6 Ads 154/2007 — Nejvyšší správní soud

73 Ad 1/2012- 93 - text pokračování - 14 - 73Ad 1/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou v právní věci žalobce M. R., bytem B., P., přechodně U. G., D., P., zast. JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem se sídlem Dr. Skaláka 10, Přerov, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze, Na Poříčním právu 1/376, o přezkoumání rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 30. 11. 2011, č. j. KUOK 131959/2011, ve věci příspěvku na živobytí, t a k t o : I. Žaloba s e z a m ít á. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovenému zástupci JUDr. Tomáši Čejnovi se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 4.098 Kč, která mu bude vyplacena k jeho rukám do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Krajského soudu v Ostravě. O d ů v o d n ě n í : [1] Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného, označeného v záhlaví. Tímto rozhodnutím bylo žalobci zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Přerova (dále i „správní orgán I. stupně“) ze dne 10. 10. 2011, č. j. 8169/2011/PRR, kterým byla žalobci odňata dávka příspěvek na živobytí. [2] V žalobě namítal žalobce nezákonnost napadeného rozhodnutí, ke které došlo zneužitím a překročením správního uvážení a porušením § 2 až § 8, § 10 až § 16, § 19 až § 26, § 29 až § 31, § 33 až § 37, § 40, § 62, § 63, § 134, § 137, § 142 odst. 1 a 2 správního řádu, § 7 až § 24 občanského zákoníku, § 41 až § 53 občanského zákoníku, § 488 až § 534 občanského zákoníku, § 167 až § 180 občanského zákoníku. Žalobce namítl nedodržení správních postupů a lhůt, rozpor s o. s. ř., Listinou základních práv a svobod a Evropskou úmluvou. [3] V doplnění žaloby žalobce uvedl, že mu byl odejmut příspěvek na živobytí z důvodu obdržení dědictví po matce, kdy toto použil částečně na úhradu dluhu po matce, částečně na úhradu svých dluhů, a to tak, že po uhrazení těchto dluhů mu žádné další peníze nezbyly a žalobce se opět ocitl ve stavu, v jakém se nacházel coby příjemce příspěvku životního minima, tedy osoba v hmotné nouzi. Co se týče těchto dluhů, nejednalo se v žádném případě o žalobcovy dluhy jako takové, ale o dluhy, které dobrovolně převzal po své matce, nebo o dluhy, které vznikly v souvislosti s péčí o žalobcovu matku. Žalobce byl opatrovníkem své matky, a to nejprve podle druhého a posléze podle čtvrtého odstavce. Konkrétně, co se týče smlouvy o půjčce s panem Pokludou, tak tuto uzavřela primárně žalobcova matka a ten jí pak převzal z důvodu jejího zdravotního stavu, dále jí byl nucen uhradit potřebné opravy v domě, v němž matka žila, kdy tyto opravy byly důsledkem pochybení stavebního úřadu, které vyústily ve spor u Okresního soudu v Přerově (sp. zn. 10 C 18/2008), který sice skončil smírem, nicméně až po třech letech. Žalobce v mezidobí tento dům byl nucen uvést do obyvatelného stavu, na což si musel půjčit peníze a poté je vrátit. Další peníze musel žalobce vynaložit na zdravotnické pomůcky pro matku, aby jí zajistil důstojné stáří, které stát nehradí (například polohovací lůžko a podobně). Žalobce dále z matčina dědictví vynaložil peníze na úhradu nákladů řízení po prohraném sporu, který rovněž vedla jeho matka, spis je v současné době na základě žalobcova dovolání na Nejvyšším soudě. Žalobce uvedl, že od 1. 9. 2012 mu za stejných podmínek, za jakých mu byly odejmuty, byly přiznány, jak příspěvek na bydlení, tak příspěvek na živobytí. Žalobce má za to, že mu nemůže být dáváno k tíži to, že splnil svou zákonnou povinnost a tedy uhradil, byť částečně závazek, ke kterému se smluvně zavázal. Fakt, že jednal v souladu s jedním zákonem, nemůže způsobit ztrátu práv podle jiného zákona. V případě, kdyby peníze z dědictví po matce nebyl nucen vynaložit na úhradu dluhu, tak by je žalobce samozřejmě použil na zabezpečení své výživy a ostatních základních potřeb. Nicméně mezi žalobcem a panem P. byla platná smlouva o půjčce a tuto žalobce z jejího titulu ctil a primární povinností dlužníka podle občanského zákoníku je jeho povinnost splnit závazek řádně a včas. Žalobce jednal tedy podle platného zákona a rozhodnutí přerovského magistrátu, jakož i Krajského úřadu Olomouckého kraje považuje za nesprávné a nezákonné. [4] Žalovaný ve svém vyjádření předeslal, že žalobce byl dlouhodobě zabezpečován dávkou pomoci v hmotné nouzi - příspěvek na živobytí. Usnesením Okresního soudu v Přerově nabyl žalobce po úmrtí své matky do výlučného vlastnictví (zejména): finanční hotovost (vkladní knížka se zůstatkem 16.125 Kč), nemovitost dle znaleckého posudku v hodnotě 485.120 Kč a dále dluhy v celkové výši 9.535 Kč. Dle uvedeného usnesení byl žalobce povinen uhradit odměnu notáře ve výši 8.684 Kč. Svědeckou výpovědí prvoinstanční správní orgán zjistil, že uvedenou nemovitost žalobce prodal, kupující uhradil částku ve výši 1.000.000 Kč. Z této částky obdržel zprostředkovatel prodeje částku ve výši 80.000 Kč. Zbývajících 920.000 Kč bylo uschováno na depozitním účtu právnické kanceláře po dobu převodu vlastnických práv k domu. Na základě takto zjištěných skutečností prvoinstanční správní orgán oznámil žalobci zahájení správního řízení ve věci odejmutí příspěvku na živobytí, protože došlo ke změně celkových sociálních a majetkových poměrů. Po provedeném řízení byla dávka příspěvek na živobytí rozhodnutím odejmuta ode dne 1. 7. 2011. Žalobce namítal, že veškeré prostředky z dědictví využil výhradně k úhradě dluhu po své matce. Dle prvoinstančního správního orgánu z dědického řízení vyplynulo, že matka žalobce zanechala dluhy v celkové výši 9.535 Kč. Tyto dluhy se žalobce zavázal přijetím dědictví převzít na svou osobu a uhradit. V usnesení není zanesen žádný jiný dluh, tudíž není povinností žalobce platit jiné dluhy za svou matku. Prioritou osoby v hmotné nouzi je zabezpečení výživy, ostatních základních osobních potřeb a odůvodněných nákladů na bydlení. Na základě výše uvedeného prvoinstanční správní orgán nepovažoval žalobce za osobu v hmotné nouzi, jelikož získal dostatek finančních prostředků na zabezpečení všech nezbytných potřeb. Dle kupní smlouvy a jejích dodatků měla být část finančních prostředků zaslána na účet třetích osob k úhradě pohledávek zajištěných zástavními právy. Krajský úřad Olomouckého kraje měl za prokázané, že žalobce disponoval od měsíce června 2011, resp. července 2011, finanční částkou (minimálně 737.993 Kč, z toho částku 300.000 Kč obdržel v hotovosti a částka 437.993 Kč byla na pokyn žalobce poukázána věřiteli), která byla dostatečná k zabezpečení výživy, ostatních základních osobních potřeb, toto zajištění bylo možné po žalobci spravedlivě žádat. Krajský úřad Olomouckého kraje se ztotožnil se závěrem prvoinstančního správního orgánu odejmout příspěvek na živobytí s účinností ode dne 1. 7. 2011, a to v návaznosti na § 3 odst. 4 zákona pomoci v hmotné nouzi. Pomoc v hmotné nouzi, tj. prostředky ze státního rozpočtu, je určena k zajištění odůvodněných potřeb osob v nezbytném rozsahu, a to v situaci, kdy k zabezpečení těchto výdajů nepostačují příjmy osoby a osoba nemá možnost řešit situaci vlastními silami, využitím svého majetku nebo za pomoci rodiny. Dávky pomoci v hmotné nouzi nejsou určeny na úhradu dluhů, proto se k pohledávkám nepřihlíží, současně však Krajský úřad Olomouckého kraje dospěl k závěru, že za čistou hodnotu majetku, který žalobce nabyl v souvislosti s dědictvím po svém matce, zejména pak prodeje rodinného domku, lze považovat až finanční prostředky po odečtení dluhů matky, které žalobce nabyl společně s tímto dědictvím, ale i částek, které byl povinen uhradit jakožto nástupce své matky v soudním řízení, které nebylo v době vypořádání dědictví ukončeno. Žalobce jako osoba v hmotné nouzi měl získané finanční prostředky (737.993 Kč) v první řadě využít na saturaci svých potřeb – živobytí, základních osobních potřeb, potřeb spojených s bydlením. Prostředky, kterými uhradil údajný dluh, považoval Krajský úřad Olomouckého kraje za finanční prostředky, které patřily žalobci, mohl s nimi disponovat. Dluh ve výši 2.000.000 Kč, který na sebe žalobce převzal, byl tedy jeho dluhem, nikoliv již dluhem jeho matky. Krajský úřad Olomouckého kraje neuznal námitky žalobce uvedené v odvolání za důvodné. Nezjistil, že by napadené rozhodnutí bylo vydáno věcně nepříslušným správním orgánem, neshledal pochybení uvedeného správního orgánu v aplikaci zákona o pomoci v hmotné nouzi či správního řádu. Krajský úřad Olomouckého kraje neshledal důvod pro zrušení rozhodnutí a zastavení řízení, pro zrušení rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání ani pro změnu rozhodnutí a odvolání žalobce zamítl a odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil. Žalobce v žalobě (s obtížně srozumitelným a uchopitelným obsahem) namítá zneužití a překročení správního uvážení. Žalovaný je toho názoru, že při rozhodování ve věci nedošlo k překročení mezí správního uvážení ve směru k posouzení nároku na dávku hmotné nouze příspěvek na živobytí ani jeh