4 As 113/2018 — Nejvyšší správní soud

29 A 3/2022- 37 - text  7 29 A 3/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Rutschem ve věci žalobce: J. Š. zastoupen JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem K Chaloupkám 3170/2, 106 00 Praha proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje se sídlem Pivovarské náměstí 1245, 500 03 Hradec Králové v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2022, č. j. KUKHK-6670/DS/2022-3 RK, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Městský úřad Náchod rozhodnutím ze dne 24. 11. 2021, č. j. MUNAC93488/2021/VF, sp. zn. KS7857/2021/DSH/VF, uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o silničním provozu“), a uložil mu správní trest pokuty ve výši 5 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný odvolání žalobce zamítnul a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. 2. Uvedeného přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 6. 6. 2021 v 17:33 hodin řídil na silnici č. I/33 ve směru jízdy od obce Náchod na obec Jaroměř motorové vozidlo tovární značky Škoda Superb, registrační značky, přičemž s tímto vozidlem předjížděl na obchvatu obce Česká Skalice, křižovatka Říkov, u firmy Gondela, nezjištěné osobní vozidlo v místě, kde je předjíždění zakázáno svislou dopravní značkou B 21a „zákaz předjíždění“ a přitom také nerespektoval vodorovné dopravní značení V13a „šikmé rovnoběžné čáry“, které přejel. Žalobce tak porušil ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu. II. Obsah žaloby 3. Žalobce proti žalobou napadenému rozhodnutí uplatnil jednu žalobní námitku. V té tvrdil, že správní orgán prvního stupně rozhodnul o věci příkazem ze dne 23. 6. 2021, č.j. MUNAC50038/2021/DSH/VF (dále také jen „Příkaz), proti němuž byl podán nepodepsaný odpor, který ale nepodal on (žalobce). Správní orgán prvního stupně tak po podání takové odporu neměl pokračovat v řízení a vydat rozhodnutí, neboť chybějící podpis je vadou, pro kterou nelze pokračovat v řízení. 4. Odkázal na ustanovení § 37 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb. správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „správní řád“), podle něhož musí být z podání směřujícího vůči správnímu orgánu patrné, kdo je činí a mimo jiné musí obsahovat podpis osoby, která je činí. Chybějící podpis je tedy podle názoru žalobce vadou podání, neboť je jednou z podstatných náležitostí podání. Takové podání podle něj řízení zahájí, ovšem nemůže, bez toho aniž by byla vada odstraněna, vyvolat projednání věci. Podaný odpor podle žalobce tedy zrušil Příkaz, nemohl ale bez doplnění podpisu vést k samotnému projednání věci. 5. Dále uvedl, že pokud by řízení skončilo uložením pokuty Příkazem, nemohla by mu být uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Tuto povinnosti uložil žalobci správní orgán v prvoinstančním rozhodnutí, což podle žalobce představovalo porušení jeho práv. 6. Také zmínil, že žalovaný námitku ohledně nepodání odporu žalobcem nijak nevyvrátil a neprokázal, že odpor podal právě žalobce. V tom ohledu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2018, č. j. 4 As 113/2018-39, v němž tento soud dospěl k závěru, že podpis na listinném podání je podstatnou náležitostí podání. Chybějící podpis je vadou, pro kterou nelze pokračovat v řízení. Následně citoval z uvedeného rozhodnutí, že důležitost podpisu „stvrzuje, že se podatel ztotožňuje s obsahem podání, že jej myslí vážně, nikoliv jen „jako“. V neposlední řadě stvrzuje též to, že podání skutečně činí podatel (a nikoliv někdo jiný jeho jménem).“ 7. Závěrem shrnul, že Příkaz mu byl doručen dne 28. 6. 2021 a nepodal proti němu odpor, Příkaz tudíž 7. 7. 2021 nabyl právní moci. Ve věci tedy od 7. 7. 2021 existuje pravomocné rozhodnutí a jak žalované, tak prvoinstanční rozhodnutí neměla a nemohla být vůbec vydána, a to s ohledem na překážku věci rozhodnuté. 8. Podle žalobce jsou tak obě správní rozhodnutí nezákonná a proto navrhnul, aby krajský soud tato rozhodnutí zrušil. III. Obsah vyjádření žalovaného k žalobě 9. Ve vyjádření k žalobě žalovaný nejprve shrnul jednotlivé úkony jak správních orgánů, tak žalobce, a to chronologicky. Poté uvedl, že s námitkou, že odpor proti Příkazu ve věci žalobce nikdy nepodal, ale tento za něho bez jeho vědomí a souhlasu podal člen domácnosti, přišel žalobce až v doplnění odvolání. Podle žalovaného byl ve věci v zákonné lhůtě podán odpor, který obsahoval veškeré údaje týkající se žalobce i spisovou značku věci. Dále v řízení žalobce přebíral písemnosti do vlastních rukou a dostavil se také ke správnímu orgánu prvního stupně k nahlédnutí do spisu, podle žalovaného tak měl žalobce spoustu možností uplatnit námitku nepodání odporu. S přihlédnutím k tomu neměl žalovaný pochyby o tom, že odpor podal žalobce. 10. Podání námitky až v odvolání považoval žalovaný za účelové, v tom smyslu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2021, č. j. 1 As 161/2021 – 29. Podle žalovaného je tento judikát aplikovatelný i na projednávanou věc. 11. Poté žalovaný uvedl, že k řízení přistoupil odpovědně a nezaujatě a posoudil všechny relevantní skutečnosti. Žalobou napadené rozhodnutí považuje za věcně správné a odpovídající zjištěným skutečnostem. S ohledem na to navrhnul, aby zdejší soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul. IV. Replika žalobce 12. V replice žalobce uvedl, že žalovaným výše uvedený rozsudek na projednávanou věc nedopadá, věc se podle něj liší v tom, že ve věci č. j. 1 As 161/2021 – 29 stěžovatel uvedl, že odpor podal, a s námitkou přišel až v žalobě. V nyní projednávané věci žalobce namítal, že odpor nejen že nepodepsal, ale ani nepodal, a námitku uplatnil již ve správním řízení. Ve věci podle něj tak existuje překážka věci rozhodnuté, neboť Příkaz měl nabýt 7. 7. 2021 právní moci. Žalovaný podle žalobce žádným způsobem neprokázal, že žalobce odpor podal, a explicitně to ani netvrdil. 13. Dále žalobce uvedl, že v této věci není řešena otázka, zda podaný odpor měl být akceptován i bez podpisu, ale to, že odpor byl podán k tomu neoprávněnou osobou a neměl tedy žádné účinky. Poté odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2018, č. j. 4 As 113/2018-39, viz odstavec 6 tohoto rozsudku. 14. Žalobce dále uvedl, že obviněný z přestupku se může hájit, jak chce a kdy chce, odkázal na ustanovení § 36 odst. 1 a odst. 2 správního řádu. Podle něj může právo na obhajobu uplatňovat po celou dobu řízení a nemůže mu být kladeno k tíži, kdy a jakým způsobem námitky vznáší. Je podle něj zcela legitimní s námitkou přijít až v odvolání. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115, „Podle § 73 odst. 2 zákona o přestupcích má obviněný z přestupku právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. Tato práva náležejí obviněnému po celou dobu řízení o přestupku: zákon o přestupcích výslovně neomezuje jejich uplatňování na určité stádium řízení (třeba řízení v I. stupni), a takové omezení není možno dovodit ani z povahy věci. Podle druhé věty citovaného ustanovení nesmí být obviněný donucován k výpovědi ani k doznání; tím se ale nechce říci, že by obviněný měl jen dvě možnosti – totiž buď od počátku vypovídat a navrhovat důkazy ve prospěch svých tvrzení, nebo až do skončení řízení mlčet a ke své věci se nijak nevyjádřit. Naopak je na obviněném, jakou procesní strategii zvolí: může tedy od počátku do konce svůj čin popírat; přiznat se k němu a s orgánem vedoucím řízení spolupracovat při objasňování okolností činu; nebo se přiznat, poté (například v odvolání) ale svůj čin popřít a navrhovat důkazy svědčící pro tuto novou verzi. Obviněný v přestupkovém řízení není totiž povinen poskytovat správnímu orgánu při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí veškerou potřebnou součinnost, jak to od jiných subjektů správních řízení žádá § 50 odst. 2 správního řádu (...). Z toho nutno dovodit jak to, že může být procesně i zcela pasivní, tak to, že k procesní aktivitě se může rozhodnout i v pozdější fázi řízení, a správní orgán se musí s touto jeho aktivitou (v podobě uplatňování nových tvrzení a navrhování nových důkazů) vypořádat. Protichůdné postoje obviněného v různých fázích řízení jistě nijak neusnadňují správnímu orgánu jeho činnost; to ale nemůže být důvodem pro omezení práv obviněného v odvolacím řízení. S ohledem na nutnost poměřovat práva obviněného z přestupku s právy obviněného z trestného činu lze konečně poukázat i na § 249 odst. 3 trestního řádu, který zajišťuje nepravomocně odsouzenému možnost uplatňovat v odvolání nové skutečnosti a důkazy. U obviněného z přestupku však nelze hovořit o povinnosti poskytovat součinnost.