1 Afs 1/2012 — Nejvyšší správní soud

78 Ad 11/2011- 37 - text pokračování - 25 - 78Ad 11/2011 78Ad 11/2011-37 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Bohuslavy Drahošové a soudců JUDr. Miroslavy Ježoviczové a JUDr. Petra Indráčka v právní věci žalobce: AuSil 3D s.r.o., IČ 29196833, se sídlem v Brně, Mlýnská 326/13, zastoupeného Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem v Brně, Dělnická 397/39, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem v Opavě, Horní náměstí 103/2, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 24.10.2011 č.j. 2857/1.30/11/14.3, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Žalobou ze dne 31.10.2011 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce č.j. 2857/1.30/11/14.3 ze dne 24. 10.2011 a zrušení rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Moravskoslezský kraj a Olomoucký kraj se sídlem v Ostravě pod č.j. 3995/10.11-M/11/14.3 ze dne 2.8.2011. Uvedl, že rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Moravskoslezský kraj a Olomoucký kraj se sídlem v Ostravě pod č.j. 3995/10.11-M/11/14.3 ze dne 2.8.2011, byla žalobci podle ust. § 25 odst. 1 a § 26 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2005) Sb., uložena povinnost k peněžitému plnění ve formě pokuty ve výši 800.000,- Kč a povinnost k náhradě nákladů správního řízení dle § 6 odst. 1 vyhl. MV 520/2005 Sb. ve výši 1.000,- Kč. Rozhodnutím Státního úřadu inspekce práce č.j. 2857/1.30/11/14.3 ze dne 24. 10.2011 bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Moravskoslezský kraj a Olomoucký kraj se sídlem v Ostravě. Pod bodem II. žaloby žalobce uvedl, že považuje napadané rozhodnutí: a) za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, zejména stran odůvodnění naplnění skutkových podstat správních deliktů, b) (nedostatečně) zjištěný skutkový stav neodpovídá subsumpci jednání žalobce pod jednotlivé správní delikty a ani neodráží správní uvážení při ukládané sankci, c) za nezákonné stran nesprávné právní kvalifikace správních deliktů, d) za nezákonné z titulu závažných vad v řízení zejména před správním orgánem prvního stupně, e) za nezákonné z titulu nepřiměřenosti uložené sankce, v kontextu zneužití správního uvážení dle § 78 odst. 1 věta druhá SŘS, jejíž výše je zároveň nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. K tvrzení, že kontrolovaná osoba měla porušit § 141 odst. 1 ZP, neboť vyplatila zaměstnankyni M. l. mzdy za kalendářní měsíce červen 2010 až v měsíci srpnu 2010, tedy po termínu splatnosti a tímto překročila zákonný rámec pro výplatu mzdy (nejpozději v měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vnikne právo na mzdu), uvedl, že správní orgán při řešení údajného porušování právních předpisů na tomto úseku konstatoval závěry předčasně a žádným způsobem se nezabýval jejich podstatou. Prodlení zaměstnavatele bylo způsobeno nedostatečnou součinností ze strany zaměstnankyně, která se v zákonem určeném čase nedostavila k výplatě mzdy, t.č. v hotovosti připravené k vyzvednutí na pokladně společnosti, přičemž zákoník práce tento způsob výplaty mzdy umožňuje. Jelikož nebyla zaměstnankyní mzda vyzvednuta a zaměstnankyně požádala zaměstnavatele o výplatu mzdy po stanoveném termínu, zaslal zaměstnavatel mzdu na své náklady a nebezpečí formou poštovní poukázky C. Takto poskytnutá mzda však nebyla vyzvednuta a vrátila se zpět zaměstnavateli. Zákoník práce v případech, kdy má zaměstnanec vážný důvod k nevyzvednutí mzdy, připouští ponechání mzdy v úschově, do doby než pomine tento důvod. Dovozoval, že zaměstnavatel neporušil žádné ustanovení zákoníku práce stran výplaty mzdy, jelikož splnil všechny zákonné povinnosti na něj kladené v této souvislosti a nadto mu ani není známa jiná reálná možnost výplaty mzdy. K porušení § 327 ZP uvedl, že dohoda uzavřená mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem jako dlužníkem nemá právní režim dohody o srážkách ze mzdy. Namítal, že zmíněná dohoda je nepojmenovaná smlouva (resp. smíšený právní úkon), která umožňovala zaměstnancům čerpání a využívání nejrůznějších sociálních, ekonomických a jiných benefitů s nezanedbatelným leitmotivem solidarity osob se zdravotním postižením (plnění jedné strany - zaměstnavatele), přičemž protiplnění zaměstnanců (druhé strany dohody) bylo ryze pekuniárního charakteru. Zdůraznil, že dohoda o srážkách ze mzdy je oproti tomu zajišťovací právní instrument s výrazně sankčním charakterem, přičemž jde o pojmenovaný a typizovaný právní úkon, kde zásadně neexistuje reálné protiplnění jedné ze smluvních stran (odkázal na komentáře nakladatelství C. H. BECK na úseku pracovního a občanského práva. Uvedl, že "Dohoda o srážkách ze mzdy (ust. § 327 ZP) je právním institutem zajištění pohledávky zaměstnavatele, která mu vznikla proti zaměstnanci z pracovněprávního závazkového vztahu. Předmětem dohody je ujednání o tom, že zaměstnavatelova pohledávka bude uspokojena srážkami ze mzdy zaměstnance, které budou vypláceny přímo zaměstnavateli. Dohoda o srážkách ze mzdy slouží nejen k zajištění pohledávky zaměstnavatele, ale současně též ke splnění dluhu (závazku) zaměstnance této pohledávce odpovídajícímu, nebude-li dobrovolně uspokojena jiným způsobem." Zaměstnavatel v žádném případě nemá žádnou vykonatelnou (ani jinou) pohledávku za zaměstnancem, kterážto je základním předpokladem k uspokojení formou srážek ze mzdy (vedle smluvní pokuty, zajištěním postoupení pohledávky, zástavní smlouvou, etc. - zajištění závazku věřitele) a nikdy tedy nezajišťoval (a ani nemohl) takový závazek byť jakýmkoliv instrumentem. Uvedl, že právní postup, respektive právní kvalifikaci správního orgánu je třeba razantně a zásadně odmítnout, neboť nemá jakoukoliv právní oporu či relevanci a v tomto smyslu jde o zjevně neoprávněné a protiprávní rozhodnutí správního orgánu. Navíc se jedná o zcela ojedinělé rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce. Poukázal na nejednotnost rozhodování a v důsledku této nejednotnosti porušování zákonného práva účastníka řízení na předvídatelnost rozhodování správních orgánů. Konstatoval, že nadřízený správní orgán (SUIP) konstatoval v jiné právní věci, jež je účastníkovi známa, že takové závěry jsou mylné. Žalovaný v písemném vyjádření k podané žalobě ze dne 25.1.2012 navrhoval zamítnutí žaloby v celém rozsahu. K požadavku žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě uvedl, že navrhuje, aby žalobě nebyl přiznán odkladný účinek. Odkázal na zjištění provedená z vyjádření Úřadu práce ČR, krajské pobočky v Brně ze dne 20.06.2011, dle kterých žalobci byly v průběhu roku 2010 poskytnuty státní příspěvky na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve smyslu ustanovení § 78 zákona č. 435/2004 Sb. ve výši 9.408.200,- Kč a v 1. čtvrtletí roku 2011 ve výši 3.411.954,- Kč. K námitkám žalobce žalovaný konstatoval, že žalobce své žalobní námitky v části II. žaloby pouze obecně formuloval v souladu s ustanovením § 37 odst. 3 s.ř.s., aniž by tyto blíže rozvedl (odůvodnil), aby bylo patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné, jak mu ukládá § 71 odst. 1 písmo d) s.ř.s. Podanou žalobou žalobce současně opomíjí uvést důkazy, které k prokázání svých tvrzení navrhuje provést - viz § 71 odst. 1 písm. e) SŘS. Uvedl, že v rámci žalobních námitek (část II. žaloby) žalobce pod bodem 1. (nevyplacení části mzdy zaměstnanci) a bodem 2. vyjadřuje pouze nesouhlas se závěry rozhodnutí správních orgánů (obou stupňů), tj., že by se měl dopustit jednotlivých porušení zákonných povinností stanovených v ustanoveních § 141 odst. 1 a § 327 ZP, přičemž na svoji obranu, že dané povinnosti dle § 141 odst. 1 a § 327 ZP neporušil, uvádí stejné skutečnosti a používá stejnou argumentaci jakou použil v průběhu správního řízení před OlP a následně v rámci odvolacího řízení před SÚIP. Žalovaný s ohledem na uvedený obsah žalobních námitek plně odkázal na odůvodnění rozhodnutí OlP a odůvodnění rozhodnutí SÚIP. Zdůraznil, že při posuzování žalobní legitimace je třeba zdůraznit, že žalobce v podané žalobě neuvádí výslovně, že byl na svých právech krácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v přecházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen rozhodnutí'), aby se v souladu s ustanovením § 65 odst. 1 s.ř.s. vůbec mohl domáhat zrušení takového rozhodnutí. Z citovaného ustanovení vyplývá, že pokud se někdo domáhá zrušení rozhodnutí správního orgánu, musí současně a výslovně tvrdit, že byl na svých právech zkrácen (viz. dále § 82 s.ř.s., čI. 90 Ústavy a čI. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 4/2011 - 64 ze dne 22. 2. 2011). Pod bodem IV. vyjádření žalovaný uvedl, že je toho názoru, že žalobcem podaná žaloba je nedůvodná, když tato ani z hlediska formálních požadavků a náležitostí nesplňuje požadavky s.ř.s. pro soudní přezkum rozhodnutí správního orgánu, který rozhodl v poslední