5 As 10/2015 — Nejvyšší správní soud

52 A 9/2024- 27 - text  11 52 A 9/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Petry Venclové, Ph.D. a členů senátu JUDr. Aleše Korejtka a Mgr. et Mgr. Jaroslava Vávry ve věci žalobce: DS Holding a.s. IČ 024 67 445 sídlem Libštát 310, 512 03 Libštát zastoupený Mgr. Milanem Šikolou, advokátem sídlem Metodějova 450/7, 612 01 Brno proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje sídlem Komenského náměstí 125, 532 11 Pardubice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 4 2021, č. j. Kúr 30805/2021-Ky takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Městský úřad Přelouč (dále též „správní orgán I. stupně“) dne 14. 1. 2021 vydal rozhodnutí č. j. MUPC 888/2021, kterým pod výrokem I. uznal žalobce jako právnickou osobu vinným ze spáchání přestupku podle § 42b odst. 1 písm. s) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále též „zákon o pozemních komunikacích“), kterého se žalobce jako provozovatel jízdní soupravy složené z motorového vozidla tovární značky MERCEDES-BENZ, reg. značky X a přípojného vozidla tovární značky Schwarzmüller, reg. zn. X dopustil tím, že provozoval dne 18. 11. 2019 v cca 10:55 hodin na silnici I. třídy č. 2 u čp. 44 v obci Zdechovice jízdní soupravu, která při nízkorychlostním kontrolním vážení (po odečtení přípustné odchylky měření 3 %) překročila největší povolenou hmotnost motorového vozidla o 1321 kg (o 7,3 %) a největší technicky přípustnou hmotnost na nápravu č. 2 o 741 kg (o 6,4 %), kdy tímto jednáním porušil ust. § 43a odst. 5 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“). Výrokem II. bylo zastaveno řízení o dalším přestupku žalobce, který byl projednáván ve společném řízení. Za spáchaný přestupek uvedený pod výrokem I. rozhodnutí byla žalobci pod výrokem III. rozhodnutí v souladu s ust. § 35 až § 40 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) a dle § 43 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích uložena pokuta ve výši 18 000 Kč a pod výrokem IV. mu byla uložena povinnost náhrady nákladů řízení ve výši 1 000 na základě ust. § 79 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) a podle ust. § 6 vyhl. č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení. 2. Uvedené rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo k odvolání žalobce potvrzeno rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 4 2021, č. j. KrÚ 30805/2021-Ky, které je předmětem soudního přezkumu v této věci. II. Žaloba a vyjádření žalovaného 3. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu dle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“). 4. Žalobce namítal, že rozhodnutí žalovaného a správního orgánu I. stupně, vycházejí z nesprávného a neúplného skutkového zjištění stavu věci, z nesprávného právního posouzení, když napadené rozhodnutí žalovaného, tak jako i rozhodnutí správního orgán prvního stupně je nepřezkoumatelné. 5. Žalobce předně tvrdil, že se nemohl dopustit přestupku dle § 42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích, když skutková podstata přestupku podle ust. § 42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, tedy ke dni vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně dopadá na zcela jiné nedovolené jednání (užití zpoplatněné pozemní komunikace). 6. Žalobce má dále za to, že se jednáním popsaným ve výroku I. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nemohl dopustit přestupku podle ust. § 42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích pro porušení ust. § 43a odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť nepřikázal či jakkoliv nedovolil užití vozidla podle § 43a odst. 1, 2 téhož zákona, když tato skutečnost nebyla prokázána s tím, že žalovaný má skutkovou podstatu přestupku za naplněnou již samotným provozováním jízdní soupravy, při jejímž provozu byla překročena nejvyšší přípustná hmotnost jízdní soupravy (příp. i nejvyšší přípustná hmotnost na nápravu). Žalobce tvrdí, že o přetížení nevěděl ani vědět nemohl. 7. Žalobce má za to, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť v samotném výroku o vině rozhodnutí správního orgánu absentuje odkaz na konkrétní ustanovení zákona, či prováděcího předpisu, („které stanoví nejvyšší přípustnou hmotnost, jízdní soupravy atd…“), jehož porušením měla být naplněna skutková podstata přestupku. 8. Dále žalobce tvrdí, že žalované rozhodnutí je zmatečné a vnitřně rozporné, neboť žalovaný sice tvrdí, že jízdní soupravu, která při nízkorychlostním kontrolním vážení překročila nejvyšší povolenou hmotnost motorového vozidla o 1.321 kg (o 7,3 %) a největší technicky přípustnou hmotnost na nápravu č. 2 o 741 kg (o 6,4 %), nicméně v napadením rozhodnutí toliko uzavírá, že má za to, že při nízkorychlostním vážení bylo zjištěno překročení celkové hmotnosti silničního vozidla o 1,321 t, oproti hodnotě stanové vyhláškou. 9. Žalobce trvá na tom, že neporušil zákonná ustanovení, neboť nejvyšší hodnota hmotnosti jízdní soupravy prokazatelně překročena nebyla. 10. Dále se žalobce dovolával na § 21 odst. 1 zákona o odpovědnosti, tedy okolností pro zproštění odpovědnosti právnické osoby za přestupek. V průběhu celého řízení tvrdil a prokazoval, že o tvrzeném přetížení nevěděl a ani vědět nemohl, resp. že činil aktivní kroky k tomu, aby k takovému stavu vůbec nedošlo. Učinil přitom veškerá opatření, jízdní souprava byla podrobena vážení v místě nakládky, a to vždy s výsledkem, který jednoznačně ukazoval, že povolená hmotnost jízdní soupravy překročena nebyla. V daném případě byl přepravován sypký materiál, dne 13. 1. 2020 pak byli všichni řidiči žalobce proškoleni při celofiremním zasedání a byly stanoveny přesné postupy při nakládce a odsouhlasení jízdy dispečerem, což prokazoval v průběhu správního řízení printscreenem obrazovky z online systému. 11. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odkázal na závěry obsažené v napadeném rozhodnutí a navrhl žalobu pro nedůvodnost zamítnout. III. Posouzení věci krajským soudem 12. Soud na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.), při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud o věci samé rozhodl bez veřejného projednání věci za splnění podmínek podle § 51 odst. 1 s. ř. s. 13. Soud předně uvádí, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek odpovědi na každou námitku, resp. argument. Rozsah reakce na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní - tzn., že na námitky lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí orgán veřejné moci prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. odstavec 24 nálezu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci – pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů – nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně plnit zákonem jim uložené úkoly. 14. Z obsahu správního spisu a z rozhodnutí žalovaného soud zjistil následující skutečnosti. 15. Správní orgán I. stupně dne 21. 11. 2019 prostřednictvím Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Odboru služby dopravní policie, Oddělení silničního dohledu Pardubice, obdržel oznámení o přestupku, kterého se měl žalobce dopustit, jak popsáno v úvodní části tohoto rozsudku. Z karet motorového vozidla tovární značky MERCEDES-BENZ, RZ X a přípojného vozidla tovární značky Schwarzmüller, RZ X, je prokázáno, že žalobce je provozovatelem předmětných vozidel. Za uvedený přestupek byla žalobci uložena příkazem č. j. MUPC 20197/2020 ze dne 29. 10. 2020 pokuta ve výši 18.000 Kč. Příkaz byl však v důsledku podání odporu žalobce zrušen a v řízení bylo s žalobcem pokračováno. Dne 2. 12. 2020 bylo žalobci doručeno vyrozumění o provedeném dokazování a seznámení s podklady pro rozhodnutí. Dne 4. 1. 2021 bylo provedeno dokazování listinami za