-li určeny k přepravě zvířat nebo věcí, nákladní provozovaná vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti nepřesahující 3,5 tuny, jsou-li určeny k přepravě zvířat nebo věcí. 2. Dne 8. 4. 2013 bylo Finančnímu úřadu pro Pardubický kraj (dále též „správce daně“) doručeno přiznání k dani z příjmů právnických osob žalobkyně za rok 2012. Dne 2. 7. 2013 žalobkyně doručila správci daně opravné daňové přiznání, prostřednictvím něhož tvrdila mimo jiné o 2 500 000 Kč vyšší osobní náklady. 3. Dne 19. 6. 2014 byla s žalobkyní zahájena daňová kontrola na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2012. Dle správce daně byla spornou částka 2 000 000 Kč, zaúčtovaná na účet 51200 – cestovné. Žalobkyně byla proto vyzvána k prokázání toho, že cestovní náhrady byly zaměstnancům poskytnuty v souladu se zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce (dále též „zákoník práce“). Dále byla dle správce daně spornou částka 2 500 000 Kč, zaúčtovaná na účet 52110 – dohody o provedení práce. Žalobkyně byla vyzvána k prokázání toho, že zaúčtované mzdy zaměstnanců jsou nákladem vynaloženým ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále též „zákon o daních z příjmů“). 4. Po provedeném dokazování (listiny a svědecké výpovědi) zpracoval správce daně zprávu o daňové kontrole, která na základě telefonického hovoru se zmocněnkyní žalobkyně ze dne 7. 3. 2017 nebyla s žalobkyní projednána a byla této zmocněnkyni zaslána. Ve zprávě o daňové kontrole dospěl správce daně k závěru, že cestovné zaúčtované na účet 51200 v celkové výši 2 000 000 Kč je daňově neuznatelné podle § 24 odst. 2 písm. zh) zákona o daních z příjmů a náklady zaúčtované na účet 52110 v celkové výši 2 500 000 Kč jsou daňově neuznatelné podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů (tento druhý závěr o neuznání nákladů ve výši 2 500 000 Kč žalobkyně v žalobě nezpochybnila, proto se jím soud blíže nezabýval). 5. Dle výdajových pokladních dokladů předložených žalobkyní mělo být zaměstnancům vyplaceno na cestovních náhradách 1 912 935 Kč (viz str. 12 zprávy o daňové kontrole). Žalobkyně v průběhu daňové kontroly také předložila dokumenty (výpočty cestovních náhrad, diet, rozpisy jízd), z nichž správce daně vypočítal, že celkem měly cestovní náhrady činit 1 911 756 Kč; dle dalších žalobkyní předaných dokumentů označených jako „Vyúčtování pracovních cest“ mělo jít o částku 1 822 644 Kč (bez kapesného). Správce daně pak v předložených dokladech nalezl hned několik dalších rozporů a nejasností (viz str. 7 - 20 zprávy o daňové kontrole), na jejichž základě uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno a správci daně neprokázala oprávněnost uplatnění zaúčtovaného nákladu na účet 51200 (cestovné) ve výši 2 000 000 Kč. 6. Dne 28. 3. 2017 vydal správce daně dodatečný platební výměr č. j. 528973/17/2802-50524-603600 na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012, kterým doměřil žalobkyni podle zákona o daních z příjmů a podle § 143 odst. 1 a 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále též „daňový řád“), daň z příjmů právnických osob vyšší o částku 855 000 Kč. Dále správce daně žalobkyni tímto dodatečným platebním výměrem předepsal penále podle § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu ve výši 20 % z částky doměřené daně, tj. ve výši 171 000 Kč. 7. Rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 12. 2017, č. j. 50000/17/5200-11433-712032, bylo odvolání zamítnuto a tento dodatečný platební výměr správce daně byl potvrzen. Toto rozhodnutí žalobkyně napadla žalobou dle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“) 8. Zdejší soud vydal rozsudek ze dne 17. 9. 2018, č. j. 52 Af 7/2018-61, kterým rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 12. 2017, č. j. 50000/17/5200-11433-721032, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že správce daně a žalovaný pochybili, když neprovedení žalobkyní navrhovaných důkazů nedostatečně odůvodnili, přičemž porušili § 92 odst. 2 a 6 daňového řádu a zatížili tak své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Správce daně a žalovaný nemohli plošně odmítnout navržené svědecké výpovědi kvůli neexistenci evidence pracovních cest a současně ve svém rozhodnutí odkazovat na jiné svědecké výpovědi, které sám z vlastní iniciativy správce daně provedl; nelze pak argumentovat „možnou“ nedůvěryhodností těchto (nevyslechnutých) svědků. 9. Správce daně v dalším řízení na základě pokynu žalovaného dle § 115 odst. 1 daňového řádu provedl výslech svědků J. B., L. T a J. J., jimž dle tvrzení žalobkyně měly být vyplaceny cestovní náhrady za vykonané pracovní cesty. 10. Žalovaný následně vydal rozhodnutí ze dne 28. 6. 2019, č. j. 27153/19/5200-11433-712032, kterým bylo odvolání žalobkyně zamítnuto a rozhodnutí správce daně ze dne 28. 3. 2017 potvrzeno. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyně dle předložených dokladů v některých případech vyplatila cestovní náhrady, aniž předložila vyúčtování pracovních cest (případně výplata dle dokladů byla vyšší než vyúčtovaná částka), a naopak bylo předloženo vyúčtování cest, ale nebyly předloženy doklady o vyplacení cestovného. Jednomu zaměstnanci byly cestovní náhrady vypláceny v hotovosti, druhému na účet a třetímu oběma způsoby. Je pak nelogické, že na cestovní náhrady, které byly vyplaceny na účet, byly vystaveny také výdajové pokladní doklady. Dále žalovaný uvedl, že žalobkyně nepředložila jediný cestovní příkaz či že náhrady byly vypláceny a zaúčtovány i za měsíc leden 2012, kdy automobily ještě nebyly pronajaty či kdy zaměstnanci ještě nebyli v pracovním poměru. Jeden automobil měli v některé dny současně užívat dva zaměstnanci, ale každý přitom jezdil sám. Žalovaný rovněž poukázal na to, že žalobkyně důkazy postupně „dávkovala“ a některé se při jejich vzájemném porovnání dostaly do hrubého rozporu. Uzavřel, že svědeckými výpověďmi bylo prokázáno, že žalobkyně svým zaměstnancům neodpírala mzdu, resp. jim zaplatila takovou odměnu, na které se domluvili, ovšem už nebylo prokázáno, že zaměstnancům byly vypláceny cestovní náhrady za uskutečnění pracovních cest, resp. že jim zaměstnavatel přiznal a skutečně vyplatil částku cestovních náhrad ve výši, která jim dle zákona náležela. Podle žalovaného žádný ze svědků nepotvrdil, že uskutečňoval pracovní cesty, po jejichž vykonání skutečně od zaměstnavatele obdržel cestovní náhrady, jež by byly vyplaceny v souladu se zákonem. 11. Toto rozhodnutí žalobkyně napadla nyní posuzovanou žalobou podle § 65 s. ř. s. V žalobě žalobkyně namítala, že skutková zjištění žalovaného jsou výsledkem nesprávného hodnocení důkazů, a to zejména v kontextu podstaty pochybností, které byly žalobkyni v daňovém řízení sděleny a správcem daně prokázány. Žalobkyně poukázala na to, že předložila řadu důkazů a bylo prokázáno, že jí provozovaná vozidla sloužila k plnění smluvních závazků žalobkyně coby silničního přepravce vůči jejím zákazníkům. Vozidla byla vybavena GPS moduly, v důsledku čehož existovaly záznamy sledující pohyb vozidel. Dále žalobkyně předložila CD nosič obsahující dokumentaci k uskutečněným přepravám, jež odpovídaly záznamům z GPS. Ve všech případech se jednalo o pracovní cesty. Z pracovních smluv je zřejmé, že cestovní náhrady nebyly nějakým blíže nespecifikovaným způsobem inkorporovány do mzdy, neboť je evidentní, že řidiči žalobkyně inkasovali plnění nad rámec mzdy, přičemž tímto plněním byly právě cestovní náhrady. Žalobkyně podle svého názoru unesla své důkazní břemeno, neboť poté, co byla konfrontována s pochybnostmi správce daně o věrohodnosti povinných evidencí a jiných formálních důkazních prostředků, předložila správci daně dostatek důkazních prostředků potřebných ke zjištění, že vynaložila náklad na vyplacení cestovních náhrad svým zaměstnancům. Není pak rozhodné, jakému konkrétnímu řidiči nárok vznikl. Bylo prokázáno, že jednu cestu realizoval vždy jeden řidič, z čehož lze s jistotou uzavřít, že za každou pracovní cestu náleží cestovní náhrady jednomu zaměstnanci, z čehož lze zjistit přesnou výši cestovních