9 As 66/2009 — Nejvyšší správní soud

78 Ad 71/2012- 41 - text pokračování - 32 - 78Ad 71/2012 78Ad 71/2012-41 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Bohuslavy Drahošové a soudců JUDr. Jany Záviské a JUDr. Petra Indráčka v právní věci žalobce K. R., s místem podnikání P., M. 41, zastoupeného JUDr. Milanem Ostřížkem, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Sadová 553/8, proti žalovanému Státnímu úřadu inspekce práce, IČ 75046962, se sídlem Opava, Kolářská 451/13, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19.10.2012, č.j. 3107/1.30/12/14.3, o uložení pokuty, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Žalobou ze dne 6.11.2012 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného č.j. 3107/1.30/12/14.3 ze dne 19.10.2012, jakož i zrušení rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Moravskoslezský kraj a Olomoucký kraj pod č.j. 5154/10.72/12/14.3 ze dne 28.6.2012 a přiznání nákladů řízení. V žalobě uvedl, že oblastní inspektorát práce uznal žalovaného vinným ze spáchání správního deliktu na úseku zaměstnanosti dle ustanovení §140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit tím, že umožnil výkon nelegální práce podle ustanovení § 5 písm. e) bod 1. zákona o zaměstnanosti M. P., nar.X, bytem L. 1160/50, J. (dále jen "M. P."), a rozhodl o uložení pokuty za spáchaný správní delikt spolu s povinností uhradit paušální částku nákladů správního řízení ve výši 1.000,- Kč. Pod bodem III. žaloby uvedl, že žalobce má za to, že oblastní inspektorát práce zcela nesprávně vyhodnotil skutkové naplnění správního deliktu, když vzal za věrohodné pouze výpověď fyzické osoby M. P. učiněnou před zahájením správního řízení v rámci provedené kontroly, když tento zcela bezdůvodně uvedl, že dne 22.02.2012 "práce vykonává na zkoušku, že nemá uzavřený žádný pracovněprávní vztah ke kontrolované osobě", když toto tvrzení resp. tato výpověď byla v příkrém rozporu se skutečnostmi, které jsou zřejmé z dokladů předložených kontrolovanou osobou. Namítal, že oblastní inspektorát práce zcela bezdůvodně pominul výpověď žalobce a výklad o spáchání správního deliktu pojal vysoce rigidně, bez návaznosti na podnikatelské prostředí a aktuální potřeby zaměstnavatelských subjektů. Uvedl, že výpověď M. P., kterou oblastní inspektorát práce akcentoval pro zdůvodnění existence správního deliktu, je výpovědí osoby, která sama nedodržovala povinnosti ukládané jí předpisy o zaměstnanosti, a proto ji nelze zcela bezvýhradně brát za průkaznou a navíc úplně pravdivou. Uvedl, že v daném případě nedošlo ke spáchání správního deliktu, tak jak to míní zákon o zaměstnanosti v ustanovení § 140 odst. 1 písm. c), když postavení a úkony žalobce byly sice v rozporu s ustanoveními zákoníku práce, ale ne ve smyslu "umožnění výkonu nelegální práce" dle ustanovení § 5 písm. e) bod 1) zákona o zaměstnanosti. Výpomoc mezi zaměstnavateli, zvlášť pak v oblasti služeb - restauračních služeb, když navíc jde o osoby v příbuzenském poměru, sice zákon výslovně nekategorizuje, ale zcela jistě ji umožňuje. Namítal, že oblastní inspektorát práce jednoznačně neprokázal, že žalobce umožnil výkon nelegální práce, jelikož nedostatečně zjistil skutkový stav, nepožádal o vysvětlení či výpověď Š. Z., IČ X, s místem podnikání H. H. 41, J., čímž bylo porušeno právo žalobce na spravedlivé vedení správního řízení. Poukázal na to, že oblastní inspektorát práce se již M. P. nedotazoval, zda má uzavřen pracovněprávní vztah s jinou fyzickou či právnickou osobou, příp. zda mu bude touto osobou poskytnuta za vykonanou práci odměna, a spokojil se pouze s tvrzeními, že nemá uzavřen žádný pracovněprávní vztah k žalobci, je veden a úřadu práce a pracuje bez nároku na odměnu. Uvedl též, že v prostorách, ve kterých probíhala kontrola, provozují svou podnikatelskou činnost jak žalobce, tak Š. Z. přičemž tato skutečnost nemohla být zjištěna, když oblastní inspektorát práce v rámci správního řízení nevyslechl Š. Z. a ani důkladně nepožadoval vysvětlení ze strany žalobce, čímž došlo k nedostatečnému prokázání skutkového stavu. Uvedl, že pokud M. P. uvedl, že dnes pracuje na zkoušku, již neuvedl, pro koho pracuje na zkoušku. Tato skutečnost nemohla být zjištěna, když oblastní inspektorát práce v rámci správního řízení nevyslechl Š. Z. a ani nedotazoval M. P. V daném případě šlo o obchodněprávní vztah mezi Š. Z. a žalobcem. Poukázal na to, že ve vztahu fyzické či právnické osoby a správního orgánu platí, že každý může činit, co není zákonem zakázáno (při dodržování zákonů a jiných právních předpisů), a že správní orgán může působit pouze v případech a mezích stanovených zákonem. Uvedl, že ve vztahu mezi M. P. a žalobcem nejsou naplněny znaky závislé práce, když tyto jsou naplněny ve vztahu mezi M. P. a Š. Z., a mezi žalobcem a Š. Z. byl uzavřen obchodněprávní vztah, týkající se výkonu nikoliv jednotlivých zaměstnanců. Žalobce byl toho názoru, že je-Ii plnění běžných úkolů fyzickou osobou svěřeno jiné fyzické osobě, která je povinna toto plnění zajišťovat svými zaměstnanci, které k tomu účelu zaměstnává v pracovněprávních vztazích dle zákoníku práce, je tento postup možný, že právními předpisy není vyloučeno uskutečňovat dílčí dodávky při podnikání mezi osobami. Š.Z. se smlouvou o dílo zavázal realizovat dílo, které pak realizoval prostřednictvím svých zaměstnanců zaměstnaných v souladu se zákoníkem práce. Nelze považovat za irelevantní uzavřenou smlouvu o dílo. Jiné než nelegální pracovněprávní vztahy nelze přitom postihnout sankcí dle ustanovení § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti. Žalobce upozornil na to, že nemá se Š. Z. domluveno, že žalobce poskytuje lidi formou agenturního zaměstnávání, ale je to pojato jako zakázka (subdodávka) nebo smlouva o dílo. Konstatoval, že žalobce nebyl přítomen prováděné kontrole, měl možnost se vyjádřit až následně. Se závěrem oblastního inspektorátu práce ohledně účelovosti nesouhlasí, neboť pokud by byl přítomen kontrole, byl by okamžitě schopen prostřednictvím Š. Z. prokázat pracovněprávní vztah. Avšak tuto možnost neměl a oblastní inspektorát práce na tuto situaci pohlíží jako na účelovou. Poukázal na to, že v úředním záznamu uvedl, že dohoda o provedení práce mezi M. P. a Š. Z. byla uzavřena nejdříve dne 16.02.2012. Jelikož M. P. nesplnil svou povinnost, dohodu o provedení práce nepředložil včas na Úřadu práce v Jeseníku, vyšel mu Š. Z. vstříct a uzavřel dohodu o provedení práce novou. Dle jeho názoru tato skutečnost nemůže mít na platnost a účinnost uvedené dohody vliv. Tvrdil, že oblastní inspektorát práce pochybil, když si tuto skutečnost neověřil, neboť mu nic nebránilo vyslechnout jako svědka zaměstnance úřadu práce. Namítal, že v protokolu o skutečnostech zjištěných v místě kontroly je pouze uvedeno "výkon práce obsluha za barem - číšník". Z protokolu nevyplývá, zda byli v místě kontroly lidé, které by obsluhoval, pro koho přijímal účtenky a dělal na kase, tj. zda pro žalobce či Š. Z. Žalovaný nepopírá a ani nepopíral, že by M. P. vykonával práci v místě, kde byla kontrola prováděna. Není jasné, pokud by vůbec došlo k obsluze, zda se jednalo o zákazníky žalobce či Š. Z. Vytýkal, že oblastní inspektorát práce nezjišťoval, kdo v dané provozovně vykonává svou podnikatelskou činnost, čí zákazníci byli M. P. obslouženi. Pouhou přítomnost za barem nelze považovat za výkon práce pro žalobce. Dovozoval, že nebylo dostatečně prokázáno, že aktivita M. P. naplňuje pojmově znaky a požadavky zákona o zaměstnanosti, že zjištěný skutkový stav lze označit za zcela nedostatečný, neboť protokol o skutečnostech zjištěných v místě kontroly je příliš stručný a neurčitý. Poukázal na čI. 6 Úmluvy a čI. 38 Listiny základních práv a svobod. Namítal, že oblastní inspektorát práce se spokojil pouze s listinnými důkazy, zejména pak vycházel z protokolu o skutečnostech zjištěných v místě kontroly ze dne 22.02.2012, ze záznamu o vyjádření kontrolované osoby ze dne 07.03.2012, úředního záznamu ze dne 07.05.2012 a z protokolu o výsledku kontroly dodržování pracovněprávních předpisů ze dne 12.03.2012, přičemž nevyslechl žádnou osobu v procesním postavení svědků, ačkoliv jsou listinné důkazy příliš stručné a neurčité. Oblastní inspektorát práce rozhodoval jen na základě poznatků získaných z listinných důkazů, které byly nadto opatřeny nikoliv v režimu správního řádu, ale v režimu zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, či zákona o zaměstnanosti, a proto tyto nelze použít jako důkazní prostředek, a jelikož takto oblastní inspektorát práce učinil, zatížil správní řízení neodstranitelnou vadou. Uvedl, že oblastní inspektorát práce nepostupoval tak, aby byl zjištěn a prokázán skutkový stav s dostatečnou jistotou bez důvodných pochybností prostřednictvím jiných důkazů, a tato vada způsobuje nepoužitelnost předmětných listinných důkazů. Dle jeho názoru oblastní inspektorát práce svý