43 A 7/2025 – Krajský soud v Hradci Králové

43 A 7/2025- 31 - text  6 43 A 7/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Kűchlerovou, Ph.D. ve věci žalobce: J. H. zastoupen advokátem Mgr. Bc. Petrem Machem sídlem Slezská 1297/3, 120 00 Praha proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina sídlem Žižkova 1882/57, 587 33 Jihlava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2025, č. j. KUJI 61749/2025, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2025, č. j. KUJI 61749/2025, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 18 210 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce napadl shora označené rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Havlíčkův Brod, odboru dopravy (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 3. 4. 2025, č. j. MHB_DOP/11415/2024-10 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“). 2. Prvoinstančním rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Přestupku se měl dopustit tím, že dne 31. 10. 2024 v 13:08 na silnici II. třídy č. 150, v obci Okrouhlice, v blízkosti č. p. 39, ve směru jízdy na Havlíčkův Brod, kde je nejvyšší dovolená rychlost stanovena na 50 km/h, a silničním rychloměrem RAMER10, namontovaným ve služebním vozidle, obsluhovaným hlídkou Policie ČR, mu jako řidiči osobního vozidla Mercedes-Benz, rz. IAM R0YAL, byla naměřena rychlost 89 km/h. Při zvážení maximální možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h byla skutečná rychlost nejméně 86 km/h, měl tedy překročit nejvyšší dovolenou rychlost jízdy o 36 km/h. Městský úřad uložil žalobci pokutu ve výši 4 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč. II. Shrnutí argumentace obsažené v žalobě a v dalších vyjádřeních účastníků 3. Žalobce ve své žalobě namítá, že rozhodnutí je nezákonné, neboť nebyl prokázán subjekt přestupku. Žalobce ve správním řízení připustil, že s vozidlem obcí Okrouhlice projížděl, ale nikoliv dne 31. 10. 2024, nýbrž již 28. 10. 2024, a to v opačném směru. Dne 31. 10. 2024 byl policií kontrolován před supermarketem Billa v Havlíčkově Brodě, kam mu vozidlo přivezl kolega. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí v otázce totožnosti řidiče vozidla vycházel toliko z oznámení o přestupku (příp. z úředního záznamu, který však v této souvislosti není přímo zmiňován). Za těchto okolností nemohly mít správní orgány za prokázané, že žalobce byl řidičem zastaveného a pokutovaného vozidla. 4. Nejistotu ohledně subjektu přestupku, tedy řidiče vozidla byly správní orgány povinny odstranit dokazováním, na což však rezignovaly. Jednostranné písemné záznamy policie, jako je úřední záznam či oznámení o přestupku, nemohly samy o sobě být dostatečné ke zjištění skutkového stavu. Žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2019, č. j. 3 As 231/2017-49. Navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. 5. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 9. 10. 2025 odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ze spisového materiálu jednoznačně plyne, že přestupek spáchal žalobce. Tvrzení žalobce o tom, že byl kontrolován na parkovišti v Havlíčkově Brodě žalovaný považoval za účelové. Z vyjádření správního orgánu I. stupně k předkládanému odvolání vyplynulo, že ten neeviduje žádné jiné přestupkové jednání žalobce ze dne 28. 10. 2024. Sám žalobce svá tvrzení nikterak důkazně nedokládá. Žalobce měl možnost se k věci vyjádřit, což však neučinil, nevytvořil tak jinou věrohodnou verzi skutkového děje, kterou by musel žalovaný prověřit. Žalovaný označuje napadené rozhodnutí za věcně správné a zákonné a navrhuje žalobu zamítnout. 6. V replice ze dne 16. 10. 2025 žalobce opětovně poukazuje na to, že závěr, ke kterému dospěly správní orgány je postaven na procesně nepřípustných důkazních prostředcích. Žalobce se k jednání policistů nevyjádřil, neboť si neuvědomil, že datum přestupku je odlišné od data, kdy byl stavěn policií kvůli překročení rychlosti. Při identifikaci přestupku se řídil pouze popisem jednání, datum zkontroloval až v odvolacím řízení. Vzhledem k principu úplné apelace měl žalobce právo toto předestřít až v odvolacím řízení. K tvrzení o tom, že by proti žalobci nebylo vedeno jiné přestupkové řízení, uvádí, že proti němu bylo zahájeno řízení pod sp. zn. MHB_DOP/9980/2024-2 o přestupku spáchaném dne 7. 10. 2024. Ohrazuje se proti tomu, že by byl povinen dokazovat nepravdivost úředních záznamů, je na správním orgánu, aby provedl dokazování. Žalovaný tak měl řízení zastavit nebo doplnit dokazování, nemohl mít však za prokázané, že by žalobce vozidlo v obci Okrouhlice řídil. Dále odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015-71, který navázal rozsudek žalobcem odkazovaný v žalobě. V rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2022, č. j. 13 A 37/2021-51, pak dle žalobce byla posuzována podobná procesní i důkazní situace. Žalobce proto uzavírá, že správní orgány neprokázaly, že by žalobce byl řidič vozidla v době, kdy mu byla naměřena rychlost. I nadále trvá na svém procesním stanovisku rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. III. Posouzení věci krajským soudem 7. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného správního orgánu, přičemž rozsah jeho přezkumu byl vymezen žalobními body. Věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání při splnění podmínek dle § 51 odst. 1 s. ř. s. 8. V řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (§ 3 správního řádu). Povinnost zjišťovat skutkový stav stran skutečností odpovídajících skutkové podstatě přestupku tak leží vždy na správním orgánu. Pokud existuje rozumná pochybnost, tzn. ne zcela nepravděpodobná možnost, že deliktního jednání se obviněný z přestupku nedopustil, nelze jej za přestupek postihnout (in dubio pro reo). Obviněnému stačí k tomu, aby nemohl být za přestupek postižen, rozumná pochybnost o otázce, zda se předmětného jednání dopustil, nemusí se vyviňovat, tedy prokazovat, že se deliktního jednání nedopustil (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011–68, č. 3014/2014 Sb. NSS, bod 18). 9. Z uvedeného plyne, že uvede-li obviněný v řízení tvrzení ke skutkovým okolnostem případu a navrhne k jejich prokázání důkazy, je správní orgán povinen se řádně vypořádat jak s těmito tvrzeními, tak i s nabízenými důkazy. To samozřejmě neznamená, že musí všechna tvrzení prověřit a nabízené důkazy provést. Pokud to však neučiní, musí svůj závěr přezkoumatelným způsobem vysvětlit (viz body 20–22 posledně zmíněného usnesení č. j. 5 As 126/2011–68). 10. Ohledně otázky použitelnosti úředních záznamů prošla judikatura Nejvyššího správního soudu genezí spočívající v postupném vyjasňování jednotlivých situací. Původní judikatura vycházela z absolutní nepoužitelnosti úředního záznamu o přestupku a oznámení o přestupku jako důkazů v přestupkovém řízení. Tyto závěry soud vyslovil především v rozsudcích ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008–115, č. 1856/2009 Sb. NSS, ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 34/2010–73, č. 2208/2011 Sb. NSS, nebo ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 - 63. Pozdější judikatura závěry uvedené v citovaných rozsudcích upřesnila tak, že listiny předložené policií k postihu pachatele přestupku postačují, pokud existují proti přestupci další důkazy, které ve spojitosti s daty z úředního záznamu činily skutkovou situaci naprosto jasnou, přestupcem nijak nezpochybněnou. V takové situaci lze z úředního záznamu vycházet. Tyto závěry Nejvyšší správní soud vyslovil například v rozsudcích ze dne 27. 2. 2014, č. j. 4 As 118/2013–61, dále ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 45/2013–37, nebo ze dne 29. 5. 2014, č. j. 10 As 25/2014–48, nebo ze dne 25. 3. 2015, č. j. 8 As 152/2014–30. 11. Právní názor čtvrtého senátu Nejvyššího správního soudu uvedený v rozsudku č. j. 4 As 118/2013 – 61 aproboval i Ústavní soud, který v usnesení ze dne 13. 11. 2014, ve věci sp. zn. III. ÚS 1838/14, uvedl, že „i v tomto směru může Ústavní soud odkázat na napadená rozhodnutí a ústavně konformní závěr judikatury Nejvyššího správního soudu, dle níž dokumenty obvykle obsažené v příslušném spisu (tj. oznámení o přestupku spolu s úředním záznamem o podezření z přestupku, záznam o přestupku, ověřovací list k radarovému zařízení, výpis z evidenční karty řidiče) zpravidla postačují k vydání rozhodnutí o spáchání či nespáchání přestupku spočíva